Klára z Assisi poskytuje duchovní radu české princezně Anežce Pražské. Doporučuje jí modlit se před obrazy kříže:

Hleď, rozjímej, přemýšlej, nejvznešenější královno, toužící následovat svého manžela… Budeš-li s ním trpět, budeš s ním také kralovat. Budeš-li s ním truchlit, budeš se s ním také radovat. Zemřeš-li s ním na kříži utrpení, budeš s ním vlastnit příbytky v nebi uprostřed slávy svatých a tvé jméno bude zapsáno v knize života. [1]

Františkánský mnich a autor Dan Riley (1943–2024) se zamýšlí nad Klářiným druhým dopisem Agnes a popisuje tuto zážitkovou formu modlitby jako „františkánskou lectio“:

Pro Kláru, Františka a jejich následovníky to, čemu říkáme „Lectio“, vždy směřuje k actio – k milujícímu a uzdravujícímu jednání, k milosrdnému pohybu směrem ke spravedlnosti. Má to sférickou povahu, vychází to z Ukřižovaného v Kristu, před nímž sedíme ty i já. Ona nás uvádí do této sféry lásky, kolem osy – prapůvodního stromu…

Svatý Bonaventura nám ukazuje určitý způsob, jak upřednostnit „poznávání“, což zahrnuje to, že se ocitneme na místě, kde se můžeme naučit více než jen poznat…. Jinými slovy, tento druh poznání vyvolává v našich srdcích údiv namísto dualismu či jistoty v našich myslích. Učit se znamená vstoupit do činnosti, i když je temná, nejasná, zahalená či zastřená. Vy i já putujeme v důvěře před krucifixem, zrcadlem našich životů. Přicházíme se svými otázkami. Můžeme být upřímní a opravdoví.

Riley poznamenává, že cokoli dobrého, pravdivého nebo krásného může upoutat náš pohled a vybízet k posvátnému čtení. V této formě modlitby mohou v našem vědomí vyvstat údiv, vděčnost a propojenost:

Když nás Klára žádá, abychom upřeli pohled na ukřižovaného Krista, toho, před nímž sama dlouho sedávala, zve nás k zážitku, který se u každého z nás bude odvíjet jinak. Zve nás, abychom upřeli pohled na Krista, který již vstal z mrtvých, který nás předběhl do Galileje, … a vstoupil do světa zcela a plně živý. Z jejích dopisů Agnes vyplývá pozvání do samého jádra krásného, strašného tajemství, které je srdcem všeho stvořeného: svoboda v Kosmickém Kristu. Když říká „upírat zrak na“, věřím, že nás zve k tomu, abychom rozšířili ohnisko svého pohledu. Klára se při pohledu na krucifix nezabývala svou hříšností. Napojovala se na hluboké volání utrpení, smrti a vzkříšení Krista. (Prováděla Lectio s krucifixem.) Usilovala o sjednocení s osou vesmíru, s pólem lásky, kolem něhož se točí kompas života, a v této zkušenosti byla schopna být dostatečně prostorným „stanem“ pro Agnes a ostatní… Opět vidíme ve svaté Kláře jádro františkánství: hlubokou, osobní a ucelenou cestu uvnitř a skrze Krista a ven do světa. [2]

Clare of Assisi provides spiritual counsel to Bohemian princess Agnes of Prague. She recommends praying before images of the cross:

Gaze upon, examine, contemplate, most noble queen, desiring to follow your spouse…. If you suffer with him, you will reign with him. Grieving with him, you will rejoice with him. Dying with him on the cross of tribulation, you will possess mansions in heaven with him among the splendors of the saints, and your name will be recorded in the book of life. [1]

Franciscan friar and author Dan Riley (1943–2024) reflects on Clare’s second letter to Agnes and describes this experiential form of prayer as “Franciscan Lectio”:

For Clare, Francis, and their followers, what we call “Lectio” always moves toward actio—the loving and healing action, the merciful movement toward justice. This is spherical in nature, out from the Crucified One in Christ, before whom you and I sit. She brings us into this sphere of love, around the axle—the primal tree.…

St. Bonaventure points to us a certain way of prioritizing “coming to know,” which involves placing ourselves in a place where we might learn more than to know…. In other words, this kind of knowing causes wonder to rise up from our hearts instead of dualism or certainty from our minds. To learn is to enter activity, even if it is dark or unclear or veiled or obscured. You and I journey in trust before the crucifix, a mirror for our lives. We come with our questions. We can be honest and real.

Riley notes that anything good, true, or beautiful can attract our gaze and invite sacred reading. In this form of prayer, wonder, gratitude, and connectivity can arise within our consciousness:

When Clare asks us to gaze upon the crucified Christ, the one whom she had long sat before, she is inviting us into an experience that will unfold differently for each of us. She is inviting us to gaze upon the Christ who has already risen, who has gone on before us into Galilee, … and entered the world wholly and fully alive. What emerges in her letters to Agnes is an invitation into the core of a beautiful, terrible mystery that is at the heart of all that is created: freedom in the Cosmic Christ. When she says “gaze upon,” I believe she is inviting us to open the focal point of our gaze. Clare was not caught up in her sinfulness while looking at the crucifix. She was rejoining the deep call of the suffering, dying, and resurrection of Christ. (She was doing Lectio with the crucifix.) She was looking at becoming one with the axis of the cosmos, the love-pole of life’s compass, and in this experience she was able to be a large enough “tent” for Agnes and others…. Again, we see in St. Clare the heart of Franciscanism: a deep, personal integrated journey within and through Christ and out into the world. [2]