Členové fakulty CAC Carmen Acevedo Butcher a Brian McLaren zahájili konferenci CAC Fall 2025 ReVision otázkou: "Co si počít s křesťanstvím, když se zapletlo s autoritářskou politikou a je zkažené násilím?". Ačkoli tato otázka může znít jako současná, obrátili se k dřívějším modelům kontemplativní reakce v dobách politické krize, přičemž se zamýšleli nad životy Benedikta z Nursie (asi 480-547) a filozofa Boethia (asi 480-524). Dnes se s vámi podělíme o některé z jejich úvah o Benediktovi. McLaren začíná:

Není těžké si představit svět, který se zdánlivě rozpadá kvůli politickému rozdělení a korupci, ekonomické nestabilitě a různým etnickým skupinám, které se střetávají o moc a vzájemně se nenávidí. Není těžké si představit svět, v němž náboženští vůdci uzavírají dohody s politickými vůdci a naopak, za účelem vzájemného prospěchu. To není jen náš svět, v takovém světě žil i Benedikt z Nursie.

Benedikt viděl, čím se křesťanské náboženství stává, a připomněl Ježíšův život plný prostoty, lásky a nenásilí. A něco hluboko v jeho nitru ho volalo, aby udělal něco nového. Benedikt věřil, že je možné žít podle Ježíšovy cesty, a ne podle norem a standardů šíleného systému, který fungoval kolem něj. Dovedu si představit, jak přemýšlel:

Odejdu z města a ze svých privilegií. Odejdu a založím alternativní společenství, malý ostrůvek zdravého rozumu ve světě, který se zdá být šílený. Pokusím se vytvořit místo, kde se budeme snažit žít podle zákona lásky v Božím království, příbuzenstvu nebo posvátném ekosystému. Budeme pečovat o nemocné a umírající. Budeme přijímat cizince a vytvářet řád života, který má důstojnost. Budeme uchovávat vzdělanost a zapisovat starobylou moudrost. Každý den, po celý den, budeme vstupovat do hlubokého naslouchání Bohu a jeden druhému, abychom Ježíšovu moudrost udrželi při životě.

Carmen Acevedo Butcherová popisuje ovoce Benediktova kontemplativního odchodu do ústraní jako aktivní obnovu společenství:

Benediktův svět byl v plamenech. Byla válka, útočníci, krutost, sopečná zima, lidé byli bez domova a hladověli. Uprostřed toho všeho Benedikt pocítil jedinou touhu potěšit Boha samotného, a tak se vzdal svého privilegovaného způsobu života a vydal se na tři roky do jeskyně, kde mu byla potrava spouštěna na laně. Lidé se o tomto svatém poustevníkovi doslechli a chodili k němu pro duchovní radu, hledali "slovo" v tradici pouštních mystiků.

Kdybych byl Benediktem, možná bych s odchodem počkal několik let, dokud se situace trochu neuklidní. Ale místo toho, aby zůstal ve své jeskyni, se Benedikt rozhodne, že musí ubytovat lidi, kteří za ním přicházejí. Postaví třináct klášterů poblíž Subiaca a stane se představeným posledního z nich, aby zůstal nablízku bratřím, kteří potřebují zvláštní pozornost.

Tyto kláštery, jak říká doktor Mike Petrow, byly protiatomovými kryty, časovými kapslemi, laboratořemi a chráněnými pěstiteli kontemplativní tradice v rozpadajícím se světě.

CAC faculty members Carmen Acevedo Butcher and Brian McLaren opened the CAC’s Fall 2025 ReVision conference by asking: “What do you do with Christianity when it has become enmeshed with authoritarian politics and corrupted by violence?” While the question may sound contemporary, they turned to earlier models of contemplative response in times of political crisis, reflecting on the lives of Benedict of Nursia (ca. 480–547) and the philosopher Boethius (ca. 480–524). Today, we share some of their reflections on Benedict. McLaren begins:

It’s not hard to imagine a world that seems to be falling apart with political division and corruption, economic instability, and different ethnic groups clashing for power and resenting one another. It’s not hard to imagine a world where religious leaders make deals with political leaders and vice versa, for mutual benefit. It’s not just our world; it was the world Benedict of Nursia lived in.

Benedict saw what the Christian religion was becoming, and he recalled Jesus’s life of simplicity, love, and nonviolence. And something deep within him called him to do something new. Benedict believed that it was possible to live by the path of Jesus, rather than by the standards and norms of the crazy system that was operating around him. I can imagine him thinking:

I’m going to leave the city and my privilege. I’m going to go out and establish an alternative community, a little island of sanity in a world that seems to be going nuts. I’m going to try to create a place where we seek to live by the law of love in the kingdom, kin-dom, or sacred ecosystem, of God. We will care for the sick and the dying. We will welcome the stranger and create an order of life that has dignity. We will preserve learning, writing down ancient wisdom. Every day, all day, we will enter into deep listening with God and with one another to keep Jesus’s wisdom alive.

Carmen Acevedo Butcher describes the fruit of Benedict’s contemplative withdrawal as an active renewal of community:

Benedict’s world was on fire. There was a war, invaders, cruelty, a volcanic winter, people were homeless and starving. In the midst of that, Benedict felt a sole desiring to please God alone, so he gave up his privileged way of life and headed out to a cave for three years, where his food was lowered to him on rope. People heard about this holy hermit and would go to him for spiritual advice, seeking a “word” in the tradition of the desert mystics.

If I had been Benedict, I might have waited a few years to set out, just until things calmed down a little bit. But instead of staying in his cave, Benedict decides he needs to house the people who have been coming to him. He builds thirteen monasteries near Subiaco, becoming the superior of the last one to stay close to the brothers who need extra attention.

Those monasteries, as Dr. Mike Petrow says, were the bomb shelters, time capsules, laboratories, and protected cultivators of the contemplative tradition in a world falling apart.