Otec Richard popisuje ohromené ticho, které provází okamžiky úcty a odevzdanosti:

Duchovní cesta je neustálou souhrou okamžiků úžasu, po nichž následuje obecný proces odevzdání se tomuto okamžiku. Nejprve se musíme nechat uchvátit dobrotou, pravdou nebo krásou něčeho, co nás přesahuje a je mimo nás. Pak z tohoto okamžiku univerzalizujeme dobrotu, pravdu a krásu zbytku reality, až se naše uvědomění nakonec odrazí zpět a zahrne i nás samotné! My lidé se však bráníme jak úžasu, tak ještě více odevzdání se. Ego se brání úžasu, zatímco vůle se brání odevzdání. Obojí dohromady je však životně důležité a nezbytné. [1]

Jako to často dělávala Dr. Barbara Holmesová (1943-2024), rozšiřuje a posiluje mé myšlení svým popisem "radosti nevýslovné". Úžas není vždy inspirován krásou a dobrotou. Pravda někdy přichází v tvrdém balení. Je zapotřebí jak velké lásky, tak velkého utrpení, aby nás ohromilo a srazilo na kolena. V tom všem je Bůh, který využívá každou okolnost našeho života, aby nás stále hlouběji vtahoval do Božího srdce. [2]

Dr. Barbara Holmesová píše:

Nevyslovitelná radost je nakonec tajemstvím, a protože každé tajemství plodí další, popsat nepopsatelné je náročný úkol. Pomáhá píseň, tanec a rituál. Takto popisuje Grant Wacker radost, která se vynořuje z duchovního probuzení: "A pak přišla radost - ne nutně štěstí, pomíjivá emoce - ale radost, tiché, hluboce zakořeněné přesvědčení, že život člověka má smysl." [3]

Od počátku definovali Afričané v diaspoře smysluplnost svého života v kontextu boje a odporu. Začali jsme si uvědomovat, že ačkoli zjevný systematický útlak může být odstraněn, všichni si neseme jizvy a stopy kolektivní démonické posedlosti rasismem. A přesto musíme všichni pokračovat a musíme pokračovat společně jako komunita.

Naše posedlost obviňováním a otázkou, kdo je či není hoden plného Božího objetí, narušuje tuto cestu. Nesměřujeme totiž k jedinému cíli: jsme na pouti do středu našich srdcí. Právě na tomto místě modlitebního spočinutí propuká nevýslovná radost.

Radost nevyslovitelná

vypukne, když ji nejméně čekáte,

kdy je břemeno největší,

když se vytrácí naděje

po tom, co létají kulky.

Vznáší se

na hřebeni nemožnosti,

houpá se v rytmu

neochvějných srdcí,

a slaví

co nevidíme.

Tato radost nás láká ne jako jednotlivé mnichy, ale jako společenství. Je to radost, která žije stejně pohodlně v křiku jako v tichu. Vyjadřuje se v rozmanitosti osobních duchovních disciplín a liturgických obřadů. Tato radost je naší silou a my potřebujeme sílu, protože jsme vstoupili do jednadvacátého století a nejsme uzdraveni. Jak máme vyjednávat s postmodernou bez vnitřní síly? [4]

Father Richard describes the stunned silence that accompanies moments of awe and surrender:

The spiritual journey is a constant interplay between moments of awe followed by a general process of surrender to that moment. We must first allow ourselves to be captured by the goodness, truth, or beauty of something beyond and outside ourselves. Then we universalize from that moment to the goodness, truth, and beauty of the rest of reality, until our realization eventually ricochets back to include ourselves! Yet we humans resist both the awe and, even more, the surrender. The ego resists the awe while the will resists the surrender. But both together are vital and necessary. [1]

As she often did, Dr. Barbara Holmes (1943–2024) expands and strengthens my thinking by her description of “joy unspeakable.” Awe is not always inspired by beauty and goodness. Truth sometimes comes in hard packages. It takes both great love and great suffering to stun us and bring us to our knees. God is there in all of it, using every circumstance of our life, to draw us ever more deeply into the heart of God. [2]

Dr. Barbara Holmes writes:

Ultimately, joy unspeakable is a mystery, and because each mystery begets another, it is a daunting task to describe the indescribable. Song, dance, and ritual help. This is how Grant Wacker describes the joy that emerges out of spiritual revival: “And then there was joy—not necessarily happiness, a passing emotion—but joy, the quiet, deep-seated conviction that one’s life made sense.” [3]

From the beginning, Africana people in the diaspora have defined the sensibility of their lives within the context of struggle and resistance. We have begun to realize that while overt systematic oppression may be removed, we all bear the scars and traces of racism’s collective demonic possession. And yet we must all go on, and we must all go on together as a community.

Accordingly, our obsession with blame and with the question of who is or is not worthy of God’s full embrace disrupts the journey. For we are not headed toward a single goal: we are on a pilgrimage toward the center of our hearts. It is in this place of prayerful repose that joy unspeakable erupts.

Joy Unspeakable

erupts when you least expect it,

when the burden is greatest,

when the hope is gone

after bullets fly.

It rises

on the crest of impossibility,

it sways to the rhythm

of steadfast hearts,

and celebrates

what we cannot see.

This joy beckons us not as individual monastics but as a community. It is a joy that lives as comfortably in the shout as it does in silence. It is expressed in the diversity of personal spiritual disciplines and liturgical rituals. This joy is our strength, and we need strength because we are well into the twenty-first century, and we are not healed. How shall we negotiate postmodernity without inner strength? [4]