Osvobozující poselství evangelií a jeho vlastní životní zkušenost formovaly teologii palestinského anglikánského kněze Naima Ateka. Píše:

V roce 1948 jsem jako chlapec žil v šestitisícovém palestinském městě Beisan..... Beisan bylo smíšené město muslimů a křesťanů a žila v něm živá křesťanská komunita, která patřila ke třem církvím - východní pravoslavné, latinské (římskokatolické) a anglikánské. Na život v rodném městě mám hezké vzpomínky..... Bylo to krásné město obdařené vynikajícím ovocem a zeleninou. Z přilehlých hor sem vytékaly sladkovodní prameny, které zavlažovaly pozemky a zahrady lidí. Stále vzpomínám na naši zahradu a na rozmanité ovocné stromy, které můj otec zasadil a na kterých si naše rodina pochutnávala.

Náš život se obrátil vzhůru nohama, když v květnu 1948 přišly do Bejsanu sionistické milice a obsadily nás..... Se zbraní v ruce nás vyhnali z našich domovů a nařídili nám, abychom se sešli v centru města. Vojáci nás rozdělili na dvě skupiny, muslimy a křesťany. Muslimové byli posláni do Jordánska, několik kilometrů východně od Beisanu. Křesťané byli naloženi do autobusů a odvezeni na předměstí Nazaretu, kde byli vyhozeni za hranice města a nikdy se nesměli vrátit domů.

Když jsme dorazili do Nazaretu, zjistili jsme, že podobný osud postihl stovky a tisíce Palestinců z okolních vesnic.

Ateek nabádá církev, aby se postavila na stranu trpících.

Dnes církev nadále existuje uprostřed trpícího a zlomeného světa. Každý den zde žijí muži, ženy a děti, kteří čelí válce, hladomoru, diskriminaci, násilí a chudobě. Církev má za sebou nejednoznačnou historii v reakci na tyto potřeby. Někdy církev projevovala solidaritu s utlačovanými, jindy mlčela nebo se na jejich útlaku podílela.

Pro nás křesťany je vzorem Ježíš Kristus, jak jej vidíme v evangeliích, který nás nabádá k lásce a péči o naše bratry a sestry v lidstvu. Jak tato péče vypadá? Jak můžeme nejlépe milovat ty, kteří jsou marginalizováni nebo utlačováni? Co to znamená čelit nespravedlnosti a útlaku slovem i skutkem a postavit se jim?

Při přemýšlení o tom, jak můžeme reagovat na utrpení, je užitečné se nejprve zamyslet nad tím, jaký život nám nabízí Ježíš:

Ježíš řekl: "Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti" (Jan 10,10). Pavel řekl: "Kristus nás osvobodil pro svobodu. Stůjte tedy pevně a nepodléhejte znovu jhu otroctví" (Galatským 5,1).

Život, který nám Kristus nabízí, je život v celé své plnosti. Tato plnost není nabízena v nějaké vzdálené, daleké budoucnosti, ale v našich současných podmínkách. Jsme schopni vstoupit do plnosti života, protože Kristus již dosáhl našeho osvobození svou smrtí a vzkříšením. Kristus je skutečně naším osvoboditelem a Bůh si v Kristu přeje, abychom byli svobodní. Proto musíme stát pevně na nohou a nesmíme se podřizovat ničemu, co nás odlidšťuje nebo zotročuje.

The liberating message of the Gospels and his own lived experience has shaped the theology of Palestinian Anglican priest Naim Ateek. He writes:

In 1948, I was a boy living in Beisan, a Palestinian town of six thousand people.... Beisan was a mixed town of Muslims and Christians and had a vibrant Christian community that belonged to three churches—Eastern Orthodox, Latin (Roman Catholic), and Anglican. I cherish fond memories of living in my hometown…. It was a beautiful town blessed for its delicious fruits and vegetables. It had freshwater springs flowing from the adjacent mountains irrigating people’s land and gardens. I still remember our garden and the variety of fruit trees my father planted and our family enjoyed.

Our life was turned upside down when the Zionist militias came into Beisan in May 1948 and occupied us…. We were forced out of our homes at gunpoint and were ordered to meet at the center of town. The soldiers divided us into two groups, Muslims and Christians. The Muslims were sent to the country of Jordan, a few miles east of Beisan. The Christians were put on buses and driven to the outskirts of Nazareth, where they were dumped outside the city limits, never to be allowed to return home.

When we arrived in Nazareth, we discovered that hundreds and thousands of Palestinians from the neighboring villages had suffered a similar fate.

Ateek exhorts the church to stand with those who are suffering.

Today the church continues to exist in the midst of a suffering and broken world. Every day there are men, women, and children who face war, famine, discrimination, violence, and poverty. The church has an ambiguous history in responding to these needs. At times the church has shown solidarity with the oppressed, while at other times it has been silent or complicit in their oppression.

For us Christians, the model of Jesus Christ as seen in the Gospels exhorts us to love and care for our brothers and sisters in humanity. What does this care look like? How can we best love those who are marginalized or oppressed? What does it mean to confront and challenge injustice and oppression in both word and deed?

In order to reflect on how we can respond to suffering, it is helpful to consider first the kind of life Jesus offers us:

Jesus said, “I came that they may have life, and have it abundantly” (John 10:10). Paul said, “For freedom Christ has set us free. Stand firm, therefore, and do not submit again to a yoke of slavery” (Galatians 5:1).

The life Christ offers us is life in all its fullness. This fullness is not offered in some distant, far-off future, but in our present circumstances. We are able to enter into the fullness of life because Christ has already achieved our liberation through his death and resurrection. Indeed, Christ is our liberator, and God in Christ wills that we should be free. Therefore, we need to stand firm and must not submit to anything that dehumanizes or enslaves us.