Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce netrápí. Mějte víru v Boha. Věřte také ve mne."

Jan 14,1

Otec Richard Rohr se zamýšlí nad vztahem mezi úzkostí, strachem a vírou:

Naše doba je nazývána věkem úzkosti a myslím, že je to asi dobrý popis. Už nevíme, co a kde jsou naše základy. Když si nejsme jisti tím, co je jisté, když se svět a náš pohled na svět každých pár měsíců stále znovu definuje, budeme úzkostní. Je pochopitelné, že se této úzkosti chceme co nejrychleji zbavit.Já to vím.Přesto, abychom dnes mohli být dobrým vedoucím čehokoli - dobrým pastorem, manažerem, rodičem, učitelem nebo dokonce dobrým občanem, musíme být schopni určitou míru úzkosti a strachu ovládat a trpělivě ji držet. Vyšší úrovně vedení vyžadují vedoucí, kteří jsou schopni udržet větší úzkost. Lídři, kteří nedokážou úzkost udržet, nás nikdy nepovedou na žádné dobré ani nové místo.

To je pravděpodobně důvod, proč se v Bibli téměř 150krát píše "Nebojte se"! Pokud nedokážeme v klidu udržet určitou míru strachu a úzkosti, budeme vždy hledat, kam ji vyhnat. Vyhnání toho, co nemůžeme přijmout, nám dává identitu, ale je to identita negativní. Není to životní energie, je to energie smrti.

Dokážeme si uvědomit, jak odlišná je alternativa víry a důvěry? Víra může stavět pouze na zcela pozitivním místě uvnitř, byť malém. Bůh potřebuje jen vnitřní "ano", aby mohl začít, místo velikosti hořčičného semínka, které je v lásce - ne ve strachu - a které je otevřené milosti.[1]

Biblii i náš život bychom mohli shrnout jako souhru strachu a víry. Lidé jsou obecně posedlí a přemožení strachem; bojí se toho, co nemohou ovládat. Bůh je jedním z našich hlavních strachů, protože Bůh nás zcela přesahuje a je zcela mimo naši kontrolu. Dobrou zprávou je, že Bůh tento strach prolomil a stal se v Ježíši jedním z nás. Skrze Ježíše Bůh v podstatě říká: "Můžeš se přestat bát. To je v pořádku. Nemusíš žít v upovídaném strachu ze mě."

V úvodní kapitole Lukášova evangelia je Maria představena jako archetyp křesťanky, protože Bůh vstupuje do jejího života a ohlašuje v ní božskou přítomnost, přičemž jí prostřednictvím anděla okamžitě říká: "Neboj se" (Lk 1,30). Prostřednictvím téhož božského Ducha vstupuje Bůh do našich životů a ohlašuje božskou přítomnost v každém z nás. Jediné, co se od nás žádá, je být přítomný a otevřený. Teprve poté, co Bůh povolá Marii za hranice jejího strachu, předává jí poselství o jejím povolání.

Strach nám může zabránit, abychom slyšeli, co je skutečně řečeno. Mariina spiritualita je zaměřena na důvěru. Řekla: "Ať se mi stane, co jsi řekl" (Lk 1,38). Nesnaží se nic vysvětlovat ani chápat. Prostě říká: "Důvěřuji ti, Bože. Udělej se mnou, co chceš. Ať se to stane." [2]

Jesus said to his disciples, “Do not let your hearts be troubled. Have faith in God. Have faith also in me.”

—John 14:1

Father Richard Rohr reflects on the relationship between anxiety, fear, and faith:

Our time has been called the age of anxiety, and I think that’s probably a good description. We no longer know what or where our foundations are. When we’re not sure what is certain, when the world and our worldview keep being redefined every few months, we’re going to be anxious. Understandably, we want to get rid of that anxiety as quickly as we can. I know I do. Yet, to be a good leader of anything today—a good pastor, manager, parent, teacher, or even a good citizen, we have to be able to contain and patiently hold a certain degree of anxiety and fear. Greater levels of leadership require leaders who are capable of holding greater anxiety. Leaders who cannot hold anxiety will never lead us any place good or new.

That’s probably why the Bible says “Do not be afraid” almost 150 times! If we cannot calmly hold a certain degree of fear and anxiety, we will always look for somewhere to expel it. Expelling what we can’t embrace gives us an identity, but it’s a negative identity. It’s not life energy, it’s death energy.

Can we recognize how different the alternative of faith and trust is? Faith can only build on a totally positive place within, however small. God just needs an interior “Yes” to begin, a mustard-seed-sized place that is in love—not fear—that is open to grace.  [1]

One could sum up the Bible, and our lives, as an interplay of fear and faith. In general, people are obsessed and overpowered by fears; they fear what they cannot control. God is one of our primary fears, because God is totally beyond us and totally beyond our control. The good news is that God has breached that fear and become one of us in Jesus. Through Jesus, God says, in effect, “You can stop being afraid. It’s okay. You don’t have to live in chattering fear of me.”

The opening chapter of Luke’s Gospel presents Mary as the archetypal Christian because God comes into her life and proclaims the divine presence within her, immediately telling her through the angel, “Do not be afraid” (Luke 1:30). Through the same divine Spirit, God comes into our lives and announces the divine presence within each of us. All we are asked to do is be present and open. Only after God calls Mary beyond her fear does God give the message of her calling.

Fear can keep us from hearing what is really being said. Mary’s spirituality is focused on trusting. She said, “Let what you have said be done to me” (Luke 1:38). She doesn’t try to explain or understand. She just says, “I trust you, God. Do with me what you will. Let it be.” [2]