Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.

Pavel Hrdina a Martin Šmídek
| Posvátné v konkrétním Otec Richard popisuje, jak může být čtení poezie posvátnou praxí: Velké umění a velké mýty se snaží v nás vyvolat prozření. Chtějí nám zprostředkovat přirozený a původní pocit posvátna. Vzbuzují v nás touhu pokleknout a políbit zem. Robert Frost řekl: „Báseň začíná knedlíkem v krku; steskem po domově nebo steskem po lásce.“ [1] Pokud nám báseň nezpůsobí knedlík v krku, je to opravdu velká poezie? Můj konečný teologický závěr zní, že existuje pouze jeden svět a že je celý posvátný. Musíme však být připraveni si uvědomit, co vlastně říkáme, když to říkáme. Pokud příliš lehkomyslně prohlašujeme, že stromy jsou posvátné, stejně jako náš pes, přítel a růže, pak tomu ve skutečnosti nevěříme. Nejprve musíme zažít „knedlík v krku“, abychom se setkali s posvátnem. Posvátno je něco, co vzbuzuje úctu a údiv, něco, co nás dohání k pláči, něco, co nám způsobuje knedlík v krku. [2] Poezie toho dosahuje tím, že mluví metaforami. Je jí vlastní paradox, který současně potvrzuje podobnost i odlišnost. Poetická pokora a upřímnost jsou pro duši tak přitažlivé. Veškerý náboženský jazyk je ze své podstaty metaforou, přesto na tom musím trvat u každé nové skupiny studentů. Dobré náboženství ukazuje na Tajemství, které neznáme – a ani znát nemůžeme –, dokud ho nezažijeme. Stejně tak nám poezie dává spíše rezonanci než logický důkaz, a rezonance je mnohem více uzdravující a sjednocující. Zní v nás. Vyvolává a probouzí naše hlubší já. Když se náboženství stane pouhou filozofií, definicemi, moralizováním a rituály, ztratí svou proměňující sílu. Aby byla poezie co nejúčinnější, domnívám se, že by měla být recitována nahlas, ztělesněna. Koneckonců, Bůh si nemyslel: „Ať je světlo“ (Genesis 1:3). Bůh promluvil a stvoření se rozvibrovalo do existence. [3] Knihu The Tears of Things jsem zahájila básní Rosemerry Wahtoly Trommerové, která zachycuje paradoxní povahu reality způsobem, o kterém jsem upřímně přesvědčena, že to dokáže pouze poezie. Část básně zní: Srdce není jako zpěvný pták který zpívá vždy jen jednu notu, spíše jako tuvanský hrdelní zpěvák schopný zpívat jak základní tón tak současně dvě nebo tři harmonické tóny vysoko nad ním— zvuk, jak říkají Tuvané, který vyvolává dojem větru vířícího mezi skalami. Srdce rozumí víření, … obdarovává nás paradoxem abychom mohli kráčet otevřeněji tímto světem tak plným zkázy, tímto světem tak zralým radostí. [4] Při čtení takovéto poezie si musíme udělat čas, abychom se jí mohli plně odevzdat. Čteme-li báseň příliš rychle, mezi dvěma naléhavými schůzkami nebo v jiných spěšných situacích, pravděpodobně ji nepochopíme. K hlubšímu čtení poezie potřebujeme ticho, samotu a otevřený prostor. Teprve tehdy mohou básně rozvinout své kouzlo. [5] přeloženo DeepL | The Sacred in the Concrete
Father Richard describes how reading poetry can be a sacred practice: Great art and great myth try to evoke an epiphany in us. They want to give us an inherent and original sense of the holy. They make us want to kneel and kiss the ground. Robert Frost said, “A poem begins with a lump in the throat; a home-sickness or a love-sickness.” [1] If a poem doesn’t give us a lump in the throat, is it really great poetry? My final theological conclusion is that there’s only one world and that it’s all sacred. However, we have to be prepared to know what we’re saying when we say that. If we say too glibly that the trees are sacred, along with our dog, a friend, and the roses, then we don’t really believe it. We first need to experience “a lump in the throat” to have encountered the sacred. The sacred is something that inspires awe and wonder, something that makes us cry, something that gives us the lump in the throat. [2] Poetry does this by speaking in metaphors. It is comfortable with paradox, affirming likeness and unlikeness at the same time. Poetic humility and honesty are so attractive to the soul. All religious language is metaphor by necessity, yet I must insist on this to every new group of students. Good religion points toward a Mystery that we don’t know—can’t know—until we have experienced it. Likewise, poetry gives us resonance more than logical proof, and resonance is much more healing and integrating. It resounds inside of us. It evokes and calls forth a deeper self. When religion becomes mere philosophy, definitions, moralisms, and rituals, it no longer has the power to transform. For poetry to be most effective, I believe it should be spoken aloud, embodied. After all, God didn’t think, “Let there be light” (Genesis 1:3). God spoke, and creation vibrated into existence. [3] I opened The Tears of Things with a poem by Rosemerry Wahtola Trommer that captures the paradoxical nature of reality in a way that I truly believe only poetry can. The poem reads in part: The heart is not like a songbird singing only one note at a time, more like a Tuvan throat singer able to sing both a drone and simultaneously two or three harmonics high above it— a sound, the Tuvans say, that gives the impression of wind swirling among rocks. The heart understands swirl, … blesses us with paradox so we might walk more openly into this world so rife with devastation, this world so ripe with joy. [4] When reading poetry like this, we have to have time to give ourselves over it. If we’re reading a poem too quickly, between two urgent meetings or other hurried spaces, we probably won’t get it. We need quiet, solitude, and open space to read poetry at greater depth. Then and only then can poems work their magic. [5] |
[1] Robert Frost, “Some Definitions,” in Collected Poems, Prose, and Plays (New York: Library of America, 1995), 701.
[2] Adapted from Richard Rohr, “Art and Spiritual Transformation,” Lunch and Learn Series, presentation to CAC staff, May 20, 2015.
[3] Adapted from Richard Rohr, “Poetry and Prayer,” unpublished talks, Center for Action and Contemplation, 2005.
[4] Rosemerry Wahtola Trommer, “For When People Ask,” in All the Honey: Poems (Samara Press, 2023), 39. Used with permission of the author. More about the poet can be found at wordwoman.com [https://www.wordwoman.com/].
[5] Rohr, “Art and Spiritual Transformation.”