Mirabai Starrová, inspirovaná učením Jana od Kříže, nás povzbuzuje, abychom důvěřovali obtížné cestě nevědění:

Je čas vstoupit na poušť. Nesmíte si s sebou vzít nic: ani svou izolovanou láhev s chladnou vodou, ani nůž, ani jedinou rozinku. Nesmíte si vzít ani spací pytel. Žádný mobilní telefon ani mapu. Opalovací krém nechte za sebou. Spálíte se.

Je čas vstoupit do naprostého nevědění - a díky nevědění skutečně poznat.

Mysl je na této cestě překážkou. Smysly jsou zavádějící. Nechte je na verandě, až se uprostřed noci vytratíte. Když za sebou zavíráte dveře, buďte velmi potichu. Členové vaší domácnosti nebudou vašemu hledání rozumět. Budou se vás snažit udržet doma. Odejděte. Odejděte hned.

Nikdo netvrdí, že to bude snadná cesta. Tvé smysly budou prahnout po známých šťávách, které jim připomínají dobu, kdy je Svatá krmila z vlastních prsou. Intelekt bude tápat ve tmě a panikařit. Nevěnujte mu pozornost. Procházejte nocí. Ve dne seďte zcela klidně a sledujte zázrak svého dechu, který tiše plní a zase vyprazdňuje vaše plíce.

Zůstaňte čtyřicet dní na poušti a čtyřicet nocí. Nevzdávejte se. Nejhorší, co se může stát, je, že zemřete. Zemřete svému roztříštěnému já a znovu se zrodíte do svého božského já. Vstupte do poznání skrze jehlu nevědění. V tichu konečně uslyšíte hlas Svatého. V odevzdání se naprosté prázdnotě se konečně naplňte Milovaným.

Starr překládá báseň Jana od Kříže "Glosa á lo Divino":

Nechtěl bych obětovat svou duši

pro všechnu krásu tohoto světa.

Jediné, co bychom mohli udělat

pro kterou bych riskoval všechno:

nevím-co-ještě

které leží skryté

v srdci Tajemství.

Chuť konečné rozkoše

nevede nikam.

Všechno, co dělá, je vyčerpání chuti

a pustoší chuťové buňky.

A tak bych svou duši neobětoval

pro všechny sladkosti tohoto světa.

Ale riskoval bych všechno

pro já-nevím-co

které leží skryté

v srdci Tajemství.

Šlechetné srdce

se nezhroutí do snadných věcí,

ale povstává v nesnázích.

Na ničem se nespokojí.

Víra ji pozvedá výš a výš.

Takové srdce šetří

nevím-co-ještě

které se nachází pouze v srdci Tajemství.

Duše, které se Bůh dotkl

hoří láskou-touhou.

Její chutě se proměnily.

Ordinální rozkoše ji znechucují.

Je jako člověk s horečkou;

nic jí už nechutná.

Všechno, po čem touží

je já-nevím-co

zamčená v srdci

záhada....

Nikdy se neztratím

pro cokoli, co mohou smysly ochutnat,

ani pro cokoli, co může uchopit mysl,

bez ohledu na to, jak vznešené,

jakkoli lahodná.

Nezastavím se nad krásou,

nebudu se zdržovat nad půvabem.

Jsem povinen

k nevím čemu

hluboko v srdci Tajemství.

Inspired by the teachings of John of the Cross, Mirabai Starr encourages us to trust the difficult path of unknowing:

It is time to enter the desert. You may not take anything with you: not your insulated bottle of cool water, not a knife, not a single raisin. You may not take a sleeping bag. No cell phone or map. Leave the sunscreen behind. Burn.

It is time to enter into utter unknowing—and, by unknowing, come to know truly.

The mind is an impediment on this journey. The senses are misleading. Leave them on the porch when you slip away in the middle of the night. Be very quiet as you close the door behind you. The members of your household will not understand your quest. They will try to keep you home. Leave. Go now.

No one claims this will be an easy journey. Your senses will thirst for the familiar juices that remind them of a time when the Holy One fed them from her own breasts. The intellect will grope around in the dark, panicking. Pay no attention. Walk through the night. Sit very still in the daytime and watch the miracle of your breath as it quietly fills your lungs and empties them again.

Spend forty days in the wilderness, and forty nights. Don’t give up. The worst that will happen is that you will die. Die to your fragmented self and be reborn into your divine self. Enter knowing through the needle of unknowing. In silence, finally hear the voice of the Holy One. In surrendering to sheer emptiness, be filled with the Beloved at last.

Starr translates John of the Cross’s poem “Glosa á lo Divino”:

I would not sacrifice my soul

for all the beauty of this world.

There is only one thing

for which I would risk everything:

an I-don’t-know-what

that lies hidden

in the heart of the Mystery.

The taste of finite pleasure

leads nowhere.

All it does is exhaust the appetite

and ravage the palate.

And so, I would not sacrifice my soul

for all the sweetness of this world.

But I would risk everything

for an I-don’t-know-what

that lies hidden

in the heart of the Mystery.

The generous heart

does not collapse into the easy things,

but rises up in adversity.

It settles for nothing.

Faith lifts it higher and higher.

Such a heart savors

an I-don’t-know-what

found only in the heart of the Mystery.

The soul that God has touched

burns with love-longing.

Her tastes have been transfigured.

Ordinary pleasures sicken her.

She is like a person with a fever;

nothing tastes good anymore.

All she wants

is an I-don’t-know-what

locked in the heart of

the Mystery….

I will never lose myself

for anything the senses can taste,

nor for anything the mind can grasp,

no matter how sublime,

how delicious.

I will not pause for beauty,

I will not linger over grace.

I am bound for

an I-don’t-know-what

deep within the heart of the Mystery.