Říkám: "Jsem tady, jsem tady" lidem, kteří se ani nedovolávají mého jména.

-Izajáš 65,1

Otec Richard vnímá každý okamžik jako příležitost cvičit se v kontemplaci, vidět věci takové, jaké jsou, a přijímat dar božské přítomnosti.

Skutečným darem kontemplativní praxe je být šťastný a spokojený, i když jen tak sedíme na verandě, díváme se na kámen nebo vlídně pozorujeme cokoli v jeho všednosti. Když dokážeme vidět, přijmout a říci, že každý jednotlivý akt stvoření je "právě toto", dovolíme mu, aby na nás působil svým zázrakem.

Jděte se tedy učit, užívejte si a odpočívejte ve vnitřní spokojenosti a pozitivitě - plné nádrži svěží vody, a to jak před tím, co pociťujeme jako úspěch, tak po tom, co bychom mohli zažít jako neúspěch. Pak máme poklad, který nám nikdo nemůže vzít ani dát. Budeme připraveni nechat se uchvátit mnoha okamžiky úžasu - a budeme schopni odevzdat se, což nám přinese základní sjednocení i radost.

Pamatujte, že celý proces nejčastěji začíná jedním dlouhým, vychutnávaným okamžikem úžasu, jedním plně upřímným okamžikem, kdy spatříte cokoli a řeknete si: "Právě tohle!" A jak sliboval Izajáš, budeme vědět, že každý okamžik křičí: "Jsem tady! Jsem tady!" [1]

Spiritualistka Amy Frykholmová uznává, že ačkoli kontemplace může znít jednoduše, praxe "nazírání" čehokoli vyžaduje touhu a disciplínu.

Ujasněme si však, že kontemplace jakéhokoli předmětu, osoby, myšlenky nebo bytosti je mnohem obtížnější, než se zdá. Především se potýkáme s obtížemi, které nám působí vůbec usednutí k nazírání..... Nepodceňujte změnu paradigmatu, kterou akt nazírání vyžaduje, to, jak moc se liší od našeho každodenního života a jak zářivý a podmanivý se nám bude zdát náš každodenní život, když navrhneme zastavit se na nějaký čas u nazírání. V naší společnosti často hovoříme o přitažlivosti technologií, ... ale problém, který popisujeme, je mnohem staršího rázu než naše mobilní telefony.

Pokud se nám podaří nastavit se na nazírání, všimneme si dalšího vznikajícího problému: Z přítomnosti nás neustále vytrhávají naše vlastní myšlenky..... Jakýkoli akt pozornosti není trvalým prožíváním. Je to řada po sobě jdoucích snah přivést pozornost zpět k téže věci a znovu a znovu o ní uvažovat. Tento druh setkání je sérií opakovaných aktů vůle. Pozornost postupně trénujeme na setkání a postupem času objevujeme jeho plody v pomalých a jemných pohybech. Na cokoli se zahledíte, k tomu se nakonec začnete upínat. Vstupujete do vztahu lásky. Poznáváte svou vlastní závislost na stvořeném světě, způsob, jakým jste drženi, i když jste drženi.

A někdy nás milost unáší a my zahlédneme, možná i na několik vteřin, jak nás celý propojený, otevřený svět ... vítá. [2]

I say, “I am here, I am here” to people who do not even invoke my name.

—Isaiah 65:1

Father Richard views each moment as an opportunity to practice contemplation, to see things as they are, and to receive the gift of divine presence.

The real gift of contemplative practice is to be happy and content, even while we are simply sitting on the porch, looking at a rock, or benevolently gazing at anything in its ordinariness. When we can see, accept, and say that every single act of creation is “just this,” we allow it to work its wonder on us.

So go learn, enjoy, and rest in inner contentment and positivity—a full reservoir of fresh water, both before what feels like success and after what we might experience as failure. Then we have the treasure that no one can take from us or give to us. We will be ready to be captured by many moments of awe—and we will be capable of the surrender that brings both foundational union and joy.

Remember, the whole process most often begins by one, long, relished moment of awe, one fully sincere moment of beholding anything and saying, “Just this!” And, as Isaiah promised, we will know that every moment is shouting, “I am here! I am here!” [1]

Spiritual writer Amy Frykholm acknowledges that while contemplation may sound simple, the practice of “beholding” anything takes desire and discipline.

Let’s be clear, though, contemplation of any object, person, idea, or being is much more difficult than it sounds. First of all, we face the difficulty of sitting down for beholding at all…. Don’t underestimate the paradigm shift required for the act of beholding, just how different it is from our everyday lives and just how shiny and compelling our everyday life will seem when we propose pausing for some time beholding. In our society, we talk frequently about the pull of technology, … but the problem we are describing is much older in nature than our cell phones.

If we are able to get ourselves situated for beholding, we will notice the next difficulty arising: We are constantly being taken out of presence by our own thoughts…. Any act of attention is not a sustained experiencing. It’s a series of successive efforts to bring attention back to the same thing, considering it again and again. This kind of encounter is a series of repeated acts of will. We gradually train our attention to encounter, discovering its fruits in slow and subtle movements over time. Whatever you behold, you eventually become beholden to. You enter into a love relation. You recognize your own dependence on the created world, the way that you are held, even as you are holding.

And sometimes grace carries us away, and we glimpse, maybe even for several seconds at a time, the whole interconnected, openhearted world … welcomes us. [2]