Otec Richard Rohr se zamýšlí nad tím, jak křesťanství v průběhu dějin ztratilo kontakt s přírodním světem jako místem milosti a božské přítomnosti:

Sakramentální povaha světa byla do značné míry ztracena, až do jejího nedávného znovuobjevení vizionáři, které obvykle považujeme za „sekulární“, „pouhé“ přírodní mystiky, básníky a umělce: lidi jako náčelník Seattle, John Muir, Rachel Carsonová, Walt Whitman, Wendell Berry, Annie Dillardová a další. My katolíci jsme nakonec omezili „sakramentálie“ na věci jako náboženské medaile, posvěcené svíčky a svěcenou vodu, místo abychom ctili přirozenou svatost zemských rud, včelího vosku a vody, z nichž byly ve skutečnosti vytvořeny. Zamyslete se nad tím, prosím! [1]

Oficiální církevní svátosti jsme omezili na sedm (pro ženy na šest, když odečteme svátost kněžského svěcení), zatímco „mělo by jich být sedm set“, jak mi kdysi v Tanzanii řekl jeden starý muž. Nakonec jsme tak vlastně, aniž bychom si to uvědomili, odposvátnili Boží svět. Lidé, které jsme nazývali pohany a animisty, měli ve skutečnosti před námi náskok, protože oni alespoň viděli svět jako naplněný duchy, zatímco náš svět se stal prázdným, cizím a bez jakéhokoli přirozeného balzámu pro duši. V moderním světě bylo divoké vždy špatné a domestikované vždy dobré. Přesto C. S. Lewis o Bohu (v postavě lva Aslana) řekl: „On je divoký, víš!“ Zkrocený samozřejmě znamená podřízený nám. Zdá se, že se nám náš svět líbil víc než Boží svět.

Po většinu křesťanských dějin jsme kázali v odkouzleném, malém a osamělém vesmíru, kde v ničem nehumánním či nekřesťanském neexistovala přirozená svatost ani vrozená dobrota. Myslel jsem si, že Ježíš je „Spasitel světa“ (Jan 4:42), ne jen lidských duší. Poté jsme se snažili tu osamělost zaplnit knihami a myšlenkami, protože svět pod námi i nad námi se stal nudným, pouhou funkční záležitostí a nepodléhal té předvídatelnosti, kterou jsme si přáli.

Hledali jsme smysl čistě mentálními způsoby, zatímco ten byl všude kolem nás hmatatelný a viditelný. Nedokázali jsme políbit zem, na které jsme stáli, a raději jsme odletěli do nebes. „První úroveň vnímání,“ podle Bonaventury, „směřuje k vnějším hmotným objektům,“ a teprve když na této úrovni vidíme s úctou a láskou, můžeme „vystoupit“ k jeho druhé a třetí úrovni plného duchovního vidění. [2] František věděl a učil, že „Bůh neztrácí energii tím, že se ponoří do formy“, jak to tak výstižně formuluje Cynthia Bourgeault [3], a že pravou transcendenci lze nalézt v imanenci a samotné hmotnosti. Jaké překvapení!

Většina z nás byla vychována jako dobří platonisté, pro které jsou tělo a duše nepřátelé, mnohem více než jako křesťanští inkarnacionisté, pro které jsou tělo a duše přátelé. A kde jsme měli tuto inkarnaci prožívat? Přesně všude a po celou dobu, nejen na místech definovaných jako posvátná, výjimečná, církevní nebo náboženská. Proto nám Pavel mohl s jistotou říci, že můžeme a měli bychom se „modlit neustále“ (1. Tesalonickým 5,17).

Father Richard Rohr considers how Christianity throughout history lost touch with the natural world as a place of grace and divine presence:

The sacramental nature of the world was largely lost until its more recent rediscovery by seers that we usually think of as “secular,” “mere” nature mystics, poets, and artists: people like Chief Seattle, John Muir, Rachel Carson, Walt Whitman, Wendell Berry, Annie Dillard, and others. We Catholics ended up limiting “sacramentals” to things like religious medals, blessed candles, and holy water, instead of honoring the inherent holiness of the earth ores, beeswax, and water that actually formed them. Please think about that! [1]

We limited the official church sacraments to seven (six for women, subtracting the sacrament of Holy Orders) when “there should be seven hundred,” as an old man once said to me in Tanzania. We ended up actually desacralizing God’s world without realizing it. The people we called pagans and animists actually had a head start on us, because they at least saw the world as filled with spirits, whereas our world became empty, foreign, and without any natural balm for the soul. In the modern world, wild was always bad, and domesticated was always good. Yet C.S. Lewis said of God (in the character of the lion, Aslan), “He’s wild, you know!” Domesticated, of course, means subservient to us. We liked our world more than God’s world, it seems.

For much of Christian history, we preached inside of a disenchanted, small, and lonely universe where there was no natural holiness or inherent goodness in anything non-human or non-Christian. I thought Jesus was “the Savior of the world” (John 4:42), not just human souls. We then tried to fill up the loneliness with books and ideas, since the world beneath us and above us had become boring, merely functional, and not subject to the predictability we wanted.

We grasped for meaning in merely mental ways when it was all around us in tangible and visible ways. We failed to kiss the ground on which we stood and preferred to fly off into the heavens. “The first level of perception,” according to Bonaventure, “is toward exterior material objects,” and only when we see respectfully and lovingly at that level can we “ascend” to his second and third levels of full spiritual seeing. [2] Francis knew and taught that “God does not lose energy by plunging into form,” as Cynthia Bourgeault so forcefully puts it [3], and that true transcendence is to be found in immanence and materiality itself. What a surprise!

Most of us were trained to be good Platonists, where body and soul are enemies, much more than Christian incarnationalists, where body and soul are friends. And where were we to experience this incarnation? Precisely everywhere and all the time, not just in places defined as sacred, special, churchy, or religious. That is why Paul could confidently tell us we could and should “pray always” (I Thessalonians 5:17).