Otec Richard Rohr popisuje, jak jsou milost a propojenost základními prvky františkánské mystiky:

Než se budeme konkrétně zabývat františkánskou mystikou, je třeba objasnit význam slova „mystika“. Jak naznačuje jeho řecký kořen mu (zavřené oči nebo rty), mystika poukazuje na něco, co je jaksi skryté a nelze to snadno vidět ani o tom mluvit. Mystik odhaluje to, co je pro většinu z nás skryté, a přesto je to vždy také to, v co doufáme a co si představujeme jako pravdu! Skuteční mystici přinášejí špatné zprávy jen zřídka, pokud vůbec. Zdá se, že realita je ve svých skrytých a nejhlubších úrovních vždy velmi dobrá – lepší, než si většina z nás dokáže představit!

Pojem mystika používám ve velmi tradičním a klasickém smyslu. Neodkazuje na něco esoterického a pro masy nedostupného, ale na něco, co je dostupné pouze těm, kdo jdou za povrch a vnější podobu, těm, kdo prožívají vnitřní milost a propojenost všech věcí. Zdůrazňuji propojenost, protože právě tento dar, který se nedá naučit, vždy vidím u pravých mystiků. Mystici znají a těší se z propojeného jádra reality. Dívají se jiným pohledem, který vidí milost ve všech věcech a hluboké propojení mezi všemi věcmi.

Františkánská mystika je podskupinou mystiky. Ačkoli se překrývá s aspekty nekřesťanské mystiky – jako je mystika přírody, islámská súfijská mystika (extáze a radost), hinduistická mystika (samotné jednotné vědomí a asketismus) a buddhismus (nenásilí a jednoduchost) – františkánská mystika zaujímá díky svému kristocentrickému pohledu ve světě jedinečné místo.

Byla to právě jedinečná osoba Ježíše, do které se František z Assisi (1182–1226) zamiloval, a to právě v jeho vtěleném a pokorném stavu, ztotožňující se s vyloučenými a malými, které Ježíš nazývá „těmi nejmenšími“ (Matouš 25,40). Záliba v okrajových a nejchudších vrstvách byla vždy jádrem františkánské mystiky, což vysvětluje její trvalé spojení s chudobou a utrpením.

Kosmická vize, zosobněná v Ježíši, byla intuicí, kterou František a mnozí z jeho následovníků prožívali a zažívali, avšak většina z nich ji nevyjadřovala teologickými slovy či akademickými pojmy, nýbrž spíše způsobem života. Obvykle ji přijímali osmozou, skrze evangelium a františkánskou tradici. Františkovi následovníci přinášeli „ovoce, které zůstalo“, a bez výjimky věřili v původní požehnání mnohem více než v původní hřích.

Františkánská mystika tedy ve skutečnosti není o Františkovi, ale o univerzálním pojetí Krista, a tedy i celé reality. František posouvá naše vnímání až na samou hranici tím, že vždy zahrnuje ty, které by jiné systémy mohly příliš snadno vyloučit – malomocné, nekřesťany, chudé, nenáviděné outsidery. Ztratí-li tuto „okrajovou“ pozici, může se jednat o mini-mystiku či dokonce o církevní mystiku, nikdy však o františkánskou mystiku. František věděl, že pouze láska je dostatečně velká, aby unesla a uchovala pravdu. Pravda, která není milující, radostná a inkluzivní, nikdy není Velkou pravdou.

Father Richard Rohr describes how grace and connectivity are foundational to Franciscan mysticism:

Before talking specifically about Franciscan mysticism, the meaning of the word mysticism needs to be clarified. As its Greek root form mu (closed eyes or lips) implies, mysticism is pointing to something that is somehow hidden and cannot be easily seen or talked about. A mystic reveals that which is hidden to most of us, yet it is also invariably what we also hope and imagine to be true! True mystics seldom if ever bring bad news. It seems Reality, at its hidden and deepest levels, is always very good—better than most of us can imagine!

I use the word mysticism in a very traditional and classic sense. It is not pointing to something esoteric and unavailable to the masses, but it does point to something that is only available to those who go beyond the surface and exterior, those who experience the inner grace and connectivity of all things. I emphasize connectivity because that unteachable gift is what I always see in true mystics. Mystics know and enjoy the connected core of reality. They look out from a different pair of eyes that see the grace in all things and the deep connection between all things.

Franciscan mysticism is a subset of mysticism. Though it overlaps with aspects of non-Christian mysticism—such as nature mysticism, Islamic Sufi mysticism (ecstasy and joy), Hindu mysticism (unitive consciousness itself and asceticism), and Buddhism (nonviolence and simplicity)—Franciscan mysticism has a unique place in the world through its Christocentric lens.

It was the unique person of Jesus that Francis of Assisi (1182–1226) fell in love with, precisely in his incarnate and humble state, identifying with the excluded and little ones, whom Jesus calls “the least of these” (Matthew 25:40). The bias toward the edge and the bottom has always been at the heart of Franciscan mysticism, explaining its perennial identification with poverty and suffering.

The cosmic vision, personalized in Jesus, was an intuition that Francis and many of his followers lived and experienced, but most of them did not formulate it in theological words or academic concepts as much as in lifestyles. Usually they picked it up by osmosis, through the gospel and the Franciscan lineage. Followers of Francis bore “fruit that remained” and invariably believed in original blessing much more than original sin.

Franciscan mysticism is therefore not really about Francis, but about a universal notion of Christ and therefore all reality. Francis pushes all of our seeing to the absolute edge by always including those whom other systems might too easily exclude—lepers, non-Christians, poor people, hated outsiders. When it loses that “edgy” position, it might be mini-mysticism, or even church mysticism, but it is never Franciscan mysticism. Francis knew that only love is big enough to handle and hold truth. Truth which is not loving, joyful, and inclusive is never the Great Truth.