Starozákonní znalec Písma Walter Brueggemann (1933-2025) vidí Ježíšovu prorockou roli v jeho solidaritě a soucitu s lidmi na okraji společnosti:

Mezi jeho dalšími funkcemi je zřejmé, že Ježíš působil jako prorok. Jak svým učením, tak samotnou svou přítomností představoval Ježíš Nazaretský konečnou kritiku královského [říšského] vědomí..... Způsobem jeho konečné kritiky je jeho rozhodná solidarita s lidmi na okraji společnosti a s ní spojená zranitelnost, kterou tato solidarita vyžaduje. Jediná solidarita, která stojí za potvrzení, je solidarita vyznačující se stejnou bezmocností, jakou znají a prožívají oni. [1]

Ježíšovo prorocké jednání bylo motivováno jeho hlubokou solidaritou a soucitem s trpícími:

Ježíš je ve své solidaritě s lidmi na okraji společnosti pohnut k soucitu. Soucit představuje radikální formu kritiky, neboť oznamuje, že zranění je třeba brát vážně, že zranění není třeba přijímat jako normální a přirozené, ale je nenormálním a nepřijatelným stavem lidství. V uspořádání "zákonnosti" v Ježíšově době, stejně jako ve starověké faraonově říši, byl jedinou nepřípustnou vlastností vztahu soucit. Říše se nikdy nevybudovaly ani neudržovaly na základě soucitu. Normy zákona (sociální kontrola) se nikdy nepřizpůsobují osobám, ale osoby se přizpůsobují normám. Jinak se normy zhroutí a s nimi i celé mocenské uspořádání. Ježíšův soucit je tedy třeba chápat nejen jako osobní emocionální reakci, ale jako veřejnou kritiku, v níž se odvažuje jednat na základě svého znepokojení proti celé otupělosti svého společenského kontextu.

Empirie žije z otupělosti. Impéria ve svém militarismu očekávají otupělost vůči lidským nákladům války. Korporátní ekonomiky očekávají slepotu vůči nákladům v podobě chudoby a vykořisťování. Vlády a společnosti nadvlády vynakládají velké úsilí, aby si otupělost udržely. Ježíš proniká do otupělosti svým soucitem a svým soucitem činí první krok tím, že zviditelňuje podivnou abnormalitu, která se stala běžnou záležitostí. Soucit, který by mohl být vnímán jednoduše jako velkorysá dobrá vůle, je tak ve skutečnosti kritikou systému, sil a ideologií, které způsobují zranění. Ježíš vstupuje do bolesti a nakonec ji ztělesňuje. [2]

Na konci své knihy Slzy věcí Richard Rohr identifikuje charakteristiky těch, které nazývá "pravými proroky", kteří jdou ve stopách Ježíše a hebrejských proroků.

Proroci přijímají náboženství jako způsob vytváření společenství solidarity se spravedlností a utrpením

Vyhledávají místa, kde je utrpení, a jdou tam, stejně jako to dělal Ježíš.

Mluví o solidaritě s jediným Bohem, což zároveň znamená sjednocení se všemi ostatními.

Prorok se učí být pro a s, nikoli proti.

Jsou pro ty, kdo trpí nebo jsou vyloučeni.

Jsou zaměřeny nikoli na hřích, ale na růst, změnu a život.

Vědí, že nejlepšími učiteli jsou sama skutečnost a stvoření.

Neodmítají cestu kněze - jen ji sami překročili. [3]

Old Testament Scripture scholar Walter Brueggemann (1933–2025) witnesses Jesus’ prophetic role in his solidarity and his compassion for those on the margins:

Among his other functions it is clear that Jesus functioned as a prophet. In both his teaching and his very presence, Jesus of Nazareth presented the ultimate criticism of the royal [empire] consciousness…. The way of his ultimate criticism is his decisive solidarity with marginal people and the accompanying vulnerability required by that solidarity. The only solidarity worth affirming is solidarity characterized by the same helplessness they know and experience. [1]

Jesus’ prophetic actions were motivated by his deep solidarity and compassion for those who are suffering:

Jesus in his solidarity with the marginal ones is moved to compassion. Compassion constitutes a radical form of criticism, for it announces that the hurt is to be taken seriously, that the hurt is not to be accepted as normal and natural but is an abnormal and unacceptable condition for humanness. In the arrangement of “lawfulness” in Jesus’ time, as in the ancient empire of Pharaoh, the one unpermitted quality of relation was compassion. Empires are never built or maintained on the basis of compassion. The norms of law (social control) are never accommodated to persons, but persons are accommodated to the norms. Otherwise the norms will collapse and with them the whole power arrangement. Thus the compassion of Jesus is to be understood not simply as a personal emotional reaction but as a public criticism in which he dares to act upon his concern against the entire numbness of his social context.

Empires live by numbness. Empires, in their militarism, expect numbness about the human cost of war. Corporate economies expect blindness to the cost in terms of poverty and exploitation. Governments and societies of domination go to great lengths to keep the numbness intact. Jesus penetrates the numbness by his compassion and with his compassion takes the first step by making visible the odd abnormality that had become business as usual. Thus compassion that might be seen simply as generous goodwill is in fact criticism of the system, forces, and ideologies that produce the hurt. Jesus enters into the hurt and finally comes to embody it. [2]

At the end of his book The Tears of Things, Richard Rohr identifies characteristics of those he calls “true prophets” who follow in the footsteps of Jesus and the Hebrew prophets.

Prophets embrace religion as a way of creating communities of solidarity with justice and suffering.

They look for where the suffering is and go there, just as Jesus did.

They speak of solidarity with one God, which also implies union with all else.

The prophet learns to be for and with, not against.

They are for those who are suffering or excluded.

They are centered not on sin but on growth, change, and life.

They know that the best teachers are reality itself and creation.

They do not reject the way of the priest—they have just moved beyond it alone. [3]