Proč je válka?… Protože já, můj soused i všichni ostatní nemáme dost lásky. Přitom bychom mohli bojovat proti válce a všem jejím zvrácenostem tím, že bychom každý den uvolňovali lásku, která je v nás spoutána, a dali jí šanci žít.

—Etty Hillesum, Přerušený život

Otec Richard již dlouho čerpá útěchu a moudrost z textů mladé židovské ženy Etty Hillesumové (1914–1943), protože věří, že její kontemplativní praxe a mystické zážitky vedly k většímu soucitu a činům ve světě plném utrpení. Krátce před svým odjezdem do internačního tábora Westerbork napsala Hillesumová do svého deníku:

Jedna věc mi je stále jasnější: že Ty nám nemůžeš pomoci, že my musíme pomoci Tobě, abys mohl pomoci nám. A to je vše, co v těchto dnech dokážeme, a také vše, na čem opravdu záleží: že v sobě uchováme ten malý kousek Tebe, Bože. A možná i v ostatních….Ty nám nemůžeš pomoci, ale my musíme pomoci Tobě a bránit Tvé příbytek v nás až do konce. [1]

Hillesumová plně přijala zlomenost reality a rozhodla se milovat ještě vědoměji:

Něco se vykrystalizovalo. Podívala jsem se přímo do očí naší zkáze, našemu bídnému konci, který již v mnoha drobných projevech v našem každodenním životě začal, a přijala jsem to do svého života, a moje láska k životu tím neutrpěla. Nejsem zahořklá ani vzpurná, ani v žádném případě skleslá. Den za dnem stále rostu, i když mi zkáza zírá přímo do očí. Už nebudu koketovat se slovy, neboť slova vyvolávají jen nedorozumění: smířila jsem se s životem…

„Smířením se s životem“ mám na mysli: realita smrti se stala nedílnou součástí mého života; můj život byl, takřka, prodloužen smrtí, tím, že jsem se smrti podívala do očí a přijala ji, tím, že jsem přijala zkázu jako součást života a již neplýtvám svou energií na strach ze smrti či odmítání uznat její nevyhnutelnost. Zní to paradoxně: tím, že smrt z našeho života vylučujeme, nemůžeme žít plnohodnotný život, a tím, že smrt do svého života přijímáme, jej rozšiřujeme a obohacujeme. [2]

V úvaze nad Ježíšovými slovy z Matouše 6,34, abychom se nestarali o zítřek, Hillesum píše:

Musíme s nimi bojovat každý den … s těmi mnoha malými starostmi o zítřek, neboť nás vysilují.… To, co je třeba udělat, musí být uděláno, a v ostatním si nesmíme dovolit, aby nás zaplavily tisíce malicherných obav a starostí, tolik projevů nedůvěry v Boha.… Nakonec máme jen jednu morální povinnost: znovu si v sobě vybojovat velké prostory klidu, stále více klidu, a vyzařovat jej směrem k ostatním. A čím více klidu bude v nás, tím více klidu bude i v našem zmítaném světě. [3]

Why is there a war?… Because I and my neighbor and everyone else do not have enough love. Yet we could fight war and all its excrescences by releasing, each day, the love that is shackled inside us, and giving it a chance to live.

—Etty Hillesum, An Interrupted Life

Father Richard has long drawn comfort and wisdom from the writings of the young Jewish woman Etty Hillesum (1914–1943), believing her to be someone whose contemplative practice and mystical experience led to greater compassion and action in a hurting world. Shortly before her departure for internment at the Westerbork transit camp, Hillesum wrote in her journal:

One thing is becoming increasingly clear to me: that You cannot help us, that we must help You to help ourselves. And that is all we can manage these days and also all that really matters: that we safeguard that little piece of You, God, in ourselves. And perhaps in others as well….You cannot help us, but we must help You and defend Your dwelling place inside us to the last. [1]

Hillesum fully accepted the brokenness of reality and chose to love ever more consciously:

Something has crystallised. I have looked our destruction, our miserable end which has already begun in so many small ways in our daily life, straight in the eye and accepted it into my life, and my love of life has not been diminished. I am not bitter or rebellious, or in any way discouraged. I continue to grow from day to day, even with the likelihood of destruction staring me in the face. I shall no longer flirt with words, for words merely evoke misunderstandings: I have come to terms with life.…

By “coming to terms with life” I mean: the reality of death has become a definite part of my life; my life has, so to speak, been extended by death, by my looking death in the eye and accepting it, by accepting destruction as part of life and no longer wasting my energies on fear of death or the refusal to acknowledge its inevitability. It sounds paradoxical: by excluding death from our life we cannot live a full life, and by admitting death into our life we enlarge and enrich [life]. [2]

Reflecting on Jesus’s words in Matthew 6:34 not to worry about tomorrow, Hillesum writes:

We have to fight them daily … those many small worries about the morrow, for they sap our energies.… The things that have to be done must be done, and for the rest we must not allow ourselves to become infested with thousands of petty fears and worries, so many motions of no confidence in God.… Ultimately, we have just one moral duty: to reclaim large areas of peace in ourselves, more and more peace, and to reflect it towards others. And the more peace there is in us, the more peace there will also be in our troubled world. [3]