Tvořit umění znamená milovat se s posvátnem. -Mirabai Starr, Divoké milosrdenství 

Mirabai Starr se zamýšlí nad skokem víry, který je nutný k přijetí pozvání k tvorbě:  

Zázračná událost se odehraje, když do transformujícího plamene tvořivosti vhodíme olovo svého osobního příběhu. Naše těžkosti se promění v něco zlatého. Tímto zlatem uzdravujeme sami sebe a vykupujeme svět. Jako každá duchovní praxe vyžaduje i tato tvůrčí alchymie skok víry. Když se objevíme, abychom tvořili umění, musíme se nejprve ztišit natolik, abychom slyšeli, co se skrze nás chce vyjádřit, a pak musíme ustoupit z cesty a nechat to. Musíme být ochotni setrvat v prostoru nevědění, abychom se mohli usadit v poznání. Takový prostor je posvátný. Je liminální a je numinózní. Je děsivý a oživující. Nevyžaduje méně než všechno a vrací desatero..... Jde o to, abychom si dovolili stát se nádobou, kterou projde umělecké dílo, a dovolili, aby toto dílo vedlo naše ruce. Jakmile tak učiníme, souhlasíme s posvátným dobrodružstvím. Říkáme ano transcendentní a ztělesněné přítomnosti svatého. [1]  

Umělec Scott Avett popisuje posvátný rozhovor, který se odehrává v jeho ateliéru:  

Malování je však jako život. Zrodí se nápad, přijme se pozvání a oddanost se udržuje v tajemném daru radosti a utrpení od svého vzniku až do konce. Právě v nejhlubších a nejtemnějších okamžicích tohoto tajemství mohu pociťovat nejtěžší pochybnosti, ale toužím tvořit věrně. Abych mohl věrně tvořit, žádá se po mně, abych následoval myšlenku do temnoty, aniž bych věděl, kam povede a co ze mě může vzejít. Vstoupit do této tajemné výměny je víra sama....  

Tady ve studiu jsou směry, kterými se mohu vydat, nekonečné. Oceán obrazů a zvuků je bezedný. Seznam nástrojů k vytvoření jediné stopy je nekonečný. To vše proto, abych řekl jediné: "Já jsem." Pod různými proklamacemi jsem vytvořil mnoho zapomenutelných děl: "Budu", "Chci", "Mohu", "Měl bych" a "Musím", to je několik z těch, které mě napadají. Jsou to ozvěny světa, který je posedlý "dělat to správně". Vrhám se do toho a zkouším si tuto správnost, ale v těchto chvílích přestávám existovat. Mizím v aspiraci a stávám se cizincem sobě i Bohu. Jedním slovem, odcházím. Když se však vracím, přicházím do přítomnosti. Zahlédnu nebeské království. Jsem k tomu vlastně v každém okamžiku vyzván, ale znovu a znovu se vytrácím. Skrývám se před Bohem za svými proklamacemi, dokud opět nesouhlasím a všechna tato tvrzení nezmizí ve věčném "já jsem". Je to "jsem Boží dítě" "já jsem". Vše, co dělám, závisí právě na této pravdě. [2]  

To make art is to make love with the sacred. —Mirabai Starr, Wild Mercy 

Mirabai Starr considers the leap of faith required to accept the invitation to creativity:  

A miraculous event unfolds when we throw the lead of our personal story into the transformative flames of creativity. Our hardship is transmuted into something golden. With that gold we heal ourselves and redeem the world. As with any spiritual practice, this creative alchemy requires a leap of faith. When we show up to make art, we need to first get still enough to hear what wants to be expressed through us, and then we need to step out of the way and let it. We must be willing to abide in a space of not knowing before we can settle into knowing. Such a space is sacred. It is liminal, and it’s numinous. It is frightening and enlivening. It demands no less than everything, and it gives back tenfold…. The thing is to allow ourselves to become a vessel for a work of art to come through and allow that work to guide our hands. Once we do, we are assenting to a sacred adventure. We are saying yes to the transcendent and embodied presence of the holy. [1]  

Artist Scott Avett describes the sacred conversation that takes place in his studio:  

Painting is like living, though. An idea is born, an invitation accepted, and a devotion sustained in a mysterious gift of joy and suffering, from its inception to its end. It is in the deepest and darkest moments of this mystery that I may feel the heaviest of doubts, but I long to create faithfully. To create faithfully, I am asked to follow an idea into darkness, not knowing where it will go or what may come of me. To enter into this mysterious exchange is faith itself….  

Here in the studio, the directions I can go are endless. The ocean of images and sounds is bottomless. The list of tools to make a single mark is infinite. All of this to say one thing, “I am.” I have created many forgettable works under different proclamations: “I will,” “I want,” “I can,” “I should,” and “I need to” are a few that come to mind. These are the echoes of a world obsessed with “doing it right.” I jump in and try my hand at this rightness, but I cease to exist in these moments. I disappear into aspiration and become a stranger to myself and God. In a word, I leave. When I return, however, I arrive in the present. I catch a glimpse of the kingdom of heaven. I am actually invited to do this at every moment, but I slip away again and again. I hide from God, behind my proclamations, until I consent once again, and all these claims fade into the eternal “I am.” It is the “I am a child of God” “I am.” Everything I do hinges on this very truth. [2]