Meditace tohoto týdne se zaměřují na stínové já, což je opakující se téma v díle otce Richarda Rohra. 

Stínové já je v mé práci zásadním pojmem, který vždy potřebuje počáteční objasnění a definici.Mé chápání stínu pochází především od švýcarského psychoterapeuta Carla Gustava Junga (1875-1961).  

Začněme osobním stínem. Během první poloviny života (a u mnohých i do chronologické druhé poloviny života) si budujeme svou osobnost, své oddělené či falešné já. Velmi zjednodušeně řečeno, jako děti se učíme, které chování vyvolává souhlas a nesouhlas ze strany rodiny, učitelů a přátel. Pokud chceme mít nad svým životem určitou kontrolu a vytvářet příjemné výsledky, máme tendenci rozvíjet ty věci, které jsou přijatelné, a potlačovat ty, které přijatelné nejsou. Věci, které na sobě potlačujeme nebo popíráme, se stávají naším stínem. Vlastnosti, které "umístíme" do svého stínu, nemusí být nutně špatné; jsou to prostě ty, které náš rodinný systém nebo kultura neodměňují. [1] 

Persona (já, které prezentujeme světu) a stín jsou souvztažné pojmy. Náš stín je to, co o sobě odmítáme uznat a co nechceme, aby ostatní vnímali.Čím více jsme si vypěstovali a chránili vybranou osobnost, tím více práce se stínem budeme muset udělat. Proto musíme být obzvláště opatrní, abychom nelpěli na žádné idealizované roli nebo sebeobrazu, jako je role ministra, rodiče, lékaře, milého člověka, profesora, morálního věřícího nebo prezidenta té či oné organizace. Jsou to obrovské osobnosti, kterým je třeba dostát, a mnoho lidí uvězní v celoživotní iluzi, že daná role je tím, kým jsou a vším, čím smějí být. Čím více jsme připoutáni ke svému chráněnému obrazu sebe sama, tím více stínového já pravděpodobně budeme mít. Podle mých zkušeností je to obzvlášť nebezpečné pro "duchovního vůdce" nebo "profesionálního věřícího", protože to zahrnuje takový ego nafukující sebeobraz. Kdykoli jsou duchovní nebo kdokoli z opravdových věřících příliš proti čemukoli, můžeme si být docela jistí, že někde poblíž číhá nějaký stínový materiál. Horlivost často odhaluje něčí příliš potlačený stín.  

Náš obraz sebe sama není podstatný ani trvalý; je prostě vytvořen z naší vlastní mysli, touhy a volby - a z preferencí všech ostatních vůči nám! Není vůbec objektivní, ale zcela subjektivní (což neznamená, že nemá reálný vliv). Pohyb k moudrosti druhé poloviny života má mnoho společného s nezbytnou prací se stínem a vznikem zdravého sebekritického myšlení. Ty jediné nám umožňují nahlédnout za vlastní stín a přetvářku a najít to, kým jsme, "skrytí s Kristem v Bohu", jak říká Pavel (Kol 3,3). Zenoví mistři tomu říkají "tvář, kterou jsme měli, než jsme se narodili". Toto já nemůže zemřít, žije věčně a je naším pravým já. Náboženství je vždy nějakým způsobem o objevování našeho pravého já (neboli duše), což znamená také objevování Boha, který je naší nejhlubší pravdou. [2]  

This week’s meditations focus on the shadow self, a recurring theme in Father Richard Rohr’s work. 

The shadow self is an essential concept in my work, which always needs initial clarification and definition. My understanding of the shadow comes primarily from Swiss psychotherapist Carl Gustav Jung (1875–1961).  

Let’s begin with the personal shadow. During the first half of our lives (and for many, into the chronological second half of life), we are building up our persona, our separate or false self. To put it very simply, as children we learn which behaviors cause approval and disapproval from our families, teachers, and friends. If we want to have some sort of control over our lives and create pleasant outcomes, we tend to develop those things which are acceptable and repress those things which are not. Those things we repress or deny about ourselves become our shadow. The qualities we “place” in our shadow aren’t necessarily bad; they’re simply the ones that are not rewarded by our family system or culture. [1] 

Persona (the self we present to the world) and shadow are correlative terms. Our shadow is what we refuse to recognize about ourselves and what we do not want others to perceive. The more we have cultivated and protected a chosen persona, the more shadow work we will need to do. Therefore, we need to be especially careful of clinging to any idealized role or self-image, like that of minister, parent, doctor, nice person, professor, moral believer, or president of this or that. These are huge personas to live up to, and they trap many people in lifelong delusion that the role is who they are and all they are allowed to be. The more we are attached to our protected self-image, the more shadow self we will likely have. In my experience, this is especially dangerous for a “spiritual leader” or “professional religious person” because it involves such an ego-inflating self-image. Whenever ministers, or any true believers, are too anti anything, we can be pretty sure there’s some shadow material lurking somewhere nearby. Zealotry often reveals one’s overly repressed shadow.  

Our self-image is not substantial or lasting; it’s simply created out of our own mind, desire, and choice—and everybody else’s preferences for us! It’s not objective at all but entirely subjective (which does not mean that it doesn’t have real influence). The movement to second-half-of-life wisdom has much to do with necessary shadow work and the emergence of healthy self-critical thinking. These alone allow us to see beyond our own shadow and disguise and to find who we are, “hidden with Christ in God,” as Paul puts it (Colossians 3:3). The Zen masters call it “the face we had before we were born.” This self cannot die, lives forever and is our true self. Religion is always in some way about discovering our true self (or soul), which is also to discover God, who is our deepest truth. [2]