Odevzdat se Bohu znamená vrátit se domů ke svému pravému já.

—Ilia Delio

Otec Richard Rohr uvažuje o tom, jak duchovní cesta „návratu domů“ vyžaduje udržovat rovnováhu mezi minulostí a budoucností:

Archetypální představa „domova“ směřuje zároveň dvěma směry. Směřuje zpět k původnímu náznaku a ochutnávce sjednocení, která začíná v těle naší matky. Všichni pocházíme z nějakého druhu domova – někdy i špatného –, který zasazuje základní semínko možného a ideálního ráje. Směřuje také dopředu a pobízí nás k uvědomění si, že tento náznak a předtucha sjednocení by mohly být skutečně pravdivé. Vede nás jako vnitřní kompas nebo naváděcí zařízení. V Homérově Odysseji je to ten samý domov, ostrov Ithaka, který je zároveň začátkem i koncem cesty. Carl Jung nabídl tento stručný, ale zásadní postřeh: „Takzvaný život je krátkou epizodou mezi dvěma velkými záhadami, které jsou však jedno.“ [1]

Nějakým způsobem je konec v počátku a počátek směřuje ke konci. Říká se, že i děti, které prožily smutné nebo týrané dětství, stále touží po „domově“ či „matce“ v nějaké idealizované podobě a stále se touží nějak vrátit, třeba jen proto, aby to tentokrát udělaly správně. Co se tam děje? Věřím, že Jedno Velké Tajemství se zjevuje na počátku a navždy nás láká vpřed k jeho plnému uskutečnění. Většina z nás se nedokáže zbavit tohoto vštípeného slibu. Někteří by tento naváděcí mechanismus nazvali svou duší, jiní by ho nazvali vnitřním Svatým Duchem a někteří by to možná nazvali prostě nostalgií nebo časem snů. Vím jen to, že to nelze ignorovat. Volá nás zároveň zpět i vpřed, k našim kořenům i k naší budoucnosti. Cítíme to také jako milost vycházející z našeho nitra a zároveň z něčeho, co nás přesahuje. Duše žije v takovém věčně hlubokém čase. Nedávalo by smysl, že by Bůh do nás zasadil touhu po tom, co nám již chce dát? Jsem si tím jistý.

Abychom tomu lépe porozuměli, podívejme se na výmluvné slovo „stesk po domově“. To obvykle evokuje něco smutného nebo nostalgického, prázdnotu, která hledá uspokojení buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Já ho používám zcela jiným způsobem. Navrhuji, že jsme zároveň posíláni i přitahováni tou samou silou, což je přesně to, co křesťané míní, když říkají, že Kosmický Kristus je alfa i omega. Zdá se, že nás vpřed pohání i volá jakýsi hluboký stesk po domově. Existuje v nás přirozená a toužebná nespokojenost, která nás zároveň posílá i přitahuje vpřed, a pramení z našeho původního a radikálního sjednocení s Bohem. To, co se jeví jako minulost a budoucnost, je ve skutečnosti tentýž domov, tentýž volání a tentýž Bůh, pro něhož „tisíc let je jako jediný den“ (Žalm 90,4) a jediný den jako tisíc let.

Letting go into God is coming home to our true selves.

—Ilia Delio

Father Richard Rohr considers how the spiritual journey of “homecoming” requires holding the tension between the past and future:

The archetypal idea of ‘‘home’’ points in two directions at once. It points backward toward an original hint and taste for union, starting in our mother’s body. We all come from some kind of home—at times, a bad one—that plants the foundational seed of a possible and ideal paradise. It also points forward, urging us toward the realization that this hint and taste of union might actually be true. It guides us like an inner compass or a homing device. In Homer’s Odyssey, it’s the same home, the island Ithaca, that is both the beginning and the end of the journey. Carl Jung offered this concise, momentous insight: “Life, so-called, is a short episode between two great mysteries, which yet are one.” [1]

Somehow, the end is in the beginning, and the beginning points toward the end. We are told that even children with sad or abusive childhoods still long for ‘‘home’’ or ‘‘mother’’ in some idealized form and still yearn to return to it somehow, maybe just to do it right this time. What is going on there? I believe the One Great Mystery is revealed at the beginning and forever beckons us forward toward its full realization. Most of us cannot let go of this implanted promise. Some would call this homing device their soul, some would call it the indwelling Holy Spirit, and some might just call it nostalgia or dreamtime. All I know is that it will not be ignored. It calls us both backward and forward, to our foundation and our future, at the same time. It also feels like grace from within us and, at the same time, beyond us. The soul lives in such eternally deep time. Wouldn’t it make sense that God would plant in us a desire for what God already wants to give us? I am sure of it.

To understand better, let’s look at the telling word homesick. This usually connotes something sad or nostalgic, an emptiness that looks either backward or forward for satisfaction. I use it in an entirely different way. I propose that we are both sent and drawn by the same force, which is precisely what Christians mean when they say the Cosmic Christ is both alpha and omega. We are both driven and called forward by a kind of deep homesickness, it seems. There is an inherent and desirous dissatisfaction that both sends and draws us forward, and it comes from our original and radical union with God. What appears to be past and future is in fact the same home, the same call, and the same God, for whom ‘‘a thousand years are like a single day’’ (Psalm 90:4) and a single day like a thousand years.