Tento rozkol mezi naší láskou a činy, našimi hodnotami a každodenním životem můžeme začít léčit tím, že se budeme věnovat jakémukoli kousku země, který nám byl svěřen do péče, i kdyby to byl květináč na balkoně ve městě.

-Ragan Sutterfield, Watch and Wonder

Anglikánský kněz Ragan Sutterfield, vášnivý pozorovatel ptáků, se zamýšlí nad tím, co znamená praktikovat pohostinnost vůči přírodě v jejích mnoha podobách:

Pohostinnost je v křesťanském pojetí jádrem veškeré existence, samotného stvoření. Nic neexistuje z nutnosti, vše je rozmařilost - dar Boha, který stvoření vytvořil prostor..... Co když to částečně znamená, že i my máme dělat prostor - že součástí toho, že jsme plně lidmi, je otevírat prostor pro ostatní stvoření? [1]

Sutterfield navrhuje způsoby, jak můžeme narušit komodifikaci přírody a chovat se pohostinně:

Zasadit zahradu, vytvořit mokřad - to se tváří v tvář našemu betonovému světu, naší posedlosti nekonečným ekonomickým růstem, zdá jako malý čin. Co to může změnit? Vzpomínám si na komentář G. K. Chestertona v jeho skvělé ekonomické kritice Obrys zdravého rozumu, která si bere na mušku ovládnutí malých obchodů a farem průmyslovým kapitalismem:

Dělejte cokoli, i když je to málo, co zabrání dokončení díla kapitalistické kombinace. Udělejte cokoli, co toto dokončení ještě oddálí. Zachraňte jeden obchod ze sta obchodů.... Udržujte otevřené jedny dveře ze sta dveří; dokud jsou jedny dveře otevřené, nejsme ve vězení. Achab nemá své království, dokud má Nábot svou vinici [1 Král 21]. Haman nebude šťastný v paláci, dokud bude Mardocheus sedět v bráně [Ester 5,9-13]..... [2]

Pohostinnost je však víc než odpor; je to také svátostná praxe - způsob, kterým se učíme rozpoznávat svaté v divokém životě kolem nás. "Neexistují žádná neposvátná místa," píše Wendell Berry, "existují pouze místa posvátná a místa znesvěcená." "Neexistují žádná neposvátná místa," píše Wendell Berry. Praxe ekologie smíření je aktem, při němž se vztahujeme ke světu v jeho posvátnosti a bráníme se tomu, abychom jej vnímali jako pouhou krajinu nebo zaměnitelnou abstrakci pro naše touhy.

Myslím zde na pravoslavné kostely v Etiopii, z nichž mnohé zachovávají kolem svých budov pás lesa, který připomíná obnovený ráj. Tyto posvátné lesy nyní poskytují zárodky pro obnovu širší krajiny, která byla zdecimována těžebním zemědělstvím. Co kdybychom zachovali naše dvory, okrajová místa uprostřed našich měst, naše místa bohoslužeb a práce jako posvátná - nejen jako místa pohostinnosti pro divokou přírodu nyní, ale také jako zdroje pohostinnosti pro budoucnost? Co kdyby každý dvorek mohl hostit budoucnost planety tím, že bude uchovávat život potřebný k opětovnému osázení světa, až se konečně probudíme z iluzí našeho těžebního způsobu života? [3]

We can begin to heal that rift between our love and actions, our values and our daily lives, by turning our attention to whatever patch of ground we have been given to tend, even if it is a potted planter on a balcony in the city.

—Ragan Sutterfield, Watch and Wonder

An avid bird watcher, Anglican priest Ragan Sutterfield reflects on what it means to practice hospitality to nature in its many forms:

Hospitality, in the Christian understanding, is at the heart of all existence, the creation itself. Nothing exists of necessity, all is an extravagance—a gift of the God who made room for the creation…. What if part of what that means is that we too are meant to make room—that part of being fully human is to open up space for other creatures? [1]

Sutterfield suggests ways we can disrupt the commodification of nature and act hospitably:

To plant a garden, to create a wetland—these seem like small acts in the face of our world of concrete, our obsession with never-ending economic growth. What difference can it make? I think of G. K. Chesterton’s comment, in his wonderful economic critique, The Outline of Sanity, which takes aim at industrial capitalism’s takeover of small shops and farms:

Do anything, however small, that will prevent the completion of the work of capitalist combination. Do anything that will even delay that completion. Save one shop out of a hundred shops…. Keep open one door out of a hundred doors; for so long as one door is open, we are not in prison. Ahab has not his kingdom so long as Naboth has his vineyard [1 Kings 21]. Haman will not be happy in the palace while Mordecai is sitting in the gate [Esther 5:9–13]…. [2]

Hospitality is more than resistance, however; it is also a sacramental practice—a way by which we learn to recognize the holy in the wild lives around us. “There are no unsacred places,” writes Wendell Berry, “there are only sacred places and desecrated places.” The practice of reconciliation ecology is an act in which we relate to the world in its sacredness, keeping ourselves from seeing it as a mere landscape or an interchangeable abstraction for our desires.

I think here of the Orthodox churches of Ethiopia, many of which preserve a belt of forest around their buildings to resemble a renewed Eden. Those sacred forests are now providing the seeds for restoration in the larger landscape, which has been decimated by extractive agriculture. What if we kept alive our yards, the marginal places in the midst of our cities, our places of worship and work, as sacred—not only as places of hospitality for the wild now but also as sources of hospitality for the future? What if each yard could host the future of the planet by holding onto the life needed to reseed the world when we finally wake from the delusions of our extractive ways of life? [3]