Autorka Stephanie Duncan Smithová píše o své zkušenosti s potratem během adventního období. Vypráví o tom, jakou nechuť pociťovala ke svátečním oslavám v době svého zármutku:

Poprvé v životě jsem nešla na štědrovečerní bohoslužbu. Nedokázala jsem strávit takovou radost..... Nedokázala jsem se s přímou tváří zúčastnit této vzpomínky na vrcholné vyprávění o těhotenství, na tento příběh zrození, který ukončil všechny příběhy o zrození, v němž Bůh dokázal projít od embrya až k prvnímu vydechnutí - ale moje dcera to nedokázala.

Cole Arthur Riley píše: "Není většího vyčerpání než šaráda duchovnosti." [1] Neměla jsem prostě energii na to, abych tu šarádu udržovala.

Duncan Smith popisuje, jak advent uctívá temnotu přítomnou v našich životech a ve světě:

Když vás něco bolí, jediná věc, která je horší než bolest samotná, je intimní zranění, když vám někdo řekne, že vaše bolest není tak hrozná, že vaše bolest je jaksi neoprávněná. Neexistuje větší trauma než toto znehodnocení ve chvíli, kdy to, co nejvíce potřebujete, je empatické svědectví. Přesně tak na mě působil advent.

Ale nebyl to samotný advent, proti kterému jsem se vzpouzel. Byl to ten sacharin, točení, poloviční příběh s plným leskem, který z tohoto složitého příchodu Boha udělal jednorozměrnou radost, která vylučuje všechny ostatní zkušenosti.

Vtělení vždy přináší dobrou zprávu, ale nikdy nebagatelizuje reálnost naší bolesti. Advent ohlašuje naději, že přichází světlo, ale nejprve ohlašuje pravdu, že svět je právě teď velmi temný. Ve všech oslavách tohoto období se běžně zaměňují nitky adventu a Vánoc. Oslava Vánoc znamená jen tolik, pokud obchází velké očekávání, velké sténání samotného adventu. Ale právě zde začíná příběh - a samotný posvátný rok.

Prvním jazykem tohoto období očekávání nejsou zvonivé koledy, ale sténání - zvuková bolest zraňujícího světa.

Bůh adventu není Bohem lhostejnosti, ale Bohem, který vymyslel existenci zrcadlových neuronů - buněčné sítě zodpovědné za mnohé z toho, co nás činí lidmi, tedy za základní schopnost číst a reagovat na emocionální potřeby druhých. Každé lidské setkání s empatií začíná tím, že se zrcadlové neurony spustí jako svědectví o bolesti.

Je tedy příhodné, že posvátný rok začíná adventem. Lidská bolest je voláním - každé nervové zakončení volá. Vtělení je odpovědí - každý zrcadlový neuron Boha se rozpaluje, vulkanicky se probouzí. Bůh slyší náraz a křik našeho velkého pádu a jako matka přibíhá. Emanuel spěchá časem a prostorem, aby byl nejen nablízku naší bolesti, ale aby v ní byl člověkem s námi.

To, co mi uniklo, byla samotná podstata adventu: Je to celé období zasvěcené naslouchání bolesti a pojmenování noci. Nejenže je nám to dovoleno, jsme k tomu otevřeně vyzýváni.

Author Stephanie Duncan Smith writes about her experience of suffering a miscarriage during the Advent season. She recounts how averse she felt to the holiday celebrations in her time of grief:

For the first time in my life, I did not go to the Christmas Eve service. I couldn’t stomach that kind of joy…. I couldn’t participate straight-faced in this remembrance of the ultimate pregnancy narrative, this birth story to end all birth stories, in which God made it from embryo to first howling breath—but my daughter did not.

Cole Arthur Riley writes, “There is no greater exhaustion than a charade of spirituality.” [1] I simply had no energy to keep up the charade.

Duncan Smith describes how Advent honors the darkness present in our lives and world:

When you’re hurting, the only thing worse than the hurt itself is the intimate injury of being told your hurt isn’t that bad, that your pain is somehow unjustified. There is no greater trauma than this invalidation when what you most need is empathetic witness. That’s what Advent felt like to me.

But it wasn’t Advent itself I was bucking against. It was the saccharine, the spin, the half story with the full gloss that rendered this complex coming of God into one-dimensional joy that excludes all other experiences.

The Incarnation always brings good news, but it never minimizes the realness of our pain. Advent declares the hope that a light is coming, but first it declares the truth that the world right now is so very dark. In all the festivities of this season, the threads of Advent and Christmas are commonly confused. The celebration of Christmas only means so much if it bypasses the great waiting, the great groaning, of Advent itself. But this is where the story—and the sacred year itself—begins.

The first language of this expectant season is not bell carols but groaning—the audial ache of a hurting world.

The God of Advent is not a God of indifference, but the God who imagined mirror neurons into existence—the cell network responsible for so much of what makes us human, which is the basic ability to read and respond to the emotional needs of others. Every human encounter of empathy begins with mirror neurons firing in witness to pain.

It is fitting, then, that the sacred year begins with Advent. Human pain is the call—every nerve ending crying out. The Incarnation is the response—every mirror neuron of God firing, volcanic in awakening. God hears the crash and cries of our great fall and, like a mother, comes running. Emmanuel rushes through time and space to be not just near our hurt, but human with us in it.

What I had missed was the very essence of Advent: This is an entire season dedicated to hearing the hurt and naming the night. We are not just allowed to do so, we are openly called to do so.