Modlím se, aby katolická církev byla do dvaceti let menší – a aby byla šťastná, že je menší. Mám podezření, že toto je jediná cesta, jak můžeme znovu získat svou integritu a účinnost jakožto hlasatelé Božího království: menší počet, menší farnosti (komunity), menší bankovní účty, menší programy, méně kléru, méně oficialit, menší očekávání ohledně naší schopnosti dosáhnout úspěchu – jakési „spiknutí hořčičného zrna“. Beru zcela vážně Ježíšovo učení o „dvou nebo třech shromážděných v mém jménu“. Dvě stě nebo tři sta vypadá jistě dobře, ale znamená méně a méně – mezi lidmi navzájem stejně jako vůči světu.

Doufám ve více pravdy, v reálnější hrany a působení, ve více sil ke zvnitřnění, více proroctví, více intuice z pravé mozkové hemisféry, více uctívání, více skutečného bezpečí, více spirituální a politické naděje pro lidské srdce – dosti velké a silné, „aby přilétali ptáci a hnízdili v jeho větvích“ (Mt 13,32). Nemělo by ale být tak veliké, abychom zapomínali či necítili žádnou potřebu nebo si představovali, že my jsme tím jediným stromem.

Budeme-li nadále vystupovat jako skupina s maximální schopností evangelizovat kulturu jako takovou, budeme-li nadále stát na oné obnažené pozici evangelia někde uprostřed mezi liberály a konzervativci a mimo ně, budeme-li dál jakýmsi mostem, pak jsem pln naděje, že tato nejstarší instituce západní civilizace by mohla být spokojena a bezpečná jako „nemorální“ menšina Boží. Dva tisíce let bylo zapotřebí, abychom k tomu dorostli! Nyní je naše identita dost pevná, abychom mohli dát přednost rozlišování před právem, pastoraci před programováním a zvolit vnitřní celistvost a rytmus společenství moudrosti. Do roku 2000 bychom měli být dost staří pro zralý sňatek s Ježíšem ve všech jeho údech i ve všech jeho bolestech.

I pray that the Catholic Church is much smaller in twenty years – and happy to be so. I suspect this is the only way we can regain our integrity and effectiveness as proclaimer of the Kingdom: smaller numbers, smaller parishes (communities), smaller bank accounts, smaller programs, fewer clergy, less officialdom, smaller expectations of our capacity for success – a “mustard seed conspiracy” of sorts. I take seriously Jesus’ teaching about “two or three gathered in my name.” Two hundred or three hundred look good, but mean less and less – to one another and to the world.

I hope for more truth, more real edges and influence, more energy for the inward journey, more prophecy, more right-brain intuition, more adoration, more real security, more spiritual and political hope for the human heart – just big enough and strong enough “for all the birds to come and shelter in its branches” (Matthew 13:19). But not so big that we forget, or do not need, or imagine that we are the only tree.

If we continue to emerge as the group that is most capable of evangelizing culture itself, if we continue to stand in that naked place of the gospel somewhere between and apart from liberal or conservative, if we continue to be walked on as a bridge, I have every hope that this oldest institution in Western civilization might be satisfied and secure as God’s “immoral” minority. It takes two thousand years of history to grow up to that! Now our identity is firm enough to prefer discernment over law, pastoring over programming and the inherent wholeness and rhythm of the wisdom community. By the year 2000 we should be old enough for an adult marriage with Jesus in all of his parts and all of his pains.