Žijeme v přechodném údobí a doufejme, že v generaci, která staví mosty. Možná že každý věk je takový. Většina lidiček narozených na této planetě věděla, že jsou nejprv dětmi svých rodičů a pak i rodiči svých dětí. Vždycky stojíme uprostřed. Pevně a s vděčností se držíme za ruce a víme, že jednou je budeme muset pustit. Takový je osud všech lidí. Je to pokorné, částečné a pouhé pouto v univerzálním řetězci bytí. Většině lidí to stačí, a je s podivem, že my, lidé nadšení dětmi, jsme si kdy mohli myslet, že s námi tomu bude jinak.

Ponecháme-li stranou všechnu filosofii pokroku, seberealizace a americké dovednosti, jsme ohromeni objemem smrti a deprese v naší společnosti. Je zjevné, že jsme pouze stopami v širších dějinách a v mystériu, kde ty konečné linie rýsuje jedině věčný Bůh. To není nějaký únik ani odmítání. To je ten nejodvážnější souhlas, jejž lidská bytost může nabídnout. Po válkách o ropu v Zálivu, katastrofické bídě v celém světě a poté, co samotné církve utíkají od evangelia, by to mohlo být jediné „ano“, které můžeme vyslovit, jediné „ano“, které nakonec bude rozhodovat.

Pokusme se o to. Je to ten jediný život, který na této planetě máme. Jsem rád, že mohu stavět mosty, po nichž by příští generace mohla jít. Jsem šťasten, a dokonce svoboden jako součást pouze přechodné generace.

We are in a transitional time, a hopeful bridge-building generation. Maybe every age is. Most little people born onto this planet have known that they are first the children of their parents and the parents of their children. We always stand in-between. We hold hands tightly and gratefully and know that we must finally let go. That is the fate of all humans. It is humble, partial, a mere link in a universal chain of being. For most folks it has been enough, and it is amazing that we baby boomers ever thought it would be different for us.

All philosophy of progress, self-actualization and Yankee-can-do aside, we are overwhelmed by the amount of death and depression in our society. We are obviously mere tracings in a much larger history and a Mystery where only an Eternal God draws the final lines. That’s not a copout; it’s not denial. It’s the most courageous yes a human being can offer. After Gulf Wars for oil, catastrophic worldwide poverty and Churches that themselves run from the gospel, it might be the only yes that we can utter – and the only yes that will finally make a difference.

Let’s try. It’s the only life that we have on this planet. I am content to build bridges that the next generation might possibly walk on. I am happy and even freed to be part of a merely transitional generation.