Jazz nám pomáhá vnímat celou škálu existence. Zdaleka nám nenabízí růžové brýle... realisticky vypovídá o smutku a bolesti..... Jazz nás podněcuje k hlubokému a pravdivému cítění.... Jazz hřímá mocné "ano". -Alvin L. Kershaw, "Náboženství a jazz"  

Učitelka CAC Barbara A. Holmesová píše o duchu možností, který je přítomen v těch, kdo tvoří a poslouchají jazz:  

Když Miles Davis rozezní kakofonii, kterou lze jen stěží obsáhnout slovem píseň, přibližujeme se nejvíce nepředstavitelnému, potenciálu budoucnosti a zdroji našeho bytí. Přesto vám jazzoví hudebníci řeknou, že improvizace je riskantní záležitost. Také vám řeknou, jako to dělal [John] Coltrane, že někdy dostávají inspiraci z božských zdrojů. Když posloucháte Coltranea, slyšíte víc než jen noty. Slyšíte staré sousedství a lidi, které jsme opustili, vynořují se za půlkami not. Napjatá trubka rozmetá iluzi, že naše vzestupná mobilita přinese mír.  

Ale i když nás jazz vyzývá a pobízí, zároveň nás vede do kostela.... [Historik] Martin E. Marty [poznamenal], že klíč k pochopení souvislostí mezi bohoslužbou a jazzem je obsažen ve slově awe. Jedná se o emoci, která je přístupná každému. Říká, že "jazz může propuknout v radost". [1] Radost prodchnutá riffy úcty bývá nevyslovitelná.... 

Umění také razí cesty k našim vnitřním ostrůvkům spirituality. Když se rozhodneme žít pouze ve své hlavě, izolujeme se od Boha, který je blíž než náš další nádech. Podřizovat vše racionální analýze snižuje úctu na popel. Obnovení úžasu je začátkem vnitřní cesty k Bohu, který lidi víry v průměru vždy čeká v srdci hledajícího. Pro některé přichází výzva k uctívání jako radost tryskající z jazzových riffů. [3]  

Jazzový pianista a duchovní William Carter popisuje, jak nám jazz může pomoci při modlitbě:  

Mám vysoký názor na instrumentální hudbu jako na potenciální duchovní dar jak pro posluchače, tak pro hudebníka..... Jazzový kvartet může v Boží přítomnosti vyslovit věci, které pouhá slova nedokážou říci. Saxofon může naříkat jménem těch, kteří se cítí bezmocní. Klavír může nabídnout přímluvy za ty, kdo jsou v nouzi. Smyčcový kontrabas může potvrdit pevný základ víry. Bubny a činely mohou vyzývat poutníky k radosti.  

Básník Ron Seitz vyprávěl o tom, jak se jako mladý muž spřátelil se spisovatelem a teologem Thomasem Mertonem..... Seitz vypráví o noci, kdy šel s Mertonem do jazzového klubu v Louisville. [3] Když skupina začala hrát, Merton se k němu naklonil a pošeptal mu: "Teď spolu začnou mluvit. Poslouchejte." Pak se přiblížil ke kapele, aby lépe viděl. Když se později vrátil s vytřeštěnýma očima, řekl Seitzovi: "Tak tohle je modlení. To je nějaká modlitba! Nová liturgie. Opravdu, nedělám si legraci."[4]  

Jazz helps us be sensitive to the whole range of existence. Far from offering us rose-colored glasses … it realistically speaks of sorrow and pain…. Jazz stimulates us to feel deeply and truthfully…. Jazz thunders a mighty “yes.” —Alvin L. Kershaw, “Religion and Jazz”  

CAC teacher Barbara A. Holmes writes of the spirit of possibility that is present in those creating and listening to jazz:   

When Miles Davis blows the cacophony that can barely be contained by the word song, we come closest to the unimaginable, the potential of the future, and the source of our being. Yet, jazz musicians will tell you that improvisation is risky business. They will also tell you, as [John] Coltrane did, that sometimes they receive their inspiration from divine sources. When you listen to Coltrane, you hear beyond the notes. You hear the old neighborhood and the folks we left behind emerge behind half notes. The straining trumpet blasts away the illusion that our upward mobility will bring peace.  

But while jazz challenges and prods us, it also takes us to church.… [Historian] Martin E. Marty [observed] that the key to understanding links between worship and jazz is subsumed in the word awe. This is an emotion that is accessible to everyone. He says that “jazz can erupt in joy.” [1] Joy infused with the riffs of awe tends to be unspeakable.… 

Art also carves pathways toward our inner isles of spirituality. When we decide to live in our heads only, we become isolated from the God who is closer than our next breath. To subject everything to rational analysis reduces the awe to ashes. The restoration of wonder is the beginning of the inward journey toward a God who people of faith aver is always waiting in the seeker’s heart. For some, the call to worship comes as joy spurts from jazz riffs. [3]  

Jazz pianist and minister William Carter describes how jazz can help us pray:  

I have a high view of instrumental music as a potential spiritual gift for the listener and the musician alike.… A jazz quartet can utter things in the presence of God that mere words fail to say. A saxophone can lament on behalf of those who feel helpless. A piano may offer intercessions for those who are in need. A string bass can affirm the firm foundation of faith. Drums and cymbals may call pilgrims to break into joy.  

Poet Ron Seitz has spoken about how, as a young man, he befriended writer and theologian Thomas Merton…. Seitz tells of the night he went with Merton to a jazz club in Louisville. [3] As the group began to play, Merton leaned over to whisper, “They’re going to start talking to each other now. Listen.” Then he moved closer to the bandstand to get a better look. Later, returning with his eyes wide, he said to Seitz, “Now that’s praying. That’s some kind of prayer! The new liturgy. Really, I’m not kidding.” [4]