Den Země

Teolog Tony Jones píše o darech, které máme k dispozici, když se setkáme s Bohem na "divokých místech":  

Bůh divokých míst nabízí pokoj. V moderním světě, který je frenetický a zaneprázdněný - stále připojený, stále na - je nalezení pokoje stále obtížnější… Abychom přijali pokoj, který nabízí Bůh divokých míst, budeme se muset vrátit ke starým technologiím: kanoi a pádlu; turistickým botám a vycházkové holi; luku a šípu a rybářskému prutu. Musíme si také uvědomit, že mír, po kterém toužíme, je uvnitř, jiskra božství, která sídlí v každém z nás. Přivést tuto jiskru k plameni lze i v interiéru, ale mnohem větší štěstí mám, když jsem venku - a čím divočejší místo, tím lépe.  

Bůh divokých míst ctí místo. Když navštěvujeme a vracíme se na divoká místa, která jsou pro nás výjimečná, čekají nás tam zážitky transcendence… zpíval jsem hymnu svému nejvýznamnějšímu místu, několika akrům severního lesa, který leží na okraji jezera. Starat se o tuto půdu je radost a výsada a je mi jasné, že to je součástí mého povolání, mého poslání od Boha. Tyto stromy a tento potok jsou mým sborem, který se má starat o pastýře jako pastýř o ovce - byly rozervány tornádem, stejně jako já; znovu vyrostly v zjizvené kráse, stejně jako já..... V těchto dnech tyto lesy horlivě udržuji, střežím a chráním, dělám, co mohu, abych je udržel zdravé a bezpečné, chráním jejich klid.  

Bůh divokých míst nám dal společníky. Možná se řítíme vesmírem ... ale nejsme sami. Jsme vzájemně závislí na celé tkanině stvoření, utkané společně s bytostmi vnímajícími i nevnímajícími, živými i neživými.... Přestal jsem vzhlížet k obloze a hledat pomoc, místo toho jsem sklopil oči ke společníkům kolem sebe. Moji psi byli mými nejposvátnějšími nelidskými společníky. [Můj přítel] Seth mluví s rostlinami. Bez ohledu na druh, s nímž komunikujeme, je klíčové mít na zřeteli celou síť - vidět les a stromy, protože Boží láska pulzuje skrze síť. 

Jones popisuje, jak riskování vybízí k většímu spoléhání na Boha:  

Bůh divokých míst vyžaduje riziko. Udělali jsme vše, co jsme mohli, abychom riziko pro sebe zmírnili, což je obdivuhodná vlastnost, která zajistila šíření našeho druhu..... Na neurologické úrovni dobrodružství usnadňuje hluboké učení. Na duchovní úrovni nás rizikové situace obnažují a činí nás zranitelnými. Když ustoupí mé ego, je více prostoru pro Boha. Dosažení další úrovně úspěchu vyžaduje riskovat: vylézt na větší horu, projít náročnější stezku, jet na větší vlně..... Moderní život má tendenci nás proti těmto rizikům očkovat, ale Bůh divokých míst toto bezpečí odlupuje a vrací nás zpět do kontaktu s tím, kým máme být.  

Earth Day

Theologian Tony Jones writes of the gifts available when we encounter God in “wild places”:  

The God of wild places offers peace. In a modern world that’s frenetic and busy—always connected, always on—finding peace is getting more difficult… To receive the peace offered by the God of wild places, we’ll have to retrograde to old technologies: canoe and paddle; hiking boots and walking stick; bow and arrow and fishing pole. We also have to remember that the peace we long for is within, a spark of the divine that resides within each of us. To bring that spark to a flame can be done indoors, but I have a lot more luck when I’m outdoors—and the wilder the place the better.  

The God of wild places honors place. When we visit and revisit the wild places that are special to us, experiences of transcendence are waiting for us there… I’ve sung a hymn to my most special place, a few acres of northern forest sitting on the edge of a lake. Caretaking that land is a joy and a privilege, and it’s become clear to me that doing so is part of my vocation, my calling from God. These trees and this creek are my congregation to pastor as a shepherd cares for sheep—they were torn asunder by a tornado, as was I; they have regrown in scarred beauty, as have I…. These days I’m zealous in maintaining these woods, guarding and protecting them, doing what I can to keep them healthy and safe, safeguarding their peace.  

The God of wild places has given us companions. We may be hurtling through space … but we’re not alone. We are interdependent on a whole fabric of creation, woven together with beings sentient and non-sentient, animate and inanimate…. I’ve stopped looking up to the sky for help and instead lowered my eyes to the companions around me. My dogs have been my most sacred non-human companions. [My friend] Seth talks to plants. No matter the species with which we commune, the key is keeping the whole web in view—seeing the forest and the trees, for God’s love pulses through the web. 

Jones describes how taking risks invites greater reliance on God:  

The God of wild places requires risk. We’ve done everything we can to mitigate risk to ourselves, an admirable trait that has ensured the propagation of our species…. On a neurological level, adventure facilitates deep learning. On a spiritual level, high-risk situations strip us bare and make us vulnerable. When my ego recedes, there’s more room for God. Attaining the next level of success requires taking a chance: climbing a bigger mountain, hiking a more challenging trail, riding a bigger wave…. Modern life tends to inoculate us against these risks, but the God of wild places peels away that safety and brings us back in touch with who we’re meant to be.