Otec Richard Rohr se zabývá širokou definicí slova "hřích":

Velkou iluzí, kterou musíme všichni překonat, je iluze oddělenosti. Je to téměř jediný úkol náboženství - zprostředkovat nám nikoli důstojnost, ale sjednocení; znovu nás spojit s naší původní identitou "skrytou s Kristem v Bohu" (Kol 3,3). Bible tento stav oddělenosti nazývá "hříchem" a jeho úplné zrušení často uvádí jako jasný Boží úkol: "Můj milý lide, my už jsme Božími dětmi; jen to, co je v budoucnosti, ještě nebylo zjeveno, a pak už víme jen to, že budeme jako on" (1 Jan 3,2).

Slovo hřích má ve většině našich myslí tolik neužitečných konotací, že je dnes velmi problematické. Pro většinu z nás neznamená stav odcizení nebo oddělenosti. Místo toho se s ním pojí nemravné chování a osobní morální nehodnost. To jsou však pouze symptomy, nikoliv stav samotný! Odloučení lidé budou dělat hloupé a škodlivé věci. Místo toho je jádrem a základním významem hříchu jakýkoli život vedený samostatně a mimo "rajskou zahradu". Nikdy se nemůžeme stát dokonalými nebo "hodnými", ale můžeme se znovu spojit se svým Zdrojem.

Hřích popisuje především stav roztříštěnosti - kdy si část myslí, že je oddělena od Celku. Je to ztráta jakéhokoli vnitřního prožitku toho, kým jsme v Bohu. Toto "kdo" není nic, co bychom si mohli zasloužit nebo získat. Není to nic, čeho bychom mohli dosáhnout nebo k čemu bychom se mohli dopracovat. Proč? Protože to už máme.

Biblické zjevení je o probuzení, nikoli o dosažení. Je o realizaci, a ne o výkonnostních principech. Nemůžeme se tam dostat, můžeme tam pouze být, ale toto základní Bytí v Bohu je z nějakého důvodu příliš těžké uvěřit a příliš dobré, než aby to byla pravda. Přijmout ji může jen pokorný, protože potvrzuje více o Bohu než o nás.

Ego však dělá vše pro úspěch a dosažení. V tu chvíli se náboženství stává soutěží o důstojnost, ve které všichni prohrávají - což si uvědomují, pokud jsou upřímní. Mnoho lidí celou duchovní cestu vzdá, když vidí, že nemohou dostát principu výkonu. Nechtějí žít jako pokrytci.

Ve skutečnosti však sjednocení s Bohem spočívá v uvědomění a vyrovnání, v koperníkovské revoluci mysli a srdce, které se někdy říká obrácení. (Koperník ovšem jako první prohlásil, že svět se točí kolem Slunce, a ne naopak - v 16. století to bylo skutečně šokující odhalení!) Po obrácení, tomto hlubokém a podivuhodném vnitřním poznání, se jistě objeví zcela nové chování a životní styl. Není to tak, že když budu morální, budu milován Bohem; spíše musím nejprve zakusit Boží lásku a pak budu - téměř přirozeně - morální.

Father Richard Rohr explores a broad definition of the word “sin”:

The great illusion we must all overcome is the illusion of separateness. It’s almost the only task of religion—to communicate not worthiness, but union; to reconnect us to our original identity “hidden with Christ in God” (Colossians 3:3). The Bible calls that state of separateness “sin,” and its total undoing is stated frequently as God’s clear job description: “My dear people, we are already the children of God; it is only what is in the future that has not yet been revealed, and then all we know is that we shall be like him” (1 John 3:2).

The word sin has so many unhelpful connotations in most of our minds that it’s very problematic today. For most of us, it does not connote a state of alienation or separateness. Instead, it connotes naughty behavior and personal moral unworthiness. But these are merely symptoms and not the state itself! Disconnected people will do stupid and harmful things. Instead, the core and foundational meaning of sin is any life lived autonomous and outside “the garden of Eden.” We cannot ever become perfect or “worthy,” but we can become reconnected to our Source.

Sin primarily describes a state of fragmentation—when the part thinks it’s separate from the Whole. It’s the loss of any inner experience of who we are in God. That “who” is nothing we can earn or obtain. It’s nothing we can accomplish or work up to. Why? Because we already have it.

The biblical revelation is about awakening, not accomplishing. It’s about realization and not performance principles. We cannot get there; we can only be there, but that foundational Being-in-God, for some reason, is too hard to believe and too good to be true. Only the humble can receive it, because it affirms more about God than it does about us.

The ego, however, makes it all about achievement and attainment. At that point, religion becomes a worthiness contest in which everybody loses—which they realize, if they’re honest. Many people give up on the whole spiritual journey when they see that they can’t live up to the performance principle. They don’t want to live as hypocrites.

Yet union with God is really about awareness and realignment, a Copernican revolution of the mind and heart that is sometimes called conversion. (Copernicus, of course, was the first to claim that the world revolves around the sun, not vice versa—a truly shocking revelation in the 16th century!) Following conversion, that deep and wondrous inner knowing, a whole new set of behaviors and lifestyle will surely emerge. It is not that if I am moral, then I will be loved by God; rather, I must first come to experience God’s love and then I will—almost naturally—be moral.