Autorka Debie Thomasová se zamýšlí nad různými způsoby, jakými byly Blahoslavenství chápány, a objasňuje, čím podle ní Blahoslavenství nejsou:

I lidé, kteří o Ježíši vědí jen velmi málo, znají Blahoslavenství. Někteří je čtou jako verše básně. Jiní je považují za životní pravidlo. Další je shledávají naivními a nepraktickými. Vyrůstala jsem v církvi, a proto dobře vím, jak jsou Blahoslavenství často špatně chápána a zneužívána. Chci začít právě tím, že pojmenuji, čím Blahoslavenství nejsou:

Blahoslavenství nejsou sentimentální fráze. V naší konzumní kultuře je snadné dopustit, aby se slovo jako „požehnání“ stalo pouhou výplní přáníček, fádní a bezvýznamnou. („Jsem tak #požehnaná.“) Blahoslavenství však nemají za úkol nás uklidnit a utěšit; mají nás probudit. Ano, jsou pastorační a ano, dávají nám naději. Křesťanská naděje však není sedativum. Křesťanská naděje nás zvedne ze židle a vyžene ven z domu.

Blahoslavenství nejsou položky na seznamu úkolů. Nejsou to návrhy, pokyny, přikázání ani výměnné obchody. Není na nich nic transakčního, nic, co by zavánělo „měl by“, „musí“ nebo „by měl“. Rozhodně neplatí, že pokud se budu velmi snažit být chudší, smutnější, pokornější, hladovější, žíznivější, čistší, mírumilovnější a více pronásledovaný, než jsem právě teď, Bůh mě bude mít raději, milovat, odměňovat a oceňovat více, než mě již nyní má rád.

Blahoslavenství nejsou taktikou vyvolávající pocit hanby. Nejde o to, abychom si přečetli Ježíšovu litanii požehnání pro chudé a utlačované a odešli s pocitem, že jsme přehnaně privilegovaní ubožáci. Poselství, které Ježíš zamýšlí pro své posluchače, není ani hanba, ani sebeodsuzování. To poslední, co by Ježíšovy Blahoslavenství měly způsobit, je naše porážka.

Blahoslavenství nejsou povolenkou k pasivitě. Využívat Ježíšova učení o zármutku, pokoře, chudobě a pronásledování k tomu, aby utlačovaní lidé zůstali utlačovaní, znamená zkreslovat jeho slova a záměry. V Blahoslavenstvích není nic, co by omlouvalo nespravedlnost, nic, co by relativizovalo zneužívání, nic, co by nám dávalo právo říkat trpícím lidem, že jejich utrpení je Bohem předurčené a má spasitelský význam.

Díky Ježíšovu příkladu se učíme, že Blahoslavenství jsou povoláním pro náš život. Thomas poukazuje na to:

Ježíš jedná. Nejenže mluví o požehnání; on je žije. Svými slovy, rukama, nohama i svým životem přináší právě ta požehnání, která slibuje. Ježíš trvá na tom, že bolest sama o sobě není v křesťanském příběhu ani svatá, ani spasitelná, a snaží se přinést uzdravení, hojnost, osvobození a radost každému, kdo se s ním setká.

To je povolání, ke kterému jsme povoláni. Úkol sdílet požehnání, z nichž se těšíme, není úkolem pro nějakou vzdálenou budoucnost. Je to úkol, k němuž jsme povoláni právě teď. Blahoslavenství nám připomínají, že požehnání a spravedlnost jsou neoddělitelně propojeny. Pokud chceme požehnání, musíme usilovat o spravedlnost.

Reflecting on the many ways the Beatitudes have been understood, author Debie Thomas clarifies what she believes the Beatitudes are not:

People who know little else about Jesus know the Beatitudes. Some folks read them as lines of poetry. Some consider them a rule of life. Others find them naïve and impractical. Having grown up in the church, I’m familiar with the ways the Beatitudes are often misread and misused. I want to start there, by naming what they are not:

The Beatitudes are not sentiments. It’s easy in our consumerist culture to allow a word like “blessing” to become greeting card fodder, bland and meaningless. (“I’m so #Blessed.”) But the Beatitudes are not meant to settle and soothe us; they’re meant to startle us awake. Yes, they are pastoral, and yes, they give us hope. But Christian hope is not a sedative. Christian hope gets us up and out the door.

The Beatitudes are not to-do items. They are not suggestions, instructions, commandments, or quid pro quos. There is nothing transactional about them, nothing that smacks of a “should,” a “must,” or an “ought.” It is emphatically not the case that if I try very hard to be poorer, sadder, meeker, hungrier, thirstier, purer, more peaceable, and more persecuted than I am right now, God will like, love, reward, and appreciate me more than God already does.

The Beatitudes are not shame tactics. The point is not to read Jesus’s litany of blessings for the poor and the disenfranchised and walk away feeling like an overprivileged wretch. The takeaway Jesus intends for his listeners is neither shame nor self-condemnation. The last thing Jesus’s Beatitudes should do is defeat us.

The Beatitudes are not permission slips for passivity. To use Jesus’s teachings about sorrow, meekness, poverty, and persecution to keep oppressed people oppressed is to distort his words and intentions. There is nothing in the Beatitudes that excuses injustice, nothing that relativizes abuse, nothing that frees us to tell suffering people that their suffering is God-ordained and redemptive.

Through Jesus’s example, we learn that the Beatitudes are a vocation for our lives. Thomas points out:

Jesus acts. He doesn’t simply speak blessing; he lives it. Through his words, his hands, his feet, his life, he brings about the very blessings he promises. Insisting that pain in and of itself is neither holy nor redemptive in the Christian story, Jesus works to bring healing, abundance, liberation, and joy to everyone who crosses his path.

This is the vocation we are called to. The work of sharing the blessings we enjoy is not the work of a distant someday. It is the work we’re called to now. The Beatitudes remind us that blessing and justice are inextricably linked. If it’s blessing we want, then it’s justice we must pursue.