Otec Richard Rohr vysvětluje, proč jsou jak čin, tak kontemplace součástí plně rozvinutého života víry:

Nejdůležitějším slovem v názvu našeho centra není „čin“ ani „kontemplace“; je to slovo „a“. Pro duchovní cestu potřebujeme jak soucitný čin, tak kontemplativní praxi. Bez činu se naše spiritualita stává bez života a nepřináší žádné skutečné plody. Bez kontemplace vychází veškeré naše konání z ega, i když se jeví jako nesobecké, a může způsobit více škody než užitku. Vnější chování musí být propojeno s duchovním vedením a jím podporováno. Nezáleží na tom, co přichází jako první; čin vás může vést ke kontemplaci a kontemplace vás může vést k činu. Nakonec se však navzájem potřebují a obohacují jako součásti zdravého dynamického vztahu s Realitou.

Kdysi jsem si myslel, že většina z nás začíná kontemplací a jednotícím setkáním s Bohem a že nás tato zkušenost pak vede k nějakému druhu jednání, které zahrnuje uvědomění si utrpení ve světě a solidaritu s ním. Myslím, že to platí pro mnoho lidí, ale když čtu biblické proroky a pozoruji Ježíšův život, domnívám se, že dochází i k opaku: nejprve čin a poté nezbytná kontemplace.

Žádný život není imunní vůči utrpení. Když jsme solidární s lidmi, kteří čelí bolesti, nespravedlnosti, válce, útlaku, kolonizaci – a seznam by mohl pokračovat donekonečna –, čelíme obrovskému tlaku propadnout zoufalství, rozhněvat se nebo to vše odmítnout. Když je realita dualisticky rozdělena na dobré a špatné, správné a nesprávné, i my jsme rozpolceni. Přesto právě tehdy, když jsme zlomeni, jsme nejvíce otevřeni kontemplaci, neboli neduálnímu myšlení. Zoufale se snažíme vyřešit vlastní strach, hněv a rozčarování, a tak se necháme vést do ticha, které drží vše pohromadě v celistvosti.

Kontemplativní, neduální mysl neříká: „Všechno je krásné,“ ani když tomu tak není. Můžeme však dojít k poznání, že „Všechno je přesto krásné“, když se kontemplativně vyrovnáme s rozporem mezi tím, jaká realita je, a tím, jaká bychom si přáli, aby byla. Musíme čelit dualistickým problémům, pojmenovat dobro a zlo a rozlišovat mezi správným a špatným. Nemůžeme být naivní, pokud jde o zlo, ale pokud se budeme soustředit pouze na tuto dualitu, staneme se lidmi, kteří nejsou schopni milovat, kteří soudí a pohrdají ostatními. Tento vzorec jsem pozoroval i u sebe. Nakonec musíme najít širší pole, širší rámec, kterým je neduální myšlení.

Začít nezbytným, dualistickým jednáním a směřovat k kontemplaci se v dnešní době jeví jako běžnější – a pro některé možná i důvěryhodnější – cesta. Tento vzorec vidíme u Dorothy Dayové, Thomase Mertona, Martina Luthera Kinga ml., svaté (Matky) Terezy z Kalkaty a mnoha dalších. Tito lidé vstupují do bolesti společnosti a musí se obrátit k Bohu, aby našli odpočinek pro svou duši, protože jejich duše jsou tak roztrhané zlomenou, rozpolcenou povahou téměř všeho, včetně nich samých.

Father Richard Rohr explains why both action and contemplation are part of a fully articulated life of faith:

The most important word in our Center’s name is not Action, nor is it Contemplation; it’s the word and. We need both compassionate action and contemplative practice for the spiritual journey. Without action, our spirituality becomes lifeless and bears no authentic fruit. Without contemplation, all our doing comes from ego, even if it looks selfless, and it can cause more harm than good. External behavior must be connected to and supported by spiritual guidance. It doesn’t matter which comes first; action may lead you to contemplation, and contemplation may lead you to action. But finally, they need and feed each other as components of a healthy dynamic relationship with Reality.

I used to think most of us begin with contemplation and a unitive encounter with God and are then led through that experience to some sort of action that includes awareness of and solidarity with the suffering in the world. I think that’s true for many people, yet as I read the biblical prophets and observe Jesus’s life, I think the reverse also happens: first action, and then needed contemplation.

No life is immune from suffering. When we’re in solidarity with people facing pain, injustice, war, oppression, colonization—the list goes on and on—we face immense pressure to despair, to become angry or dismissive. When reality is split dualistically between good and bad, right and wrong, we too are torn apart. Yet when we’re broken, we are most open to contemplation, or nondual thinking. We’re desperate to resolve our own terror, anger, and disillusionment, and so we allow ourselves to be led into the silence that holds everything together in wholeness.

The contemplative, nondual mind is not saying, “Everything is beautiful,” even when it’s not. However, we may come to “Everything is still beautiful” by contemplatively facing the conflict between how reality is and how we wish it could be. We must face dualistic problems, name good and evil, and differentiate between right and wrong. We can’t be naive about evil, but if we stay focused on this duality, we’ll become unlovable, judgmental, dismissive people. I’ve witnessed this pattern in myself. We must eventually find a bigger field, a wider frame, which is nondual thinking.

Beginning with necessary, dualistic action and moving toward contemplation seems to be the more common—and for some, perhaps the more trustworthy—path these days. We see this pattern in Dorothy Day, Thomas Merton, Martin Luther King, Jr., Saint (Mother) Teresa of Calcutta, and many others. Such people enter into the pain of society and have to go to God to find rest for their soul, because their souls are so torn by the broken, split nature of almost everything, including themselves.