Neděle

Ježíš i většina ostatních velkých duchovních učitelů velmi jasně zdůrazňují, že existuje „já“, které je třeba najít, a „já“, kterého se je třeba zbavit nebo se ho dokonce „zříci“.

—Richard Rohr

Pondělí

Skutečné já je Boží přítomnost v nás, Duch Svatý v nás. Skutečné já je právě ta božská část nás samých, která je dostatečně velká, dostatečně hluboká a dostatečně milostivá, aby plně přijala naši lidskou část.

—Richard Rohr

Úterý

Naše falešné já není naše špatné já, naše přirozeně klamné já, já, které se Bohu nelíbí nebo které by se nám nemělo líbit. Ve skutečnosti je naše falešné já samo o sobě docela dobré a nezbytné. Jenomže nezasahuje dostatečně hluboko a často se vydává za skutečné já a nahrazuje ho.

—Richard Rohr

Středa

Umění utváření duše spočívá v tom, že vezmeme svůj život do vlastních rukou a – se vší láskou a rozlišovacím schopnostmi, jaké dokážeme nasbírat – jemně ořezáváme ty části, které se nepodobají Pravému Já.

—Sue Monk Kidd

Čtvrtek

V centru našeho bytí je bod nicoty, který není dotčen hříchem ani iluzí, bod čisté pravdy, bod či jiskra, která patří zcela Bohu, která není nikdy k naší dispozici, a z níž Bůh řídí naše životy.

—Thomas Merton

Pátek

Pravé já je to, kým jste díky božskému přebývání, Duchu Svatému ve vás (Římanům 8:9). Všichni jsme Boží chrámy, říká Pavel (1. Korinťanům 3:16).

—Richard Rohr

Cvičení pro třicátý čtvrtý týden Nahlédnout za masku

Budhistická učitelka Tara Brach vypráví příběh, který nám má otevřít oči ohledně toho, jak zaměňujeme své pravé já s maskami, které nosíme:

Je tu jeden vtip, který rád vyprávím ve svých kurzech, když se zabýváme otázkou identity: Jednoho rána přijde muž do práce, zpožděný na schůzku v kanceláři. „Kde jsi byl?“ zeptá se ho šéf. Muž odpoví: „Právě jsem venku před budovou viděl klauna.“ Jeden z jeho kolegů se zeptá: „No, byl to skutečný klaun, nebo jen člověk převlečený za klauna?“

Když to vyprávím ve třídě, obvykle nastane krátká pauza – slyším, jak jim to v hlavách šrotuje – a pak se ozve smích. Všichni tomu rozumíme. Je tu maska a je tu člověk za tou maskou, a někdy se tyto dvě věci zaměňují.

Slovo „osoba“ (person) je odvozeno od starořeckého termínu persona, který označoval masky, které herci nosili, aby ztvárnili určité lidi, zvířata nebo bohy. V našem každodenním životě si zvykem nasazujeme vlastní „persony“, abychom se přizpůsobili konkrétním situacím. Na rozdíl od herců a diváků ve starověkém Řecku, kteří věděli, že se jedná o masky, které se po představení sundají, se my často ztotožňujeme se svými „personami“. Můžeme běžně předvádět masku znalého a schopného člověka nebo masku úzkostlivého a nejistého člověka. Kolega v práci může nosit masku kritického a rozzlobeného člověka. Naše základní „persony“ se skládají z našich nejhlubších strachů a nejranějších obranných mechanismů, a místo toho, abychom věděli, jak je odložit, často začneme věřit, že právě ony představují to, kým skutečně jsme.

Pokud procházíme životem uvězněni za těmito maskami, přicházíme o spojení a intimitu s naším světem. Ve vztahu k sobě samým i k ostatním zapomínáme na vědomí a lásku, které oživují naše pravé bytí.

Požehnání vzpomínání přichází s bdělým vědomím, když jsme svědky měnících se myšlenek, pocitů a emocí, které v nás žijí. V tichu a jasnosti přítomnosti vidíme své masky takové, jaké skutečně jsou: dočasné (a někdy užitečné) role, nikoli však naše podstatné Bytí. A díky přítomnosti nahlížíme za masky druhých k vědomí, které se dívá jejich očima, k něžnosti, která přebývá v jejich srdcích.

Sunday

Jesus and most other great spiritual teachers make it very clear that there is a self that has to be found and one that has to be let go of or even “renounced.”

—Richard Rohr

Monday

The true self is the Divine Indwelling, the Holy Spirit within us. The true self is precisely the divine part of us that is great enough, deep enough, gracious enough to fully accept the human part of us.

—Richard Rohr

Tuesday

Our false self is not our bad self, our inherently deceitful self, the self that God does not like or we should not like. Actually, our false self is quite good and necessary as far as it goes. It just does not go far enough, and it often poses and substitutes for the real thing.

—Richard Rohr

Wednesday

The art of soulmaking is taking our lives in our hands and—with all the love and discernment we can muster—gently whittling away the parts that don’t resemble the True Self.

—Sue Monk Kidd

Thursday

At the center of our being is a point of nothingness which is untouched by sin and by illusion, a point of pure truth, a point or spark which belongs entirely to God, which is never at our disposal, from which God disposes of our lives.

—Thomas Merton

Friday

The true self is who you are because of the divine indwelling, the Holy Spirit within you (Romans 8:9). We are all temples of God, says Paul (1 Corinthians 3:16).

—Richard Rohr

Week Thirty-Four Practice Seeing Behind the Mask

Buddhist teacher Tara Brach tells a story to awaken us to the ways we confuse our true self with the masks we wear:

There’s a joke I like to tell my classes when we’re looking at the question of identity: A man arrives at work one morning, late for an office meeting. “Where’ve you been?” his boss asks. The man answers, “I just saw a clown outside in front of the building.” One of his colleagues asks: “Well, was it a real clown, or just a person dressed up as a clown?”

When I share this in a class, there’s usually a brief pause—I can hear the wheels turning—and then laughter. We all get it. There’s the mask and there’s the person behind the mask, and sometimes they get conflated.

The word “person” is derived from the ancient Greek term persona, which referred to the masks actors wore to represent certain humans, animals, or gods. In our daily lives, we habitually put on our own personas to suit particular situations. But unlike the actors and audience in ancient Greece who knew these were masks to be removed after the performance, we often get identified with our personas. We might routinely present the knowledgeable, capable mask or the anxious, insecure mask. A coworker might be wearing the judgmental, angry mask. Our core personas are made up of our deepest fears and earliest defenses, and rather than knowing how to put them aside, we often come to believe they are who we really are.

If we move through life trapped behind these masks, we miss out on connection and intimacy with our world. In relating to ourselves and others, we forget the awareness and love that animates our true being.

The blessing of remembering comes with mindful awareness as we witness the changing thoughts, feelings, and emotions that live through us. In the stillness and clarity of presence, we see our masks for what they are: temporary (and sometimes useful) personas but not our essential Being. And with presence we see past the masks of others to the consciousness looking out through their eyes, the tenderness residing in their hearts.