Luteránská farářka a spisovatelka Nadia Bolz-Weberová se zamýšlí nad tím, jak bychom mohli následovat Blahoslavenství:

Je snadné vnímat Blahoslavenství … jako Ježíšův příkaz, abychom se opravdu snažili být pokornější, chudší a smutnější, abychom mohli být v Božích očích požehnáni…. Co když ale Blahoslavenství nejsou seznamem podmínek, které bychom měli splnit, abychom byli požehnáni? Co když to nejsou ctnosti, o které bychom měli usilovat?... Možná je Kázání na hoře především o Ježíšově velkorysém požehnání lidem kolem něj na tom svahu … na které ten svět – stejně jako ten náš – zřejmě neměl moc času: lidem v bolesti, lidem, kteří pracují pro mír místo pro zisk, lidem, kteří prokazují milosrdenství místo pomsty.

Možná Ježíš toho dne prostě žehnal těm kolem sebe, kteří jinak požehnání nedostávali, kteří už uvěřili, že pro ně požehnání nikdy nebude… Nezní to jako něco, co by Ježíš udělal?

Bolz-Weberová nabízí svou vlastní verzi blahoslavenství pro lidi, kteří se dnes možná necítí požehnáni:

Blahoslavení chudí v duchu. Patříte k nebi a Ježíš vás žehná.

Blahoslavení jsou ti, pro které smrt není pouhou abstrakcí.

Blahoslavení jsou ti, kteří pohřbili své blízké, jejichž slzy by mohly naplnit oceán.

Blahoslavení jsou ti, kteří milovali natolik, aby věděli, jaké to je ztratit někoho blízkého.

Blahoslavení jsou matky těch, kteří přišli o dítě v těhotenství.

Blahoslavení jsou ti, kteří si již nemohou dovolit brát věci jako samozřejmost.

Blahoslavení jsou ti, kteří se nemohou zhroutit, protože to musí vydržet kvůli všem ostatním.

Blahoslavení jsou ti, kteří nemají matku, ti osamělí, ti, kterým bylo tolik vzato…

Blahoslavení jsou ti, kterých si nikdo nevšímá. Děti, které sedí samy u obědových stolů na střední škole. Prací personál v nemocnici. Pracovníci v sexbyznysu a noční metaři ulic.

Blahoslavení jsou smolaři a děti a ty části nás samých, které jsou tak malé, ty části nás samých, které se nechtějí dívat do očí světu, který miluje jen vítěze.

Blahoslavení jsou zapomenutí.

Blahoslavení jsou ti, kdo skrývají svou identitu.

Blahoslavení jsou nezaměstnaní, ti nenápadní, ti, kteří nemají dostatečné zastoupení…

Představuji si Ježíše, jak tam stojí a žehná nám všem, protože věřím, že taková je povaha našeho Pána. Vždyť to byl přece Ježíš, kdo měl k dispozici veškerou moc vesmíru, ale svou rovnost s Bohem nepovažoval za něco, čeho by měl zneužívat. Místo toho k nám přišel tím nejzranitelnějším způsobem, jako bezmocné novorozeně z masa a kostí. Jako by říkal: „Možná nenávidíte svá těla, ale já žehnám veškerému lidskému tělu. Možná obdivujete sílu a moc, ale já žehnám veškeré lidské slabosti. Můžete usilovat o moc, ale já žehnám veškeré lidské zranitelnosti.“… [Ježíš] byl Boží blaženost – Boží požehnání pro slabé ve světě, který obdivuje pouze silné.

The Lutheran priest and author Nadia Bolz-Weber questions how we might follow the Beatitudes:

It can be easy to view the Beatitudes … as Jesus’s command for us to try real hard to be meeker, poorer, and mourn-ier in order that we might be blessed in the eyes of God…. But what if the Beatitudes aren’t about a list of conditions we should try to meet to be blessed? What if they are not virtues we should aspire to?... Maybe the Sermon on the Mount is all about Jesus’s lavish blessing of the people around him on that hillside … who that world—like ours—didn’t seem to have much time for: people in pain, people who work for peace instead of profit, people who exercise mercy instead of vengeance.

Maybe Jesus was simply blessing the ones around him that day who didn’t otherwise receive blessing, who had come to believe that, for them, blessings would never be in the cards…. Doesn’t that just sound like something Jesus would do?

Bolz-Weber offers her own version of beatitudes for people who may not feel blessed today:

Blessed are the poor in spirit. You are of heaven and Jesus blesses you.

Blessed are they for whom death is not an abstraction.

Blessed are they who have buried their loved ones, for whom tears could fill an ocean.

Blessed are they who have loved enough to know what loss feels like.

Blessed are the mothers of the miscarried.

Blessed are they who don’t have the luxury of taking things for granted anymore.

Blessed are they who can’t fall apart because they have to keep it together for everyone else.

Blessed are the motherless, the alone, the ones from whom so much has been taken….

Blessed are those who no one else notices. The kids who sit alone at middle-school lunch tables. The laundry guys at the hospital. The sex workers and the night-shift street sweepers.

Blessed are the losers and the babies and the parts of ourselves that are so small, the parts of ourselves that don’t want to make eye contact with a world that loves only the winners.

Blessed are the forgotten.

Blessed are the closeted.

Blessed are the unemployed, the unimpressive, the underrepresented….

I imagine Jesus standing there blessing us all because I believe that is our Lord’s nature. Because, after all, it was Jesus who had all the powers of the universe at his disposal but did not consider his equality with God something to be exploited. Instead, he came to us in the most vulnerable of ways, as a powerless, flesh-and-blood newborn. As if to say, “You may hate your bodies, but I am blessing all human flesh. You may admire strength and might, but I am blessing all human weakness. You may seek power, but I am blessing all human vulnerability.”… [Jesus] was God’s Beatitude—God’s blessing to the weak in a world that admires only the strong.