Dopřejte mi zvědavost a úctu, abych mohl uctívat bezedný, neomezený zázrak, krásu a tajemství tohoto světa.

-Brian McLaren, Zůstanu křesťanem?

Básnířka a esejistka Kathleen Norrisová se zamýšlí nad tím, jak může náš jazyk tlumit naše očekávání, že v Boží přítomnosti zažijeme úctu:

Současní věřící mají tendenci důvěřovat spíše terapii než tajemství, což se projevuje v bohoslužbách, které používají spíše nevýraznou řeč popové psychologie a svépomoci než jazyk rezonující s poetickým významem - například výzvu k uctívání, která začíná: "Použij tuto hodinu, Pane, abys znovu urovnal naše perspektivy." Místo abychom vyjádřili úctu, natož ony negativní pocity, strach a chvění, když přicházíme do Boží přítomnosti a voláme "Svatý, svatý, svatý", soustředíme se zcela na sebe a arogantně vydáváme Bohu příkaz. Využijte tuto hodinu, protože později máme práci, jen nám pošlete účet... a my vám poštou zazipujeme šek. Ale tajemství uctívání, které je Boží přítomností a naší odpovědí na ni, takto nefunguje.

Hluboká skepse naší doby, nedůvěra ke všemu, co nám bylo předáno našimi dědečky a babičkami jako tradice, vedla ke zvláštnímu selhání představivosti, které se projevuje v jazyce, jenž je veskrze pohodlný a uspokojivě nevyzývavý. [1]

Brian McLaren se zamýšlí nad spontánní radostí a úctou pravého uctívání:

Proč jsou ti nejblahoslavenější ve svém uctívání často nejzdrženlivější a proč jsou ti, kteří mají nejméně zdraví, bohatství a bezpečí, nejochotnější "vydávat radostný zvuk" a "zpívat pro radost Pánu"? Je to proto, že se k Bohu vztahují především srdcem, a ne hlavou?...? Že by to bylo tím, že hromadění majetku a ochrany obaluje naše duše jako gumové rukavice, takže se jich dotýkáme, ale necítíme je?...? Je možné, že konceptualizovaná a formalizovaná bohoslužba "rozvinutého světa" je ve skutečnosti určena spíše k potlačování a ovládání než k rozněcování radosti?...

Skandální pravda, známá mystikům v průběhu dějin a potvrzená na stránkách našich posvátných textů, zní: Když se spojíme s Bohem, je to, jako bychom svou duši zapojili do čistého proudu vysokonapěťové radosti. Radost, která mě překvapila pod hvězdami [ v mé mystické zkušenosti [https://cac.org/daily-meditations/the-cosmos-reveal-gods-great-love-2021-09-02/]] v mém dospívání, byla přesně tím, co věděl starověký žalmista (Žalm 16,11), že Bůh je radostná bytost a vstoupit nebo se probudit do Boží přítomnosti znamená užít si povzbuzující náraz osvěžující radosti..... Ano, skutečně je zde místo pro tichou úctu, důstojnost rouch a vznešený klid mramorových sloupů a píšťalových varhan. Ale ... Bůh je radostný a Boží radost je nakažlivá. Když se napojíme na Pánovu radost, když vstoupíme do čisté radosti, která v Božím srdci hoří jako miliarda galaxií, brzy zjistíme, že křičíme, tančíme, zpíváme, skáčeme, tleskáme, kymácíme se, smějeme se a jinak jásáme a slavíme. [2]

Grant me the curiosity and awe so that I may honor the bottomless, limitless wonder, beauty, and mystery of this world.

—Brian McLaren, Do I Stay Christian?

Poet and essayist Kathleen Norris considers how our language can dampen our expectation of experiencing awe in God’s presence:

Modern believers tend to trust in therapy more than in mystery, a fact that tends to manifest itself in worship that employs the bland speech of pop psychology and self-help rather than language resonant with poetic meaning—for example, a call to worship that begins: “Use this hour, Lord, to get our perspectives straight again.” Rather than express awe, let alone those negative feelings, fear and trembling, as we come into the presence of God, crying “Holy, Holy, Holy,” we focus totally on ourselves, and arrogantly issue an imperative to God. Use this hour, because we’re busy later, just send us a bill ... and we’ll zip off a check in the mail. But the mystery of worship, which is God’s presence and our response to it, does not work that way.

The profound skepticism of our age, the mistrust of all that has been handed to us by our grandfathers and grandmothers as tradition, has led to a curious failure of the imagination, manifested in language that is thoroughly comfortable, and satisfyingly unchallenging. [1]

Brian McLaren reflects on the spontaneous joy and awe of true worship:

Why are the most blessed often the most restrained in their worship, and why are those who have the least in terms of health, wealth, and safety the most ready to “make a joyful noise” and “sing for joy to the Lord”? Is it because they relate to God primarily from their heart rather than their head?... Could it be that our accumulation of possessions and protections coat our souls like rubber gloves, so that we touch, but do not feel?... Could it be that the conceptualized and formalized worship of the “developed world” is actually designed to inhibit and control rather than foment joy?...

The scandalous truth, known by mystics throughout history and affirmed in the pages of our sacred texts, is that when we connect with God, it is as if we are plugging our souls into a pure current of high-voltage joy. The joy that surprised me under the stars [ in my mystical experience [https://cac.org/daily-meditations/the-cosmos-reveal-gods-great-love-2021-09-02/]] in my teens was exactly what the ancient psalmist knew (Psalm 16:11), that God is a joyful being and to enter or awaken to God’s presence is to enjoy a bracing jolt of invigorating delight…. Yes, there is indeed a place for quiet reverence, the dignity of robes, and the noble tranquility of marble columns and pipe organs. But … God is joyful, and God’s joy is contagious. When we tap into the joy of the Lord, when we step into the pure joy that burns like a billion galaxies in the heart of God, we’ll soon find ourselves shouting, dancing, singing, leaping, clapping, swaying, laughing, and otherwise jubilating and celebrating. [2]