V sedmé sérii podcastu Učíme se vidět Brian McLaren a jeho hosté zkoumají, jak mohou různé způsoby vztahu k přírodě inspirovat nové přístupy ke skutečnosti. McLaren začíná:   

Na svět přírody se díváme z různých úhlů pohledu. Například developer se může podívat na krásnou krajinu a říct si: "Páni, mohli bychom udělat silnici, postavit nějaké bydlení a přehradit tenhle potok. Mohli bychom vytvořit úžasné sídliště s jezerem. Stálo by to celé jmění." Výrobce papíru vidí zalesněný svah a přemýšlí o tom, kolik dřeva a papíru by mohl z těchto stromů vyrobit a jakou návratnost investic by mohl získat za pronájem tohoto svahu. Mezitím by rybář v tom pohledu viděl pstruhový potok stékající po úbočí hory, který by chtěl chránit. Ekolog by mohl vidět ohrožený druh ryby, který je třeba chránit. Teolog, v závislosti na svém vzdělání, by mohl vidět teologická ospravedlnění pro prodej této půdy developerovi nebo výrobci nemovitostí, nebo pro její zachování spolu s rybářem a ekologem.  

Každý strom, každá louka, každý potok, každá vlna valící se na pláž... každý z nás je vidí jiným pohledem. Do všeho, co vidíme, vnášíme své vlastní odlišné zázemí, perspektivy, potřeby, zájmy, touhy a problémy. [1] 

McLaren používá jazyk přátelství a respektu, aby popsal svůj vlastní vztah k přírodě:  

Každý večer máme na střeše malé stádo leguánů, včetně asi dvoumetrového leguána, kterému jsme přezdívali T-Rex - je velký, samec a má jasně oranžovou barvu. Zvykl si na mě a já na něj. Samozřejmě, že kdybych se k němu přiblížil moc blízko, mlátil by mě ocasem. Ale máme spolu respektující vztah, podobně jako se želvou syslí, která si vyhrabala noru před mým chodníkem, a s několika sovami pálenými, které žijí v sousedství. 

Musím respektovat jejich prostor. Pro mě je takové respektování prostoru součástí přátelství. Pro lidi, kteří nerespektují hranice, máme termín: Říkáme jim narcisté. Vždycky nám překážejí a překračují hranice, aby nás využili. My lidé máme sklon k narcistickému vztahu k našim bližním, ale existuje možnost velkorysého přátelství, které vytváří určitý druh úcty, respektu a radosti.  

Myslím si, že toto je jeden z našich skutečných zápasů s přírodou, jejíž jsme součástí. Jsme tak zvyklí mít věci pod kontrolou, že když od nás příroda vyžaduje oprávněný respekt, myslíme si, že se chová nepřátelsky. To je součástí našich současných životních osnov jako lidských bytostí - naučit se přiměřenému respektu po staletích a staletích nadvlády. Je to paralelní s tím, co se musí naučit lidé s privilegii - ať už jde o privilegia bělochů, mužů nebo bohatých. Privilegovaní lidé jsou natolik zvyklí chovat se dominantně, že když je požádáte o projevení náležité úcty, mají pocit, že jsou deprivováni nebo pronásledováni. Tento respekt však potřebujeme a právě teď je pro nás otázkou přežití, abychom se mu naučili. [2] 

In season seven of the podcast Learning How to See, Brian McLaren and guests explore how different ways of relating to nature can inspire new approaches to reality. McLaren begins:   

We see the natural world from different vantage points. For example, a real estate developer might look at a beautiful landscape and think, “Wow, we could make a road, build some housing, and dam this creek. We could create an incredible housing development with a lake. It would be worth a fortune.” A paper manufacturer sees a forested mountainside and thinks about how much lumber and paper he could make from those trees and how much return on investment he could get for leasing that mountainside. Meanwhile, an angler would see in that view a trout stream coming down the mountainside that he’d like to protect. An ecologist might see an endangered species of fish that needs to be preserved. A theologian, depending on his or her background, might see theological justifications for selling that land to the real estate developer or manufacturer, or for preserving it with the angler and ecologist.  

Every tree, every meadow, every stream, every wave rolling in on the beach … each of us sees them with different vision. We bring our own different backgrounds, perspectives, needs, interests, desires, and problems to whatever we see. [1] 

McLaren uses the language of friendship and respect to describe his own relationship with nature:  

Every night we have a little herd of iguanas on our roof, including about a five-foot-long iguana that we’ve nicknamed T-Rex—he’s big, male, and a bright orange color. He’s gotten used to me and I’ve gotten used to him. Of course, if I were to get too close, he would whack me with his tail. But we have a respectful relationship, similarly with a gopher tortoise that has dug its burrow outside my front sidewalk, and some burrowing owls that live in the neighborhood. 

I have to respect their space. To me, this kind of respecting of space is a part of friendship. We have a term for people who don’t respect boundaries: We call them narcissists. They’re always impeding and crossing boundaries to take advantage of us. We humans tend to have a narcissistic relationship with our fellow creatures, but there’s an option for generous friendship that creates a kind of reverence, respect, and enjoyment.  

I think this is one of our real struggles with the natural world, of which we are a part. We’re so used to being in control of things that when the natural world demands legitimate respect from us, we think it’s being hostile. This is part of our current life curriculum as human beings—to learn appropriate respect after centuries and centuries of domination. It’s parallel to what people with privilege need to learn—whether it’s white privilege, male privilege, or the privilege of the rich. Privileged people are so used to acting in domineering ways that when you ask them to show proper respect, they feel they’re being deprived or persecuted. But this respect is something we need and it’s a matter of survival right now for us to learn it. [2]