Richard Rohr popisuje autentickou modlitbu a kontemplaci jako vzájemné nazírání lásky:

Velká část počáteční práce na kontemplaci spočívá v objevování způsobu, jak pozorovat sami sebe ze soucitného a nesoudícího odstupu, až nakonec můžeme z tohoto klidného vnitřního vědomí a přijetí prožívat stále větší část svého života. V kontemplativním postoji zjišťujeme, že se na sebe usmíváme, vzdycháme a pláčeme, a to mnohem více, než že bychom se potřebovali nenávidět nebo si blahopřát - protože se na sebe konečně díváme Božíma očima.

V těchto chvílích dovolujeme Bohu, aby se na nás díval způsobem, jakým se může dívat jen Bůh - s nekonečným milosrdenstvím, láskou a soucitem. Bůh iniciuje pozitivní pohled, který nyní směřuje oběma směry. (Bohužel si to málokdy dovolíme.)

Při přijímání Božího soucitného pohledu v kontemplaci se pomalu odhaluje veškerá negativní energie a motivace a nakonec odpadá jako kontraproduktivní a zbytečná. Nebude existovat žádná nedůvěra, strach ani negativita v obou směrech! Pokud se uchýlíme k jakékoli formě zahanbení, sklouzneme zpět do obrany, popírání a přehnané kompenzace. Nebudeme schopni "poznat tak plně, jak jsme poznáni" (viz 1 Kor 13,12).

Pokud se však dokážeme spojit s přebývající přítomností, kde "Duch vydává společné svědectví s naším duchem" (viz Římanům 8,16), může to změnit a změní to náš život! Tento vzájemně láskyplný pohled je vždy iniciován Bohem a milostí. Jakmile se v něm naučíme spočinout, nic menšího nás nikdy neuspokojí. To je základ.

Abychom tento prostor v sobě udrželi otevřený, potřebujeme nějakou formu meditační praxe - něco mnohem víc než "odříkávání" modliteb. Autentická modlitba je vždy záležitostí jak vyprázdnění mysli, tak naplnění srdce, a často jedno následuje za druhým. Musíme se posunout dál než k odříkávaným, formulovým a společenským modlitbám, abychom mysl přenesli dolů do srdce.

Při modlitbě se tedy snažte zůstat pod svými myšlenkami, nebojujte s nimi ani na ně nemyslete. Vše, co přichází, také odchází, obvykle ve vlnách. Udržujte se na hlubší úrovni, třeba v hrudníku, solárním plexu nebo při hlubokém nádechu, ale nějakým způsobem zůstaňte ve svém těle-já. Nepodléhejte mysli a jejím nekonečně se opakujícím komentářům.

Prostě spočívejte v tom, čemu rád říkám naše živočišná spokojenost. Bude se cítit přesně jako nic, jako prázdnota. Zůstaňte tam přikrčeni na buněčné úrovni, beze studu a strachu, tak dlouho, až se Hlubší zdroj odhalí. Univerzální láska skrze vás proudí z tohoto Hlubšího zdroje jako vitální energie, která je mnohem víc než myšlenka.

Richard Rohr describes authentic prayer and contemplation as a mutual gaze of love:

Much of the early work of contemplation is discovering a way to observe ourselves from a compassionate and nonjudgmental distance until we can eventually live more and more of our lives from this calm inner awareness and acceptance. In a contemplative stance, we find ourselves smiling, sighing, and weeping at ourselves, much more than needing either to hate or to congratulate ourselves—because we are finally looking at ourselves with the eyes of God.

In these moments, we are letting God gaze at us, in the way only God can gaze—with infinite mercy, love, and compassion. God initiates a positive gaze, which now goes in both directions. (Unfortunately, we seldom allow that to happen.)

As we receive God’s compassionate gaze in contemplation, all negative energy and motivation is slowly exposed and eventually falls away as counterproductive and useless. There will be no mistrust, fear, or negativity in either direction! If we resort to any form of shaming ourselves, we will slip back into defense, denial, and overcompensation. We will not be able to “know as fully as we are known” (see 1 Corinthians 13:12).

But if we can connect with the Indwelling Presence, where the “Spirit bears common witness with our spirit” (see Romans 8:16), it can and will change our lives! This mutually loving gaze is always initiated by God and grace. Once we learn to rest there, nothing less ever satisfies. This is foundational.

To keep this space within ourselves open, we need some form of meditative practice—something much more than “saying” prayers. Authentic prayer is invariably a matter of both emptying the mind and filling the heart, and often one follows the other. We have to move beyond recited, formulaic, and social prayers to bring the mind down into the heart.

So when you pray, try to stay beneath your thoughts, neither fighting them nor thinking them. Everything that comes also goes, usually in waves. Hold yourself at a more profound level, perhaps in your chest, solar plexus, or deep breath, but stay in your body-self somehow. Do not rise to the mind and its endlessly repetitive commentary.

Just rest in what I like to call our animal contentment. It will feel exactly like nothing, like emptiness. Stay crouched there at the cellular level, without shame or fear, long enough for the Deeper Source to reveal itself. Universal love flows through you from that Deeper Source as a vital energy much more than an idea.