Otec Richard Rohr nás vybízí, abychom se podívali do svého nitra a objevili své pravé já, Boží přítomnost v nás:

Všichni hledáme něco naprosto spolehlivého, něco věrného a pravdivého, něco, na co se můžeme vždy spolehnout. Ve svém velmi krátkém druhém listu v Novém zákoně nás autor vyzývá, abychom objevili to, co hledáme, když píše o „pravdě, která v nás přebývá a která s námi zůstane navždy“ (2 Jan 2). Většina z nás o této pravdě ví jen málo, a tak skončíme tak, jak přiznává svatý Augustin ve svých Vyznáních: „Pozdě jsem tě miloval, Kráso tak dávná a přitom vždy nová. Pozdě jsem tě miloval! Ty jsi byla uvnitř, ale já jsem byl venku.“ [1]

Je správné, že se obracíme dovnitř; jinak se ztratíme ve vnější a točící se síni zrcadel, jak výše přiznává Augustin. Otázkou však je: „Které ‚uvnitř‘?“ Používám pojmy ‚pravé já‘ a ‚falešné já‘, které mnozí shledávají při popisu tohoto konceptu velmi užitečnými. [2] Je dobré a nutné se stáhnout do svého pravého já, ale je to hotová katastrofa, pokud se stáhneme do svého egového či falešného já na příliš dlouhou dobu (nebo, ještě hůře, pokud z něj nikdy neodejdeme). Zmatek vzniká proto, že jak pravé já, tak falešné já se jeví jako naše „já“. Jedno by se dalo nazvat skutečným „středěním se“, zatímco druhé je běžnějším „středěním se na ego“. To odhaluje jádro problému. Ježíš a většina ostatních velkých duchovních učitelů velmi jasně uvádějí, že existuje já, které je třeba najít, a já, kterého se je třeba vzdát nebo ho dokonce „zříci se“ (Marek 8:35; Matouš 10:39, 16:25; Lukáš 9:24; Jan 12:25).

Skutečné já můžeme nazývat naší duší a falešné já můžeme nazývat naším egem, naším malým nebo odděleným já. Nalezením svého skutečného já najdeme absolutní referenční bod, který je zároveň zcela v nás i zcela mimo nás. To zakotvuje duši ve velké a spolehlivé pravdě. „Moje nejhlubší já je Bůh!“ volala svatá Kateřina Janovská, když běhala ulicemi města, stejně jako již Koloským volali jak Židům, tak pohanům: „Tajemstvím je Kristus ve vás – vaše naděje na slávu!“ (1,27).

Jakmile je zdravá vnitřní autorita pravého já objevena, lze ji vyvážit vnější autoritou Písma a tradice. Naše zkušenost může být potvrzena zkušeností druhých. To nás ujišťuje, že stojíme pevně v realitě, nikoli ve fantazii. To, že Bůh je zároveň naprosto mimo nás a přitom zcela v nás, je podle mého názoru dokonalá rovnováha, které většina náboženství málokdy dosahuje.

Father Richard Rohr encourages us to look within to discover our true self, the presence of God within us:

We are all looking for something utterly reliable, something loyal and true, something we can always depend on. In John’s very short second letter in the New Testament, the writer offers us an invitation to discover what we are looking for when he writes of “the truth that lives within us that will be with us forever” (2 John 2). Most of us know little about this truth, so we end up as St. Augustine admits in his Confessions: “Late have I loved you, Beauty so very ancient and so ever new. Late have I loved you! You were within, but I was without.” [1]

We are right to go inside; otherwise, we become lost in an outer and revolving hall of mirrors, as Augustine confesses above. But the question is, “Which inside?” I use the language of the true self and the false self, which many have found quite helpful in talking about this concept. [2] It is good and necessary to pull back into our true self, but it is quite a disaster if we pull back into our egoic or false self for too long (or, worse, never leave it). The confusion comes because both true self and false self feel like our “self.” One might be called truly “centering,” while the other is the more common “ego centering.” This reveals the core of the problem. Jesus and most other great spiritual teachers make it very clear that there is a self that has to be found and one that has to be let go of or even “renounced” (Mark 8:35; Matthew 10:39, 16:25; Luke 9:24; John 12:25).

We might call the true self our soul, and we might call the false self our ego, our small or separate self. In finding our true self, we will have found an absolute reference point that is both utterly within us and utterly beyond us at the very same time. This grounds the soul in big and reliable truth. “My deepest me is God!” St. Catherine of Genoa shouted as she ran through the streets of town, just as Colossians had already shouted to both Jews and pagans, “The mystery is Christ within you—your hope of Glory!” (1:27).

Once discovered, the healthy inner authority of the true self can be balanced with the outer authority of Scripture and Tradition. Our experience can be validated by others’ experience. That’s what assures us that we are grounded in reality, not a fantasy. That God is both utterly beyond us and yet totally within us at the same time is the exquisite balance that most religion seldom achieves, in my opinion.