Otec Richard se poprvé setkal s pojmy „pravé já“ a „falešné já“ díky trapistickému mnichovi Thomasovi Mertonovi (1915–1968), který prožil mystický zážitek na rohu ulic Fourth a Walnut (dnes Fourth a Muhammed Ali Boulevard) v Louisville ve státě Kentucky. Merton napsal:

V centru našeho bytí se nachází bod nicoty, který není dotčen hříchem ani iluzí, bod čisté pravdy, bod či jiskra, která patří zcela Bohu, která nikdy není k naší dispozici, z níž Bůh řídí naše životy, která je nepřístupná fantaziím naší vlastní mysli či brutalitě naší vlastní vůle. Tento malý bod nicoty a absolutní chudoby je čistou slávou Boha v nás. Je to takříkajíc [Boží] jméno vepsané v nás, jako naše chudoba, jako naše nuznost, jako naše závislost, jako naše [prvorozenství]. Je to jako čistý diamant, zářící neviditelným světlem nebes. Je v každém z nás, a kdybychom jej mohli vidět, spatřili bychom tyto miliardy světelných bodů, jak se spojují v tváři a záři slunce, které by zcela rozptýlilo veškerou temnotu a krutost života…. Nemám žádný návod, jak toto vidět. Je to prostě dáno. Ale brána nebes je všude. [1]

Otec Richard uvažuje:

Většina lidí tráví celý život tím, že se snaží dostát mentálním představám o tom, kým si myslí, že jsou, místo aby žili v tom prvotním „já“, které je v Božích očích již dobré. Jediné, čím však můžeme „splácet“ Bohu, ostatním nebo sobě samým, je to, kým skutečně jsme. Právě to Merton popisuje výše. Je to místo naprosté jednoduchosti. Možná se tam nechceme vydat, protože je to příliš jednoduché a téměř až příliš přirozené. Připadá nám to naprosto neokázalé. Není tu nic, za co bych si mohl gratulovat. Nemohu dokázat žádnou hodnotu, natož nadřazenost. Tam jsem nahý a chudý. Po letech předstírání a projektování se to zpočátku bude jevit jako nic.

Ale když jsme nic, jsme v ideální pozici, abychom od Boha přijali vše. Jak říká Merton, náš bod nicoty je „čistá sláva Boží v nás“. Podíváme-li se na velké náboženské tradice, vidíme, že všechny používají podobná slova, aby ukázaly stejným směrem. Františkánským slovem je „chudoba“. Karmelitánským slovem je nada neboli „nicota“. Budhisté hovoří o „prázdnotě“. Ježíš ve svém úplně prvním blahoslavenství (Matouš 5,3) hovoří o tom, že máme být „chudí v duchu“.

Zenový mistr by pravé já nazval „tváří, kterou jsme měli ještě před narozením“. Pavel by to nazval tím, kým jsme „v Kristu, skryti v Bohu“ (Kolosanům 3:3). Je to to, kým jsme, ještě než jsme udělali cokoli správného či špatného, ještě než jsme si vůbec uvědomili, kým jsme. Myšlení vytváří oddělené já, ego, nejisté já. Naopak kontemplativní mysl, daná Bohem, rozpoznává Boží já, Kristovo já, pravé já plné hojnosti a hlubokého vnitřního bezpečí.

Father Richard first encountered the concept of the true self and false self from the Trappist monk Thomas Merton (1915–1968), who had a mystical experience on the corners of Fourth and Walnut (now Fourth and Muhammed Ali Boulevard) in Louisville, Kentucky. Merton wrote:

At the center of our being is a point of nothingness which is untouched by sin and by illusion, a point of pure truth, a point or spark which belongs entirely to God, which is never at our disposal, from which God disposes of our lives, which is inaccessible to the fantasies of our own mind or the brutalities of our own will. This little point of nothingness and of absolute poverty is the pure glory of God in us. It is so to speak [God’s] name written in us, as our poverty, as our indigence, as our dependence, as our [birthright]. It is like a pure diamond, blazing with the invisible light of heaven. It is in everybody, and if we could see it we would see these billions of points of light coming together in the face and blaze of a sun that would make all the darkness and cruelty of life vanish completely…. I have no program for this seeing. It is only given. But the gate of heaven is everywhere. [1]

Father Richard reflects:

Most people spend their entire lives living up to the mental self-images of who they think they are, instead of living in the primal “I” that is already good in God’s eyes. But all we can “pay back” to God or others or ourselves is who we really are. This is what Merton is describing above. It’s a place of utter simplicity. Perhaps we don’t want to go there because it is too simple and almost too natural. It feels utterly unadorned. There’s nothing to congratulate myself for. I can’t prove any worth, much less superiority. There I am naked and poor. After years of posturing and projecting, it will at first feel like nothing.

But when we are nothing, we are in a fine position to receive everything from God. As Merton says, our point of nothingness is “the pure glory of God in us.” If we look at the great religious traditions, we see they all use similar words to point in the same direction. The Franciscan word is “poverty.” The Carmelite word is nada or “nothingness.” The Buddhists speak of “emptiness.” Jesus speaks of being “poor in spirit” in his very first beatitude (Matthew 5:3).

A Zen master would call the true self “the face we had before we were born.” Paul would call it who we are “in Christ, hidden in God” (Colossians 3:3). It is who we are before we’ve done anything right or anything wrong, before we even have a conscious thought about who we are. Thinking creates the separate self, the ego self, the insecure self. The God-given contemplative mind, on the other hand, recognizes the God self, the Christ self, the true self of abundance and deep inner security.