Zjistil jsem, že všechny mé myšlenky krouží kolem Boha jako planety kolem Slunce a jsou jím stejně neodolatelně přitahovány. Považoval bych za nejodpornější hřích, kdybych této přitažlivé síle kladl jakýkoli odpor. -Carl Jung, dopis, březen 1955

Otec Richard považuje švýcarského psychiatra Carla Junga za mystika, který měl hluboké spojení s božstvím:

Jednou z významných postav mého duchovního rodu je švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung (1875-1961). Ačkoli nebyl křesťanem, který by chodil do kostela, a řekl mnoho věcí velmi kritických vůči organizovanému křesťanství, jak je ve své době vnímal, položil velmi pevné základy pro znovuobjevení duchovního světa v extrémně materialistické a stále více sekulární Evropě. Jung naprosto věděl a věřil, že vnitřní život je zdrojem vnějšího; na sklonku života na otázku "Věříte nyní v Boha?" pevně a hrdě odpověděl: "Já vím. Nepotřebuji věřit. Já vím."[1]  

Jung pronesl výroky, které by překvapily mnoho křesťanů, konzervativních i liberálních. Například považoval Ježíšův život a mnoho církevních nauk za úplný a dokonalý mapu a návod k lidské proměně. Věřil v ústřední význam rituálů, mýtů a symbolů, což dokázali ocenit katolíci i pravoslavní křesťané. Přestože Jung dával biblickým pasážím větší význam a větší důvěryhodnost, většina protestantů ho vnímala jako nevěřícího. Jeho rozvinutí pojmů jako stín, paradox, archetypy, symboly a psychologický charakter lidské proměny v božství z něj učinilo skutečného proroka duše a učitele hlubokého, vnitřního sakramentalismu.[2] 

Jung věřil, že pokud k nám chce Bůh promluvit, musí použít slova, která budou především působit jako naše vlastní myšlenky. Jak jinak by k nám mohl Bůh přijít? Proto nás musí učit, jak rozpoznat, ctít a připustit, že někdy jsou naše myšlenky myšlenkami Božími. Tato vnitřní důvěra a autorita je nezbytná k vyvážení téměř výhradního spoléhání se na vnější autoritu, kterou prosazuje hlavní linie křesťanství. I když Písmo, kněží, pastoři a papež mohou být nezbytní, Jung rozpoznal, že všichni jsou vůči sobě vnější a nabízejí nám náboženství zvenčí. Jung nás chtěl naučit ctít tytéž symboly, ale z vnitřku ven, rozpoznat, že v našich nejhlubších hlubinách již existují numinózní hlasy. Pokud nemáme hluboký kontakt se svým hloubkovým já, nemohli bychom podle něj poznat Boha. 

Jung napsal: "Celý svět je Božím utrpením."

"Celý svět je Božím utrpením". [3] To je poznání mystika a je to jedna z mých nejoblíbenějších jeho vět. Mystik vidí věci v celcích, nejen v částech. Dokáže propojit všechny anekdoty a vytušit velké zákonitosti. Křesťanští mystikové si uvědomují, že každý případ utrpení je účastí na tom, co bychom my křesťané nazvali věčným ukřižováním Krista. Když vidíme v celcích, můžeme vždy najít místo pro každou z částí. [4] 

I find that all my thoughts circle round God like the planets round the sun, and are as irresistibly attracted by [God]. I would feel it the most heinous sin were I to offer any resistance to this compelling force. —Carl Jung, letter, March 1955 

Father Richard considers Swiss psychiatrist Carl Jung a mystic who had a deep connection to the divine:  

One of the major figures in my spiritual lineage is the Swiss psychiatrist Carl Gustav Jung (1875–1961). Although he was not a church-going Christian and said many things highly critical of organized Christianity as he saw it in his time, he laid a very solid foundation for the rediscovery of the spiritual world in an extremely materialistic and increasingly secular Europe. Jung utterly knew and believed that the inner life was the source of the outer; late in his life, he firmly and proudly replied when asked “Do you now believe in God?” with “I know. I don’t need to believe. I know.”  [1]  

Jung made statements that would surprise many Christians, conservative and liberal alike. For example, he saw Jesus’ life and many of the doctrines of the Church as a complete and perfect map and guide for human transformation. He believed in the central importance of rituals, myths, and symbols, which Catholics and Orthodox Christians could appreciate. Although Jung gave Bible passages more meaning and more credibility, he was perceived as an unbeliever by most Protestants. His development of concepts such as shadow, paradox, archetypes, symbols, and the psychological character of human transformation into the Divine made him a true prophet of the soul and a teacher of deep, inner sacramentalism. [2] 

Jung believed that if God wants to speak to us, God has to use words that will, first of all, feel like our own thoughts. How else could God come to us? That’s why we have to be taught how to recognize, honor, and allow that sometimes our thoughts are God’s thoughts. That internal trust and authority is necessary to balance out the almost exclusive reliance upon external authority promoted by mainline Christianity. While Scripture, priests, pastors, and the pope may be necessary, Jung recognized that they are all external to the self, and offer us a religion from the outside in. Jung wanted to teach us to honor those same symbols, but from the inside out, to recognize that there are already numinous voices in our deepest depths. If we do not have deep contact with our in-depth self, he believed we could not know God. 

Jung wrote, “The whole world is God’s suffering.” [3] That is the knowing of a mystic, and it’s one of my favorite lines of his. A mystic sees thing in wholes, not just in parts. They can connect all the anecdotes and intuit the big patterns. Christian mystics recognize that every incidence of suffering is a participation in what we Christians would call the eternal crucifixion of the Christ. When we see in wholes, we can always find a place for each of the parts. [4]