Děkan fakulty CAC Brian McLaren nás vybízí, aby se Velikonoce staly rozsáhlou oslavou vzkříšení.  

Co by se mohlo stát, kdybychom každé Velikonoce neslavili vzkříšení pouze jako oživení jednoho mrtvého před téměř dvěma tisíciletími, ale spíše jako pokračující vzkříšení celého lidstva skrze Krista? Velikonoce by mohly být každoročním potvrzením našeho trvalého vzkříšení od násilí k míru, od strachu k víře, od nepřátelství k lásce, od kultury spotřeby ke kultuře správcovství a štědrosti... a ve všech těchto a dalších ohledech od smrti k životu. Co kdyby naše slavení Velikonoc bylo svým významem tak radikální, že by svádělo tyrany a diktátory na celém světě k tomu, aby je postavili mimo zákon, protože představují nejvyšší skandál: každoroční výzvu k tvořivé a pokojné vzpouře proti všem status quo založeným na strachu, nepřátelství, vyloučení a násilí? Co kdybychom nikdy nepřestali vznášet velikonoční nároky na Ježíše v roce 33 n. l., ale vždy bychom pokračovali tím, že bychom vznášeli velikonoční nároky na nás dnes - prohlašovali bychom, že nyní je čas, abychom byli vzkříšeni z mrtvosti strachu, nepřátelství, vyloučení a násilí a kráčeli v tom, co Pavel nazval "novostí života"? Co kdyby Velikonoce byly o našem trvalém vzkříšení "v Kristu" - v novém lidství, které se vyznačuje silně benevolentní identitou tvůrců pokoje, milovníků nepřátel, odpouštěčů urážek, překračovatelů hranic a tvůrců hnutí? Jaký charakter by v nás takový liturgický rok formoval? Jak by se díky němu mohl změnit svět? [1] 

Episkopální biskup ve výslužbě a občan Choctaw Steven Charleston nabízí tuto oslavnou píseň na příchod nového světla a nové naděje:  

Povstaňte, věrní přátelé. Probuďte se, spáči ve stínech. Probuďte se, abyste na obzoru spatřili jasné prapory. Probuďte se, abyste spatřili své vykoupení, které k vám přichází, odpověď na tolik vašich modliteb, naplnění vašeho dávného snu. Vstaňte, věrní přátelé, abyste vykřičeli rannímu slunci dobrou zprávu: konečně dorazila spravedlnost, vrátilo se milosrdenství, zvítězila láska. Povstaňte, dobří lidé mnoha zemí, neboť toto je okamžik změny, čas, kdy naděje začíná být skutečná a pravda začíná promlouvat ke každému odvážnému srdci. Probuďte se, povstaňte a radujte se! [2] 

McLaren si představuje dopad trvalého poznání, že se se vzkříšeným Kristem setkáváme ve všem, s čím se setkáváme:  

Dovedu si představit, že Velikonoce otevírají padesátidenní období, během něhož neustále oslavujeme novost, svobodu, změnu a růst. Tak jako bychom si každý rok znovu vyprávěli příběh o zmrtvýchvstalém Kristu, který se zjevil v cizinci na Emauzské cestě, tak by pro nás součást každého velikonočního období znamenala setkávat se a zvát k našim stolům cizince, cizince, uprchlíky, lidi jiného náboženství nebo vůbec bez vyznání, přijímat je jako Krista a očekávat, že se v nich setkáme s Kristem. [3]  

CAC Dean of Faculty Brian McLaren encourages us to make Easter an expansive celebration of resurrection.  

What might happen if every Easter we celebrated the resurrection not merely as the resuscitation of a single corpse nearly two millennia ago, but more—as the ongoing resurrection of all humanity through Christ? Easter could be the annual affirmation of our ongoing resurrection from violence to peace, from fear to faith, from hostility to love, from a culture of consumption to a culture of stewardship and generosity … and in all these ways and more, from death to life. What if our celebration of Easter was so radical in its meaning that it tempted tyrants and dictators everywhere to make it illegal, because it represents the ultimate scandal: an annual call for creative and peaceful insurrection against all status quos based on fear, hostility, exclusion, and violence? What if we never stopped making Easter claims about Jesus in AD 33, but always continued by making Easter claims on us today—declaring that now is the time to be raised from the deadness of fear, hostility, exclusion, and violence to walk in what Paul called “newness of life”? What if Easter was about our ongoing resurrection “in Christ”—in a new humanity marked by a strong-benevolent identity as Christ-embodying peacemakers, enemy lovers, offense forgivers, boundary crossers, and movement builders? What kind of character would this kind of liturgical year form in us? How might the world be changed because of it? [1] 

Retired Episcopal bishop and Choctaw citizen Steven Charleston offers this celebratory song for the coming of new light and new hope:  

Rise up, faithful friends. Wake up, sleepers in the shadows. Wake up to see bright banners on your horizon. Wake up to see your redemption coming to you, the answer to so many of your prayers, the fulfillment of your dream from long ago. Rise up, faithful friends, to shout the good news to the morning sun: justice has arrived at last, mercy has returned, love has won the day. Rise up, good people of many lands, for this is the moment of change, the time when hope starts to be real and truth begins to speak to every courageous heart. Wake up, rise up, and rejoice! [2] 

McLaren imagines the impact of the ongoing recognition that we meet the risen Christ in all we encounter:  

I can imagine Easter opening a fifty-day period during which we constantly celebrate newness, freedom, change, and growth. As we would retell each year the story of the risen Christ appearing in the stranger on the Emmaus Road, so part of every Easter season for us would mean meeting and inviting to our tables strangers, aliens, refugees, people of other religions or no religion at all, to welcome them as we would Christ, and to expect to meet Christ in them. [3]