Blahoslavení milosrdní: jim bude prokázáno milosrdenství.

—Matouš 5:7

Otec Richard učí, že milosrdenství je podstatou toho, kým Bůh je:

Milosrdenství je jako tajemství odpuštění. Podle definice jsou milosrdenství i odpuštění nezasloužené, nezasloužené a nikomu se nedluží. Pokud nesplňuje všechny tyto tři podmínky, nebude vnímáno jako milosrdenství. Pokud si myslíme, že milosrdenství je povinné nebo že si ho musíme zasloužit, ztrácíme tajemství jak milosrdenství, tak odpuštění. Z celého srdce věřím, že milosrdenství a odpuštění jsou celé evangelium.

Zkušenost odpuštění nebo milosrdenství je zkušeností velkorysého Boha, který miluje z naprosté bezplatnosti. U Boha neplatí „oko za oko“, v chrámu se nic nekupuje ani neprodává. Boží lásku nemůžeme koupit ani prodat na základě naší zaslouženosti či úspěchů. Spása je Boží milosrdenství, milosrdenství, které trvá „navždy“. Extatický popis najdete v Žalmu 136.

Milost není jen popisem něčeho, co Bůh občas činí; milost je tím, kým Bůh je. Podle Ježíše: „Milost se mi líbí, ne oběť“ (Matouš 9:13; 12:7). Slovo milost je v hebrejštině hesed: „neochvějná, trvalá láska, která je nezlomná.“ Někdy se toto slovo překládá jako „milost“ nebo „smluvní láska“. Bůh uzavřel smlouvu se stvořením a nikdy neporuší božskou část této smlouvy. Porušujeme ji pouze my. Boží láska je stálá. Je vepsána do božského obrazu v nás. Jsme to my, kdo se místo toho upínáme ke svým hříchům a trestáme sami sebe, místo abychom se odevzdali božskému milosrdenství. Odmítání odpuštění je formou pýchy. Znamená to říkat: „Jsem lepší než milosrdenství. Přijmu ho teprve tehdy, až budu hoden a budu si moci zachovat svou takzvanou sebeúctu.“ Pouze pokorný člověk může žít v milosrdenství a z něj čerpat. [1]

Clarence Jordan (1912–1969), aktivista za rasovou a ekonomickou spravedlnost, uvažuje o ekonomických důsledcích ponoření se do Božího milosrdenství:

Slovo přeložené jako „milosrdenství“ … není chladným, povýšeným druhem milosrdenství, jaké by ten, kdo je u moci, mohl projevit své oběti výměnou za vděčnost nebo službu. Je vřelé, soucitné, něžné a nikdy neusiluje o výměnu. Je to téměř přesně stejné slovo, které Ježíš později v Kázání na hoře používá v souvislosti s „almužnou“… Ježíš ten svět vysvobodil z pouhého činu pyšného házení mince žebrákovi a proměnil jej v celkový životní postoj.

Pod pojmem „milosrdní“ má na mysli ty, kteří mají k všem [lidem] takový soucitný postoj, že se chtějí rádi dělit o vše, co mají, mezi sebou navzájem i se světem… Pro ně již [lidé] nejsou žebráky, kterým se něco dává, ale bratry [a sestrami], s nimiž se o vše dělí. Tento pojem charity, neboli milosrdenství, vedl některé z prvních křesťanů ke stavu dobrovolné chudoby, v níž „všichni věřící byli spolu a měli všechno společné“ (Skutky 2:44). [2]

Blessed are the merciful: They shall have mercy shown them.

—Matthew 5:7

Father Richard teaches that mercy is the essence of who God is:

Mercy is like the mystery of forgiveness. By definition, mercy and forgiveness are unearned, undeserved, and not owed. If it isn’t all those three, it won’t be experienced as mercy. If we think mercy is mandatory, or that it must be earned, we lose the mystery of both mercy and forgiveness. I believe with all my heart that mercy and forgiveness are the whole gospel.

The experience of forgiveness or mercy is the experience of a magnanimous God who loves out of total gratuitousness. There’s no tit for tat with God, no buying or selling in the temple. We cannot buy or sell God’s love by worthiness or achievement. Salvation is God’s lovingkindness, a lovingkindness that is “forever.” Read Psalm 136 for an ecstatic description.

More than a description of something God does now and then, mercy is who God is. According to Jesus, “Mercy is what pleases me, not sacrifice” (Matthew 9:13; 12:7). The word mercy is hesed in Hebrew: “the steadfast, enduring love which is unbreakable.” Sometimes the word is translated as “lovingkindness” or “covenant love.” God has made a covenant with creation and will never break the divine side of the covenant. It’s only broken from our side. God’s love is steadfast. It is written in the divine image within us. We are the ones who instead clutch at our sins and punish ourselves instead of surrendering to the divine mercy. The refusal to be forgiven is a form of pride. It is saying, “I’m better than mercy. I’m only going to accept it when I’m worthy and can preserve my so-called self-esteem.” Only the humble person can live in and after mercy. [1]

Clarence Jordan (1912–1969), an activist for racial and economic justice, considers the economic outcome of being immersed in God’s mercy:

The word translated “mercy” … isn’t a cold, condescending kind of mercy such as one in power might extend to his victim in return for gratitude or service. It is warm, compassionate, tender, and never seeks to barter. It is almost exactly the same word that Jesus uses later on in the Sermon in referring to “almsgiving.”… Jesus rescued that world from the mere act of proudly pitching a coin to a beggar and made it into a whole attitude of life.

By “the merciful” he means those who have an attitude of such compassion toward all [people] that they want to share gladly all that they have with one another and with the world…. To them, [people] are no longer beggars to whom one gives a part, but brothers [and sisters] with whom one shares all. This concept of charity, or mercy, led some of the early Christians to a state of voluntary poverty in which “All the believers were together and held all things in common” (Acts 2:44). [2]