Básnířka a spisovatelka Alexis Pauline Gumbsová se zamýšlí nad tím, co se můžeme naučit o praxi přítomnosti na základě studia delfínů, pro které je hlásání přítomnosti záchranou života:

Co by mohlo znamenat být vzájemně přítomný napříč časem, prostorem a odlišnostmi? Přítomnost je mezilidská, mezidruhová a mezigalaktická, v jistém smyslu věčná. Jak můžeme přehodnotit naši přítomnost na planetě a její nejistotu tím, že budeme věnovat pozornost tomu, jak se delfíni indičtí vrátili z pokraje vyhynutí...? Mentorství mořských savců nám nabízí šanci na přítomnost jako oslavu, jako přežití a jeho přebytek, jako víc, než vůbec umíme mít rádi sami sebe a jeden druhého....

Delfíni říční na řece Indus a Ganga žijí ve zvuku. Zvuk vydávají neustále, echolokují ve dne v noci. V rychle se pohybujícím prostředí se ptají kde, zase kde, zase kde. Báseň delfínů z řeky Indus je neustálým zvukem zde, zvukovým vědomím toho, co je obklopuje, formou reflexivní přítomnosti. Zde.

Domov delfína říčního Indu prošel mnoha změnami způsobenými člověkem. Především znečištěním. Především nelegálními metodami rybolovu způsobenými chudobou. Především ještě předtím legenda o mořské příšeře a nedávno, v 80. letech 20. století, ovládnutí říčních břehů v Sindhu Daku Rádž, skupinou organizovaných gangů, které účinně vyplašily všechny rybáře. Přes to všechno delfín z řeky Indus, který cvaká ve dne v noci, říkal, tady. Tady. Tady. Tady. V jazyce, který se chci naučit. Podle vědců, kteří počítají populaci ohrožených delfínů říčních Indus od roku 1972, se jejich populace každoročně neustále zvyšuje. Ze 132 kusů, když se sčítáním začali, na 1419 kusů v letošním roce. Zde. Zde. Zde.

Gumbs nás vyzývá, abychom se zamysleli nad tím, jak bychom mohli nabídnout svou přítomnost:

V jazyce, ve kterém jsem vyrůstal, znamená "zde" "toto místo, kde jsme", a znamená také "zde" jako "dávám ti to". Mohl bych se od delfína z řeky Indus naučit jazyku nepřetržité přítomnosti a nabízení? Jazyk, který přivádí druh zpět z okraje, jazyk, který dává život? Mohl bych se to naučit? Mohli bychom se to naučit? My, kteří klikáme jinak, na propojených počítačích ve dne v noci?

To, co vám chci říct, vyžaduje jemnější pole receptivního jazyka, než jsem kdy mluvil. Vyžaduje to, abych přetvořil své čelo, své plíce. Vyžaduje to, abych přerozdělil svou závislost na vizuálních informacích. Proto zavřu oči a řeknu to: Tady. Tady jsem. Tady jsem s tebou. Tady jsem celý já. A tady jsme my. Tady. Uvnitř této oslepující přítomnosti. Tady. Stálé volání v pohyblivém světě. Tady. Všechno. Tady. Tady. Pokorně naslouchám směrem k domovu. A tady. A tady. Přímo tady. Moje báseň pro vás. Moje nabídnutá přítomnost. Tento kalný život. Ano. Tady máš.

Poet and author Alexis Pauline Gumbs reflects on what we can learn about a practice of presence through the study of dolphins for whom proclaiming presence is a life-saving operation:

What could it mean to be present with each other across time and space and difference? Presence is interpersonal and interspecies and intergalactic, in some ways eternal. How can we rethink our presence on the planet and its precarity by paying attention to how the Indus dolphins have brought themselves back from the brink of extinction?... Marine mammal mentorship offers us the chance for presence as celebration, as survival and its excess, as more than we even know how to love about ourselves and each other….

The Indus and Ganges river dolphins live in sound. They make sound constantly, echolocating day and night. In a quickly moving environment they ask where, again where, again where. The poem of the Indus river dolphin is the ongoing sound of here, a sonic consciousness of what surrounds them, a form of reflective presence. Here.

The home of the Indus river dolphin has gone through many manmade changes. First of all, pollution. First of all, illegal poverty-induced fishing methods. First of all, before that, a legend about a sea monster, and more recently, in the 1980s, a takeover of the river banks of Sindh by the Daku Raj, a group of organized gangs who effectively scared all the fisherfolk away. Through all of it, the Indus river dolphin, who clicks all day and night, has been saying, here. Here. Here. Here. In a language I want to learn. According to the scientists who have been counting the endangered Indus river dolphin population since 1972, their population has steadily increased every year. From 132 when they first started counting to 1,419 this year. Here. Here. Here.

Gumbs invites us to consider how we might offer our presence:

In the language I was raised in, “here” means “this place where we are,” and it also means “here” as in “I give this to you.” Could I learn from the Indus river dolphin a language of continuous presence and offering? A language that brings a species back from the brink, a life-giving language? Could I learn that? Could we learn that? We who click a different way, on linked computers day and night?

What I want to say to you requires a more nuanced field of receptive language than I have ever spoken. It requires me to reshape my forehead, my lungs. It requires me to redistribute my dependence on visual information. So I will close my eyes and say it: Here. Here I am. Here I am with you. Here is all of me. And here we are. Here. Inside this blinding presence. Here. A constant call in a moving world. Here. All of it. Here. Here. Humbly listening towards home. And here. And here. Right here. My poem for you. My offered presence. This turbid life. Yes. Here you go.