Otec Richard uvažuje o Homérově Odysei jako o archetypálním příběhu, který odhaluje nezbytnou cestu z domova a návrat domů:

Domov je jiným slovem pro Ducha, jímž jsme, pro naše pravé já v Bohu. V tom samém okamžiku, kdy nacházíme Boha v sobě, nacházíme také sami sebe v Bohu, a to je úplný návrat domů. Do té doby trpíme steskem po domově, i když dnes by to většina lidí pravděpodobně nazvala jen osamělostí, izolací, touhou, smutkem, neklidem nebo dokonce jakousi depresí.

Běžným slovem pro toto vnitřní místo přebývání Ducha, které je zároveň místem touhy, bývá obvykle slovo duše. Rodíme se se svou duší. Konec je v nás zasazen již na počátku a sžírá nás, dokud se k němu nedostaneme svobodně a vědomě.

V „Odysee“ je vzrušení z touhy a nespokojenosti symbolizováno pádem Tróje a neschopností většiny Řeků vrátit se domů. Zdá se, že na domov zapomněli, vytvořili si domov v cizí zemi nebo nebyli tak odhodlaní se vrátit domů (což jsou všechno výstižné popisy typických oklik nebo slepých uliček na duchovní cestě). Pouze Odysseus se snažil dostat domů za každou cenu a on je ztělesněním toho, čím musíme být všichni. Ti, kdo nehledají svůj domov, jsou snad symbolizováni lotofágy, s nimiž se Odysseus setkává, kteří zapomněli na sebe samé a ztratili svou vlastní hloubku i vědomí.

Vzpomínáte si na Odysseovo veslo, které si jeden poutník ve vnitrozemí spletl s vějířem na prosévání obilí? Jeho veslo, symbol jeho povolání v první polovině života, se stalo nástrojem pro vnitřní práci, prostředkem k rozlišování mezi pšenicí a plevami, mezi podstatným a nepodstatným, což je přesně ten obrat k rozlišování a jemnosti, k němuž dospíváme v druhé polovině života.

Není žádným překvapením, že tím Odysseova cesta končí. Nyní se může vrátit domů, protože se ve skutečnosti vrátil ke svému pravému a plnému já. Jeho dny plavby a veslování, které byly pouhým vnějším výkonem, skončily a on nyní může odpočívat v jednoduchosti a pevném základu svého vlastního hlubšího života. Je svobodný, může přestat s lidským konáním a konečně si může užívat své lidské bytí, doma sám v sobě.

A tak, stejně jako Odysseus, odcházíme z Ithaky a vracíme se do Ithaky, ale nyní je to plně domov, protože vše je zahrnuto a nic není promarněno ani nenáviděno; i temné stránky jsou využity v náš prospěch. Vše je odpuštěno. Co jiného by návrat domů mohl být?!

Básník C. P. Cavafy (1863–1933) vyjádřil toto pochopení nejkrásněji ve své slavné básni „Ithaka“. Toto je můj překlad jejích závěrečných veršů:

Ithaka ti nyní darovala krásnou plavbu.

Bez ní bys se nikdy nevydal na cestu.

S velkou moudrostí, kterou jsi na své cestě získal,

s tolika vlastními zkušenostmi, které nyní máš,

musíš konečně vědět, co Ithaka skutečně znamená. [2]

Father Richard reflects on Homer’s Odyssey as an archetypal story that reveals the necessary journey from and return to home:

Home is another word for the Spirit that we are, our true self in God. The self-same moment that we find God in ourselves, we also find ourselves inside God, and this is the full homecoming. Until then, we are homesick, although today most would probably just call it loneliness, isolation, longing, sadness, restlessness, or even a kind of depression.

The common word for this inner abiding place of the Spirit, which is also a place of longing, has usually been the word soul. We are born with our soul. The end is already planted in us at the beginning, and it gnaws away at us until we get there freely and consciously.

In The Odyssey, the stirring of longing and dissatisfaction is symbolized by the collapse of Troy and the inability of most of the Greeks to return home. It seems they had forgotten about home, had made home in a foreign land, or were not that determined to return home (which are all excellent descriptions of the typical detours or dead ends on the spiritual journey). Only Odysseus was trying to get home at all costs, and he is the stand-in for what we all must be. Those who do not seek their home are symbolized perhaps by the lotus eaters whom Odysseus encounters, who forgot themselves and lost their own depths and consciousness.

Remember Odysseus’s oar that an inland wayfarer thought was a winnowing fan? His oar, a symbol of his first-half-of-life occupation, had become a tool for inner work, a means for knowing the difference between wheat and chaff, essentials and nonessentials, which is precisely the turn toward discernment and subtlety that we come to in the second half of life.

It’s no surprise that this marks the end of Odysseus’s journey. Now he can go home because he has, in fact, come home to his true and full self. His sailing and rowing days of mere outer performance are over, and he can now rest in the simplicity and ground of his own deeper life. He is free to stop his human doing and can at last enjoy his human being, at home in himself.

And so, like Odysseus, we leave from Ithaca and we come back to Ithaca, but now it is fully home because all is included and nothing wasted or hated; even the dark parts are used in our favor. All is forgiven. What else could homecoming be?!

Poet C. P. Cavafy (1863–1933) expressed this understanding most beautifully in his famous poem “Ithaca.” This is my rendering of its final lines:

Ithaca has now given you the beautiful voyage.

Without her, you would never have taken the road.

With the great wisdom you have gained on your voyage,

with so much of your own experience now,

you must finally know what Ithaca really means. [2]