Brian McLaren se zamýšlí nad příběhy o říši a vyhnanství, které se objevují v Bibli a pokračují dodnes:

Pokud se zeptáte Židů, jaký je ústřední příběh jejich Bible, obvykle řeknou Exodus, příběh o tom, jak byli jejich předkové uprchlíci zotročeni vládci egyptské říše, dokud je Bůh neosvobodil a nevyvedl na svobodu. Ačkoli se historici a archeologové přou o to, jak velká část příběhu je historická a jak velká část je literárně vylepšená nebo smyšlená, biblisté datují tento příběh někam mezi roky 1500 a 1200 př. n. l.

Smutné je, že k nefiktivnímu zotročení a špatnému zacházení s uprchlíky došlo v průběhu staletí příliš mnohokrát a příliš mnoha lidem.

Ptáte-li se, jaký je druhý nejdůležitější biblický příběh v Hebrejských písmech, mnozí řeknou, že vyhnanství, kdy bylo velké množství židovského národa odvlečeno do Babylonu, kde museli sloužit elitám babylonské říše.

A bohužel, k masové deportaci a nadvládě původních národů došlo v průběhu staletí příliš mnohokrát a příliš mnoha lidem: V průběhu staletí se odehrálo příliš mnoho Stezky slz, příliš mnoho Nakbů, příliš mnoho pogromů a internačních táborů, a to až do dnešních dnů.

Překvapivě se v průběhu staletí odehrálo příliš mnoho pogromů a internačních táborů.

Exodus a Exil nám společně připomínají, že tytéž říše, které produkují luxus pro lidi na vrcholu společenské a ekonomické pyramidy, přinášejí také velké utrpení pro ty dole. A stejně jako jsou bohové císařů líčeni jako legitimizace jejich vlády, pro ty dole je Bůh vnímán jako jejich jediná naděje na osvobození. Ve skutečnosti často navrhuji, že anglická slova liberate a liberation by byla lepším překladem pro hebrejská a řecká slova, která se běžně překládají jako spasit nebo spása.

Mnoho žalmů je intenzivními básněmi bolesti z období exilu. Jedním z nejznámějších je žalm 137. Cítíte v něm patos, když judští vyhnanci cítí, že byli odlidštěni, že se stali zábavou pro své utlačovatele:

Babylonské řeky-

Tam jsme se posadili a tam jsme plakali

když jsme si vzpomněli na Sijón.

Na vrbách tam

jsme zavěsili své harfy.

Neboť tam naši věznitelé

žádali nás o písně,

a naši trýznitelé žádali o veselí, říkajíce,

"Zazpívejte nám jednu ze sionských písní!"

Jak jsme mohli zpívat píseň Hospodinovu

v cizí zemi?

Jestliže na tebe zapomenu, Jeruzaléme,

ať mi uschne pravice!

Nechť můj jazyk přilne ke střeše mých úst,

pokud si na tebe nevzpomenu,

nebudu-li Jeruzalém stavět na nohy

nad svou nejvyšší radost. (Žalm 137,1-6)

V tomto žalmu odmítají uprchlíci ve vyhnanství zpívat. Odmítají obětovat vlastní důstojnost a lidskost pro zábavu svého utlačovatele. Jejich bolest se ozývá napříč staletími a ptá se nás: Kde jsou dnes lidé, kteří prožívají vyhnanství? Odvážíme se je polidštit a vcítit se do jejich bolesti? Odvážíme se brát jejich příběh vážně - i když tím urážíme elity dnešních říší násilí a nadvlády?

Brian McLaren considers the stories of empire and exile that appear in the Bible and continue to this day:

If you ask Jewish people what the central story of their Bible is, they will usually say the Exodus, the story of their refugee ancestors being enslaved by the rulers of the Egyptian Empire, until God liberated them and led them to freedom. Although historians and archeologists argue about how much of the story is historical and how much is literarily enhanced or fictional, biblical scholars date the story somewhere between 1500 and 1200 BCE.

Sadly, the non-fictional enslavement and mistreatment of refugees has happened too many times and to too many people over the centuries.

If you ask what the second most important biblical story in the Hebrew Scriptures is, many will say the Exile, when large numbers of Jewish people were taken to Babylon where they were made to serve the elites of the Babylonian Empire.

And sadly, mass deportation and domination of Indigenous peoples have happened too many times and to too many people over the centuries: There have been too many Trails of Tears, too many Nakbas, too many pogroms and internment camps over the centuries, right up until today.

Together, Exodus and Exile remind us that the same empires that produce luxuries for those at the top of the social and economic pyramid also produce great suffering for those at the bottom. And just as the gods of the emperors are portrayed as legitimizing their rule, for those at the bottom, God is seen as their only hope for liberation. In fact, I often propose that the English words liberate and liberation would be better translations for the Hebrew and Greek words commonly translated as save or salvation.

Many of the psalms are intense poems of pain from the Exile period. One of the best known is Psalm 137. You feel the pathos as the Judean exiles feel they have been dehumanized, turned into entertainment for their oppressors:

By the rivers of Babylon—

there we sat down, and there we wept

when we remembered Zion.

On the willows there

we hung up our harps.

For there our captors

asked us for songs,

and our tormentors asked for mirth, saying,

“Sing us one of the songs of Zion!”

How could we sing the Lord’s song

in a foreign land?

If I forget you, O Jerusalem,

let my right hand wither!

Let my tongue cling to the roof of my mouth,

if I do not remember you,

if I do not set Jerusalem

above my highest joy. (Psalm 137:1–6)

In this psalm, the refugees in exile refuse to sing. They refuse to sacrifice their own dignity and humanity for the entertainment of their oppressor. Their pain echoes through the centuries and asks us: Where are people experiencing exile today? Dare we humanize them and feel their pain? Dare we take their story seriously—even if doing so offends the elites of today’s empires of violence and domination?