Otec Richard Rohr uvažuje o počátcích křesťanské církve jako o „Cestě“:

Křesťanství se zpočátku neobjevilo jako nové náboženství, ale jako reforma a sekta judaismu v Judeji a ve Středomoří. Kamkoli Pavel, Petr a další raní misionáři cestovali, zakládali malé společenství věřících v „Cestu“, hnutí, které zdůrazňovalo Ježíšovo učení, smrt a vzkříšení jako cestu k proměně. Hnutí postupně rostlo a začalo žít vlastním životem, přijímalo jak Židy, tak i nežidy, stávalo se inkluzivnějším a více orientovaným na milost, až se nakonec začalo nazývat „katolickým“ neboli univerzálním. Kolem roku 80 n. l. se křesťané vyskytovali již v tak vzdálených oblastech, jako byla Indie a Francie.

Období rané církve (přibližně pět set let po Ježíšově vzkříšení) bylo dobou dramatických změn v kultuře, politice a ekonomice. Všechny tyto změny ovlivnily vývoj rodícího se náboženství a formovaly liturgii, rituály a teologii. Historik Diana Butler Bass píše: „Přes veškerou složitost raného křesťanství se ranými záznamy o víře táhne překvapivá myšlenka: křesťanství se zdá být úspěšné, protože proměnilo životy lidí v chaotickém světě.“ [1] V této době nebylo křesťanství tolik o doktrínách nebo věčném spasení, ale o tom, jak žít lepší život tady a teď, v rámci „Božího království“.

Z pohledu okupačních římských sil byla křesťanská sekta radikální, protože podporovala alternativní chování, které bylo atraktivní pro ty na dně společenského žebříčku a zároveň ohrožovalo světový názor říše. Namísto hromadění bohatství tato nová sekta rovnoměrně sdílela majetek. Stoupenci Cesty žili společně s lidmi různých etnik a sociálních tříd, místo aby se řídili třídními a kulturními normami. [2]

Zdá se, že většina toho, co Ježíš učil, byla v prvních několika stech letech po jeho smrti a vzkříšení pečlivě dodržována. Dokud byli Ježíšovi následovníci na dně a na okraji říše, dokud sdíleli Ježíšův status odmítnutého a zrazeného, mohli jeho učení snáze pochopit. Hodnoty jako neúčast ve válce, skromný život, inkluzivita a láska k nepřátelům byly snáze pochopitelné, když se křesťané tajně scházeli v katakombách.

Několik spisů ilustruje toto rané odhodlání k Ježíšovým učením o jednoduchosti a štědrosti. Například Didaché, sestavená kolem roku 90 n. l., říká: „Sdílej vše se svým bratrem a neříkej, že je to tvé. Neboť jestliže se podílíte na tom, co je nehynoucí, o kolik více na věcech, které podléhají zkáze!“ [3] V té době bylo křesťanství ještě čisté, jednoduché a milující, relativně nedotčené říší, racionalizací a kompromisy. [4]

Father Richard Rohr reflects on the origin of the Christian church as “the Way”:

Christianity first emerged not as a new religion, but as a reform and sect of Judaism within Judea and the Mediterranean. Wherever Paul, Peter, and other early missionaries traveled, they formed small communities of believers in “the Way,” a movement that emphasized Jesus’s teachings, death, and resurrection as the path to transformation. Gradually the movement grew and took on a life of its own, welcoming non-Jews as well as Jews, becoming more inclusive and grace-oriented, until it eventually called itself “catholic” or universal. By 80 CE, there were Christians as far away as India and France.

The early church period (the five hundred or so years following Jesus’s resurrection) was a time of dramatic change in culture, politics, and economy. All these changes affected the development of the fledgling religion, shaping liturgy, rituals, and theology. Historian Diana Butler Bass writes, “For all the complexity of primitive Christianity, a startling idea runs through early records of faith: Christianity seems to have succeeded because it transformed the lives of people in a chaotic world.” [1] During this time, Christianity was not so much about doctrines or eternal salvation, but about how to live a better life here and now, within the “reign of God.”

From the perspective of occupying Roman powers, the Christian sect was radical because it encouraged alternative behaviors that were both attractive to those at the bottom and threatening to the worldview of empire. Rather than acquiring wealth, this new sect shared possessions equally. Followers of the Way lived together with people of different ethnicities and social classes rather than following classist and cultural norms. [2]

Much of what Jesus taught seems to have been followed closely during the first several hundred years after his death and resurrection. As long as Jesus’s followers were on the bottom and the edge of empire, as long as they shared the rejected and betrayed status of Jesus, they could grasp his teaching more readily. Values like nonparticipation in war, simple living, inclusivity, and love of enemies could be more easily understood when Christians were gathering secretly in the catacombs.

Several writings illustrate this early commitment to Jesus’s teachings on simplicity and generosity. For example, the Didache, compiled around 90 CE, says: “Share all things with your brother, and do not say that they are your own. For if you are sharers in what is imperishable, how much more in things which perish!” [3] At the time, Christianity was still pure, simple, and loving, relatively untouched by empire, rationalization, and compromise. [4]