Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr

CC BY-NC-SA 4.0

Kdo jsme?

Tento web reprezentuje hnutí Chlapi, neformální společenství mužů, kteří hledají takové způsoby duchovního prožívání, se kterými se dokážou jako muži ztotožnit a celou bytostí je žít.


Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.

Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání. 

Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.

Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.

Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování. 

Pavel Hrdina a Martin Šmídek

Myšlenka Richarda Rohra na úterý sedmnáctého týdne v mezidobí -

V zemi Františkově

(Zaznamenáno v Assisi.) Svatý František na konci svého života řekl, že kdyby měl udělat ještě jednu věc navíc, pak by se svým bratrem oslem (jak nazýval své tělo) zacházel o něco lépe. Co ale charakterizuje všechny světce, je jistý druh fanatismu a prostomyslnosti. Vědí, že důležitá je jen jedna věc a na té lpí se vším zápalem a zaujetím. Ocitáme-li se v Assisi, pomáhá nám to vidět Františka jako skutečnou osobu. Tady musel jít na náměstí v šatech odpadlíka a vydržet posměch svých sta­rých přátel. Těmito ulicemi musel procházet zavržen lidmi i oficiální církví, která jej považovala za blázna. Nazývali ho bláznem. A on sám se po nějaké době začal nazývat „bláznem Božím“.

Po čase se přestěhoval za hradby. Přestavěl kostelík svatého Damiána, kde uslyšel Ježíše, jak k němu mluví. Bydlel mimo město, částečně v Rivotortu a v Portiuncule, neboť lidé ho tam považovali za neužitečného a pohrdajícího otcem i etablovaným ekonomickým systémem. Sotva si pomysleli, že z něho budou žít ještě po nějakých osmi stech létech, až si turisté z celého světa budou kupovat obrázky a sošky Františka z Assisi.

In the Land of Francis

(Recorded at Assisi) St. Francis, at the end of his life, said if he had to do one thing over, he would treat Brother Ass, which is what he called his body, a little better. But what characterizes all saints is a sort of fanaticism, a single-mindedness. They know one thing is important, and they hold onto that with a kind of feverish urgency and concern. Being in Assisi helps us to see St. Francis as a real person. He had to walk back to that piazza in the clothes of a dropout and have his old friends laugh at him. He had to walk through these streets and not be received, even by most of the established Church here who thought he was a nut. A fool, they called him. And he called himself that after awhile, the “idiot of God.”

After awhile he moved outside the walls. He rebuilt a little church at San Damiano and there he heard Jesus speak ta him. He lived outside the city a little, at Bivotorto and at the Portiuncula because the people here thought he was useless and disrespectful of his father and the proven economic system. Little did they think that eight hundred years later they would still be living off of him, as tourists from all over the world buy pictures and statues of Francis of Assisi.

from On Pilgrimage With Father Richard Rohr

Pokud chceš tyto denní meditace Richarda Rohra z knihy "Radikální milost" dostávat do své mailové schránky, napiš na iv.hudec(et)gmail.com

Role mužů v dnešní době

„Cíl, který je pro mladého člověka zcela normální,
se pro starého stává neurotickou překážkou“ (C.G.Jung)


Stojíme na prahu změn, jak ve společnosti, tak ve světě, stejně tak i v církvi.

Tato skutečnost na nás klade mimořádné nároky. Uvědomuje si tuto naši úlohu ve světě, ve kterém žijeme. Chceme dostát odpovědnosti, která nám byla svěřena. Nejsme na to sami. Učíme se stát bok po boku jeden druhému. Pohybujeme se po horizontále konkrétního života a zároveň jsme pevně ukotveni vzhůru. Jednak jsme si vědomi vlastní zranitelnosti a stínu, ale také zároveň s tím jsme si vědomi, že jsme součástí velkého příběhu stvoření. To nás zbavuje přílišného lpění na výkonu, úspěchu a stoupání. Zjišťujeme, že všechno má v našem životě místo, naše vítězství i nezdary, rány i uzdravení, radost i bolest, život i smrt. Všechno se nám postupně stává dobrými životními učiteli, a stávali se z nás moudří mužové.


O to nám tady jde. Tímto chceme obohacovat svět, ve kterém se odehrává náš život. 

P. Petr Glogar