Blahoslavení, kdo truchlí: ti budou potěšeni.

—Matouš 5:4

Otec Richard se zamýšlí nad posvátnou povahou naší schopnosti truchlit – nad naší vlastní bolestí i bolestí světa:

V tomto blahoslavenství Ježíš popisuje stav těch, kteří pláčou, těch, kteří mají důvod k truchlení. Cítí bolest světa. Ježíš říká, že ti, kteří dokážou truchlit, kteří dokážou plakat, jsou ti, kteří porozumí, když se přiblíží k Božímu srdci.

Ježíš chválí ty, kdo pláčou, ty, kdo se dokážou vcítit do bolesti světa a nesnaží se z ní vymanit. Pláč nad naším hříchem a hříchem světa je něco zcela jiného než nenávist k sobě samému nebo k druhým. Tento způsob pláče, pokud to tak mohu nazvat, nám umožňuje snášet bolest světa, aniž bychom hledali pachatele či oběti. Místo toho uznáváme tragickou realitu, v níž jsou uvězněny obě strany. Boží slzy jsou vždy pro všechny, pro naše všeobecné vyhnanství z domova. [1]

Badatelka Nového zákona Amy-Jill Levine popisuje, jak by Ježíšovi posluchači vnímali ozvěny poselství útěchy hebrejského proroka Izaiáše:

Toto blahoslavenství má pro Ježíšovy následovníky zvláštní význam, který čerpá také z židovské tradice…. Pasáž, kterou Ježíš částečně cituje jako součást svého kázání v nazaretské synagoze v Lukášovi 4, zní:

Duch Pána Boha je nade mnou …; poslal mě, abych zvěstoval radostnou zvěst utlačovaným, abych uzdravoval zlomené srdce, abych hlásal svobodu zajatým a propuštění vězňům … ; abych utěšil všechny, kdo truchlí; abych se postaral o ty, kdo truchlí v Sionu – abych jim dal věnec místo popela, olej radosti místo smutku, plášť chvály místo skleslého ducha… [Izaiáš 61,1–3]

[Izaiáš] utěšuje truchlící v Sionu tím, že jim říká, že jejich generace není tou poslední, že to, čeho se oni možná nedožijí, uvidí jejich děti a vnoučata. Truchlit v Izraeli znamená, že nejsme sami; máme nejen své přátele a příbuzné, ale také předchozí generace a generace, které teprve přijdou. A to nám přináší útěchu. [2]

Otec Richard vnímá smutek jako vlastnost, která propojuje Desatero přikázání a Blahoslavenství:

Truchlení lze vnímat jako prorockou „cestu slz“, jako odložení našich obranných mechanismů, což je v ostrém kontrastu s našimi běžnějšími způsoby, jako jsou hrdinská vůle, přikázání, poslušnost, síla, hněv a legitimizované násilí. K porážce našeho ega a k otevření se plnému vědomí – které musí zahrnovat i děsivé nevědomí! – je zapotřebí počáteční něžné zranitelnosti („zranění“). Upřímně řečeno, jde o posun od Desatera přikázání k osmi blahoslavenstvím. Pohyb, který nám proroci ilustrovali před dvěma a půl tisíci lety a který dnes – z touhy i zoufalství – potřebujeme znovu objevit. [3]

Blessed are those who mourn: They shall be comforted.

—Matthew 5:4

Father Richard reflects on the sacred nature of our ability to grieve—our own pain and that of the world:

In this beatitude, Jesus is describing the state of those who weep, those who have something to mourn about. They feel the pain of the world. Jesus is saying that those who can grieve, those who can cry, are those who will understand by coming closer to the heart of God.

Jesus praises the weeping class, those who can enter into solidarity with the pain of the world and not try to extract themselves from it. Weeping over our sin and the sin of the world is an entirely different mode than self-hatred or hatred of others. The weeping mode, if I can call it that, allows us to bear the pain of the world without looking for perpetrators or victims. Instead, we recognize the tragic reality in which both sides are trapped. Tears from God are always for everybody, for our universal exile from home. [1]

New Testament scholar Amy-Jill Levine describes how Jesus’s listeners would have heard echoes of the Hebrew prophet Isaiah’s message of consolation:

The beatitude has a particular resonance for Jesus’s followers that also draws from the Jewish tradition…. The passage Jesus partially cites as part of his address to the Nazareth synagogue in Luke 4, reads,

The spirit of the Lord GOD is upon me …; he has sent me to bring good news to the oppressed, to bind up the brokenhearted, to proclaim liberty to the captives, and release to the prisoners … ; to comfort all who mourn; to provide for those who mourn in Zion—to give them a garland instead of ashes, the oil of gladness instead of mourning, the mantle of praise instead of a faint spirit…. [Isaiah 61:1–3]

[Isaiah] comforts the mourners in Zion by telling them that theirs is not the last generation, that what they may not see to fruition, their children and their children’s children will. To mourn in Israel means that we are not alone; we have not only our friends and relatives but also the previous generations and the generations to come. And we take comfort in that. [2]

Father Richard recognizes mourning as a quality that connects the Ten Commandments and the Beatitudes:

Mourning might be thought of as the prophetic “way of tears,” a letting down of our defenses, in stark contrast to our more common ways of heroic willpower, commandment, obedience, force, anger, and legitimated violence. It takes an initial tender vulnerability (“wounding”) to defeat our ego and to open us to full consciousness—which must include the scary unconscious! It is a movement, frankly, from the Ten Commandments to the eight Beatitudes. A movement that the prophets illustrated for us twenty-five hundred years ago, and that we need—out of desire and desperation—to recover today. [3]