Richard Rohr trvá na tom, že se nám daří, když pochopíme své oprávněné místo ve vesmírném řádu:

Naše obyčejné životy získávají neobyčejný význam, když přijmeme, že naše životy se týkají něčeho mnohem většího. Naše bolest je účastí na Božím vykupitelském utrpení a naše tvořivost je Boží vášní pro svět. Nepotřebuji být celou hrou nebo dokonce rozumět celému scénáři. Stačí vědět, že jsem byl vybrán, abych byl jedním z herců na jevišti a hrál svou roli, jak nejlépe umím.

Slovo katastrofa pochází z latinského slova, které znamená "být odpojen od hvězd". Hvězdy představovaly velký a univerzální příběh. Náš život je obvykle katastrofou, pokud nežijeme pod těmito hvězdami. Když cítíme, že náš malý příběh je součástí velkého příběhu, jsme v podstatě spokojeni. Takovou kosmologii nám nemůže nabídnout žádná psychologie ani terapie; věřím, že to dokáže jen dobré náboženství. [1]

Rabín Abraham Joshua Heschel (1907-1972), známý svou prorockou činností ve prospěch spravedlnosti, byl také vzorem pro "radikální úžas":

Svět se mi představuje dvěma způsoby. Svět jako věc, kterou vlastním, svět jako tajemství, kterému čelím. To, co vlastním, je maličkost, to, čemu čelím, je vznešené....

Manipulujeme s tím, co je na povrchu světa k dispozici, před tajemstvím světa musíme také stát v úžasu. Zpředmětňujeme bytí, ale zároveň jsme u bytí přítomni v úžasu, v radikálním údivu.

Všechno, co máme, je pocit úžasu a radikálního údivu tváří v tvář tajemství, které ohromuje naši schopnost vnímat je....

Úžas je víc než emoce, je to způsob porozumění, vhled do smyslu většího, než jsme my sami. Počátkem úžasu je úžas a počátkem moudrosti je bázeň.

Úcta je intuice pro důstojnost všech věcí, uvědomění si, že věci jsou nejen tím, čím jsou, ale také, byť vzdáleně, představují něco nejvyššího. Úcta je smyslem pro ... tajemství přesahující všechny věci. Umožňuje nám ... vycítit v malých věcech počátek nekonečného významu, vycítit nejvyšší v obyčejných a prostých věcech; vycítit v návalu pomíjivosti klid věčnosti. To, co nemůžeme pochopit analýzou, si uvědomujeme v úžasu.

Víra není přesvědčení, souhlas s tvrzením; víra je přilnutí k transcendenci, ke smyslu za tajemstvím.

Znalost je podporována zvědavostí, moudrost je podporována úctou. Úcta předchází víře, je jejím kořenem. Abychom byli hodni víry, musíme se nechat vést úctou.

Ztratíte-li smysl pro úctu, dovolíte-li své domýšlivosti, aby snížila vaši schopnost úcty, vesmír se pro vás stane tržištěm. Ztráta úcty znamená vyhýbání se vhledu. Návrat k úctě je prvním předpokladem pro oživení moudrosti, pro objevení světa jako aluze na Boha. [2]

Richard Rohr insists we thrive when we understand our rightful place in the cosmic order:

Our ordinary lives are given extraordinary significance when we accept that our lives are about something much larger. Our pain is a participation in God’s redemptive suffering, and our creativity is God’s passion for the world. I don’t need to be the whole play or even understand the full script. It’s enough to know that I have been chosen to be one actor on the stage, playing my part as well as I can.

The word disaster comes from a Latin word meaning “to be disconnected from the stars.” The stars represented the great and universal story. Our lives are usually a disaster unless we live under these stars. When we sense that our little story is part of the great story, we are basically content. No amount of psychology and therapy can offer us such a cosmology; I believe only good religion can. [1]

Rabbi Abraham Joshua Heschel (1907–1972), known for his prophetic work for justice, also modeled a commitment to “radical amazement”:

The world presents itself in two ways to me. The world as a thing I own, the world as a mystery I face. What I own is a trifle, what I face is sublime....

We manipulate what is available on the surface of the world; we must also stand in awe before the mystery of the world. We objectify Being but we also are present at Being in wonder, in radical amazement.

All we have is a sense of awe and radical amazement in the face of a mystery that staggers our ability to sense it….

Awe is more than an emotion; it is a way of understanding, insight into a meaning greater than ourselves. The beginning of awe is wonder, and the beginning of wisdom is awe.

Awe is an intuition for the dignity of all things, a realization that things not only are what they are but also stand, however remotely, for something supreme. Awe is a sense for the … mystery beyond all things. It enables us … to sense in small things the beginning of infinite significance, to sense the ultimate in the common and the simple; to feel in the rush of the passing the stillness of the eternal. What we cannot comprehend by analysis, we become aware of in awe.

Faith is not belief, an assent to a proposition; faith is attachment to transcendence, to the meaning beyond the mystery.

Knowledge is fostered by curiosity; wisdom is fostered by awe. Awe precedes faith; it is the root of faith. We must be guided by awe to be worthy of faith.

Forfeit your sense of awe, let your conceit diminish your ability to revere, and the universe becomes a market place for you. The loss of awe is the avoidance of insight. A return to reverence is the first prerequisite for a revival of wisdom, for the discovery of the world as an allusion to God. [2]