Učíme se objímat a mít v lásce svou vnitřní zlomenost a násilnost. A tak není žádnou náhodou, že naše církev se chápe té příležitosti a obrací se k velkým globálním problémům sociální spravedlnosti. Zlomenost už nikoho tak neděsí. Na handicapované se díváme jako na svátost. Jsou ikonou či zrcadlovým obrazem našich vlastních duší. Když na ně pohlédnu, vidím nejen osobu, ale vidím své já, kterého se bojím.

Retardovaná žena není jen nějaká dějinná nehoda, ale někdo, kdo musí být námi přijat do našeho středu, aby nás učil. Naše duše se ptá: „Proč Bůh stvořil někoho, jako jsi ty? Ty nemůžeš mít stejné vzdělání jako my. Jakou máš cenu? Proč se s tebou Bůh obtěžoval?“

Když vidíme utečence, rozpoznáváme hrůzu ve své vlastní duši, že nebudeme mít kde hlavu složit a budeme bez domova. Když spatříme homosexuála, vidíme mužskou a ženskou část sebe sama, kterých se tak bojíme. Nicméně ty všechny zatlačujeme do kouta, utíkáme od nich a spíláme jim. Zavíráme je do vězení, a pak si o nich myslíme, že oni jsou ti špatní a zlí, zatímco my jsme dobří.

Jakmile se vydáme na vnitřní cestu, jedinou přiměřenou odpovědí je pokora. Čím se my můžeme pyšnit? Kdo jsme? Jsme rozdrobeni a rozlámáni až do samého nitra. Soptíme proti tomu a bojujeme s tím den co den, neboť velká část nás samotných chce, aby svět byl spravedlivý, a chce, aby svět byl dokonalý způsobem, jakým nikdy nebude. A možná ani nemusí být.

Jediná pravda, kterou nacházím, je pravda pokořující. Ti malí jsou ikonami našich vlastních duší. Outsideři jsou svátostmi věčně odmítaného Krista.

We’re learning how to embrace and cherish our inner brokenness and violence. So it’s no accident that our Church is rising to the occasion and addressing the great global issues of social justice. Brokenness doesn’t terrify us so much anymore. We see the disabled one as a sacrament. He or she is an icon and a mirror image of our own souls. When I look I see not only the pezson, but I see my self that I’m afraid of.

The retarded woman is not simply an accident of history over there but someone we must gather into our midst and let teach us. Our soul asks, Why would God create someone like you? You can’t be educated the same way we can. What value are you? Why would God bother with you?

When we see the refugee, we recognize the terror in our own soul at not having a place to lay our head and not having a home. When we see the homosexual, we see the male and female parts of our selves that we are so afraid of. Yet these are the ones we push to the edge, whom we run from and call names. We lock them up in prisons where we can just assume that they are evil and bad and lhat we are good.

Humility is the only appropziate response once we take the inner journey. What do we have to boast about? Who are we? We are fragmented and fractured to the core. We rail against that and fight it every day because there’s a very large part of us that wants the world to be right and wants the world to be perfect in a way it will never be. And maybe it doesn’t need to be.

The only truth I find is the humiliating truth. The little ones are icons of our own souls. The outsiders are sacraments of the eternally rejected Christ.