Jestliže je Slunce zdrojem toku v ekonomice přírody, co je "Sluncem" v ekonomice lidských darů, zdrojem, který neustále doplňuje tok darů? Možná je to láska. 
-Robin Wall Kimmerer, The Serviceberry 

Botanička Potawatomi Robin Wall Kimmererová se při úvahách o hojnosti červánků, které jí byly darovány z nedalekého stromu, zamýšlí nad ekonomikou darů přírodních procesů:  

Tento kbelík červánků představuje stovky výměn darů, které vedly až k mým modře zbarveným prstům: javory, které věnovaly půdě své listy, nespočet bezobratlých živočichů a mikrobů, kteří si vyměňovali živiny a energii, aby vytvořili humus, v němž mohlo semínko Serviceberry zapustit kořeny, cedrový voskovec, který semínko vypustil, slunce, déšť, časně jarní mouchy, které opylovaly květy, farmář, který se chopil lopaty, aby semenáčky něžně usadil. Ti všichni jsou součástí výměny darů, díky níž každý dostane to, co potřebuje.  

Mnoho domorodých národů, včetně mých příbuzných z kmene Anishinaabe a mých sousedů z kmene Haudenosaunee, zdědilo takzvanou "kulturu vděčnosti", v níž je způsob života organizován kolem uznání a odpovědnosti za pozemské dary, a to jak obřadní, tak pragmatické. Naše nejstarší naučné příběhy nám připomínají, že neprojevení vděčnosti zneuctívá dar a přináší vážné následky. 

Přijímání darů přirozeně vede k vděčnosti a trvalé štědrosti: 

Vyčíslení přijatých darů vytváří pocit hojnosti, vědomí, že již máte vše, co potřebujete. Uznání "dostatku" je radikální čin v ekonomice, která nás neustále nabádá k větší spotřebě..... Ekopsychologové prokázali, že praxe vděčnosti brzdí nadměrnou spotřebu. Vztahy pěstované myšlením na dar snižují náš pocit nedostatku a nedostatku. V atmosféře dostatku se naše touha po větším množství snižuje a bereme si jen to, co potřebujeme, s úctou ke štědrosti dárce…

Jestliže je naší první reakcí na přijetí daru vděčnost, pak je naší druhou reakcí reciprocita: dát dar na oplátku. Co bych mohl dát těmto rostlinám na oplátku za jejich štědrost? Mohl bych jim dar oplatit přímou reakcí, například odplevelením nebo donesením vody či děkovnou písní, která vysílá vděčnost do větru. Mohl bych vytvořit prostředí pro samotářské včely, které tyto plody oplodnily. Nebo bych mohl podniknout nepřímou akci, například přispět místnímu pozemkovému fondu, aby bylo zachráněno více stanovišť pro dárce daru, promluvit na veřejném slyšení o využívání půdy nebo vytvořit umění, které pozve ostatní do sítě vzájemnosti. Mohl bych snížit svou uhlíkovou stopu, hlasovat na straně zdravé půdy, zasazovat se o zachování zemědělské půdy, změnit svůj jídelníček, věšet prádlo na slunci. Žijeme v době, kdy záleží na každé volbě.  

Vděčnost a vzájemnost jsou měnou ekonomiky darů a mají tu pozoruhodnou vlastnost, že se při každé výměně násobí, jejich energie se koncentruje, jak přechází z ruky do ruky, jsou skutečně obnovitelným zdrojem. Dokážeme si představit lidskou ekonomiku s měnou, která napodobuje tok z Matky Země? Měnu darů?  

If the Sun is the source of flow in the economy of nature, what is the “Sun” of a human gift economy, the source that constantly replenishes the flow of gifts? Maybe it is love. 
—Robin Wall Kimmerer, The Serviceberry 

Reflecting on the abundant Juneberries she has been gifted from a nearby tree, Potawatomi botanist Robin Wall Kimmerer considers the gift economy of natural processes:  

This pail of Juneberries represents hundreds of gift exchanges that led up to my blue-stained fingers: the Maples who gave their leaves to the soil, the countless invertebrates and microbes who exchanged nutrients and energy to build the humus in which a Serviceberry seed could take root, the Cedar Waxwing who dropped the seed, the sun, the rain, the early spring flies who pollinated the flowers, the farmer who wielded the shovel to tenderly settle the seedlings. They are all parts of the gift exchange by which everyone gets what they need.  

Many Indigenous Peoples, including my Anishinaabe relatives and my Haudenosaunee neighbors, inherit what is known as “a culture of gratitude,” where lifeways are organized around recognition and responsibility for earthly gifts, both ceremonial and pragmatic. Our oldest teaching stories remind us that failure to show gratitude dishonors the gift and brings serious consequences. 

Receiving gifts naturally leads to gratitude and ongoing generosity: 

Enumerating the gifts you’ve received creates a sense of abundance, the knowing that you already have what you need. Recognizing “enoughness” is a radical act in an economy that is always urging us to consume more…. Ecopsychologists have shown that the practice of gratitude puts brakes on hyper-consumption. The relationships nurtured by gift thinking diminish our sense of scarcity and want. In that climate of sufficiency, our hunger for more abates and we take only what we need, in respect for the generosity of the giver…

If our first response to the receipt of gifts is gratitude, then our second is reciprocity: to give a gift in return. What could I give these plants in return for their generosity? I could return the gift with a direct response, like weeding or bringing water or offering a song of thanks that sends appreciation out on the wind. I could make habitat for the solitary bees that fertilized those fruits. Or maybe I could take indirect action, like donating to my local land trust so that more habitat for the gift givers will be saved, speaking at a public hearing on land use, or making art that invites others into the web of reciprocity. I could reduce my carbon footprint, vote on the side of healthy land, advocate for farmland preservation, change my diet, hang my laundry in the sunshine. We live in a time when every choice matters.  

Gratitude and reciprocity are the currency of a gift economy, and they have the remarkable property of multiplying with every exchange, their energy concentrating as they pass from hand to hand, a truly renewable resource. Can we imagine a human economy with a currency which emulates the flow from Mother Earth? A currency of gifts?