Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr

Myšlenka na sobotu po druhé neděli postní -

Z Mertonovy poustevny

Na začátku mého kontemplativního sabbatického roku mi bylo nabídnuto, že mohu po třicet dnů používat poustevnu Thomase Mertona v Gethsemani. Nebyl jsem si tehdy jist, že bych dokázal třicet dnů žít sám v lesích Kentucky. Jsem extrovert a vždycky myslím pusou. Nicméně opravdu jsem chtěl ten rok začít třiceti dny samoty. Vždycky jsem Mertonovi fandil a dovedl bych si jej představit jako svého duchovního průvodce.

Abych ten dlouhý a báječný příběh zkrátil, povím, že to bylo úžasné a stávalo se to stále úžasnější. Strávili jste někdy čtyřiadvacet hodin svého života o samotě a v tichu, aniž by vám někdo určoval život, potřeboval vás či na vás mluvil?

To, co se tady děje, je něco jako ztráta ulity nebo zapouzdření. Jak dny plynou, všechny ty masky odpadávají. Teď mne nikdo nepotřebuje. Pro nikoho nejsem důležitý. Mohl bych tu třeba umřít, a nikdo by se to přinejmenším dva týdny nedověděl. Už nejsem veřejný řečník, nejsem kněz, nejsem františkán, nejsem to ani ono, nemám tohle vzdělání nebo tamty přátele nebo rodinu ani nejsem duchovní v Novém Jeruzalémě. Byl jsem čím dál tím víc obnažený. Musel jsem zpět k Pánu pro svou identitu. Kdopak teď jsem, Pane?

Teprve v osamění jsme schopni nechat Pána, aby nás vymezil způsobem, kterým bychom správně měli být definováni: skrze vztah, vztah já–ty, vztah k Přítomnosti, která od nás nežádá nic než přítomnost. Jestliže jsme nikdy nežili v oblasti čiré přítomnosti bez našeho světa honby za úspěchem, pak v první chvíli ani nevíme, jak v tom dýchat. A právě proto musí Pán dýchat skrze nás. Naším životem musí být Pán, Pán musí být naší identitou. A tak nakonec sami svolíme, abychom byli definováni vztahem, namísto dobrými věcmi (byť svatými), které jsme vykonali.

From Merton’s Hermitage

I was offered the use of Thomas Merton’s hermitage at Gethsemani for thirty days at the beginning of my contemplative sabbatical year. I wasn’t sure then that I could live thirty days alone out in the woods of Kentucky. I’m an extrovert, always thinking with my mouth. Yet I really wanted to begin the year with thirty days of solitude. I’d always been a Merton fan, and I knew he could be my brother-guide.

To make a long and wonderful story very short, it was sweet and got sweeter and sweeter. Have you ever even spent twenty-four hours of your life in solitude and silence without another person defining you, needing you, talking to you‘?

What happens is like losing shells or encasements. As the days go by, these masks fall away: No one needs me now. I’m not important to anybody. I could die here and no one would know for at least two more weeks. I’m not a public speaker, I’m not a priest, I’m not a Franciscan, I’m not this, I don’t have that kind of education or those kind of friends or that kind of family, or I’m not the pastor of New Jerusalem. I got more and more naked. I had to keep going back to the Lord for my identity: Who am I now, Lord?

In solitude, at last we’re able to let the Lord define us the way we are always supposed to be defined: by relationship, the I-thou relationship, in relation to a Presence that demands nothing of us but presence. If we’ve never lived in the realm of pure presence without our world of achieving, we don’t know how to breathe there at first. And that’s precisely why the Lord has to breathe through us. The Lord has to be our life, the Lord has to be our identity. At last, we allow ourselves to be defined by relationship instead of by the good – even the holy – things we’ve done.

from Letting Go: A Spirituality of Subtraction

Pokud chceš tyto denní meditace Richarda Rohra z knihy "Radikální milost" dostávat do své mailové schránky, napiš na iv.hudec(et)gmail.com

Kdo jsme?

Tento web reprezentuje hnutí Chlapi, neformální společenství mužů, kteří hledají takové způsoby duchovního prožívání, se kterými se dokážou jako muži ztotožnit a celou bytostí je žít.


Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.

Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání. 

Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.

Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.

Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování. 

Pavel Hrdina a Martin Šmídek

Role mužů v dnešní době

„Cíl, který je pro mladého člověka zcela normální,
se pro starého stává neurotickou překážkou“ (C.G.Jung)


Stojíme na prahu změn, jak ve společnosti, tak ve světě, stejně tak i v církvi.

Tato skutečnost na nás klade mimořádné nároky. Uvědomuje si tuto naši úlohu ve světě, ve kterém žijeme. Chceme dostát odpovědnosti, která nám byla svěřena. Nejsme na to sami. Učíme se stát bok po boku jeden druhému. Pohybujeme se po horizontále konkrétního života a zároveň jsme pevně ukotveni vzhůru. Jednak jsme si vědomi vlastní zranitelnosti a stínu, ale také zároveň s tím jsme si vědomi, že jsme součástí velkého příběhu stvoření. To nás zbavuje přílišného lpění na výkonu, úspěchu a stoupání. Zjišťujeme, že všechno má v našem životě místo, naše vítězství i nezdary, rány i uzdravení, radost i bolest, život i smrt. Všechno se nám postupně stává dobrými životními učiteli, a stávali se z nás moudří mužové.


O to nám tady jde. Tímto chceme obohacovat svět, ve kterém se odehrává náš život. 

P. Petr Glogar