Učenkyně Wendy Farleyová představuje porýnskou mystičku Mechthildu z Magdeburku:  

O Mechthildě [asi 1212-1282] toho není mnoho známo, i když její jméno naznačuje, že většinu života prožila v Magdeburku, poblíž hranic mezi německy mluvícím a slovanským územím..... Byla zbožným dítětem a bylo jí dvanáct let, když se téměř denně "zdravila" Duchem svatým. Jako asi dvacetiletá mladá žena se přestěhovala do Magdeburku, města, kde znala jen jednoho člověka, snad dominikánského mnicha. Po většinu svého života žila jako žebračka..... Mechthildina krásná a odvážná kniha Plynoucí světlo božství patří mezi první náboženské spisy ve střední dolní němčině. Tím, že píše ve svém rodném jazyce, zpřístupňuje svou duchovní cestu a teologické úvahy ženám i laikům. [1]  

Farley se zaměřuje na Mechthildino radikální chápání Boží moci:  

Církev Mechthildiny doby používala monarchické obrazy Boha, aby ospravedlnila hierarchické uspořádání lidské společnosti: z Boha pocházeli papežové, biskupové, duchovní, páni, vazalové a otcové. Stejně jako středověcí panovníci i Bůh vyžaduje poslušnost a loajalitu. Je třeba si přát Boží přízeň a obávat se Božích trestů.  

Mechthilda používá pro Boha královské obrazy (císařovna, královna nebo pán). Protože však pojímá moc jako formu lásky, chápe monarchické metafory osobitým způsobem. Boží majestát a všemohoucnost jsou vlastnosti spojené s božskou touhou po důvěrném vztahu s lidmi. Pro Mechthildu to není pouhá moc, co činí Boha božským. Je to láska. Tato hra mezi láskou a mocí je patrná v předmluvě Mechthildiny knihy, kde se Bůh hlásí k autorství knihy. "Stvořil jsem ji [gemachet] ve své bezmoci [unmaht], neboť se nemohu omezit, co se týče mých darů". [2] Jedná se o paradoxní způsob popisu božské moci. Dokonce i Bůh je bezmocný, aby mohl zadržet Boha..... Bůh je bezmocný, aby přestal dávat lidstvu dary. Protože božská přirozenost je láska, vyžadovalo by to zrušení samotného božství.

Teologové jako Augustin a [Martin] Luther se snaží pochopit, jak smířit lásku a spravedlnost nebo božskou všemohoucnost a lidskou činnost. Částečně je to proto, že o moci uvažují jako o donucovacím nebo jednoznačném ději. Pro Mechthildu je však Boží touha po lidstvu neslučitelná s naprostou všemohoucností, ne proto, že by Bůh měl méně moci, ale proto, že jde o jiný druh moci. Bůh se zříká moci jako "moci" ve prospěch lásky....  

Mechthilda uznává, že existuje druh moci, který vyžaduje přísnou spravedlnost a nechává viníky živořit v jejich vězení..... Tento druh moci však odepírá Bohu. Není to proto, že by Bůh měl méně moci než tito nositelé moci, ale proto, že tento druh moci je mocí nemocnou a pokřivenou. Otec se z lásky vzdává moci, která udržuje utrpení, protože hlubší a autentičtější moc je to, co vykupuje, uzdravuje a obnovuje. Milosrdenství je jiný druh všemohoucnosti, který přitahuje i ty, kdo byli brutálně zničeni hříchem, zpět do láskyplného společenství..... Božská moc umožňuje lásce vytěsnit moc. [3]  

Scholar Wendy Farley introduces the Rhineland mystic Mechthild of Magdeburg:  

Little is known about Mechthild [c. 1212–c.1282], though her name indicates that she lived most of her life in Magdeburg, near the border between German-speaking and Slavic territory…. A pious child, she was twelve when her almost daily “greetings” by the Holy Spirit began. As a young woman of about twenty she moved to Magdeburg, a city where she knew only one person, perhaps a Dominican friar. She lived as a beguine for most of the rest of her life…. Mechthild’s beautiful and bold book The Flowing Light of the Godhead is among the first religious writings in Middle Low German. By writing in her native language, she makes her spiritual journey and her theological reflections available to women and laypeople. [1]  

Farley focuses on Mechthild’s radical understanding of God’s power:  

The church of Mechthild’s time used monarchical images for God to justify a hierarchical ordering of human society: from God descended popes, bishops, clergy, lords, vassals, and fathers. Like medieval rulers, God demands obedience and loyalty. God’s favor is to be desired and God’s punishments feared.  

Mechthild uses royal imagery for God (empress, queen, or lord). But because she conceives of power as a form of love, she understands monarchical metaphors in a distinctive way. God’s majesty and omnipotence are qualities related to the divine desire for intimacy with humanity. For Mechthild, it is not sheer power that makes God divine. It is love. This play between love and power is evident in the preface of Mechthild’s book, where God claims authorship of the book. “I made [gemachet] it in my powerlessness [unmaht], for I cannot restrain myself as to my gifts.” [2] This is a paradoxical way of describing divine power. Even God is powerless to contain God…. God is powerless to stop giving gifts to humanity. Because the divine nature is love, to do so would require the unmaking of divinity itself.  

Theologians such as Augustine and [Martin] Luther struggle to understand how to reconcile love and justice or divine omnipotence and human agency. This is in part because they think of power as coercive or univocal agency. But for Mechthild, God’s desire for humanity is incompatible with sheer omnipotence, not because God has less power but because it is a different kind of power. God renounces power as “might,” in favor of love….  

Mechthild acknowledges that there is a kind of power that demands strict justice and leaves the guilty to languish in their prison…. But she withholds this kind of power from God. This is not because God has less power than these wielders of might but because that kind of power is a diseased and distorted power. Out of love, the Father abandons the power to perpetuate suffering because the deeper and more authentic power is what redeems, heals, and restores. Mercy is a different kind of almighty-ness which draws even those brutalized by sin back into loving communion.… Divine power allows love to displace might. [3]