Otec Richard poukazuje na Boží smlouvu s židovským národem, aby ilustroval, že volba spočívá výhradně na Boží straně, nikoli na našich vlastních zásluhách:

Myšlenku milosti v hebrejských Písmech nejprve vnímáme skrze pojem vyvolení či vyvolenosti. To se nakonec nazývá „smlouvní láska“, protože se z toho nakonec stává vzájemné dávání a přijímání. Tato láska vždy vychází z Boží strany směrem k lidu starověkého Izraele a ten se postupně učí jí důvěřovat a odpovídat jí stejným způsobem. Bible ukazuje neúnavný pohyb směrem k intimitě a božskému sjednocení mezi Stvořitelem a stvořeními. Aby k tomu mohlo dojít, musí mezi oběma stranami existovat určitá míra kompatibility, podobnosti nebo dokonce „stejnosti“. Jinými slovy, v nás musí být kousek Boha, který touží najít sám sebe.

Poselství vštípené milosti jasně vidíme v Ježíši. On si uvědomuje, že je jedno s Bohem. Ježíš ví, že je to Bůh v něm, kdo poznává, miluje, uzdravuje a slouží. Ježíš plně důvěřuje své nejhlubší identitě a nikdy o ní nepochybuje, což je jedinečným rysem jeho božského synovství. Často pochybujeme o své skutečné identitě, o tom, že jsme milováni, popíráme ji a odmítáme, protože je pro nás těžké uvěřit tomu, co jsme si sami nevybrali, nevytvořili ani nezasloužili. Právě taková nevysvětlitelná bezdůvodná laskavost je smyslem milosti a také důvodem, proč se bojíme jí důvěřovat. Ano, je to Bůh v nás, kdo vždy hledá a poznává Boha; podobné se vždy poznává. Jsme stvořeni jeden pro druhého od počátku (Efezským 1,4–6). Možná je nejvyšší milostí vědět, že už od samého začátku je to všechno milost! Je již milostí uznat, že jde o milost. [1]

Bůh nemiluje starověký hebrejský lid ani nikoho jiného proto, že jsme dobří. Bůh nás miluje na základě svobodného a vědomého rozhodnutí. Přijímání Boží lásky nikdy nebylo soutěží o to, kdo je toho hoden. Pro téměř každého je velmi těžké to přijmout. Je to nakonec o odevzdání se a nikdy o úplném pochopení. Pýcha se málokdy podřídí, dokud není „svržena ze svých trůnů“, jak to vyjádřila Marie (Lukáš 1:52). Naše binární, soudící, soutěžící a srovnávající mozky to prostě nedokážou pochopit.

Bůh vás nemiluje proto, že jste dobří; Bůh vás miluje proto, že Bůh je dobrý, a vy pak můžete být dobří, protože čerpáte z tohoto nekonečného zdroje dobra. Čím jsem starší, tím více jsem si jistý, že Bůh je ten, kdo dává, a my jsme ti, kdo přijímají. Bůh je v mém životě vždy a navždy tím, kdo činí první krok, a já jsem občas jen vlažným příjemcem. Moje reakce, malá jako hořčičné zrnko, se zdá být pro pokorného Boha více než dostačující, i když je hořčičné zrnko „nejmenší ze všech semen“ (Matouš 13,32).

Bůh využívá všeho, co mu nabízíme, a tím rozšiřuje naši svobodu. Jinak by to nebyla láska založená na smlouvě, ale pouhé donucení. Bůh do nás vkládá touhu po ještě větší blízkosti s Ním.

Father Richard points to God’s covenant with the Jewish people to illustrate how the choosing rests entirely on God’s side, not on our own merit:

We first see the idea of grace in the Hebrew Scriptures through the concept of election or chosenness. This is eventually called “covenant love” because it finally becomes a mutual giving and receiving. This love is always initiated from God’s side toward the people of ancient Israel, and they gradually learn to trust it and respond in kind. The Bible shows a relentless movement toward intimacy and divine union between Creator and creatures. For this to happen, there needs to be some degree of compatibility, likeness, or even “sameness” between the two parties. In other words, there has to be a little bit of God in us that wants to find itself.

We see the message of implanted grace clearly in Jesus. He recognizes that he is one with God. Jesus knows that it is God in him doing the knowing, loving, healing, and serving. Jesus fully trusts his deepest identity and never doubts it, which is the unique character of his divine sonship. We often doubt, deny, and reject our true identity, our own belovedness, finding it hard to believe what we did not choose, create, or earn for ourselves. Such unaccountable gratuity is precisely the meaning of grace and also why we are afraid to trust it. Yes, it is God in us that always seeks and knows God; like always knows like. We are made for one another from the beginning (Ephesians 1:4–6). Maybe the ultimate grace is to know that it is all grace to begin with! It is already a grace to recognize that it is grace. [1]

God doesn’t love the ancient Hebrew people or anybody else because we are good. God loves us from a free and deliberate choice. Receiving God’s love has never been a worthiness contest. This is very hard for almost everyone to accept. It is finally a surrendering and never a full understanding. The proud will seldom submit until they are “brought down from their thrones,” as Mary put it (Luke 1:52). It just does not compute inside our binary, judging, competing, and comparing brains.

God does not love you because you are good; God loves you because God is good, and then you can be good because you draw upon such an Infinite Source of Goodness. The older I get, the more I am sure that God does all the giving and we do all the receiving. God is always and forever the initiator in my life, and I am, on occasion, the half-hearted respondent. My mustard seed of a response seems to be more than enough for a humble God, even though the mustard seed is “the tiniest of all the seeds” (Matthew 13:32).

God makes use of everything that we offer and thus expands our freedom. Otherwise, it would not be a covenant love, but a mere coercion. God implants the desire within us to desire even more intimacy with God.