V době vyprahlé po moudrosti, jako je ta naše, jsme vyzváni, abychom se vrátili k našim předkům, kteří se ukázali jako moudří. Julián takovým předkem je.

-Matthew Fox, Juliána z Norwiche

Teolog Matthew Fox popisuje Juliánu z Norwiche jako mystičku pro naši dobu. Vyzdvihl její spisy z období pandemie COVID-19, kdy stejně jako ona prožila černou smrt (dýmějový mor). Píše:

Čas krize a chaosu, jaký přináší pandemie, je mimo jiné dobou, kdy se můžeme obrátit na své předky a požádat je o jejich hlubokou moudrost. V době smrti a hlubokých změn je zapotřebí nejen znalostí, ale i skutečné moudrosti, neboť v takových chvílích jsme vyzýváni, abychom se nevraceli pouze k bezprostřední minulosti, na kterou s láskou vzpomínáme jako na "normální", ale abychom si znovu představili novou budoucnost, obnovené lidstvo, spravedlivější, a tedy udržitelnou kulturu, a to dokonce naplněnou radostí.

Julian z Norwiche ... je jedním z těch předků, kteří k nám dnes volají.... Juliána je ohromující myslitelka, hluboká teoložka a mystička, plně probuzená žena a pozoruhodná průvodkyně s mocnou vizí, o kterou se může podělit s hledajícími jednadvacátého století.... Juliana věděla něco o "úkrytu na místě", protože byla kotevnicí - tedy někým, kdo je z definice doslova zazděn v malém prostoru pro život. Julian také věděla něco o pěstování spirituality, která dokáže přežít trauma pandemie. Zatímco ostatní kolem ní šíleli z toho, že se příroda zvrtla, Julian si zachovala duchovní a intelektuální klid, zůstala při zemi a věrná své víře v dobrotu života, stvoření a lidstva a bez okolků vyzvala ostatní, aby udělali totéž. [1]

Julian se nebála čelit realitě. Tím, že do ní plně vstoupila, objevila Boží milost:

Julianina reakce na pandemii [její doby], jak ji známe z jejích dvou knih, je úžasně zakotvena v lásce k životu a vděčnosti. Místo aby před smrtí utíkala, ve skutečnosti se modlila, aby do ní mohla vstoupit, a právě z této zkušenosti smrti všude kolem sebe a z meditace o ukřižování Krista, které si vykládala jako společnou, nikoliv jen osobní událost, přišly její vize....

Na jejím životě a učení je pozoruhodné, že místo aby se poddávala zoufalství nebo obviňování, hledala do hloubky dobrotu života a stvoření. Na tomto smyslu pro dobrotu a posvátné spojení milosti a přírody, smyslu pro Boha v přírodě, založila skutečně celý svůj světonázor. [2]

Julianino učení je povzbuzením pro naši dobu:

Naše sestra a předkyně Juliána k nám dnes nejen dychtivě promlouvá, ale také na nás křičí - i když jemným způsobem -, abychom se probudili a šli do hloubky, abychom čelili temnotě a prohloubili se a našli dobro, radost a úctu. A abychom se pustili do práce na obranu Matky Země a všech jejích tvorů, zbavili se rasismu, sexismu, nacionalismu, antropocentrismu, sektářství - všeho, co narušuje naši velikost jako lidských bytostí. A znovu se spojit s posvátností života. [3]

In a time parched for wisdom like ours … we are invited to return to our ancestors who have proven themselves wise. Julian is such an ancestor.

—Matthew Fox, Julian of Norwich

Theologian Matthew Fox describes Julian of Norwich as a mystic for our times. He highlighted her writings during the COVID-19 pandemic, living as she did through the Black Death (bubonic plague). He writes:

A time of crisis and chaos, the kind that a pandemic brings, is, among other things, a time to call on our ancestors for their deep wisdom. Not just knowledge but true wisdom is needed in a time of death and profound change, for at such times we are beckoned not simply to return to the immediate past, that which we remember fondly as “the normal,” but to reimagine a new future, a renewed humanity, a more just and therefore sustainable culture, and one even filled with joy.

Julian of Norwich … is one of those ancestors calling to us today…. Julian is a stunning thinker, a profound theologian and mystic, a fully awake woman, and a remarkable guide with a mighty vision to share for twenty-first-century seekers…. Julian knew a thing or two about “sheltering in place,” because she was an anchoress—that is, someone who, by definition, is literally walled up inside a small space for life. Julian also knew something about fostering a spirituality that can survive the trauma of a pandemic. While others all about her were freaking out about nature gone awry, Julian kept her spiritual and intellectual composure, staying grounded and true to her belief in the goodness of life, creation, and humanity and, in no uncertain terms, inviting others to do the same. [1]

Julian was not afraid to face reality. By entering fully into it, she discovered God’s grace:

Julian’s response to the pandemic [of her time], as we know it from her two books, is amazingly grounded in a love of life and gratitude. Instead of running from death, she actually prayed to enter into it and it is from that experience of death all around her and meditating on the cruel crucifixion of Christ that she interpreted as a communal, not just a personal event, that her visions arrived….

What is remarkable about her life and teaching is that instead of yielding to despair or blame, she sought out in depth the goodness of life and creation. Indeed, she established her entire worldview on this sense of goodness and the sacred marriage of grace and nature, a sense of God-in-nature. [2]

Julian’s teachings are encouragement for our time:

Our sister and ancestor Julian is eager not only to speak to us today but to shout at us—albeit in a gentle way—to wake up and to go deep, to face the darkness and to dig down and find goodness, joy and awe. And to go to work to defend Mother Earth and all her creatures, stripping ourselves of racism, sexism, nationalisms, anthropocentrism, sectarianism—anything that interferes with our greatness as human beings. And to connect anew to the sacredness of life. [3]