Země je tak hustá božskými možnostmi, že je s podivem, že můžeme kamkoli dojít, aniž bychom si rozbili holeně o oltáře.

-Barbara Brown Taylorová, Oltář ve světě

Barbara Brown Taylorová píše o pokoře, která je nutná k prožívání úcty ke světu kolem nás:

Podle klasického filozofa Paula Woodruffa je úcta ctností, která lidem brání v tom, aby se snažili chovat jako bohové. "Zapomenout, že jste jenom lidé," říká, "myslet si, že se můžete chovat jako bůh - to je opak úcty." [1] Zatímco většina z nás žije v kultuře, která si váží peněz, moci, vzdělání a náboženství, Woodruff tvrdí, že skutečná úcta nemůže být k ničemu, co si lidé mohou sami vytvořit nebo řídit.

Podle jeho definice je úcta uznáním něčeho většího, než je naše vlastní já - něčeho, co je mimo lidskou tvorbu nebo kontrolu, co přesahuje plné lidské chápání. Bůh tato kritéria jistě splňuje, ale stejně tak i zrození, smrt, sex, příroda, pravda, spravedlnost a moudrost....

Úcta stojí v úctě k něčemu - k něčemu, co přesahuje vlastní já, co umožňuje lidem vnímat plný rozsah našich hranic - abychom se mohli začít s větší úctou dívat i na sebe navzájem. Neuctivá duše, která není schopna pociťovat úctu v přítomnosti věcí vyšších, než je její já, není také schopna pociťovat úctu v přítomnosti věcí, které považuje za nižší, než je její já. [2]

Autorka Victoria Loorz popisuje, jak nám pomalejší tempo umožňuje prožívat úctu ke světu přírody a k druhým lidem:

Úcta je pomalá a záměrná. Umožňuje, aby vám úcta naplnila plíce a vehnala slzy do očí, a zaplavuje krevní oběh dodatečným kyslíkem a energií. Putování s úctou znamená, že se na svět díváte změkčenýma očima, které už nevidí ostatní jako objekty krásy nebo užitku. Úcta vám umožní dívat se na stromy, vody a drobné mravence jako na samostatné byto..... Uznáváte je jako jedince, kteří se starají o své přežití a radost ze života stejně jako vy o ten svůj. Jsou pro své vztahy stejně důležité jako vy pro své. John O'Donohue, keltský básník, filozof a kněz, napsal knihu (v obou významech tohoto výrazu) o Anam Cara neboli "přátelích duše"... Říká: "Úcta propůjčuje důstojnost a teprve ve světle důstojnosti se zviditelní krása a tajemství člověka". [3] Totéž platí pro vidění důstojnosti stromu, místa nebo dokonce sebe sama....

I když se vám zpočátku nepodaří vykouzlit tuto uctivou úctu k bytostem, které nejsou lidmi, už samotný záměr zaujmout postoj úcty vytváří prostor pro vztah. Ten zase vytváří prostor pro přítomnost svatého. Podle O'Donohuea "to, s čím se setkáte, co poznáte nebo objevíte, závisí do značné míry na kvalitě vašeho přístupu..... Když přistupujeme s úctou, velké věci se rozhodnou přistoupit k nám". [4]

Earth is so thick with divine possibility that it is a wonder we can walk anywhere without cracking our shins on altars.

—Barbara Brown Taylor, An Altar in the World

Barbara Brown Taylor writes of the humility necessary to experience reverence for the world around us:

According to the classical philosopher Paul Woodruff, reverence is the virtue that keeps people from trying to act like gods. “To forget that you are only human,” he says, “to think you can act like a god—this is the opposite of reverence.” [1] While most of us live in a culture that reveres money, reveres power, reveres education and religion, Woodruff argues that true reverence cannot be for anything that human beings can make or manage by ourselves.

By definition, he says, reverence is the recognition of something greater than the self—something that is beyond human creation or control, that transcends full human understanding. God certainly meets those criteria, but so do birth, death, sex, nature, truth, justice, and wisdom….

Reverence stands in awe of something—something that dwarfs the self, that allows human beings to sense the full extent of our limits—so that we can begin to see one another more reverently as well. An irreverent soul who is unable to feel awe in the presence of things higher than the self is also unable to feel respect in the presence of things it sees as lower than the self. [2]

Author Victoria Loorz describes how a slower pace allows us to experience reverence for the natural world and others:

Reverence is slow and intentional. It allows awe to fill your lungs and bring tears to your eyes, and it floods your bloodstream with extra oxygen and energy. Wandering with reverence means you’re looking at the world with softened eyes that no longer see others as objects of beauty or utility. Reverence allows you to behold the trees and waters and tiny ants as separate beings…. You acknowledge them as individuals who are as concerned about their own survival and enjoyment of life as you are about yours. They are as important to their relations as you are to yours. John O’Donohue, a Celtic poet, philosopher, and priest, wrote the book (in both senses of that phrase) on Anam Cara, or “soul friends.”… He says, “Reverence bestows dignity and it is only in the light of dignity that the beauty and mystery of a person will become visible.” [3] The same applies to seeing the dignity of a tree or a place or even yourself….

Even if you can’t initially conjure this deferential respect for beings who are not human, just intending the posture of reverence makes room for relationship. This, in turn, makes room for the presence of the holy. According to O’Donohue, “What you encounter, recognize or discover depends to a large degree on the quality of your approach…. When we approach with reverence great things decide to approach us.” [4]