Rabínka Sharon Brousová klade individuální péči a vztahy do centra smysluplné komunity.

Vztahy založené na vzájemném zájmu jsou zakořeněny v lásce i důvěře. Jsou to lidé, o kterých víme, že nás budou pečlivě držet u srdce. Jsme náchylní jim odpustit, když udělají chybu, a doufáme, že oni udělají totéž pro nás. Cítíme se vůči sobě navzájem zodpovědní. Chceme s nimi sdílet naše důležité okamžiky, těžkosti i radosti. Daří se nám, když jsme spolu. Vztahy se společným cílem jsou zakořeněny nejen ve vzájemném závazku, ale také ve společném snu....

Jestliže je sladkým místem ... průsečík vzájemného zájmu a společného cíle, chci zakořenit ve společenství, které stojí na stejném průsečíku. Takové společenství vnímá každý rituál, každou bohoslužbu a každé setkání jako příležitost k prohloubení vzájemného propojení. Investuje do lidí jako do komplikovaných, mnohotvárných, zraněných a krásných osobností, z nichž každá je pro větší celek podstatná. Tento druh společenství je poháněn otázkami typu "Kdo jsi a co tě sem přivádí?" spíše než "Kde pracuješ?"... Tento druh společenství vytváří duchovní kotvy - pravidelné příležitosti k tomu, aby se lidé společně modlili, zpívali, truchlili, učili se a přemýšleli. Uznává kolektivní sílu lidí dobré vůle, kteří se snaží pomoci uzdravit širší společnost, a upřednostňuje vytváření cest pro konání svatého díla. Investuje do vytváření posvátného prostoru, který podporuje nikoli inkluzi, ale sounáležitost, intimitu a autenticitu, lásku a odpovědnost. [1]

Při vědomí kolektivní osamělosti a zoufalství, které v naší kultuře zažívá tolik lidí, se Brousova komunita hlouběji zavázala k setkávání s lidmi tam, kde jsou.

Naším úkolem je nejen hlásat teologii lásky a sounáležitosti, ale také zajistit, aby se naše společenství snažila tento mandát přijmout. Jsem přesvědčen, že to je ta nejdůležitější práce, kterou jsme vykonali. To je účinek amen - posvátný mandát k tomu, abychom se navzájem vyslechli, přijali, milovali se navzájem, zejména v těžkých dnech. Říkat si navzájem: "Amen."

Brat tento mandát vážně znamená udělat vše pro to, abychom naše posvátné prostory zbavili studu a stigmatizace. Znamená to upřímně a otevřeně mluvit o odloučenosti a osamělosti, depresi, úzkosti a závislosti..... Společenství lásky a sounáležitosti jsou prostory, kde jsme i v těch nejzranitelnějších chvílích ochotni se ukázat a začít kráčet s důvěrou, že naše komunita, ta, která krouží kolem nás, neodvrátí zrak.

Vědecké údaje a duchovní vhled jsou zde v silném souladu. Odpojení je morem naší společnosti, morem temnoty. Protilátkou je bohaté, smysluplné spojení. Všichni potřebujeme ezer k'negdo [2]- někoho, kdo se se zájmem a péčí setká s naší zranitelností, kdo s námi propláče noc a kdo s námi bude stát v zákopech a s láskou pracovat na budování lepšího světa. [3]

Rabbi Sharon Brous places individual care and relationships at the heart of meaningful community.

Relationships of mutual concern are rooted in both love and trust. These are people we know will hold our hearts with care. We’re prone to forgive them when they make mistakes, and we hope they’ll do the same for us. We feel accountable to one another. We want to share with them our important moments, both the hardships and the joys. We thrive when we’re together. Relationships of shared purpose are rooted not only in a commitment to one another, but also to a shared dream….

If the sweet spot … is the intersection of mutual concern and shared purpose, I want to root in a community that stands at that same intersection. Such a community sees every ritual, every service, and every gathering as an opportunity for a deepening of connectivity. It invests in people as complicated, multi-faceted, wounded, beautiful individuals, each one essential to the greater whole. This kind of community is fueled by questions like “Who are you, and what brings you here?” rather than “Where do you work?”… This kind of community establishes spiritual anchors—regular opportunities for people to pray, sing, grieve, learn, and reflect together. It recognizes the collective power of people of good will working to help heal the broader society and prioritizes creating pathways for the holy work to be done. It invests in the creation of sacred space that fosters not inclusion, but belonging, intimacy and authenticity, love and accountability. [1]

Recognizing the collective loneliness and despair experienced by so many in our culture, Brous’s community made a deeper commitment to meeting people where they were.

Our work is not only to preach a theology of love and belonging, but to ensure that our communities strive to embrace that mandate. I am certain that this is the most important work we have done. That is the amen effect—the sacred mandate to hear each other, to embrace each other, to love each other up, especially on the hard days. To say to one another, “Amen.”

To take this mandate seriously means to do everything we can to free our sacred spaces of shame and stigma. It means to speak honestly and openly about disconnectedness and loneliness, depression, anxiety, and addiction…. Communities of love and belonging are spaces where even at our most vulnerable, we’re still willing to show up and start walking, trusting that our community, those circling toward us, won’t look away.

The scientific data and spiritual insight here are in strong alignment. Disconnection is a plague on our society, a plague of darkness. The antidote is rich, meaningful connection. We all need an ezer k’negdo [2]—someone to meet our vulnerability with concern and care, to weep with us through the night, and to stand with us in the trenches, working with love to build a better world. [3]