Brian McLaren se zamýšlí nad rozdílným chápáním moci v raném Ježíšově hnutí a v Římské říši:

Dějinná realita křesťanského impéria, stejně jako křesťanský antisemitismus, se koupe v ironii. Ježíš byl utlačovaný snědý palestinský Žid, žijící v blízkovýchodním státě, který byl okupován evropskou říší s centrem v Římě. Ježíš zpochybnil římské impérium tím, že hlásal alternativní impérium, impérium Boží. Podobnost pojmů zdůrazňovala radikální kontrasty mezi oběma říšemi:

Římská říše byla násilná. Boží říše byla nenásilná.

Římská říše se vyznačovala nadvládou. Boží říše se vyznačovala službou a osvobozením.

Římská říše se zabývala penězi. Boží říše se zabývala štědrostí a byla vůči penězům hluboce podezíravá.

Římská říše byla poháněna láskou k moci. Boží říše byla poháněna mocí lásky.

Římská říše vytvořila pyramidu nadvlády, která na vrchol postavila mocného a násilnického muže s řetězci velení a podřízenosti, které všechny ostatní stavěly na jejich místo pod nejvyššího vůdce. Boží říše vytvořila síť solidarity a vzájemnosti, která převrátila konvenční pyramidy naruby a dala "posledním, nejmenším a ztraceným" čestné místo u stolu.

Není divu, že Římská říše považovala Ježíše a jeho nenásilné hnutí za hrozbu pro svůj násilný režim, a proto ho nechala standardně mučit a veřejně popravit. Přišpendlením nahé lidské bytosti ke dřevu ... ukázalo impérium svou absolutní nadvládu a absolutní porážku své oběti. Poselství bylo jasné: Ježíšovo poselství pravdy a lásky tváří v tvář drtivé moci a nadvládě říše nic neznamenalo....

Křesťanská víra, odrážející nenásilí svého zakladatele, se zpočátku rozvíjela jako nenásilné duchovní hnutí protiimperiálních hodnot. Propagovalo lásku, nikoli válku. Její prvotní krédo vyzdvihovalo solidaritu, nikoli útlak a vyloučení: "Vždyť v Kristu Ježíši jste všichni Boží děti skrze víru. Tolik z vás, kolik bylo pokřtěno v Krista, se obléklo do Krista. Už není Žid nebo Řek, už není otrok nebo svobodný, už není muž a žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši" (Galatským 3,26-28). První křesťané vyzdvihovali spíše rovnost přátelství než nadřazenost hierarchie (Jan 15,15; 3 Jan 14,15). Kvůli svému protiimperiálnímu postoji, včetně toho, že odmítali být vojáky římské armády nebo se podílet na císařském kultu, který hlásal božství císaře, byli často vysmíváni, nedůvěřovali jim jako nevlastencům a byli pronásledováni.

McLaren konfrontuje to, co křesťanství ztratilo přijetím moci císařství:

Od Konstantina si křesťanství opakovaně nárokovalo legitimní právo páchat násilí na svých členech [i ostatních], aby ochránilo své zájmy a zachovalo svou nadřazenost. Snažilo se o dalekosáhlou a někdy téměř neomezenou kontrolu nad chováním a myšlením svých poddaných. Někdy se chovala jako totalitní moc, potlačovala nesouhlas a nárokovala si božskou a absolutní autoritu, schopnou absolutní korupce.

Brian McLaren reflects on the different understandings of power held by the early Jesus movement and the Roman Empire:

The historical reality of Christian empire, like Christian anti-Semitism, is bathed in irony. Jesus was an oppressed brown Palestinian Jew, living in a Middle Eastern nation that was occupied by a European empire centered in Rome. Jesus challenged the empire of Rome by proclaiming an alternative empire, the empire of God. The similarity of the terms highlighted the radical contrasts between the two empires:

Rome’s empire was violent. God’s empire was nonviolent.

Rome’s empire was characterized by domination. God’s empire was characterized by service and liberation.

Rome’s empire was preoccupied with money. God’s empire was preoccupied with generosity and was deeply suspicious of money.

Rome’s empire was fueled by the love of power. God’s empire was fueled by the power of love.

Rome’s empire created a domination pyramid that put a powerful and violent man on the top, with chains of command and submission that put everyone else in their place beneath the supreme leader. God’s empire created a network of solidarity and mutuality that turned conventional pyramids upside down and gave “the last, the least, and the lost” the honored place at the table.

Not surprisingly, the Roman Empire saw Jesus and his nonviolent movement as a threat to their violent regime, so they had him tortured and publicly executed as a matter of standard procedure. By pinning a naked human being to wood … the empire showed its own absolute dominance and its victim’s absolute defeat. The message was clear: Jesus’ message of truth and love meant nothing in the face of the empire’s crushing power and domination….

Echoing its founder’s nonviolence, the Christian faith initially grew as a nonviolent spiritual movement of counter-imperial values. It promoted love, not war. Its primal creed elevated solidarity, not oppression and exclusion: “For in Christ Jesus you are all children of God through faith. As many of you as were baptized into Christ have clothed yourselves with Christ. There is no longer Jew or Greek, there is no longer slave or free, there is no longer male and female; for all of you are one in Christ Jesus” (Galatians 3:26–28). The early Christians elevated the equality of friendship rather than the supremacy of hierarchy (John 15:15; 3 John 14, 15). Because of their counter-imperial posture, including their refusal to be soldiers in the Roman army or to participate in the imperial cult that proclaimed the divinity of the emperor, they were often mocked, distrusted as unpatriotic, and persecuted.

McLaren confronts what Christianity has lost in its embrace of the power of empire:

Since Constantine, Christianity has repeatedly claimed a legitimate right to do violence to its members [and others] to protect its interests and conserve its supremacy. It has sought far-reaching and sometimes almost limitless control over the behavior and minds of its subjects. At times, it has behaved like a totalitarian power, suppressing dissent and claiming divine and absolute authority, capable of absolute corruption.