Člen fakulty CAC Brian McLaren nabízí stručnou historii babylonského vyhnanství, rozhodující krize v biblickém příběhu:

Bylo to kolem roku 800 před naším letopočtem. Izraelci a Judejci toho už tolik přežili. Kromě všech potíží uvnitř jejich hranic - z nichž většinu způsobili zkorumpovaní vůdci - se ještě větší potíže schylovaly venku. Oba malé národy byly zakrnělé velmocenskými sousedy, z nichž každý toužil po expanzi. Na severu a východě byli Asyřané. Na východě byli Babylóňané a na východ od nich Peršané. Na jihu byli Egypťané a na západě Středozemní moře. Jak mohly Izrael a Juda, každý menší než dnešní Jamajka, Katar nebo Connecticut, doufat, že takto obklíčené přežijí?

Severní izraelské království padlo jako první. V roce 722 př. n. l. do něj vtrhli Asyřané a mnoho Izraelců deportovali do Asýrie. Tito vysídlení Izraelité se nakonec smísili a ztratili svou odlišnou identitu Abrahámových dětí. Dnes jsou připomínáni jako "deset ztracených izraelských kmenů". Asyřané rychle znovu osídlili dobyté království velkým počtem svých vlastních obyvatel, kteří se pak smísili se zbývajícími Izraelity. Smíšení potomci, později známí jako Samaritáni, budou prožívat dlouholeté napětí s "čistými" potomky Abraháma v Judsku na jihu.

Juda odolával dobytí ještě něco málo přes sto let, během nichž asyrská moc upadala a babylonská síla rostla. Nakonec kolem roku 587 př. n. l. Judsko dobyli Babylóňané. Jeruzalém a jeho chrám byly zničeny. "Nejchytřejší a nejlepší" národa byli deportováni jako vyhnanci do babylonského hlavního města. Rolníci byli ponecháni, aby zaplnili půdu a "podělili se" o úrodu s okupačním režimem. Tento žalostný stav trval přibližně sedmdesát let.

V roce 538 př. n. l. dovolila Perská říše vyhnaným Judejcům vrátit se do země a obnovit ji. Zažili nové svobody, ale zůstali pod císařskou nadvládou:

Jak si měli vykládat svůj nelehký úděl? Někteří se obávali, že je Bůh zklamal nebo opustil. Jiní se obviňovali z toho, že se Bohu nějakým způsobem znelíbili. Ti, kteří se cítili Bohem opuštěni, vyjadřovali své zničené pocity v srdceryvné poezii. Ti, kteří měli pocit, že se Bohu znelíbili, se snažili identifikovat svá provinění, připsat si vinu a vyzvat k pokání. Právě v tomto zničujícím období vyhnanství a návratu byla velká část ústní tradice, kterou křesťané znají jako Starý zákon, buď poprvé zapsána, nebo přepracována a sestavena. Není divu, že Bible, která vznikla v takové době zmatku a vřavy, je tak dynamickou sbírkou! [1]

Bolest vyhnanství vyjadřuje Žalm 42:

Říkám Bohu, své skále,

"Proč jsi na mě zapomněl?"

Proč musím chodit po světě v zármutku

protože mě utiskuje nepřítel?"

Jako se smrtelnou ranou v těle,

Moji protivníci se mi posmívají,

a neustále mi říkají,

"Kde je tvůj Bůh?"

Proč jsi, má duše, sklíčená,

a proč se ve mně trápíš?

Doufej v Boha, vždyť ho budu opět chválit,

moje pomoc a můj Bůh. (Žalm 42,10-11)

CAC faculty member Brian McLaren offers a brief history of the Babylonian exile, a defining crisis in the biblical story:

It was about 800 BCE. The Israelites and Judeans had already survived so much. In addition to all the trouble within their respective borders—much of it caused by corrupt leaders—even bigger trouble was brewing outside. The two tiny nations were dwarfed by superpower neighbors, each of which had desires to expand. To the north and east were the Assyrians. To the east were the Babylonians, and to their east, the Persians. To the south were the Egyptians, and to the west, the Mediterranean Sea. How could Israel and Judah, each smaller than present-day Jamaica, Qatar, or Connecticut, hope to survive, surrounded in this way?

The northern Kingdom of Israel fell first. In 722 BCE, the Assyrians invaded and deported many of the Israelites into Assyria. These displaced Israelites eventually intermarried and lost their distinct identity as children of Abraham. They’re remembered today as “the ten lost tribes of Israel.” The Assyrians quickly repopulated the conquered kingdom with large numbers of their own, who then intermarried with the remaining Israelites. The mixed descendants, later known as Samaritans, would experience a long-standing tension with the “pure” descendants of Abraham in Judah to the south.

Judah resisted conquest for just over another century, during which Assyrian power declined and Babylonian power increased. Finally, around 587 BCE, Judah was conquered by the Babylonians. Jerusalem and its temple were destroyed. The nation’s “brightest and best” were deported as exiles to the Babylonian capital. The peasants were left to fill the land and “share” their harvest with the occupying regime. For about seventy years, this sorry state of affairs continued.

By 538 BCE, the Persian Empire allowed the exiled Judeans to return to the land and rebuild. They experienced new freedoms but remained under imperial rule:

How should they interpret their plight? Some feared that God had failed or abandoned them. Others blamed themselves for displeasing God in some way. Those who felt abandoned by God expressed their devastation in heart-rending poetry. Those who felt they had displeased God tried to identify their offenses, assign blame, and call for repentance. It was during this devastating period of exile and return that much of the oral tradition known to Christians as the Old Testament was either written down for the first time, or reedited and compiled. No wonder, arising in such times of turmoil and tumult, the Bible is such a dynamic collection! [1]

Psalm 42 expresses the pain of exile:

I say to God, my rock,

“Why have you forgotten me?

Why must I walk about mournfully

because the enemy oppresses me?”

As with a deadly wound in my body,

my adversaries taunt me,

while they say to me continually,

“Where is your God?”

Why are you cast down, O my soul,

and why are you disquieted within me?

Hope in God, for I shall again praise him,

my help and my God. (Psalm 42:10–11)