Tehdy k němu přiváděli děti, aby na ně vložil ruce a modlil se za ně. Učedníci se ostře ohradili proti těm, kteří je přiváděli, ale Ježíš řekl: „Nechte děti přijít ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království nebeské.“ —Matouš 19,13–14

James Finley vysvětluje, jak Terezie z Lisieux chápala naše povolání být jako „malé děti“:

Terezie vstoupila do kláštera v patnácti letech a o několik měsíců později zahájila noviciát, což znamená, že přijala hábit zakleté karmelitky. Zvolila si řeholní jméno Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté tváře….

Tereziin důraz na dětství a Dítě Ježíše v jejím učení vůbec neznamená, že nemáme dospět v dospělé, ale spíše ukazuje, že existují určité dětské vlastnosti, které jsou podstatou duchovní zralosti. Jak můžeme my, jako dospělí, pěstovat tyto dětské vlastnosti, abychom prohloubili svou zkušenost a reakci na Boží přítomnost v našem životě?

Terezie ve své autobiografii píše: „Ježíš se uráčil ukázat mi cestu, která vede k této Božské peci, a touto cestou je odevzdání se jako malé dítě, které bez strachu spí v náruči svého otce.“ [1] Nazývá to božskou pecí – a podobně hovoří i jiní mystici –, abychom si představili rozžhavenou pec. Když na ni kapnete vodu, ta se vypaří. Je to tak hluboká láska a naprostá důvěra, že veškerý strach mizí. Bůh nás miluje nekonečně a drží nás v nekonečné lásce, která zcela a naprosto přesahuje jakýkoli zdroj strachu, jakýkoli zdroj smutku. Dítě je jako kojence v naprosté důvěře a bezpečí, které klidně spí v Božích náručích. Odpočíváme uprostřed strachu, uprostřed smutku, ale jsme zakotveni v této lásce, která přesahuje strach i smutek.

Je to náš věčný osud: věčná jednota s věčnou Boží láskou jako milovaní. Pro Terezu spočívá způsob, jakým do tohoto tajemství vstupujeme na základě zkušenosti, v jeho přijetí. Musíme je však přijmout tak, jak ho přijímá malé dítě. Je dobré, že se snažíme ho přijmout, ale dokud se o to jen snažíme, nepřijímáme ho ještě tak, jak ho přijímá dítě. Když rodiče milují své dítě, dítě se nesnaží přijmout, že je milováno. Dítě je milováno, protože děti jsou ve svém středu projevem přijetí. Právě to dělá děti tak okouzlujícími a právě to činí týrání dětí tak bolestivým a hlubokým…

Zdá se mi, že otázka v reakci na učení Terezie z Lisieux zní: „Jak se můžeme naučit překročit pouhé snažení a dospět k činu přijetí?“ Myslím, že právě proto se Tereziina duchovní cesta nazývá „malá cesta“. Nejde o velkou, ohromující zkušenost. Jde o to vyladit svá srdce k takové jemnosti, aby se v nás uskutečnila svrchovanost této lásky.

Then children were being brought to him in order that he might lay his hands on them and pray. The disciples spoke sternly to those who brought them, but Jesus said, “Let the children come to me, and do not stop them, for it is to such as these that the kingdom of heaven belongs.” —Matthew 19:13–14

James Finley unpacks how Thérèse of Lisieux understood our calling to be like “little children”:

Thérèse entered the monastery at fifteen, and she began her novitiate a few months later, which means she took the habit of a cloistered Carmelite sister. She took the devotional name of Thérèse of the Child Jesus and of the Holy Face….

Thérèse’s emphasis on childhood and the child Jesus in her teaching doesn’t at all suggest that we’re not to mature into adults but rather see that there are certain childlike qualities that are the essence of spiritual maturity. How can we, as adults, cultivate these childlike qualities as a way to deepen our experience and response to God’s presence in our life?

Thérèse writes in her autobiography, “Jesus deigned to show me the road that leads to this Divine Furnace, and this road is the surrender of a little child who sleeps without fear in its father’s arms.” [1] She calls it a divine furnace—and other mystics speak this way as well—so that we imagine a red-hot stove. You put a drop of water on the stove and it vanishes. This is such a deep love and complete trust that all fear vanishes. We’re infinitely loved by God and held by God in an infinite love that completely and utterly transcends any source of fear, any source of sadness. The child is like an infant in complete trust and safety, sound asleep in the arms of God. We’re resting in the midst of a fear, in the midst of the sadness, but we’re grounded in this love that transcends the fear and transcends the sadness.

It’s our eternal destiny: an eternal oneness with the eternal love of God as the beloved. For Thérèse, the way we enter into this mystery experientially is to accept it. But we have to accept it as a small child accepts. It’s good for us to try to accept it, but as long as we’re trying to accept it, we’re not yet accepting the way a child accepts. When parents love their child, the child doesn’t try to accept that they’re loved. The child is loved because children are acts of acceptance in our midst. That’s what makes children so disarming, and it’s what makes child abuse so painful and deep….

It seems to me that the question in response to Thérèse’s teaching is: “How can we learn to go beyond trying to an act of acceptance?” I think this is why Thérèse’s spiritual path is called “the little way.” It’s not a big, overwhelming experience. It’s about calibrating our hearts to such subtlety that the sovereignty of this love is realized within us.