Pokud se chcete opravdu spřátelit, jděte k někomu domů a jezte s ním.... Lidé, kteří vám dají své jídlo, vám dají své srdce.  
-César Chávez  

Teoložka Karen Gonzálezová vzpomíná na setkání se ženou, která jednala soucitně bez ohledu na své vyhraněné názory na konkrétní politiky.  

Paní Fisherovou jsem viděla stát ve vstupní hale [se svým přítelem] ještě předtím, než jsem vystoupila z výtahu. Byla to její druhá návštěva na naší imigrační klinice a ... [připravil jsem se] na to, že dostanu za uši. Věrna své formě mi dala najevo, že neschvaluje práci, kterou moje organizace dělá na podporu reformy imigrační politiky. "Proč musíte být všichni tak političtí?" zeptala se....  

Paní Fisherová pro mě byla záhadou - projevovala jasné xenofobní tendence, strach z "jiných", cizinců, často založený na etnocentrismu. V jednání však byla velkorysá, a dokonce pohostinná - ne v tom smyslu, že by pořádala večírky, ale v tom, který je v Bibli popsán jako filoxenie, láska k cizincům. Tato láska není sentimentální nebo jednorázový akt, ale způsob života, kodex hodnot, který zahrnuje péči o cizince.  

Při své první návštěvě přivedla jinou přítelkyni imigrantku, ženu, která jí dělala hospodyni, aby jí prodloužila pracovní povolení. Její kamarádka obnovení odkládala, protože nechtěla přijít o půldenní výdělek tím, že by přišla k právnímu poradci, a tak jí paní Fisherová nabídla, že jí zaplatí, aby neuklízela její dům. Místo toho ji sama odvezla na naši imigrační kliniku, zaparkovala v centru města v drahé garáži a čekala s ní po celou dobu konzultace. Později se s ní vrátila, aby podala samotnou žádost. Na to, že byla tak zuřivě proti vstřícné imigrační politice, věnovala svůj čas, peníze a další prostředky na pomoc dvěma různým lidem, kteří potřebovali imigrační právní podporu. Znám lidi, kteří verbálně podporují uprchlíky a další přistěhovalce, ale pro pomoc jedinému přistěhovalci neudělali ani z poloviny tolik!  

González odkazuje na podobenství z Matoušova evangelia (21,28-30), které zdůrazňuje roli soucitného jednání v našem duchovním růstu:  

Podle Ježíšova vysvětlení … počítá se dobrý skutek, ne ano s dobrými úmysly…. [Paní Fisherová] plnila Boží vůli, ale věřila Božím slovům o přijetí a spravedlnosti pro přistěhovalce?  

To nemohu vědět, protože jsem ji už nikdy neviděl. Přesto by mě nepřekvapilo, kdyby ano, protože podle mé zkušenosti se často cvičíme v nových způsobech bytí a víry. Vždycky jsem si myslel, že víra předchází činům, a někdy tomu tak je. Ale až příliš často nás formuje praxe, která mění naše přesvědčení a pomáhá nám je zvnitřnit způsobem, který je transformující. Učíme se tím, že děláme. Zajímalo by mě, zda paní Fisherová nyní kromě praktikování pohostinnosti také hlásá pohostinnost. Doufám, že ano. 

If you really want to make a friend, go to someone’s house and eat with him…. The people who give you their food give you their heart.  
—César Chávez  

Theologian Karen González recalls meeting a woman who acted with compassion, regardless of her outspoken beliefs about specific policies.  

I saw Mrs. Fisher standing in the lobby [with her friend] before I had even exited the elevator. It was her second visit to our immigration clinic, and … [I] prepared myself to receive an earful. True to form, she let me know that she did not approve of the work my organization does to advocate for immigration policy reform. “Why do you all have to be so political?” she asked….  

Mrs. Fisher was an enigma to me—she expressed clear xenophobic tendencies, a fear of the “other,” the foreigner, often based in ethnocentrism. But in action she was generous and even hospitable—not the hosting-a-dinner-party kind but the one described in the Bible as philoxenia, the love of foreigners. This love is not sentimental or a one-time act but a way of living, a code of values that involves caring for foreign people.  

On her first visit, she had brought a different immigrant friend, a woman who was her housekeeper, to renew her work permit. Her friend had been putting off the renewal because she did not want to lose half a day’s income by coming to see a legal adviser, so Mrs. Fisher had offered to pay her not to clean her house. Instead, she drove her to our immigration clinic herself, parked downtown in an expensive garage, and waited with her through the consultation. Later, she returned with her to file the actual petition. For someone who was so rabidly against welcoming immigration policies, she had given of her time, money, and other resources to assist two different people who needed immigration legal support. I know people who verbally support refugees and other immigrants who have not done half as much to assist a single immigrant person!  

González refers to a parable in Matthew’s Gospel (21:28–30), highlighting the role of compassionate action in our spiritual growth:  

According to Jesus’s explanation … it is the good deed that counts, not the yes with good intentions…. [Mrs. Fisher] was doing God’s will, but did she believe God’s words about welcoming and doing justice for the immigrant?  

It is impossible for me to know, because I never saw her again. Yet, I would not be surprised if she had, because it has been my experience that we often practice ourselves into new ways of being and believing. I always thought that belief precedes action, and sometimes it does. But all too often, it is practices that shape us, that change our beliefs and help us internalize them in ways that are transformative. We learn by doing. I wonder if Mrs. Fisher now proclaims hospitality in addition to practicing hospitality. I hope so.