Den domorodých obyvatel

Domov je pocit uprostřed mé hrudi, pocit správnosti, rovnováhy a harmonie mysli, těla i ducha… Být od něj daleko, byť jen na jeden den, znamená mít toto ostré uvědomění. Znamená to také vědět, že domov je to, co do něj vnáším, a v tom spočívá jisté a tiché poznání, že domov je uvnitř mě a vždy tam byl.

—Richard Wagamese, Embers

V podcastu „Everything Belongs“ hovoří otec Richard o duchovní cestě, která se vine pryč od našeho pravého domova a zase k němu:

Prvním odchodem z domova je, dá se říci, vytvoření ega. Ačkoli se jedná o nezbytný proces, je to zároveň vytvoření odloučení. Znamená to, že se stavím do centra pozornosti. Pravděpodobně to potřebujeme, alespoň dokud nedosáhneme středního věku. Poté však musíme dovolit, aby to, co jsme stvořili, bylo od-stvořeno. Možná jsem byl skvělý basketbalista, ale to už je pryč. Nebo jsem možná byl hezký, ale to už je pryč.

Když dokážeme říci „ano“ tomuto zrušení a přesto být šťastní, splnili jsme svůj úkol. Moje pravé já je v Bohu, a ne v tom, co jsem stvořil. Moje vlastní stvořené já mi poskytlo hezkou stezku, po které jsem mohl kráčet, a každý den něco na práci, ale ve skutečnosti to nejsem já. Může to být moje kariéra nebo moje povolání; ale jakkoli je to dobré, není to moje pravé já, můj domov v Bohu.

V metaforě života jako cesty si myslím, že jde nakonec o návrat domů, tam, kde jsme začali. Jak se blížím ke smrti, hodně o tom přemýšlím. Myslím, že nejlepší způsob, jak popsat to, co přijde dál, není „umírám“, ale „konečně jdu domů“. Ještě nevím, jaké to bude, ale ve svém pokročilém věku opravdu věřím, že je to domov. Nevím, odkud ta důvěra pochází, ani jak ten domov vypadá, ale vím, že nejdu na nějaké nové místo. Jdu na všechna místa, která jsem důvěrně znal. Všechna mě směřují k tomu velkému a hlubokému, k Velké Skutečnosti. Opravdu si myslím, že o tom všem je návrat domů. [1]

Bývalý episkopální biskup a teolog Stephen Charleston nám nabízí požehnání pro naši životní cestu:

Jsou nám odpuštěny chyby, které jsme udělali.

Jsme milováni bez podmínek.

Jsme požehnáni, aniž bychom o to prosili.

Je o nás postaráno, když jsme neopatrní.

Jsme pochopeni, i když to nedává smysl.

Jsme v paměti

I když jsme sami na sebe zapomněli…

Duch kolem nás je soucit.

Možná tomu všemu nerozumíme.

Možná se velmi lišíme v tom, jak to popisujeme.

Ale každý z nás má pozvání ke svobodě

Šanci vidět hlouběji, cestu, po které se vrátíme domů.

Probouzíme se k tomu, co je posvátné. Rosteme do svatosti.

Nacházíme to, co tu vždy bylo. [2]

Indigenous People's Day

Home is a feeling in the centre of my chest of rightness, balance and harmony of the mind, body and spirit…. To be away from it, even for a day, is that acute awareness. It is also knowing that home is what I bring to it, and in that is the sure and quiet knowledge that home is within me and always was.

—Richard Wagamese, Embers

In the Everything Belongs podcast, Father Richard speaks about the spiritual path that winds away from and toward one’s true home:

The first going out from home we can say is the creation of the ego. While this is a necessary creating, it is also the creating of a separation. It’s taking myself as central. We probably need to do that, at least until we reach middle age. But then we need to allow what we’ve created to be uncreated. Maybe I was a great basketball player, but that’s gone now. Or maybe I was good-looking, but that’s gone now.

When we can say “yes” to that uncreation and still be happy, we’ve done our work. My true self is in God and not in what I’ve created. My self-created self gave me a nice trail to walk on, and something to do each day, but it isn’t really me. It might be my career or my vocation; yet as good as it is, it isn’t my true self, my home in God.

In the metaphor of life as a journey, I think it’s finally about coming back home to where we started. As I approach death, I’m thinking about that a lot. I think the best way to describe what’s coming next is not “I’m dying,” but “I’m finally going home.” I don’t know what it’s like yet, but in my older age I really trust that it is home. I don’t know where that trust comes from or even what home is like, but I know I’m not going to someplace new. I’m going to all the places I’ve known deeply. They’re pointing me to the big deep, the Big Real. I do think homecoming is what it’s all about. [1]

The retired Episcopal bishop and theologian Stephen Charleston offers a benediction for our life’s journey:

We are forgiven for the mistakes we have made.

We are loved without condition.

We are blessed without asking.

We are watched over when we are careless.

We are understood when we are not making sense.

We are remembered

Even when we have forgotten ourselves….

The Spirit around us is compassion.

We may not understand it all.

We may differ widely in how we describe it.

But we each have an invitation to freedom

A chance to see more deeply, a path to follow home.

We awaken to what is sacred. We grow into the holy.

We find what has always been there. [2]