Teoložka Christine Pohl se zamýšlí nad biblickou výzvou k pohostinnosti: 

Společenství, v nichž je pohostinnost živou praxí, využívají hluboké lidské touhy patřit, najít místo, kde se člověk může podělit o své dary, a být oceňován. Praxe pohostinnosti odráží ochotu společenství lidí být otevřený druhým lidem a jejich vhledům, potřebám a přínosům. Pohostinná společenství si uvědomují, že jsou bez ostatních lidí neúplná, ale také že mají "poklad", o který se s nimi mohou podělit. 

Pohostinnost je jádrem křesťanského života, čerpá z Boží milosti a odráží Boží laskavost. V pohostinnosti odpovídáme na přijetí, které nám Bůh nabídl, a toto přijetí opakujeme ve světě. Zatímco mnoho současných chápání pohostinnosti se omezuje na pohostinství v restauracích a hotelech, kávu a koblihy v kostele nebo dobře naplánované večeře, samotná praxe je z biblického, historického a teologického hlediska mnohem podstatnější a významnější.  

Praktika pohostinnosti je důležitá pro společenství, která oslovují druhé a pracují na posílení svých vnitřních vztahů. Pro společenství je důležitá také praxe pohostinnosti. Ti, kdo přijímají cizí lidi uvnitř komunity, mohou najít přátele, s nimiž se mohou podělit o práci a požehnání, pomoc při udržování perspektivy a příležitosti k odpočinku a obnově. [1] 

Kázající aktivistka Sandra Maria Van Opstalová vybízí církev, aby rozšířila pohostinnost z něčeho, co děláme, na vyjádření toho, kdo jsme:

Co je to za posun, tato cesta od konání k bytí? Zahrnuje prohloubení vztahu s Duchem Svatým i s lidmi, kteří nemusí vypadat jako my nebo sdílet naše zkušenosti. Posun od konání k bytí nám umožňuje stát se plněji společenstvím, k němuž nás Písmo vyzývá. Ačkoli můžeme začít pohostinností, kdy říkáme "vítáme vás", Písmo nás vyzývá, abychom se od tohoto místa vydali na cestu přes místo solidarity ("stojíme při vás") a nakonec k vzájemnosti ("potřebujeme vás"), kde pochopíme, jak hluboce se globální společenství Ježíšových následovníků potřebuje navzájem, abychom byli Božím lidem, k čemuž nás Písmo vyzývá....&bspn;

Ačkoli máme tendenci považovat tuto cestu od pohostinnosti k vzájemnosti za jednosměrný proces, náš život v Kristu zdaleka není lineární. Ježíš byl příkladem vzájemnosti ve všech směrech: v příbězích, které vyprávěl, ve způsobu, jakým se vztahoval k druhým, a dokonce i ve způsobu, jakým zemřel. Když se církev snaží ztělesňovat vzájemnost ve svém každodenním životě, a zejména v přístupu k přistěhovalcům a uprchlíkům, učíme se společně naříkat, slavit a učit se. To nakonec vede k uzdravení a celistvosti, které Bůh chce pro [Boží] stvoření! A to znamená nejen konat, ale být odrazem Kristovy lásky, k čemuž je církev povolána; svědčit o Kristu nejen svými slovy, ale i svou společnou identitou jako údů [Kristova] těla. [2] 

Theologian Christine Pohl reflects on the biblical call to hospitality: 

Communities in which hospitality is a vibrant practice tap into deep human longings to belong, find a place to share one’s gifts, and be valued. The practice of hospitality reflects a willingness on the part of a community of people to be open to others and to their insights, needs, and contributions. Hospitable communities recognize that they are incomplete without other folks but also that they have a “treasure” to share with them. 

Hospitality is at the heart of Christian life, drawing from God’s grace and reflecting God’s graciousness. In hospitality, we respond to the welcome that God has offered and replicate that welcome in the world. While many current understandings of hospitality are limited to the hospitality industry of restaurants and hotels, coffee and donuts at church, or well-planned dinner parties, the practice itself is biblically, historically, and theologically much more substantive and significant.  

The practice of hospitality is important for communities as they reach out to others and as they work to strengthen their internal relationships. A community is also important for the practice of hospitality. Those who welcome strangers from within a community can find friends with whom to share the work and the blessing, help in maintaining perspective, and opportunities for rest and renewal. [1] 

Preacher-activist Sandra Maria Van Opstal encourages the church to expand hospitality from something we do to an expression of who we are:  

What is this shift, this journey from doing to being? It involves a deepening relationship with both the Holy Spirit and people who may not look like us or share our experiences. Shifting our focus from doing to being allows us to become more fully the community that Scripture calls us to be. Though we may begin with hospitality, where we are saying “we welcome you,” Scripture calls us to journey from that place, through a place of solidarity (“we stand with you”), and ultimately to mutuality (“we need you”), where we comprehend just how deeply the global community of Jesus followers need each other in order to be the people of God we are called by Scripture to be…. 

While we tend to think of this journey from hospitality to mutuality as a one-way process, our life in Christ is far from linear. Jesus exemplified mutuality in every way: in the stories he told, in the way he related to others, and even in the way he died. When the church works to embody mutuality in their daily life, and especially in their approach to immigrants and refugees, we learn to lament, celebrate, and learn together. Ultimately, this leads to the healing and wholeness that God wants for [God’s] creation! And this means not just doing but being the reflection of Christ’s love, which the church is called to be; to witness to Christ not just in our words but in our mutual identity as members of [Christ’s] body. [2]