Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.

Pavel Hrdina a Martin Šmídek
| Dítě šedesátých let
Nevím, zda vyrůstat v šedesátých létech byla výhoda či nevýhoda. Vize, naděje, optimismus a pozitivní sociální změny charakterizovaly náladu té doby. Bylo snadné uvěřit, že vskutku nadchází věk Vodnáře, jehož vyvrcholením byl 2. vatikánský koncil a osvícená Amerika, která se nepochybně měla stát prahem přicházejícího Božího království. Idealismus se zdál téměř bezbřehý a nekontrolovaný, neomezený a báječný. Naší povinností bylo jen dovést každého ke vzdělání a konverzi – a to byla jen otázka času. Nyní v roce 1992 při pětistém výročí evropské invaze do Ameriky vypadají věci dosti odlišně. Sotva lze uvěřit tomu, že se pohled na svět mohl za dobu jednoho lidského života tak změnit. Hodnoty, o kterých jsme si mysleli, že jsou naplno přijímány, jsou nyní plně odmítány: rasismus má „šmrnc“, válka je náhražkou bohoslužby, materialismus je neprostupný mýtus, chudí jsou pro své postavení zostuzováni a náboženství je vesměs nedůležité. Mýlili jsme se, nebo to byla cena, kterou člověk musí zaplatit za falešnou nevinnost? Existuje taková věc, jako je sociální pokrok? Musíme učinit dva kroky zpět za každý krok vpřed? Jak pravděpodobně tušíte, odpovím nyní na každou z těchto otázek pokorným ano. Jsem ale velmi šťasten, že jsem byl formován v šedesátých létech, která nám otevřela oči – zvláště když teď vidím ty pozdější alternativy. Tyto alternativy hrozí, že nám zavřou oči cynismem, depresí, zlobou a temnotou. | Child of the 60’s
I do not know if it was an advantage or disadvantage to grow up in the 60’s. Vision, hope, optimism and positive social change were the mood of the times. It was easy to believe that the Age of Aquarius was indeed upon us with its apex being a Vatican II Church and an enlightened America that would surely be the threshold of the coming Kingdom. Idealism seemed almost unchecked, open-ended and wonderful. All we had to do was get everyone educated and converted, and that was just a matter of time. Now in 1992, the five hundredth anniversary of the European invasion of the Americas, things look different. It is hard to believe that the world could appear so changed in one lifetime. The values that we thought were roundly accepted are now roundly denied: racism is chic, war is a substitute for worship, materialism is the watertight myth, the poor are blamed for their condition, and religion, largely, is unimportant. Were we wrong, or is this the price that one pays for false innocence? Is there such a thing as social progress? Must we take two steps back for each step forward? As you probably suspect, I now answer each of these with a humble yes. But I am very happy that I was formed in the lens-opening 60’s, especially when I see the later alternatives. These alternatives threaten to close that lens through cynicisrn, discouragement, anger and darkness. from Radical Grace, “A Transitional Generation”
|
Pokud chceš tyto denní meditace Richarda Rohra z knihy "Radikální milost" dostávat do své mailové schránky, napiš na iv.hudec(et)gmail.com
„Cíl, který je pro mladého člověka zcela normální,
se pro starého stává neurotickou překážkou“ (C.G.Jung)
Stojíme na prahu změn, jak ve společnosti, tak ve světě, stejně tak i v církvi.
Tato skutečnost na nás klade mimořádné nároky. Uvědomuje si tuto naši úlohu ve světě, ve kterém žijeme. Chceme dostát odpovědnosti, která nám byla svěřena. Nejsme na to sami. Učíme se stát bok po boku jeden druhému. Pohybujeme se po horizontále konkrétního života a zároveň jsme pevně ukotveni vzhůru. Jednak jsme si vědomi vlastní zranitelnosti a stínu, ale také zároveň s tím jsme si vědomi, že jsme součástí velkého příběhu stvoření. To nás zbavuje přílišného lpění na výkonu, úspěchu a stoupání. Zjišťujeme, že všechno má v našem životě místo, naše vítězství i nezdary, rány i uzdravení, radost i bolest, život i smrt. Všechno se nám postupně stává dobrými životními učiteli, a stávali se z nás moudří mužové.
O to nám tady jde. Tímto chceme obohacovat svět, ve kterém se odehrává náš život.
P. Petr Glogar