Otec Richard poukazuje na Jobovo utrpení a zármutek jako na vzor pro nás samotné:

V hebrejských Písmech nacházíme Joba, jak prožívá některé z nejběžnějších emocí spojených se zármutkem, včetně popření a hněvu. Prvních sedm dní Jobova pobytu na „hnojišti“ (Job 2:8) bolesti tráví v tichosti, což bychom mohli nazvat šokem nebo popřením. Poté se v něm probouzí hněv; verš za veršem Jób křičí a proklíná. V podstatě říká: „Tento takzvaný život, který mám, není ve skutečnosti život, Bože, je to smrt. Proč bych tedy měl být šťastný, že jsem se narodil?“

Možná někteří z nás už něco podobného zažili – byli jsme tak zraněni a zrazeni, tak zdrceni svými ztrátami, že se připojujeme k Jóbovu volání ohledně dne, kdy se narodil: „Ať je ten den temnotou. Ať na něj Bůh na výsostech nemyslí, ať na něj nesvítí žádné světlo. Ať si ho přivlastní mlha a hluboký stín“ (Jób 3:4–5). Je to krásná, poetická metafora. Říká: „Zruš ten den. Ať to není den světla, ale temnoty. Ať nad ním visí mraky, ať na něj dopadne zatmění.“ Zatímco Bůh v Genesis říká: „Ať je světlo,“ Jób trvá na tom: „Ať je tma.“ Den nezrození, protiklad stvoření. Pravděpodobně jsme museli zažít skutečnou depresi, zradu nebo nespravedlnost, abychom takový pocit pochopili.

V každém z nás je část, která tento smutek cítí a vyjadřuje. Ne každý den, díkybohu. Ale pokud jsme ochotni cítit a podílet se na bolesti světa, část nás bude trpět tímto druhem zoufalství. Chceme-li kráčet s Jóbem, s Ježíšem a v solidaritě s velkou částí světa, musíme dovolit milosti, aby nás tam vedla, jak se nám odhalují události života. Věřím, že právě to máme na mysli pod pojmem „přetvoření do podoby Krista“ (viz Římanům 8,29).

Musíme projít fázemi prožívání, a to nejen té poslední smrti, ale i všech těch dřívějších malých (i ne tak malých) smrtí. Pokud tyto emocionální fáze obejdeme jednoduchými odpověďmi, jediné, čeho tím dosáhneme, je, že se tyto emoce převléknou do hlubšího hávu a projeví se jiným způsobem. Mnoho lidí se to učí tou těžší cestou – prostřednictvím deprese, závislostí, podrážděnosti a špatně nasměrovaného hněvu –, protože odmítají nechat své emoce volně plynout nebo najít vhodné místo, kde by se o ně mohli podělit. Job se nebojí prožívat své pocity. Vyjadřuje je slovy i činy. Emocím by mělo být umožněno, aby se plně projevily. Nejsou správné ani špatné; jsou pouze ukazateli toho, co se děje.

Jsem přesvědčen, že lidé, kteří neprožívají hluboké city, nakonec ani hluboce nerozumějí. Právě proto, že je Jób ochoten prožívat své emoce, je schopen se vyrovnat s tajemstvím utrpení ve své hlavě, srdci i nitru. Rozumí tomu komplexně, a proto se jeho prožitek smutku stává jak celistvým, tak posvátným.

Father Richard points to Job’s suffering and grief as a model for our own:

In the Hebrew Scriptures, we find Job suffering some of the most common emotions of grief, including denial and anger. The first seven days of Job’s time on the “dung heap” (Job 2:8) of pain are spent in silence, what we might call shock or denial. Then he taps into anger; in verse after verse Job shouts and curses. He says, in effect, “This so-called life I have is not really life, God, it’s death. So why should I be happy about being born?”

Perhaps some of us have been there—so hurt and betrayed, so devastated by our losses that we echo Job’s cry about the day he was born, “May that day be darkness. May God on high have no thought for it, may no light shine on it. May murk and deep shadow claim it for their own” (Job 3:4–5). It’s beautiful, poetic imagery. He’s saying: “Uncreate that day. Make it not a day of light but darkness. Let clouds hang over it, eclipse swoop down on it.” Where God in Genesis speaks, “Let there be light,” Job insists “Let there be darkness.” A day of uncreation, of anti-creation. We probably have to have experienced true depression, betrayal, or injustice to understand such a feeling.

There’s a part of each of us that feels and speaks that sadness. Not every day, thank goodness. But if we’re willing to feel and participate in the pain of the world, part of us will suffer that kind of despair. If we want to walk with Job, with Jesus, and in solidarity with much of the world, we must allow grace to lead us there as the events of life show themselves. I believe this is exactly what we mean by conformity to Christ (see Romans 8:29).

We must go through the stages of feeling, not only the last death but all the earlier little (and not-so-little) deaths. If we bypass these emotional stages by easy answers, all they do is take a deeper form of disguise and come out in another way. Many people learn that the hard way—through depression, addictions, irritability, and misdirected anger—because they refuse to let their emotions run their course or to find some appropriate place to share them. Job is unafraid to feel his feelings. He speaks them and acts them out. Emotions ought to be allowed to run their course. They are not right or wrong; they are merely indicators of what is happening.

I am convinced that people who do not feel deeply finally do not know deeply either. It is only because Job is willing to feel his emotions that he is able to come to grips with the mystery of suffering in his head and heart and gut. He understands holistically and therefore his experience of grief becomes both whole and holy.