Otec Richard Rohr poukazuje na vytváření vítězů a poražených jako na jasný znak toho, že zde působí „impériální myšlení“:

Existuje obecný model, který nazývám „impériální myšlení“ a který představuje hru s nulovým součtem. A ve hře s nulovým součtem může jeden vyhrát pouze tím, že způsobí prohru druhého. Pokud není tento předpoklad velmi jasně formulován, neuvědomujeme si, jak často se uplatňuje. Nebude to ve skutečnosti hra, ve které mám nějakou úžasnou dovednost, kterou mohu sdílet, nebo dar, který by měl být zdůrazněn. Prostě musím porazit druhou stranu. Mohli bychom to také nazvat světovým názorem typu „výhra-prohra“. Chci co nejdůrazněji říci, že tento světový názor typu „výhra-prohra“, očekávání hry s nulovým součtem, naprosto dominuje v myslích většiny lidí.

Tato hra na vítězství a porážku je tragickým způsobem, jak definovat realitu. Hra s nulovým součtem vyžaduje poražené. Určitě přece není pravda, že jediný způsob, jak v životě skutečně „vyhrát“, spočívá v tom, zajistit, aby ostatní prohráli? Je úžasné, jakou radost z toho máme. Stačí se podívat na nadšení, s jakým komunity fandí svým sportovním týmům! Líbí se nám tento způsob nahlížení na realitu. V této fázi naší historie máme vítěze a poražené tak rádi, že zatímco Descartes řekl: „Myslím, tedy jsem“, americká mysl dnes říká: „Vyhrávám, tedy jsem.“ To není přehánění. „Vyhrávám, tedy jsem“ působí v naší ekonomice, politice, globální politice, sociálních médiích, náboženství a dokonce i v našich osobních vztazích! Nebereme v úvahu druhou stranu této rovnice: Kdykoli takto uvažujeme, musí existovat poražení.

Křesťanství si tuto interpretaci evangelia rychle osvojilo, ačkoli žádná ze čtyř evangelií ji nijak nepotvrzovala. Po několika stoletích pronásledování Římskou říší se většina křesťanů cítila velmi šťastná, nadšená a dokonce osvobozená, když římský císař Konstantin v roce 313 n. l. učinil křesťanství státním náboženstvím. Posunuli jsme se ze dna na vrchol, z pozice poražených na pozici konečných vítězů.

Vzestupná, shora dolů směřující náboženství milují světový názor založený na principu „shora dolů“ a „vítěz-poražený“. Chraňte vrchol, zajistěte, aby vrchol vyhrával, a tak se prostě stane, že spousta jiných lidí prohraje. Pokud nás milost nezmění, ani si neuvědomíme, že to děláme. Bez milosti opravdu nevíme, jak uvažovat v duchu „výhra-výhra“.

Tento typ myšlení založeného na vítězství a porážce je dnes vlastní značné části křesťanů, a ani to vlastně není naše vina. Nikdo nás nikdy nenaučil myslet jinak. Představování nebe a pekla v první třídě nabízí pěkné dualistické vysvětlení, jak zabránit malým dětem v nevhodném chování – ale má to něco společného s Ježíšovým učením? Nemyslím si. Když však takto vnímáme realitu a celý svět, takovým způsobem vnímáme i evangelium.

Father Richard Rohr points to the creation of winners and losers as a sure sign that an “empire consciousness” is at work:

There is an overall paradigm that I’ve been calling “empire thinking,” which is a zero-sum game. And in a zero-sum game, one can only win by causing another to lose. Unless that assumption is stated very clearly, we don’t realize how often it’s at work. It will not really be a game where I have a wonderful skill to share or a gift to be highlighted. I just have to defeat the other side. We could also call it the win-lose worldview. I want to say as strongly as I can that the win-lose worldview, the expectations of the zero-sum game, are absolutely dominant in the minds of most people.

This game of winning and losing is a tragic way of defining reality. A zero-sum game demands losers. Surely it isn’t true that the only way we can really “win” in life is to make certain that others lose? It’s amazing how we take some kind of happy delight in this. Just look at the enthusiasm communities have for their sports teams! We like that framing of reality. At this point in our history, we like winners and losers so much that, whereas Descartes said, “I think, therefore, I am,” the American mind now says, “I win, therefore, I am.” That is not an exaggeration. “I win, therefore, I am” is at work in our economics, politics, global policy, social media, religion, and even our personal relationships! We’re not considering the other side of that equation: Whenever we think that way, there have to be losers.

Christianity quickly adopted that interpretation of the gospel, though the four Gospels in no way validated it. After several centuries of persecution by the Roman Empire, most Christians felt quite happy, excited, and even liberated when the Roman emperor Constantine made Christianity the established religion in 313 CE. We moved from the bottom to the top, from the losers to the ultimate winners.

Ascending, top-down religions love a top-down, win-lose worldview. Protect the top, make sure the top is winning, and it just so happens that a lot of other people lose. Unless we’re transformed by grace, we can’t even recognize that we’re doing it. Without grace, we really don’t know how to think in terms of “win-win.”

That type of win-lose thinking is associated with a high degree of Christians today, and it’s not even really our fault. No one ever taught us to think differently. Presenting heaven and hell in the first grade offers a nice, dualistic explanation to keep little children from misbehaving—but does it have much to do with the teachings of Jesus? I don’t think so. But when we frame reality and the whole world that way, that’s the way we frame the gospel.