Blahoslavení mírní: ti zdědí zemi.

—Matouš 5:5

Otec Richard vysvětluje, proč by třetí blahoslavenství působilo na Ježíšovy posluchače zároveň šokujícím i utěšujícím dojmem:

Třetí blahoslavenství je téměř doslovně převzato ze Žalmu 37:11: „Pokorní dostanou zemi za své dědictví.“ Někteří překládají „mírní“ jako „nenásilní“, ale snad nejznámějším překladem je „pokorní“. Je v tom jistá ironie. Pokud v Palestině Ježíšovy doby existovala jedna nenáviděná skupina, byli to velkostatkáři – ti, kteří vlastnili půdu. Nikdo nevlastnil půdu jinak než násilím a útlakem, tím, že si ji udržoval a nutil všechny bezmocné rolníky odvádět část své úrody. Pozemkoví vlastníci rozhodně nebyli pokorní ani mírní, a tak Ježíš tento výrok obrací a říká: „Ne, jste to vy, pokorní, kdo nakonec budete vlastnit zemi.“ [1]

Autorka Micha Boyettová uvažuje o tom, jak by Ježíšovi posluchači chápali paradox, že pokorní „zdědí zemi“:

[Ježíš] říká, že ti, kdo nemají moc, a ti, kdo se rozhodnou své moci vzdát, jsou ti, kteří zdědí zemi, což by se dalo přeložit i jako „země“. Lidé sedící před ním … rozhodně nejsou vlastníky půdy. Jsou to s největší pravděpodobností ti, koho bychom dnes mohli považovat za nájemce, kteří obdělávají půdu pro bohatého majitele, který si nemusel ušpinit ruce….

„Makarioi [řecky ‚blahoslavení‘] jsou ti bezmocní,“ říká Ježíš. „Oni zdědí zemi.“ Uvědomí si, že země vždy patřila jim. Poukazuje tím na něco zásadního pro duchovní život: naše vlastnictví je pomíjivé. Podle žalmisty jsou lidé jako stébla trávy, na chvíli tu jsou a pak – puf – jsou pryč. Všichni jsme tu jen správci a země tu zůstane dlouho poté, co se proměníme v prach, z něhož jsme vzešli. Pouze ten Božský ji skutečně vlastní. V Božím snu o světě je vlastnictví iluzí. Když se pokoříme, když pustíme z rukou vše, co jsme se snažili ovládat a čeho jsme se drželi, zjistíme, že ti, kdo vlastní zemi, jsou ti, kdo žijí v iluzi. Ale ti, kdo se vzdají své moci, a ti, kdo ji od počátku neměli, zdědí to, co je skutečně skutečné…

Zdá se, že právě toto je tajemství, do kterého Ježíš zasvěcuje své posluchače: moc, s níž se rodíme, i moc, kterou získáváme v průběhu života, je pouhou iluzí. Ve skutečném světě lze moc pouze sdílet… Pokora – ta převrácená možnost, že když se vzdáme moci, kterou hromadíme, moc se rozroste natolik, že ji lze sdílet. Když hrstka lidí u moci uvolní svůj stisk nad zemí, každý má prostor se rozprostřít a vzkvétat. Pokora je cestou k zemi, kde žijeme v míru, kde se zdroje sdílejí a kde má každý dostatek. [2]

Blessed are the gentle: They shall have the Earth as their inheritance.

—Matthew 5:5

Father Richard explains why the third beatitude would have been simultaneously shocking and comforting to Jesus’s listeners:

The third beatitude is almost taken verbatim from Psalm 37:11: “The humble shall have the land for their own.” Some translate “gentle” as “the nonviolent,” but perhaps the most familiar translation is “the meek.” There’s an irony here. If there was one hated group in the Palestine of Jesus’s day, it was landlords—those who possessed the land. Nobody possessed land except by violence and oppression, by holding onto it and making all the powerless peasants pay a portion of their harvest. The landlords certainly weren’t meek or gentle, so Jesus is turning that around and saying, “No, it’s you, humble ones, who are finally going to possess the land.” [1]

Author Micha Boyett considers how Jesus’s listeners would have understood the paradox of the meek “inheriting the land”:

[Jesus] says that those who have no power and those who choose to give up their power are the ones who inherit the earth, which could also be translated as “the land.” The people sitting before him … are certainly not landowners. They are most likely what we could consider today to be sharecroppers, working the land for a wealthy owner, who didn’t need to get his hands dirty….

“Makarioi [Greek for “happy”] are the powerless ones,” Jesus says. “They shall have the earth as an inheritance.” They will recognize that the earth has always been theirs. He is getting at something essential to the spiritual life: our ownership is temporal. According to the psalmist, human beings are like the leaves of grass, here for a moment and then, poof, gone. We’re all stewards here, and the land remains long after we’ve become the dust we came from. Only the divine one possesses it. In God’s dream for the world, possession is an illusion. When we humble ourselves, when we release our hands from all that we have tried to control and cling to, we discover that those who possess the land are the ones living under the illusion. But the ones who release their power and the ones who never had power to begin with inherit the really real….

This feels like the secret Jesus is letting his listeners in on: the power we’re born into and the power we gain throughout our lives is a mirage. In the really real, power can only be shared…. Meekness—the upside-down possibility that when we let go of the power we hoard, power grows wide enough to share. When the few in power release their hold on the land, everyone has space to spread out and flourish. Meekness is the way toward an earth where we live in peace, where resources are shared, where everyone has enough. [2]