V průběhu mého života mě opakovaně napadlo, že Františkovým univerzálním programem sociální spravedlnosti byl prostý život. Jinak jsme vždy součástí systému, vyhovujeme někomu, abychom získali nějakou výhodu nebo vydělali více peněz.

-Richard Rohr, Všechno patří (podcast)

Richard Rohr se zamýšlí nad tím, jak prorocký život Františka a Kláry formoval ostatní prostřednictvím jejich svědectví:

František a Klára nebyli proroky ani tak tím, co říkali, jako spíše tím, jak radikálně a systémově kriticky žili. Svou vnitřní i vnější svobodu nalezli díky tomu, že strukturálně žili na okraji nitra církve a společnosti. Lidé příliš často hledají buď vnitřní, nebo pouze vnější svobodu, ale jen zřídka - podle mého názoru - hledají a nacházejí obojí. František a Klára ano.

Jejich program spravedlnosti byl nejzákladnější a nejpodbízivější ze všech ostatních: velmi prostý životní styl mimo systém výroby a spotřeby (skutečný význam slibu chudoby) plus vědomé ztotožnění se s marginalizovanými členy společnosti (společenství svatých odsunuté na její vnější okraj). V této pozici "neděláme" ani tak skutky míru a spravedlnosti, jako se náš život sám stává mírem a spravedlností. Zaujímáme své malé a dostatečné místo ve velkém a velkolepém Božím plánu.

Pod pojmem "žít na okraji zevnitř" mám na mysli stavět na pevné Tradici ("zevnitř") z nového a tvůrčího postoje ("na okraji"), kdy nemůžeme být kooptováni za účelem bezpečnosti, majetku nebo iluzí moci. František a Klára se postavili mimo společenský a církevní systém. František nebyl knězem a ani františkáni v prvních letech existence řádu o kněžství neusilovali. Jejich spiritualita nebyla spiritualitou získávání nebo hledání důstojnosti, kariéry, církevního postavení, morálního prvenství nebo Boží přízně (o níž věděli, že ji již mají).V rámci zvolené strukturální svobody našli František a Klára také osobní, duševní a citovou svobodu. Osvobodili se od negativity a ega. Takové osvobození je plnou svobodou evangelia.

Dnes se většina z nás snaží najít osobní a individuální svobodu, i když zůstáváme uvnitř strukturálních škatulek a systému spotřeby, který pak nejsme schopni nebo ochotni kritizovat. Naše hypotéky, luxus a privilegovaný životní styl ovládají celou naši budoucnost. Ten, kdo platí naše účty a poskytuje nám jistotu a status, určuje, co můžeme a nemůžeme říkat nebo si dokonce myslet.

Když Ježíš a Janovo evangelium použili výraz "svět", nemysleli tím zemi, stvoření nebo civilizaci, kterou Ježíš zjevně přišel milovat a zachránit (viz Jan 12,47). Měli na mysli modlářské systémy a instituce, které jsou vždy samy o sobě a "vždy pomíjejí" (viz 1 Kor 7,31). František a Klára nám ukázali, že je možné změnit systém nikoli negativními útoky (které mají tendenci nafukovat ego), ale prostě tím, že se v tichosti přesuneme stranou a budeme to dělat lépe!"

It has struck me in a recurring way over my lifetime that Francis’ universal social justice agenda was to live a simple life. Otherwise, we’re always a part of the system, pleasing somebody to get some advantage or make more money.

—Richard Rohr, Everything Belongs (podcast)

Richard Rohr considers how the prophetic lives of Francis and Clare shaped others through their witness:

Francis and Clare were not so much prophets by what they said as in the radical, system-critiquing way that they lived their lives. They found both their inner and outer freedom by structurally living on the edge of the inside of church and society. Too often people seek either inner freedom or mere outer freedom, but seldom—in my opinion—do people seek and find both. Francis and Clare did.

Their agenda for justice was the most foundational and undercutting of all others: a very simple lifestyle outside the system of production and consumption (the real meaning of the vow of poverty), plus a conscious identification with the marginalized of society (the communion of saints pushed to its outer edge). In this position, we do not “do” acts of peace and justice as much as our lives themselves become peace and justice. We take our small and sufficient place in the great and grand scheme of God.

By “living on the edge of the inside” I mean building on the solid Tradition (“from the inside”) from a new and creative stance (“on the edge”) where we cannot be co-opted for purposes of security, possessions, or the illusions of power. Francis and Clare placed themselves outside the social and ecclesiastical systems. Francis was not a priest, nor were Franciscan men to pursue priesthood in the early years of the order. Theirs was not a spirituality of earning or seeking worthiness, career, church status, moral one-upmanship, or divine favor (which they knew they already had). Within their chosen structural freedom, Francis and Clare also found personal, mental, and emotional freedom. They were free from negativity and ego. Such liberation is full gospel freedom.

Today, most of us try to find personal and individual freedom even as we remain inside of structural boxes and a system of consumption that we are then unable or unwilling to critique. Our mortgages, luxuries, and privileged lifestyles control our whole future. Whoever is paying our bills and giving us security and status determines what we can and cannot say or even think.

When Jesus and John’s Gospel used the term “the world,” they did not mean the earth, creation, or civilization, which Jesus clearly came to love and save (see John 12:47). They were referring to idolatrous systems and institutions that are invariably self-referential and “always passing away” (see 1 Corinthians 7:31). Francis and Clare showed us it is possible to change the system not by negative attacks (which tend to inflate the ego), but simply by quietly moving to the side and doing it better!