Autorka Stephanie Duncan Smithová píše o Mariině "ano" Bohu jako o volbě expanze namísto kontrakce, která odráží vlastní Boží "ano" při stvoření:

Genesis vypráví příběh o Boží radikální volbě pro expanzi namísto štěstí a svět je na světě. Advent je ozvěnou a opakováním této Boží volby a svět se znovu rodí. Nejprve život z Božího lůna, nyní život ze ženy, která učinila radikální volbu pro expanzi, a to nejen nad štěstím, ale i nad osobním pohodlím, bezpečím a pověstí. Expanze byla výzvou a navzdory mnoha jejím rizikům řekla Boží matka ano - napínala své tělo i představivost, aby zjistila, jaká naděje to může být, která v ní nyní roste.

Kdyby řekla ne, nečelila by veřejné kontrole ani fyzickému ohrožení, jakému by ve své době čelila neprovdaná těhotná žena. Byla by ušetřena honu impéria na její rodinu, která se ocitla na černé listině a dohnala ji k životu uprchlíků na útěku. A nikdy by nepoznala nepředstavitelnou ztrátu, když viděla, jak její prvorozený syn naposledy vydechl.

Její cesta by byla mnohem bezpečnější, možná snazší a dokonce i šťastnější, kdyby Mary prostě nebyla. A přesto si vybrala rostoucí okraj, kde se vždycky najde naše nejopravdovější já a život. A tato volba uvolnila cestu životu světa. [1]

Duncan Smith nás vyzývá, abychom se zamysleli nad tím, jak se po nás v tomto období žádá, abychom rozšířili svá srdce:

Je mnoho způsobů, jak může život expandovat. Někteří tak učiní prostřednictvím tohoto konkrétního ženského svalu, ačkoli těhotenství zdaleka není výlučnou ikonou rozšíření, ani hlavní metaforou. Roztahování břicha není jistým ekvivalentem roztahování srdce a srdce, které se roztahuje, se nemusí nikdy projevit v těle....

Natahujeme se tím, že se natahujeme k sobě navzájem - tím, že se ze sólového aktu natahujeme do množného čísla "my", zájmena, které má Bůh nejraději. Život je dlouhý, hostina je široká a my jsme určeni k tomu, abychom ji drželi pohromadě. Naše srdce jsou svaly stvořené k obrazu Božímu, stvořené pro spojení. A je tolik způsobů, jak být spřízněni.

Svá vlastní dobrodružství uskutečňujeme pokaždé, když se odvážně vydáváme za hranice svého já směrem k druhému. Expanze je hymnou každého, kdo je "dost odvážný na to, aby zlomil své vlastní srdce". [2] Pokaždé, když se natáhneme k druhému - s ohledem na riziko, přinuceni láskou -, zpíváme jeho hymnu znovu....[3]

Advent není nic jiného než příběh o začátcích, který odhaluje Boha, jenž se odvažuje expandovat, jenž volí rozšíření před štěstím, bez ohledu na chaos. Toto období nám ukazuje úžasný pohled na Boha, který se stal radiálním, který se nikdy nepřestane natahovat ke svému milovanému, bez ohledu na rizika. A tak v pravém duchu adventu nacházíme odvahu k šanci. [4]

Author Stephanie Duncan Smith writes of Mary’s yes to God as a choice for expansion over contraction, mirroring God’s own yes in creation:

Genesis tells the story of God’s radical choice for expansion over happiness, and the world is born. Advent echoes and reprises this divine choice, and the world is reborn. First, life from the womb of God, now, life from a woman who made a radical choice for expansion, not just over happiness, but over personal comfort, safety, and reputation. Expansion was the call, and against its many risks, the mother of God said yes—stretching her body as well as her imagination for just what kind of hope this might be, growing now within her.

Had she said no, she would not have faced public scrutiny or physical endangerment as an unmarried pregnant woman in her day would have faced. She would have been spared the empire’s hunt for her blacklisted family, driving them to live the life of refugees on the run. And she would have never known the unthinkable loss of watching her firstborn take his last breath.

Her path would have been so much safer, perhaps easier and even happier, if Mary had just not. And yet she chose the growing edge, where our truest self and life will always be found. And this choice made way for the life of the world. [1]

Duncan Smith invites us to consider how we are being asked to expand our hearts in this season:

There are many ways for a life to expand. Some will do so through this particular muscle of women, though pregnancy is far from the exclusive icon of expansion, neither is it the primary metaphor. The stretching of a belly is not sure equivalence to the stretching of the heart, and the heart that stretches may never manifest itself in the body….

We stretch by reaching toward each other—by reaching out from the solo act into the plural “we,” the pronoun God loves most. Life is long, the feast is wide, and we are meant for keeping it together. Our hearts are a muscle made in the image of God, made for connection. And there are so many ways of being kindred.

We enact our own advents every time we brave reaching beyond the borders of the self toward each other. Expansion is the anthem of anyone who is “brave enough to break your own heart.” [2] Every time we reach toward each other—considering the risk, compelled by love—we sing its anthem anew….[3]

Advent is nothing if not the story of beginnings, revealing a God who dares to expand, who chooses enlargement over happiness, no matter the chaos. This season shows us the astonishing view of a God gone radial, one who will never stop reaching toward his beloved, no matter the risks. And so, in the true spirit of Advent, we find our courage to chance. [4]