V rámci projektu CAC Živá škola: V knize Základy angažované kontemplace se otec Richard dělí o to, jak se pro něj stal Jonášův příběh a jeho rámec proměny tak důležitým:

Krátce poté, co jsem se koncem 80. let přestěhoval do Nového Mexika, jsem začal studovat to, co se mělo stát mužským přechodovým rituálem. Přečetl jsem si vše, co jsem mohl, o tom, proč každá starověká kultura považovala za nutné v zasvěcovat muže. Zdálo se, že žádná kultura nepředpokládala, že by muži dospívali přirozeně, protože nic v muži nechce sestoupit. Chce vzestupovat, chce být jedničkou. Je to soutěživá povaha mužství, která zcela ovlivnila naši kulturu, ať už jsme kdokoli. Něco musí tuto úroveň vědomí prolomit.

Pro mě neexistuje žádný jiný příběh - kromě samotného Ježíšova příběhu - který by to objasnil tak jasně jako Jonášův příběh. Máme tu člověka, který utíká před Bohem, utíká před svým vlastním povoláním, a Bůh na něj pošle rybu, aby ho spolkla a odnesla ho tam, kam by raději nešel. To je dokonalé! To je zasvěcení! Musíme se nechat pohltit něčím větším, než jsme my sami. Mnozí, včetně Thomase Mertona, používali větu, že musíme jít do "břicha šelmy" - na místo, které nemáme pod kontrolou, kde to nemůžeme napravit, vysvětlit, pochopit, nebo dokonce mít rádi. Naše nedostatečná kontrola, naše nedostatečná preference není důležitá. Musíme se z ní jen poučit.

Vždycky jsem si hodně zakládal na pasáži, kde Ježíš říká: "Toto pokolení je zlé pokolení, hledá znamení, ale žádné znamení nebude dáno, leda znamení Jonášovo" (Lk 11,29). Říká tím, že jeho poselství je prosté a jasné: Musíš zemřít, než zemřeš. Při iniciačních obřadech učíme lidi, že musí sestoupit dolů, aby mohli případně vystoupit nahoru. V moderním psychologickém jazyce tomu říkáme smrt ega nebo odděleného já. To, co musí zemřít, je náš pocit oddělenosti, protože to, co k oddělenosti patří, je nadřazenost. Jakmile se definujeme podle své národnosti, kultury, náboženství nebo identity, pak máme pocit, že musíme bránit každou z nich. Jaké plýtvání energií! Upadáme do nadávek a obviňování; nejenže jsme "jednička", ale i všichni ostatní jsou občané druhé kategorie.

Takto dualistické se stávají naše myšlenky. Když soukromé ego nezemřelo, křesťanství si dokonce udělalo ze spásy vítěznou cestu a myslelo si, že víme, kdo "vyhrál". Podstoupit Jonášovo znamení je jako prohra a podle světských měřítek to tak také vypadá. Jonášovo znamení je symbolem odevzdání, puštění, vzdání se. Většina z nás by tyto fáze neoznačila za etapy cesty k osvícení, ale jsou mnohem blíže skutečné pravdě a skutečné cestě.

In the CAC’s Living School: Essentials of Engaged Contemplation, Father Richard shares how the story of Jonah became so important to him and his framework of transformation:

Soon after I moved to New Mexico in the late 1980s, I began my studies for what would become the men’s rites of passage. I read everything I could on why every ancient culture deemed it necessary in to initiate the male. It seemed that no culture assumed that men would grow up naturally, because nothing in the male wants to descend. He wants to ascend; he wants to be number one. It’s the competitive nature of masculinity, which has totally informed our culture, no matter who we are. Something has to break through that level of consciousness.

For me, there is no story—other than the Jesus story itself—which has made that quite as clear as Jonah’s story. Here we have a man who is running from God, running from his own vocation, and God sends a fish to swallow him and take him where he would rather not go. That’s perfect! That’s initiation! We have to be swallowed by something bigger than ourselves. The phrase used by many, including Thomas Merton, was that we have to go into the “belly of the beast”—a place where we are not in control, where we can’t fix it, explain it, understand it, or even like it. Our lack of control, our lack of preference isn’t important. We just have to learn from it.

I’ve always made a great deal of the passage where Jesus says, “This generation is an evil generation; it seeks a sign, but no sign will be given except the sign of Jonah” (Luke 11:29). He is saying that his message is simple and clear: You’ve got to die before you die. In rites of initiation we teach people that they have to go down before they can possibly go up. In modern psychological language, we call it the death of the ego or the separate self. What has to die is our sense of separateness, because what goes with separateness is superiority. Once we define ourselves according to our nationality, culture, religion, or identity, then we feel we have to defend each one of those. What a waste of energy! We sink to scolding and blaming; not just are we “number one,” but everybody else is a second-class citizen.

That’s how dualistic our thoughts become. When the private ego didn’t die, Christianity even made salvation into a victory trip, thinking we knew who “won.” To undergo the sign of Jonah feels like losing, and by worldly standards, it looks like it, too. The sign of Jonah is a symbol of surrender, of letting go, of giving up. Most of us wouldn’t describe those as the stages of the journey of enlightenment, but they’re much closer to the real truth and the real journey.