Kristus je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření. Vždyť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, ať už trůny nebo panstva nebo knížectví či mocnosti; všechno bylo stvořeno skrze něj a pro něj. On je přede vším a v něm všechno drží pohromadě.

- Koloským 1,15-17

Otec Richard popisuje, jak první křesťané chápali Krista jako transcendentní přítomnost, která přebývá v nich a s nimi a proměňuje všechny věci.

Kristovo tajemství je přebývání Boží Přítomnosti ve všech a ve všem od počátku věků.

Jak řekl anglický mystik dvacátého století Caryll Houselander: "Kristus je všude; v něm má každý druh života smysl a má vliv na každý jiný druh života."

Kristus je všude, v něm má každý život svůj smysl a má vliv na každý jiný druh života. [1]

Pokud nám to dnes připadá nějak exotické, prvním křesťanům by to tak rozhodně nepřipadalo. Zjevení Zmrtvýchvstalého Krista jako všudypřítomného a věčného bylo jasně potvrzeno v Písmu (Koloským 1, Efezským 1, Janovi 1, Židům 1) a v rané církvi, kdy euforie křesťanské víry byla ještě tvůrčí a expandující. V naší době je však třeba k tomuto hlubokému způsobu vidění přistupovat jako k jakémusi rekultivačnímu projektu. Poté, co se západní a východní církev oddělily ve velkém schizmatu v roce 1054, jsme na Západě postupně ztratili toto hluboké chápání toho, jak Bůh osvobozuje a miluje vše, co je. Místo toho jsme postupně omezili Boží přítomnost na jediné Ježíšovo tělo, zatímco je možná stejně všudypřítomná jako světlo samo - a neohraničitelná lidskými hranicemi.

Pokud moje vlastní zkušenost něco naznačuje, může objevení Krista jako transcendentna uvnitř každé "věci" ve vesmíru proměnit způsob, jakým vnímáme a žijeme v našem každodenním světě. Může nám nabídnout hluboký a univerzální smysl, který se zdá, že západní civilizaci dnes chybí a po kterém touží. Má potenciál znovu zakotvit křesťanství jako přirozené náboženství, a ne jako náboženství založené na zvláštním zjevení, které je dostupné jen několika šťastným osvíceným lidem.

Jak se vyjádřil G. K. Chesterton, naším náboženstvím není církev, ke které patříme, ale kosmos, v němž žijeme. [2] Jakmile poznáme, že celý fyzický svět kolem nás, celé stvoření, je pro Boha úkrytem i místem zjevení, stává se tento svět domovem, bezpečným, okouzleným, nabízejícím milost každému, kdo se do něj zahloubá. Takovému hlubokému a klidnému nazírání říkám "kontemplace"

Podstatnou funkcí náboženství je radikálně nás spojit se vším (re-ligio = znovu spojit, znovu propojit).Kosmické pojetí Krista nikomu nekonkuruje a nikoho nevylučuje, ale zahrnuje všechny a všechno (Sk 10,15.34) a umožňuje Ježíši Kristu, aby se konečně stal postavou Boha hodnou celého vesmíru. V tomto chápání křesťanského poselství jsou láska a přítomnost Stvořitele zakotveny ve stvořeném světě a myšlenkové rozlišování mezi "přirozeným" a "nadpřirozeným" se rozpadá.

Christ is the image of the invisible God, the firstborn of all creation. For in him were created all things in heaven and on earth, the visible and the invisible, whether thrones or dominions or principalities or powers; all things were created through him and for him. He is before all things, and in him all things hold together.

— Colossians 1:15–17

Father Richard describes how early Christians understood Christ to be a transcendent Presence dwelling in and with them, transforming all things.

The Christ Mystery is the indwelling of the Divine Presence in everyone and everything since the beginning of time.

As the twentieth-century English mystic Caryll Houselander said, “Christ is everywhere; in Him every kind of life has a meaning and has an influence on every other kind of life.” [1]

If this seems to us today somehow exotic, it certainly wouldn’t have to early Christians. The revelation of the Risen Christ as ubiquitous and eternal was clearly affirmed in the Scriptures (Colossians 1, Ephesians 1, John 1, Hebrews 1) and in the early church, when the euphoria of the Christian faith was still creative and expanding. In our time, however, this deep mode of seeing must be approached as something of a reclamation project. After the Western and Eastern Churches separated in the Great Schism of 1054, we in the West gradually lost this profound understanding of how God has been liberating and loving all that is. Instead, we gradually limited the Divine Presence to the single body of Jesus, when perhaps it is as ubiquitous as light itself—and uncircumscribable by human boundaries.

If my own experience is any indication, discovering Christ as the transcendent within of every “thing” in the universe can transform the way we perceive and the way we live in our everyday world. It can offer us the deep and universal meaning that Western civilization seems to lack and long for today. It has the potential to reground Christianity as a natural religion and not one based on a special revelation, available only to a few lucky enlightened people.

As G. K. Chesterton expressed, our religion is not the church we belong to, but the cosmos we live inside of. [2] Once we know that the entire physical world around us, all creation, is both the hiding place and the revelation place for God, this world becomes home, safe, enchanted, offering grace to any who look deeply. I call that kind of deep and calm seeing “contemplation.”

Religion’s essential function is to radically connect us with everything (re-ligio = to re-ligament or reconnect). A cosmic notion of the Christ competes with and excludes no one, but includes everyone and everything (Acts 10:15, 34) and allows Jesus Christ to finally be a God figure worthy of the entire universe. In this understanding of the Christian message, the Creator’s love and presence are grounded in the created world, and the mental distinction between “natural” and “supernatural” falls apart.