Františkánská mystika je ve své podstatě mystikou vtělení. Teoložka Ilia Delio zdůrazňuje, jak Františka z Assisi proměnily radikální důsledky vtělení, včetně jeho silného zážitku ze setkání s malomocným:

František žil v duchu pokory a chudoby tím, že následoval chudého a pokorného Krista…. Stejně jako Bůh natáhl ruku, aby Františka objal v soucitné lásce kříže, tak i tentýž Bůh byl nyní přítomen v znetvořené postavě malomocného…. Malomocný se stal zdrojem Božího milujícího objetí, a tak i někým, s kým si František uvědomil, že je úzce spjat…

Zkušenost s malomocným byla zlomovým bodem ve Františkově životě. Jak se jeho život v Bohu prohluboval, neustále se snažil obětovat se v lásce tím, že se odevzdával druhým… V stopách Ježíše nalezl František Boha pokorné lásky nikoli mezi populárními a pyšnými, arogantními a bohatými či těmi, kteří ve společnosti „vynikají“, ale mezi obyčejnými, zapomenutými, chudými, nemocnými a vyloučenými…

Nejjednodušší způsob, jak popsat Boží chudobu a pokoru, je prostřednictvím lásky. Láska se rozdává – to je Boží chudoba. Láska se obrací k druhému, aby se mu mohla darovat – to je Boží pokora. V vtělení se Bůh obrací k nám skrze Syna/Slovo a dává nám [své] já jako lásku. Tento dar Boží lásky k nám, tento dar lásky spočívající v úplném vyprázdnění sebe sama, nazýváme „kenóza“. Boží chudoba je kenóza neboli sebevyprázdnění Slova, sestoupení Slova z bohatství božské slávy do naší křehké lidské přirozenosti. [1]

Delio nás vybízí, abychom stejně jako František prožívali Boží chudobu a pokoru:

Jak by vypadal svět, kdyby křesťané skutečně věřili v pokorného Boha? Kdyby následování Boha chudoby a pokory vedlo k tomu, že by se vzdali svých názorů, předsudků a soudů, aby mohli být otevřenější k tomu, milovat druhé tam, kde jsou, stejně jako Bůh? František putoval po světě ve stopách Krista, ne proto, aby se podobal Kristu, ale protože to byly stopy božské pokory. Objevil, že Bůh sestupuje v lásce, aby se s námi setkal tam, kde jsme, a našel Boha v těch nejneočekávanějších podobách…. Boží pokora znamená přijetí – Bůh přijímá obyčejné, křehké lidské tělo, aby zjevil [svou] slávu, abychom i my mohli přijímat druhé jako zjevení Boha. Kristus odhaluje krásu světa jako Boží záři. Proto si každý člověk a každé stvoření zaslouží nejvyšší úctu a pozornost, protože v té živé bytosti přebývá Bůh. Můžeme být zmateni tajemstvím Boží pokory, pokud se ji pokusíme pochopit pouze rozumem. Boží pokora není abstraktní pojem. Je to způsob, jakým se Bůh projevuje v konkrétní realitě. [2]

Franciscan mysticism is at heart incarnational mysticism. Theologian Ilia Delio highlights how Francis of Assisi was transformed by the radical implications of the Incarnation, including his powerful experience meeting a leper:

Francis lived in the spirit of humility and poverty by following the poor and humble Christ…. Just as God reached out to embrace Francis in the compassionate love of the cross, so, too, that same God was now present in the distorted figure of the leper…. The leper became a source of God’s loving embrace and thus someone to whom Francis realized he was intimately related….

The leper experience was a turning point in Francis’ life. As his life deepened in God, he made a constant effort to spend himself in love by giving himself to the other…. Following the footprints of Jesus, Francis found the God of humble love not among the popular and the proud, the arrogant and the rich or those who “stand out” in society, but among the ordinary, the forgotten, the poor and sick and marginalized….

The simplest way to describe God’s poverty and humility is in terms of love. Love gives itself away—this is God’s poverty. Love turns toward the other so it can give itself to the other—this is God’s humility. In the Incarnation, God turns toward us through the Son/Word and gives [God’s] self to us as love. We call this gift of God’s love to us, this gift of total self-emptying love, “kenosis.” The poverty of God is the kenosis or self-emptying of the Word, the descent of the Word, from the riches of divine glory into our fragile human nature. [1]

Delio invites us, like Francis, to experience the poverty and humility of God:

What would the world be like if Christians actually believed in a humble God? If following a God of poverty and humility led them to abandon their opinions, prejudices and judgments so they could be more open to love others where they are, like God? Francis went about the world following the footprints of Christ, not so he could look like Christ, but because they were the footprints of divine humility. He discovered that God descends in love to meet us where we are, and he found God in the most unexpected forms…. The humility of God means acceptance—God accepts ordinary, fragile human flesh to reveal [God’s] glory so that we in turn may accept others as the revelation of God. Christ discloses the beauty of the world as the radiance of God. That is why every person and creature merits utmost respect and attention because in that living being, God dwells. We may be confounded by the mystery of God’s humility if we try to understand it through reason alone. The humility of God is not an abstract concept. It is how God expresses [Godself] in concrete reality. [2]