Ženská teoložka Dr. Yolanda Pierceová se zamýšlí nad vděčností deseti malomocných, které Ježíš uzdravil v Lukáši 17,11-18 [https://www.biblegateway.com/passage/?search=luke%2017%3A%2011-18&version=NRSVCE]:

Deset zlomených a ostrakizovaných lidí. Deset lidí volajících po vysvobození. Deset lidí očištěných mocí Velkého lékaře. Deset lidí schopných vrátit se do svých domovů a rodin. A jen jeden se vrací, aby poděkoval....

Ale tento úryvek není ani tak o poděkování, jako o návratu a vzpomínce. V příběhu se k Ježíši vrací pouze jeden z uzdravených. Neříká jen děkuji, ale vrhá se Ježíšovi k nohám a hlasitě volá. To není zdvořilá vděčnost za prokázanou službu. Je to výkřik člověka, kterému bylo navráceno zdraví, o němž si myslel, že je nedosažitelné.

Vděčnost, skutečná vděčnost, je mentální návrat do okamžiku potřeby - fyzické, duchovní nebo emocionální potřeby..... Vděčnost vyžaduje návrat k okamžiku potřeby i poté, co byla potřeba uspokojena.

Pierceová se zamýšlí nad tím, jak se ocitla v pozici jednotlivých postav příběhu:

Já jsem byla tou zlomenou, která potřebuje uzdravení a která se nedokáže vrátit do okamžiku své potřeby a vzpomenout si na ni poté, co jsem byla uzdravena. Plná energie a nového života jsem zapomněla uznat zdroj své síly a poděkovat....

Také jsem byl tím, kdo se vracel a vrhal se k nohám těch, kteří mi tak bohatě žehnali. Občas jsem poslechla babiččinu radu "dávat druhým květiny, dokud ještě žijí". Ať už skutečnými květinami, nebo slovy chvály, občas jsem nezapomněl vrátit vděčnost těm učitelům, sousedům nebo kolegům, kteří požehnali můj život, i když o tom nevěděli.

Ale nic mě neponížilo víc, než když jsem se ocitl na straně příjemce něčí vděčnosti. Po dlouhém období, kdy jsem ze sebe vylévala kousky svého srdce a duše a myslela si, že nikdo nechápe nebo neocení mé úsilí, se mi může stát, že dostanu pohlednici nebo vzkaz či návštěvu se slovy díků. Když se to stane, zaplaví mě slzy, protože v tu chvíli skutečně pochopím sílu vděčnosti. Obdarovaný byl obdarován a jeho projev vděčnosti dárce pokořuje a žehná mu.

Právě v tomto prostoru vzájemnosti - dávání a přijímání, děkování a děkování, vracení a vzpomínání - můžeme skutečně ocenit příběh jednoho muže s malomocenstvím, který se vrací se slovy díků. Není jen očištěn; v jeho vyjádření vděčnosti můžeme najít jeho úplné uzdravení. K očištění od nemoci dochází již po několika slovech od Uzdravitele. K úplnému uzdravení jeho mysli a těla však dochází, když uzná svou potřebu, vděčnost a lásku k Božskému. Deset lidí je očištěno, ale pouze jeden se díky vzpomínce a návratu stane zcela zdravým.

Womanist theologian Dr. Yolanda Pierce considers the gratitude of the ten lepers Jesus heals in Luke 17:11–18 [https://www.biblegateway.com/passage/?search=luke%2017%3A%2011-18&version=NRSVCE]:

Ten people broken and ostracized. Ten people crying out for deliverance. Ten people cleansed by the power of the Great Physician. Ten people able to return to their homes and families. And only one returns to say thank you….

But this passage is not about the thank-you as much as it is about the returning and the remembering. In the story, only one of those healed returns to Jesus. He does not just say thank you; he throws himself at the feet of Jesus and cries out in a loud voice. This is not polite gratitude for a favor done. This is the cry of someone who has been restored to a healthy condition, a condition he thought unattainable.

Gratitude, real thankfulness, is a mental return to the moment of need—a physical, spiritual or emotional need…. Gratitude requires returning to that moment of need even after the need has been met.

Pierce reflects on how she has been in the position of each character in the story:

I have been the broken one in need of healing, who fails to return to my moment of need and to remember after I have been healed. Full of energy and new life, I have forgotten to acknowledge the source of my strength and say thank you….

I have also been the one who has returned, throwing myself at the feet of those who have so richly blessed me. I have at times heeded my grandmother’s advice to “give others their flowers while they are still living.” Whether with real flowers or words of praise, I have at times remembered to return in gratitude to those teachers or neighbors or colleagues who have blessed my life even if they did not know it.

But nothing has humbled me more than to be on the receiving end of someone’s gratitude. After a long season of pouring out pieces of my heart and soul, thinking no one understands or appreciates my efforts, I may receive a card or note or a visit with a word of thanks. Tears flood my eyes when this happens, because at that moment I truly understand the power of gratitude. The recipient has been blessed, and their expression of gratitude humbles and blesses the gift giver.

It is in this space of mutuality—giving and receiving, thanking and being thanked, returning and remembering—that we can truly appreciate the story of the one man with leprosy who returns with words of thanks. He is not only cleansed; in his expression of gratitude, we can locate his complete healing. The cleansing from the disease takes place after only a few words from the Healer. But the full healing of his mind and body happens when he acknowledges his need, gratitude, and love for the Divine One. Ten are cleansed, but only one, through remembrance and return, is made completely whole.