Otec Richard Rohr popisuje, jak dospěl k důvěře v Boha v dobách nejistoty a dokonce i zdánlivé temnoty:

V roce 1970 jsem vyšel ze semináře s myšlenkou, že mým úkolem je mít odpověď na každou otázku. Naučil jsem se, že nevědět a často ani nepotřebovat vědět jsou - překvapivě - hlubší způsoby poznání a hlubší propadnutí soucitu. To je jistě to, co mystici myslí "smrtí" a proč o ní mluví tolika metaforami. Je to zásadní přechod. Možná proto Ježíš chválil víru ještě více než lásku; možná proto svatý Jan od Kříže nazval víru "světelnou tmou". Ano, láska je konečným cílem, ale stále hlubší důvěra uvnitř temnoty je cestou, jak se k ní dostat. [1]

Můj dobrý přítel Gerald May vrhl nové světlo na význam slovního spojení Jana od Kříže "temná noc duše". Řekl, že Bůh musí v duši působit ve skrytu a v temnotě, protože kdybychom plně věděli, co se děje a co po nás Tajemství/Bůh/milost nakonec bude chtít, snažili bychom se buď převzít řízení, nebo celý proces zastavit. May píše:

Temná noc je hluboce dobrá věc. Je to probíhající duchovní proces, v němž se osvobozujeme od připoutaností a nutkání a získáváme sílu žít a milovat svobodněji. Někdy je toto opouštění starých způsobů bolestivé, občas dokonce zničující. Proto se však noci neříká "temná". Temnota noci neznamená nic zlověstného, pouze to, že osvobození probíhá skrytě, pod naším vědomím a chápáním. Děje se tajemně, skrytě a mimo naši vědomou kontrolu. [2]

Nikdo nedohlíží na svůj vlastní zánik dobrovolně, a to ani tehdy, když umírá jeho falešné já. Bůh musí naše iluze zrušit takříkajíc potají, když se nedíváme a nemáme je dokonale pod kontrolou, říkají mystici. Postupujeme vpřed způsobem, kterému ani nerozumíme, a tichým působením času a milosti, jako "hlubina volá hlubinu" (Ž 42,8). Jinými slovy, Duch iniciuje hlubokou rezonanci a intimitu s naším duchem, protože nekonečné božské ano v nás vyvolává stále hlubší ano. [3]

Jak říká James Finley, jeden z hlavních členů katedry CAC: "Mystik není někdo, kdo říká: 'Podívejte se, co jsem udělal! Mystik je ten, kdo říká: 'Podívejte se, co se mnou udělala láska. Nezbývá nic jiného než Boží intimní láska, která se mi dává jako mně." A tak se to děje. To je blaženost v chudobě: když se v nás rozpustí všechno, co není Bůh, a my si konečně uvědomíme, že už jsme tak krásní, jako je krásný Bůh, protože Bůh dal nekonečnou krásu Boha jako to, co jsme my." [4]

Father Richard Rohr describes how he came to trust God in times of uncertainty and even apparent darkness:

I came out of the seminary in 1970 thinking that my job was to have an answer for every question. What I’ve learned is that not-knowing and often not even needing to know are—surprise of surprises—deeper ways of knowing and a deeper falling into compassion. This is surely what the mystics mean by “death” and why they talk of it with so many metaphors. It is the essential transition. Maybe that is why Jesus praised faith even more than love; maybe that is why St. John of the Cross called faith “luminous darkness.” Yes, love is the final goal but ever deeper trust inside of darkness is the path for getting there. [1]

My good friend Gerald May shed fresh light on the meaning of John of the Cross’ phrase “the dark night of the soul.” He said that God has to work in the soul in secret and  in darkness, because if we fully knew what was happening, and what Mystery/God/grace will eventually ask of us, we would either try to take charge or to stop the whole process. May writes:

The dark night is a profoundly good thing. It is an ongoing spiritual process in which we are liberated from attachments and compulsions and empowered to live and love more freely. Sometimes this letting go of old ways is painful, occasionally even devastating. But this is not why the night is called “dark.” The darkness of the night implies nothing sinister, only that the liberation takes place in hidden ways, beneath our knowledge and understanding. It happens mysteriously, in secret, and beyond our conscious control. [2]

No one oversees their own demise willingly, even when it is the false self that is dying. God has to undo our illusions secretly, as it were, when we are not watching and not in perfect control, say the mystics. We move forward in ways that we do not even understand and through the quiet workings of time and grace, as “deep calls unto deep” (Psalm 42:8). In other words, the Spirit initiates deep resonance and intimacy with our spirit, as the endless divine yes evokes an ever-deeper yes in us. [3]

As James Finley, one of CAC’s core faculty members, says, “The mystic is not someone who says, ‘Look what I have done!’ The mystic is one who says, ‘Look what love has done to me. There’s nothing left but God’s intimate love giving itself to me as me.’ That’s the blessedness in poverty: when all in us that is not God dissolves, and we finally realize that we are already as beautiful as God is beautiful, because God gave the infinite beauty of God as who we are.” [4]