V modlitbě nejde o to, modlit se proto, že jsme si jisti, ale modlit se proto, že si nejsme jisti.

—Renita Weems, Listening for God

Metodistická farářka Renita Weems byla dotázána na modlitbu ženou, která již nepraktikuje křesťanskou víru:

„Jaký smysl má modlitba, když nevěříte v Boha?“… Zněla zamyšleně.

„Modlíte se, abyste uvěřili,“ odpověděla jsem.

„To mi připadá obráceně. Jaký smysl má modlitba, když nevěříte?“

„Někdy nemůžete čekat, až to dožene váš rozum. Někdy musí iniciativu převzít srdce… I když nevěřím, nebo nemohu uvěřit, stále věřím, že je důležité věřit,“ slyšela jsem se říkat. „To mi stačí, abych dál koktal své modlitby.“

„Snad mi nechceš říct, že máš sám pochybnosti?... [Proč] se od toho prostě neodvrátíš?“…

„Ze stejného důvodu, proč se nevzdávám žádné z těch nesčetných věcí, ke kterým jsem se zavázala. Nechci žít svůj život výhradně na základě svých pocitů. Pocity se mění z minuty na minutu. Nevzdávám se svého manželství jen proto, že dnes svého manžela nemiluji. Nakonec se to vrátí… Modlím se dál, dokud se ta víra nevrátí.“

Weems o tom rozhovoru přemýšlí:

Ať už je spiritualita cokoli, není to něco, co by se mělo objevovat. Je to něco, co je třeba znovu najít – něco, co v životě tisíckrát ztratíš a zase najdeš. Ani víra v Boha, tajemství či modlitbu není něco, co člověk buď má, nebo nemá. Víra je spíše něco, k čemu se člověk neustále snaží zůstat otevřený, přístupný, nebo něco, čemu se neustále odmítá otevřít. Jediný rozdíl mezi… [námi dvěma] spočíval v tom, že já jsem stále chtěla zůstat otevřená. Otevřená čemu? Otevřený možnosti, že v životě existuje něco víc než moje marnivost, něco víc než to, co dokážu ovlivnit nebo uchopit… Jakkoli jsem se ten den cítil nedostatečný… chtěl jsem zůstat otevřený možnosti, že v životě existuje něco vznešenějšího, než co dokážu vidět nebo se dotknout.

Někdy si to uvědomíme díky přírodě. Někdy k nám to přichází skrze umění, hudbu, tanec nebo ticho. Někdy nám to připomene interakce s dětmi nebo jejich pozorování. Někdy na to narazíme při náhodných setkáních s cizími lidmi. A na okamžik nás uchvátí vznešenost. A pak ji ztratíme. Ztratíme jeho vůni, nedokážeme rozeznat jeho zvuk. Někdy tápeme, co se zdá jako dny, měsíce, možná i roky, a snažíme se to znovu zachytit – snažíme se znovu zachytit tu vůni, snažíme se rozeznat ty zvuky. Ale i když tápeme, jsme na správné stopě.

The issue in prayer is not to pray because we are certain, but to pray because we are uncertain.

—Renita Weems, Listening for God

The Methodist minister Renita Weems was questioned about prayer by a woman no longer practicing her Christian faith:

“What sense is there in praying if you don’t believe in God?”… She sounded pensive.

“You pray in order to believe,” I answered.

“That sounds backwards to me. What’s the sense in praying if you don’t believe?”

“Sometimes you can’t wait for your mind to catch up. Sometimes the heart has to take the initiative.… Even when I don’t, or can’t, believe, I still believe that it’s important to believe,” I heard myself saying. “That’s enough to keep me stammering my prayers.”

“You don’t mean to tell me that you have doubts yourself?... [Why] don’t you just walk away from it?”…

“For the same reason I don’t walk away from any of the myriad things I’ve committed myself to. I don’t want to live my life based solely on my feelings. Feelings change from one moment to the next. I don’t walk away from my marriage just because I don’t love my husband today. Eventually it returns…. I continue to pray until the belief returns.”

Weems reflects on the conversation:

Whatever spirituality is, it is not something to be discovered. It is something to be recovered—something you misplace and recover a thousand times in a lifetime. Nor is belief in God, mystery, or prayer something one either possesses or doesn’t. Rather, belief is something one tries continually to keep oneself open to, accessible to, or something one continually refuses to open oneself up to. The only difference between … [the two of us] was that I still wanted to remain open. Open to what? Open to the possibility that there was something more to life than my vanity, something more than what I could manipulate or grasp…. As inadequate as I felt that day … I wanted to remain open to the possibility that there was something nobler in life than what I could see or touch.

Sometimes we awaken to it through nature. Sometimes it comes to us through art, music, dance, or silence. Sometimes we are reminded of it by interacting with or observing children. Sometimes we happen upon it through chance encounters with strangers. And for a moment, we are smitten with the sublime. And then we lose it. We lose its scent, we can’t make out its sound. Sometimes we stumble around for what feels like days, months, perhaps years, trying to recapture it—trying to pick back up the scent, trying to make out the sounds. But even though we find ourselves stumbling, we’re onto something.