Postavme svůj první krok na cestě vzhůru na dno a představme si celý hmotný svět jako zrcadlo, skrze které můžeme přejít k Bohu, nejvyššímu Umělci. -Bonaventura, Cesta duše k Bohu 1.9 

Otec Richard lokalizuje svou hlubokou úctu ke světu přírody do františkánské tradice.   

Příběhy ze života Františka z Assisi (1182-1226) popisují jeho rozhovory se zvířaty a přírodními živly. Nemluví s nimi jen jako s ptáky nebo vlky, ale jako se vzájemnými duchovními bytostmi, které jsou hodny oslovení. Vždy jim říkal, kdo jsou, proč by měli být šťastní a proč dělají radost jemu. Jeden z jeho prvních životopisců napsal: "My, kteří jsme byli s ním, jsme ho vždy viděli v takové vnitřní i vnější radosti nad všemi tvory, jak se jich dotýká a jak se na ně dívá, takže se zdálo, že jeho duch už není na zemi, ale v nebi." [1] Našim moderním uším to může znít sentimentálně, ale možná právě tak vypadá světec - zcela naladěný na Boží přítomnost všude a vždy. [2] 

František si povídal se skřivany, beránky, králíky, bažanty, sokoly, cikádami, vodním ptactvem, včelami, slavným vlkem z Gubbia, prasaty a rybami s háčky, které házel zpět do vody, kdykoli to bylo možné. Oslovuje i neživé stvoření, jako by bylo skutečně obdařeno duší, což víme, protože jeho Kantikum tvorů zahrnuje oheň, vítr, vodu, bratra Slunce, sestru Měsíc a samozřejmě i samotnou "naši sestru Matku Zemi". [3] 

Takzvaná "přírodní mystika" byla ve skutečnosti důstojnou první cestou pro Františka a také pro Bonaventuru, učence, který Františkovu a Klářinu vizi přenesl na úroveň teologie, filozofie a světového názoru. Bonaventura viděl všechny věci jako podoby Boha (vestigia Dei), otisky prstů a stop, které odhalují božskou DNA, jež je základem všech článků Velkého řetězce bytí. František i Bonaventura položili základy toho, co později Jan Duns Scotus označil jako jednotu (jeden hlas) všeho bytí a co Dawn Nothwehrová, františkánská sestra, nazývá "kosmickou vzájemností". [4] 

Samotné stvoření - nikoli rituál nebo prostor vytvořený lidskýma rukama - bylo Františkovou hlavní katedrou. Jeho láska ke stvoření ho hnala zpět k potřebám města, což je vzorec velmi podobný Ježíšovu vlastnímu pohybu mezi pouštní samotou (kontemplací) a maloměstskou léčitelskou službou (akcí). Evangelium nás proměňuje tím, že nás uvádí do kontaktu s tím, co je mnohem trvalejší a uspokojivější, doslova "základem našeho bytí", který má mnohem více "reality" než teologické koncepty nebo ritualizace skutečnosti. Každodenní vesmírné události na nebi a na zemi jsou Realitou nad našimi hlavami a pod našima nohama každou minutu našeho života: nepřetržitá svátost, znamení Boží univerzální přítomnosti ve všech věcech. [5] 

Let us place our first step in the ascent at the bottom, presenting to ourselves the whole material world as a mirror through which we may pass over to God, the supreme Artisan. —Bonaventure, The Soul’s Journey into God 1.9 

Father Richard locates his deep respect for the natural world in his Franciscan tradition.   

Stories of the life of Francis of Assisi (1182–1226) describe him talking to animals and natural elements. He doesn’t speak to them just as birds or wolves, but as mutual spiritual beings who are worthy of being addressed. He was always telling them who they are, why they should be happy, and why they make him happy. One of his early biographers wrote, “We who were with him saw him always in such joy, inwardly and outwardly, over all creatures, touching and looking at them, so that it seemed his spirit was no longer on earth but in heaven.” [1] That may sound sentimental to our modern ears, but perhaps that’s what a saint looks like—completely attuned to God’s presence everywhere and at all times. [2] 

Francis talked to or about larks, lambs, rabbits, pheasants, falcons, cicadas, waterfowl, bees, the famous wolf of Gubbio, pigs, and hooked fish that he threw back into the water whenever possible. He addresses inanimate creation too, as if it were indeed ensouled, which we know because his Canticle of the Creatures includes fire, wind, water, Brother Sun, Sister Moon, and, of course, “our Sister Mother Earth” herself. [3] 

So-called “nature mysticism” was in fact a worthy first path for Francis, and also for Bonaventure, the scholar who brought the vision of Francis and Clare to the level of theology, philosophy, and worldview. Bonaventure saw all things as likenesses of God (vestigia Dei), fingerprints and footprints that reveal the divine DNA underlying all the links in the Great Chain of Being. Both Francis and Bonaventure laid the foundation for what John Duns Scotus would later identify as the univocity (one voice) of all being, and what Dawn Nothwehr, a Franciscan sister, calls “cosmic mutuality.” [4] 

Creation itself—not ritual or spaces constructed by human hands—was Francis’ primary cathedral. His love for creation drove him back into the needs of the city, a pattern very similar to Jesus’ own movement between desert solitude (contemplation) and small-town healing ministry (action). The gospel transforms us by putting us in touch with that which is much more constant and satisfying, literally the “ground of our being,” which has much more “reality” to it, rather than theological concepts or ritualization of reality. Daily cosmic events in the sky and on the earth are the Reality above our heads and beneath our feet every minute of our lives: a continuous sacrament, signs of God’s universal presence in all things. [5]