Otec Richard podrobněji popisuje charakteristiky a účely pravého já:

Hledání a znovuobjevování pravého já je fundamentum, zásadní úkol, který nás postupně otevře k přijímání lásky od Boha, ostatních i od nás samých a k dávání této lásky. Od samého počátku jsme stvořeni k obrazu Božímu (Genesis 1:26–27).

Vy i já (a každé jiné stvoření) máme od počátku jedinečnou božskou DNA, jakési vnitřní určení, absolutní jádro, které zná pravdu o naší existenci. Toto pravé já je ukryto v hloubi naší bytosti, je to imago Dei, které prosí, aby mu bylo dovoleno se projevit, aby se naplnilo a aby se ukázalo. „Byli jste vyvoleni v Kristu ještě před stvořením světa – abyste stáli před Bohem v lásce – předem určení jako plně přijatí synové a dcery“ (viz Efezským 1,4–5). To je naše pravé já. V minulosti se tomu často říkalo „duše“.

Ježíš ve své celé bytosti odhalil a přijal paradox: lidské a božské nejsou oddělené, ale jsou jedno! Jeho život to hlasitě prohlašoval. Ptám se, proč se tak bráníme našemu stejnému osudu. Pro většinu z nás se to zdá prostě příliš dobré a příliš nebezpečné, než aby to byla pravda. Existuje tolik důkazů, které tomu odporují! Mnozí duchovní se mnou v tomto bodě nesouhlasí, i když je to v Tradici zcela běžné. Je to snad proto, že se bojíme nést břemeno božství? Jak říká Marianne Williamsonová: „Naší nejhlubší obavou je, že jsme nesmírně mocní.“ [1] Možná si podvědomě uvědomujeme, že kdybychom opravdu věřili, že jsme chrámy Boží (viz 1 Korinťanům 3:16, 6:19; 2 Korinťanům 6:16), museli bychom tomu dostát.

Skutečné já je Boží přítomnost v nás, Duch Svatý v nás. Řekl bych, že skutečné já je právě ta božská část nás, která je dost velká, dost hluboká a dost milostivá na to, aby plně přijala naši lidskou část. Jsme-li pouhými lidmi, budeme mít sklon odmítat naši trapně omezenou lidskost. Zamyslete se nad tím!

Paradoxně je to právě nesmírná pokora, nikoli arogance, co charakterizuje člověka, který žije ze svého pravého já. Takový člověk si zároveň uvědomuje, že je Božím dítětem, ale také ví, že si to nezasloužil a není toho hoden. Ví, že je to výhradně dar (viz Efezským 2,8–9 a celá Pavlova korespondence). Jediné, co mohou dělat, je děkovat Někomu jinému, občas plakat radostí a bez váhání pokleknout.

Skutečným smyslem zralé nábožnosti je vést nás k stále novým prožitkům našeho pravého já. Pokud náboženství toto nedělá, je to náboženství bezcenné. Každé svátost, každý biblický příběh, každá bohoslužba, každé kázání, každá chvalozpěv, každý prvek kněžství, pastorační služby či liturgie slouží jedinému účelu: umožnit nám prožít naše pravé já – kdo jsme v Bohu a kdo je Bůh v nás – a žít velkorysý život z tohoto Nekonečného Zdroje.

Father Richard describes the characteristics and purposes of the true self in greater depth:

Searching for and rediscovering the true self is the fundamentum, the essential task that will gradually open us to receiving love from and giving love to God, others, and ourselves. We are created in the image of God from the very beginning (Genesis 1:26–27).

You and I (and every other created thing) begin with a unique divine DNA, an inner destiny as it were, an absolute core that knows the truth about our being. This true believer is tucked away in the cellar of our being, an imago Dei that begs to be allowed, to be fulfilled, and to show itself. “You were chosen in Christ before the world was made—to stand before God in love—marked out beforehand as fully adopted sons and daughters” (see Ephesians 1:4–5). This is the true self. Historically, it was often called “the soul.”

Jesus revealed and accepted a paradox in his entire being: Human and divine are not separate, but one! His life shouted it. I wonder why we so resist our same destiny. For most of us, this seems just too good and too dangerous to be true. There is so much contrary evidence! Many clergy fight me on this, even though it is quite constant in the Tradition. Is it because we are afraid to bear the burden of divinity? As Marianne Williamson says: “Our deepest fear is that we are powerful beyond measure.” [1] Maybe we realize subconsciously that if we really believed that we are temples of God (see 1 Corinthians 3:16, 6:19; 2 Corinthians 6:16), then we would have to live up to it.

The true self is the Divine Indwelling, the Holy Spirit within us. I would say that the true self is precisely the divine part of us that is great enough, deep enough, gracious enough to fully accept the human part of us. If we are merely human, we will tend to reject our embarrassingly limited humanity. Think on that!

Paradoxically, immense humility, not arrogance, characterizes someone who lives from their true self. They simultaneously know they are a child of God, but they also know that they didn’t earn it and are not worthy of it. They know it’s entirely a gift (see Ephesians 2:8–9 and throughout the Pauline writings). All they can do is thank Somebody Else, occasionally weep with joy, and kneel without any hesitation.

The true purpose of mature religion is to lead us to ever new experiences of our true self. If religion does not do this, it is junk religion. Every sacrament, every Bible story, every church service, every sermon, every hymn, every bit of priesthood, ministry, or liturgy is for one purpose: to allow us to experience our true self—who we are in God and who God is in us—and to live a generous life from that Infinite Source.