Na virtuálním setkání CAC s názvem „Jak najít naději v těžkých časech?“ se k týmu CAC připojil umělec a hudebník Jon Batiste, držitel ceny Grammy, a zapojil se do diskuse. Děkanka fakulty Carmen Acevedo Butcher se Batisteho zeptala na radost a oslavu jako způsob, jak potvrdit naši lidskost uprostřed okolností, které nás zbavují lidskosti: „Kde v současné době vnímáte tuto dehumanizaci a jak bychom se mohli opřít o radost jako o akt odporu?“ Batiste odpověděl:

O době, ve které žijeme, lze říci mnoho věcí a existuje mnoho způsobů, jak na ni nahlížet. Obecně rád vnímám dění z různých úhlů pohledu. Všechny tyto věci se odehrávají najednou – z perspektivy vašeho vlastního života, z perspektivy pozorování světa kolem vás a v konečném důsledku i z perspektivy pozorování historie. Můžeme vidět přílivy a odlivy času a to, jak jsme v průběhu naší generace i generací minulých prošli všemi těmito různými fázemi.

Musíte tedy začít tím, že najdete zakořenění, které je pro vás pravdivé a smysluplné. Právě tam nakonec začínáme nacházet autentickou radost, protože radost pramení z bolesti. Je to přeměna a alchymie bolesti. Přeměňuje ji do prostoru, který je pro vás pravdivý a autentický, i když se okolnosti kolem vás nemění. Hlubokou naději nelze potlačit nepříznivými okolnostmi. Naděje přesahuje podmínky vašich okolností.

Naději [můžeme] ztratit, když už nevěříme nebo nevidíme důkazy o pozitivním výsledku, ale nejhlubší naděje spočívá v tomto vnitřním vědomí, že nejjasnější světlo může vzejít z nejtemnějších okamžiků. Tuto naději najdete... tím, že si nejprve položíte otázky: „V co doufám? Pro koho to je? Kdo má naději pod kontrolou? V čem je moje naděje zakořeněna? Jaká je moje víra ohledně konečného výsledku?“

Začala jsem si uvědomovat, že naděje přesahuje fyzickou rovinu. Naděje je jazykem neviditelného. Přesahuje okolnosti, protože přesahuje fyzickou realitu. Je duchovní. Je to jazyk neviditelné říše, která je stejně skutečná, ne-li skutečnější, než věci, které můžeme vidět a dotknout se jich. Naděje je hluboké vnitřní vědění, které pramení z budování tohoto [základu]. Proto rád říkám, že naděje je jako kontaktní sport. Pracujete na ní. Zlepšujete se v ní. Můj dům by mohl být zaplavený a střecha by mohla hořet, a přesto v sobě mohu mít pocit naděje. Zůstanu v té lodi.

Není to vždy snadné, ale je to volba, která – jakmile ji jednou učiníme a zakořeníme se v nejhlubším, nejautentičtějším místě svého života, ať už jsme se tam dostali jakkoli – nám umožní skutečně podle ní žít. Můžeme na tom stavět a to se násobí, bez ohledu na okolnosti, které nás obklopují, bez ohledu na to, jaké by mohly být, a ať už je máme pod kontrolou, nebo ne.

At the CAC’s virtual gathering “How Do We Find Hope in Hard Times?,” Grammy Award–winning artist and musician Jon Batiste joined the CAC team in conversation. Dean of Faculty Carmen Acevedo Butcher asked Batiste about joy and celebration as a way to affirm our humanity amid circumstances that dehumanize us: “Where are you seeing that dehumanization right now, and how might we lean into joy as an act of resistance?” Batiste responded:

There are so many things that we can say about the times we’re in, and so many ways to look at it. In general, I like to look at things as happening on different axes. There are all these things happening at once from the perspective of your own life, the perspective of observing the world around you, and ultimately, observing history. We can see the ebbs and flows of time, and how we’ve gone through all of these different phases within the course of our generation and generations past.

So you have to start by finding a rooting that is true and meaningful for you. That’s ultimately where we begin to find authentic joy, because joy comes from pain. It’s a transmutation and an alchemizing of pain. It shifts it into a space that is true and authentic for you, even if the circumstances around you don’t change. Deep hope can’t be suppressed by bad circumstances. Hope transcends the conditions of your circumstances.

We [can] lose hope when we don’t believe or see evidence of a positive outcome anymore, but the deepest hope is this inner knowing that the brightest light can come from the darkest moments. You find that hope ... by first questioning, “What are the things that I’m hoping for? Who are they for? Who is in control of hope? What is my hope rooted in? What is my belief about the ultimate outcome?”

I’ve started to learn that hope transcends the physical. Hope is the language of the invisible. It transcends circumstances because it transcends physicality. It’s spiritual. It’s the language of the invisible realm, which is just as real, if not more real, than the things we can see and touch. Hope is the deep inner knowing that comes from building that [foundation]. That’s why I like to say that hope is like a contact sport. You work on it. You get better at it. My house could be flooded, and the roof could be on fire, and still, there’s a sense of hope I can have. I’m going to stay in that boat.

This isn’t easy all the time, but it’s a choice that—once we make it and we root ourselves in the deepest, most authentic place in our life, however we arrived there—then we can truly live that out. We can build on that, and it compounds, no matter what the circumstances surrounding us are, no matter what they could be, and whether we have control of them or not.