Otec Richard nám připomíná, že žít v duchu nenásilí vyžaduje postavit se strukturám násilí v naší kultuře, církvi i ve světě:

Myslím si, že kolektivnímu zlu lze čelit pouze kolektivním dobrem. Nemůžeme odvracet zrak, když jde o systémy a struktury násilí. I když jsme jako společnost společně dospěli k větší uvědomělosti ohledně nutnosti protestovat, postavit se proti nespravedlnosti a dát o sobě vědět, jako jednotlivci se často stále cítíme bezmocní tváří v tvář obrovskému zlu, kterému dnes čelíme. To vysvětluje duševní otupělost, kterou zažívá tolik lidí. Může to vypadat jako pasivita, ale často jde o paralýzu – která není výsledkem zlé vůle, ale spíše toho, že lidé prostě nevědí, co mají dělat.

Hodně jsem pracoval v německy mluvících zemích, kde si lidé uvědomují, že jejich biskupové nedokázali čelit Hitlerovi. Biskupové reagovali politikou ustupování, protože věřili, že musí chránit instituci. Obávali se, že nacisté budou církev pronásledovat, i když Ježíš slíbil právě to: pronásledování! Zdá se, že jsme předpokládali, že jednotlivec musí žít podle evangelia, ale že církev jako celek to dělat nemusí. My křesťané jsme očekávali, že jednotlivci budou chudí, zatímco instituce zůstane bohatá. To nemůže být správné. Musíme žít podle evangelia nejen individuálně, ale i institucionálně, společensky a kolektivně.

Díky cestování a výuce v mnoha zemích jsem se naučil rozpoznávat mnoho krásných stránek Spojených států. Historicky jsme požívali mnoho privilegií, pokud jde o svobodu, vzdělání a zdroje. Viděl jsem však také stinnou stránku Ameriky, zejména naše lpění na individualitě. Pokud nás naše modlitební cesta nedovede ke společnému pocitu služby a odpovědnosti za svět, myslím, že jsme selhali ve své ochotě vypořádat se s násilím ve světě. Domnívám se, že násilí bude pokračovat, dokud nás velká část světa bude vnímat jako součást utlačovatelského systému. V mnoha ohledech se nemýlí! Jen jedna věc je ještě obtížnější než vypořádat se s individuálním egem, a tou je kolektivní ego, které je obvykle lépe maskované, chráněné a popírané. Pokud nebudeme ochotni se s ním vypořádat, budeme se i nadále podílet na cyklech hněvu, nenávisti a násilí namísto uzdravení a spravedlnosti. [1]

Richard spojuje naše přijetí násilí s přesvědčením, že Ježíšova násilná smrt byla nezbytná k tomu, aby nám Bůh odpustil:

Naše obecně přijímaná teorie vykoupení – zejména ta, která se uskutečnila skrze život, utrpení a smrt Ježíše – znovu potvrdila naši úzkou představu o odplatné spravedlnosti a legitimizovala pojetí „dobrého a nezbytného násilí“ až do samého dna. Dokud budeme používat jakýkoli odvetný pojem Boží spravedlnosti, vyměňujeme naše charakteristické křesťanské poselství za chladnou, tvrdou spravedlnost, která v průběhu dějin převládala ve většině kultur. Nenabízíme k dějinám žádnou vykupitelskou alternativu, ale ve skutečnosti posvěcujeme právě ty „mocnosti a panství“, o nichž Pavel říká, že neoprávněně ovládají svět (Efezským 3:9–10, 6:12). Zůstáváme uvnitř toho, co někteří nazývají „mýtem o spasitelském násilí“, který by mohl být právě dominantním příběhem dějin. [2]

Father Richard reminds us that embodying nonviolence requires facing the structures of violence in our culture, church, and world:

I think corporate evil can only be opposed by corporate good. We cannot look the other way when it comes to systems and structures of violence. While we have collectively grown in our consciousness of the need for protest, to oppose injustice, and to make our voices heard, as individuals, we often still feel helpless against the mammoth evils we’re facing today. That explains the psychic numbing that so many people experience. It may appear passive, but it is often paralysis—the result not of bad will as much as simply not knowing what to do.

I worked a lot in German-speaking countries where people are aware that their bishops failed to stand up to Hitler. The bishops responded with appeasement, believing they had to protect the institution. They feared the Nazis would persecute the church, even though Jesus promised exactly that: persecution! We seem to have assumed that the individual must live the gospel but that the corporate church doesn’t have to. We Christians expected individuals to be poor while the institution remained rich. This cannot be right. We have to live the gospel not just individually but institutionally, socially, and corporately.

Having traveled and taught in many countries, I have learned to recognize many of the beautiful aspects of the United States. We have historically enjoyed many privileges in terms of freedom, education, and resources. Yet I have also seen America’s shadow side, particularly our insistence on individuality. If our prayer journey does not lead us to a collective sense of servanthood and responsibility for the world, I think we will have failed in our willingness to deal with the violence of the world. I think the violence will continue as long as much of the world views us as a part of an oppressive system. In many respects, they’re not wrong! Only one thing is more difficult to deal with than the individual ego, and that’s the corporate ego, which is usually more disguised, protected, and denied. Unless we’re willing to face it, we will continue to participate in cycles of anger, hatred, and violence rather than healing and justice. [1]

Richard ties our acceptance of violence to the belief that Jesus’s violent death was necessary for God to forgive us:

Our commonly accepted atonement theory—especially as accomplished through the life, suffering, and death of Jesus—reaffirmed our narrow notion of retributive justice and legitimated a notion of “good and necessary violence” all the way down. As long as we employ any retributive notion of God’s justice, we trade our distinctive Christian message for the cold, hard justice that has prevailed in most cultures throughout history. We offer no redemptive alternative to history but actually sanctify the very “powers and principalities” that Paul says unduly control the world (Ephesians 3:9–10, 6:12). We stay inside of what some call the “myth of redemptive violence,” which might just be the dominant story line of history. [2]