Ve staletích bojů o lidství a božství Kristovo ztratila církev Západu postupně kontakt s širším a univerzálním poselstvím: „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi … a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži“ (Ko 1,15–20).

Toto není Kristus řešící problémy, není to Kristus denominační nebo kulturní ani Kristus domestikovaný církvemi. Tento Kristus svým životem a osobou pojmenovává, oč jde, co trvá a konečně, co je. Všemu tomu dává význam, zjevuje spásný vzorec, kterému říkáme život a smrt věcí, a vynáší smysl a hodnotu našich životů vně nás samých!

Takového Krista už neuctíváme, a proto jsme odsouzeni, abychom uctívali menší příběhy. Pokoušíme se jej nahradit barvotiskovými mýty z poutí, Georgem Washingtonem a generálem Schwarzkopfem, ale nikdo z nich není dost velký ani dost skutečný, aby nám dal univerzální řád a smysl. Hledíme k osobní psyché, ale ta prostě není dost veliká nebo propojená, aby zahrnovala lidské spirituální tužby.

Usilování církve o evangelizaci zůstane polapeno v pasti kultury a fundamentalismu, dokud sami nebudeme mít patřičnou šíři, abychom hlásali kosmického Krista.

In the centuries of fighting over the humanity and the divinity of Christ, the Western Church has gradually lost touch with the larger and more universal message: “The image of the unseen God, the firstborn of all creation, for in him were created all things in heaven and on earth....and he holds all things in unity....because God wanted all perfection to be found in him and all things to be reconciled through him and for him” (Colossians 1:15-20).

This is not a problem-solving Christ, not a denominational or cultural Christ, not a Christ domesticated by the Churches. This Christ names in his life and person what matters, what lasts, and finally what is. He holds it all together in significance, reveals the redemptive pattern that we call the life and death of things and holds the meaning and value of our lives outside of ourselves!

Because we no longer worship such a Christ, we are cbndemned to worship smaller stories. We try to replace him with colorized myths of pilgrims, George Washington and General Norman Schwarzkopf, but none of them are big enough or real enough to give universal order and meaning. We look to the private psyche, but it is just not big enough or connected enough to encompass human spiritual longing.

The Church’s efforts at evangelization will remain trapped in culture and fundamentalism until we are ourselves large enough to proclaim a Cosmic Christ.