Pro otce Richarda začíná pravá modlitba pozitivním "ano", odevzdáním se Bohu a realitě:

Když jsem v roce 1961 nastoupil do františkánského semináře, součástí našeho výcviku bylo učit se vyhýbat všem rozptýlením, odolávat jim a stavět se proti nim. Byla to taková špatná výuka, ale tehdy to byl jediný způsob našeho myšlení. Všechno bylo o síle vůle: celibát silou vůle, chudoba silou vůle, společenství silou vůle. Ale síla vůle není to, co potřebujeme - nebo to není všechno, co potřebujeme! Potřebujeme sílu vzdát se vůle, čelit tomu, co je, a dokonce tomu důvěřovat. Tak to je hrdinství! Cokoli menšího je neplodné a marné úsilí, protože pokud začneme s negativní energií, s "ne", daleko se nedostaneme (viz Římanům 7,7-11). To byl rozsah učení, kterého se mi dostalo, a ve skutečnosti to nebylo žádné učení - jen "Nedělej to!". Když to uslyšíme, ego se okamžitě vzepře. Některé dny máme silnou vůli a daří se nám, ale většinou se nám to sotva podaří. [1]

Známe starý šibalský výrok: "Nemysli na slona". Pokud se snažíme nemyslet, ten nebezpečný slon se nám do mysli vždycky znovu vplíží! Jen počkejte. Aktivně se proti něčemu stavět vlastně zapojuje a dodává tomu energii. Proto tolik duchovních učitelů říká: "Čemu se bráníš, to přetrvává."

Naší první energií musí být energie "ano", přijetí toho, co je. Odtud se můžeme pohybovat, budovat a pokračovat, i když v opozici. Musíme si vybrat pozitivní, což znamená zvolit si lásku, a spočinout v ní minimálně na patnáct vědomých sekund. Tak dlouho prý trvá, než se pozitivita otiskne do neuronů. [2]

Otec Richard radí "nelpět na ničem a neprotiřečit si", pokud jde o to, jak čelit rozptýlení v kontemplativní modlitbě:

Kdybych svému novicmistrovi řekl, že se nehodlám bránit rozptýlení, řekl by: "Takže se budeš zabývat chlípnými nebo nenávistnými myšlenkami?"

"Ano," odpověděl bych. Ale to by mi unikla hlavní pointa. Ke skutečnému učení dochází, když si dokážeme přiznat, že máme nějakou myšlenku nebo pocit, a uznat, že je prázdný, pomíjivý a je součástí fantazie, která nemá žádnou konečnou realitu, kromě toho, že slouží jako zdroj informací.

Musíme sami sobě upřímně naslouchat. Musíme naslouchat jakékoli myšlence nebo pocitu tak dlouho, abychom se zeptali: "Proč si to myslím? Co tato myšlenka odhaluje ve mně nebo o mně? Proč jsem ochoten se touto negativní, obviňující nebo chlípnou myšlenkou zabývat?"

Nemusíme se za myšlenku nebo pocit nenávidět ani odsuzovat, ale musíme jim dovolit, aby vydaly svou moudrost. Pak si uvědomíme, že je to zraněná nebo potřebná část našeho já, která tyto nezdravé myšlenky vytváří. Naše pravé já, naše celé já, je nepotřebuje a nebude se s nimi ztotožňovat.

Pokud dokážeme nechat své myšlenky a pocity projít skrze nás, aniž bychom na nich lpěli nebo jim odporovali - a aniž bychom kdy očekávali dokonalý úspěch - slibuji, že se dostaneme na hlubší, širší a moudřejší místo. Dokonce i naše neschopnost plně uspět je sama o sobě další úžasnou lekcí. [3]

For Father Richard, true prayer begins with a positive “yes,” a surrender to God and Reality:

When I entered the Franciscan seminary in 1961, part of our training was learning to avoid, resist, and oppose all distractions. It was such poor teaching, but it was the only way we thought back then. It was all about willpower: celibacy through willpower, poverty through willpower, community through willpower. But willpower isn’t what we need—or it’s not all that we need! We need the power to surrender the will, to face, and even to trust what is. Now, that’s heroic! Anything less is a fruitless and futile effort, because if we start with negative energy, a “don’t,” we won’t get very far (see Romans 7:7–11). That was the extent of the teaching I received, and it was really no teaching at all—just “Don’t!” When we hear that, the ego immediately pushes back. Some days we have strong willpower and we succeed, but most days we barely succeed. [1]

We know the old shibboleth, “Don’t think of an elephant.” If we try not to, that dang elephant invariably sneaks back into our minds! Just wait. To actively oppose something actually engages with it and gives it energy. That’s why so many spiritual teachers say, “What you resist persists.”

Our first energy has to be “yes” energy, an acceptance of what is. From there we can move, build, and proceed, even if in opposition. We must choose the positive, which is to choose love, and rest there for a minimum of fifteen conscious seconds. It takes that long for positivity to imprint in the neurons, I’m told. [2]

Father Richard advises “neither clinging nor opposing” when it comes to facing distractions in contemplative prayer:

If I had told my novice master I wasn’t going to fight my distractions, he would have said, “So you’re going to entertain lustful or hateful thoughts?” But that would have missed the major point. The real learning curve happens when we can admit we’re having a thought or feeling and recognize that it’s empty, passing, and part of a fantasy that has no final reality except as a source of information.

We must listen honestly to ourselves. We must listen to whatever thought or feeling arises long enough to ask, “Why am I thinking this? What is this thought revealing in or about me? Why am I willing to entertain this negative, accusatory, or lustful thought?”

We don’t have to hate or condemn ourselves for a thought or feeling, but we do have to let it yield its wisdom. Then we will realize it is a wounded or needy part of us that creates these unhealthy thoughts. Our true self, our whole self, doesn’t need them, and will not identify with them.

If we can allow our thoughts and feelings to pass through us, neither clinging to them nor opposing them—and without ever expecting perfect success—I promise that we will come to a deeper, wider, and wiser place. Even our inability to fully succeed is, in itself, another wonderful lesson. [3]