V roce 313 učinil Konstantin z křesťanství státní náboženství. Snažil se tak prokázat římské civilizaci službu. Dnes si ale nejsme jisti, zda to opravdu byla taková služba. To proto, že po celých sedmnáct století pohlíželo křesťanství na historii i na sebe nikoli zdola, ale svrchu, z pozice spíše privilegovaných než utiskovaných.

Občas jsme postoupili směrem k chudým. Pohleďme na všechny naše zakladatele, zakladatelky a světce: je nesnadné nalézt jediného, který by se nezřekl svého dosavadního postavení a nevydal se k chudým. Církev tyto lidi po jejich smrti kanonizovala, zidealizovala dobré skutky, které vykonali, nicméně ponechala si své postavení establišmentu, svůj úhel pohledu na dějiny a jejich posuzování z hlediska moci a bohatství.

To neznamená, že Duch v církvi chyběl, ale že církev ztratila velký dar – velkou svobodu a velký vhled. Láska k chudobě je jedním z nejhlubších a nejzásadnějších požehnání evangelia. Svatý František toto nahlédl. Věc, jako je chudoba, jež běžně nahání strach, byl schopen nazývat „paní“. Dokud ji sami nebudeme s to nazývat „paní“, nemyslím, že bychom udělali nějaký objev, který by mohl být příliš zřejmý těm, kdo jsou na dně či na okraji.

Vezmeme-li v potaz všechny ostatní věci, chudoba má větší šanci přiblížit se k pravdě než cokoli jiného. Chudá žena, chudý muž nemají co chránit. Čím jsme bohatší, tím více musíme chránit a tím méně jsme svobodni slyšet cokoli nového nebo opravdu chápat to staré.

Kolik toho musím chránit? Nakolik si musím chránit svou image na veřejnosti i před sebou samým, svůj majetek, bezpečnost, komfort, budoucnost? To vše mi říká, nakolik jsem bohatý a nakolik chudý.

In 313 Constantine made Christianity the established religion. He tried to do Roman civilization a favor. But today we’re not sure he did us a favor at all. Because for seventeen hundred years Christianity has largely looked at history and at itself not from the bottom but from the top, from the position of the privileged rather than the oppressed.

At times we’ve moved toward the poor. Look at all of our founders, foundresses and saints: It’s hard to find one who didn’t dis-establish himself or hezself and move toward the poor. And yet the Church, by and large, canonized these people after theiz deaths, idealizing the good things they had done but retaining its position of establishment, its position of looking at history and judging history from a position of power and wealth.

This doesn’t mean the Spirit was not in the Church, but a great gift was lost to the Church, a great freedom, a great insight. The love of poverty is one of the deepest and most profound blessings of the gospel. Francis saw it. He was able to call that scary thing, poverty, a lady. Until we can call her a lady, I don’t think we’ve made the discovery so apparent to those at the bottom and those on the edges.

All things considered, poverty has a better chance of getting at the truth. The poor woman, the poor man, has nothing to protect. The richer we are, the more we have to protect and the less free we are to hear anything new or really to understand the old.

How much do I have to protect? How much public image, self-image, possessions, security, comforts, future'? These tell me how rich and how poor I am.