Kongresman John Lewis (1940-2020) popisuje svou křesťanskou víru jako základ svého závazku k nenásilí:

Věřím ve filozofii a disciplínu nenásilí. Nepřijal jsem ji pouze jako techniku nebo taktiku, ale jako způsob života, způsob žití. Jako věřící křesťanské víry musíme dospět k tomu, že v každém člověku je jiskra božství. Každá lidská osobnost je něčím posvátným, něčím výjimečným. Nemáme právo jako jiný člověk nebo jako národ ničit tuto jiskru božství, tuto jiskru lidství, které je stvořeno a vytvořeno k obrazu Božímu.

Viděl jsem šerifa Clarka v Selmě, Bulla Connora v Birminghamu nebo George Wallace, guvernéra Alabamy, jako oběti systému. Nechtěli jsme tyto muže zničit. Šlo nám o to, abychom zničili krutý a zlý systém. [1]

Teolog Walter Wink (1935-2012) vzpomíná na vypjatý okamžik v Selmě, kdy připomínka milovat své nepřátele otřásla svědomím davu a proklestila nenásilnou cestu vpřed:

King toto chápání nenásilí vštípil svým stoupencům natolik, že se stalo étosem celého hnutí za občanská práva. Jednoho večera ... velký dav černošských a bílých aktivistů stojících před baptistickým kostelem Ebenezer elektrizoval náhlý příchod černošského provozovatele pohřebního ústavu z Montgomery. Hlásil, že skupina černošských studentů, která právě odpoledne demonstrovala poblíž Kapitolu, byla obklíčena policií na koních, všechny únikové cesty jí byly znemožněny a bylo jí cynicky přikázáno, aby se rozešla, nebo ponese následky. Poté se jízdní policie vrhla na studenty a libovolně je bila. Policie dvě hodiny bránila sanitkám, aby se dostaly ke zraněným....

Tlačenice před kostelem kypěla vztekem. Ozývaly se výkřiky: "Pojďme na pochod!". Za námi, na druhé straně ulice, stály, řazeny k sobě, jednotky alabamské státní policie a místní policejní jednotky šerifa Jima Clarka. Situace byla výbušná. Mladý černošský duchovní přistoupil k mikrofonu a řekl: "Je čas, abychom zazpívali píseň". Začal veršem: "Miluješ Martina Kinga?", na který ti, kdo píseň znali, odpověděli: "Jistě, Pane!"... Přímo po řetězci velení Southern Christian Leadership Conference prošel, dav pokaždé zopakoval, zahřál se na píseň: "Jistě, jistě, jistě, Pane!". Bez varování zazpíval: "Miluješ Jima Clarka?" - šerifa?! "Jistě... jistě, Pane," zněla ohromená, zarazená odpověď. "Miluješ Jima Clarka?" "Jistě, Pane" - tentokrát to bylo silnější. "Milujete Jima Clarka?" Teď už to zapadlo stejně jistě jako Amos v 1. a 2. kapitole: "Jistě, jistě, jistě, Pane!"

Mikrofonu se poté ujal reverend James Bevel. Nebojujeme jen za svá práva, řekl, ale za dobro celé společnosti. "Nestačí porazit Jima Clarka - slyšíš mě, Jime?" - chceme, abyste se obrátili. Nemůžeme zvítězit tím, že budeme nenávidět své utlačovatele. Musíme je milovat, aby se změnili."

Congressman John Lewis (1940–2020) describes his Christian faith as the foundation of his commitment to nonviolence:

I believe in the philosophy and discipline of nonviolence. I accepted it not simply as a technique or as a tactic, but as a way of life, a way of living. We have to arrive at the point, as believers in the Christian faith, that in every human being there is a spark of divinity. Every human personality is something sacred, something special. We don’t have a right, as another person or as a nation, to destroy that spark of divinity, that spark of humanity, that is made and created in the image of God.

I saw Sheriff Clark in Selma, or Bull Connor in Birmingham, or George Wallace, the governor of Alabama, as victims of the system. We were not out to destroy these men. We were out to destroy a vicious and evil system. [1]

Theologian Walter Wink (1935–2012) recalls a tense moment in Selma in which a reminder to love their enemies shocked the conscience of the crowd and forged a nonviolent path forward:

King so imbued this understanding of nonviolence into his followers that it became the ethos of the entire civil rights movement. One evening … the large crowd of black and white activists standing outside the Ebenezer Baptist Church was electrified by the sudden arrival of a black funeral home operator from Montgomery. He reported that a group of black students demonstrating near the capitol just that afternoon had been surrounded by police on horseback, all escape barred, and cynically commanded to disperse or take the consequences. Then the mounted police waded into the students and beat them at will. Police prevented ambulances from reaching the injured for two hours….

The crowd outside the church seethed with rage. Cries went up, “Let’s march!” Behind us, across the street, stood, rank on rank, the Alabama State Troopers and the local police forces of Sheriff Jim Clark. The situation was explosive. A young black minister stepped to the microphone and said, “It’s time we sang a song.” He opened with the line, “Do you love Martin King?” to which those who knew the song responded, “Certainly, Lord!”… Right through the chain of command of the Southern Christian Leadership Conference he went, the crowd each time echoing, warming to the song, “Certainly, certainly, certainly Lord!” Without warning he sang out, “Do you love Jim Clark?”—the Sheriff?! “Cer … certainly, Lord” came the stunned, halting reply. “Do you love Jim Clark?” “Certainly, Lord”—it was stronger this time. “Do you love Jim Clark?” Now the point had sunk in, as surely as Amos’ in chapters 1 and 2: “Certainly, certainly, certainly Lord!”

Rev. James Bevel then took the mike. We are not just fighting for our rights, he said, but for the good of the whole society. “It’s not enough to defeat Jim Clark—do you hear me Jim?—we want you converted. We cannot win by hating our oppressors. We have to love them into changing.”