Ježíš mi předložil knihu přírody; pochopila jsem, jak jsou krásné všechny květiny, které [Bůh] stvořil, jak nádhera růže a bělost lilie neubírají na vůni malé fialky ani na rozkošné jednoduchosti sedmikrásky… Kdyby všechny květiny chtěly být růžemi, příroda by ztratila svou jarní krásu a pole by již nebyla vyzdobena divokými květinami. A tak je tomu i ve světě duší.

—Terezie z Lisieux, Příběh duše

V podcastu CAC „Turning to the Mystics“ (Obrátit se k mystikům) James Finley popisuje, jak Terezie z Lisieux přijala obyčejnost, krásu malé květiny, jako cestu k Bohu:

Terezie nebyla extatickou mystičkou. Je to téměř jako by byla tak hluboce ponořena do božství intimity samotné všednosti – s takovou jasností –, že ji to činí mimořádnou. Právě to ji pro nás činí přístupnou. Protože my jsme obyčejní. Jak můžeme uprostřed naší vlastní obyčejnosti najít Boží jednotu s námi? Myslím, že právě proto nás tak oslovuje. [1]

Terezie se v jistém smyslu vidí jako malý kvítky rostoucí v Boží zahradě, a proto se jí někdy říká Malý kvítky. Říká, že v růži a orchideji a ve všem tom je sláva, ale představte si na jaře pole plné divokých květin – tisíce a tisíce květů, a že Bůh zná malost každého z nich a osobně každý z nich miluje do existence. Kromě toho Bůh zná podstatu té malé květinky i složitost jejího uspořádání, jako je například jemná vůně fialky. Bůh od věčnosti ví, že fialka je navždy skryta s Kristem v Bohu, a tak Bůh od věčnosti rozjímá o té malé květince v sobě. Bůh se v té malé květince plně zjevuje.

Řekněme nyní, že je tu hora a vy držíte v ruce zrnko písku a srovnáváte ho s tou horou. Hora je tak obrovská a zrnko písku tak maličké; ale jelikož Bůh nemůže být nijak zmenšen, nekonečná Boží přítomnost se projevuje ve vaší ruce skrze to malé zrnko písku stejně jako v hoře. Stejně jako hora není bez Boha ničím. V egovém vědomí to nevidíme, ale ve stavech meditativní modlitby můžeme vnímat nepochopitelnou vznešenost jednoduchosti věcí. Jsme prostá duše, ale vznešenost naší jednoduchosti je božská, protože jsme Boží milovaní.

Myslím, že Terezie žila v tomto druhu záře, v tomto jemném svitu. Nebyla extatickou mystičkou, která měla vidění, ale je to, jako by nás božství její vlastní jednoduchosti, o které se s námi tak milostivě dělí, zvalo do milosti naší vlastní jednoduchosti. Terezie ohromuje radikálností své jednoduchosti, která nás přivádí k radikálnosti a božskosti naší vlastní jednoduchosti a k tomu, jak podle ní máme žít a kráčet v ní den za dnem. [2]

Jesus set before me the book of nature; I understood how all the flowers [God] has created are beautiful, how the splendor of the rose and the whiteness of the lily do not take away the perfume of the little violet or the delightful simplicity of the daisy…. If all flowers wanted to be roses, nature would lose her springtime beauty, and the fields would no longer be decked out with wildflowers. And so it is in the world of souls.

—Thérèse of Lisieux, Story of a Soul

On the CAC’s Turning to the Mystics podcast, James Finley describes how Thérèse of Lisieux embraced ordinariness, the beauty of the little flower, as a path to God:

Thérèse was not an ecstatic mystic. It’s almost as if she was so deep in the divinity of the intimacy of ordinariness itself—with such clarity—that it makes her extraordinary. That’s what makes her accessible to us. Because we’re ordinary. How can we find God’s oneness with us in the midst of the ordinariness of ourselves? I think that’s why she touches us so. [1]

Thérèse sees herself in some way as a little flower growing in God’s garden, which is why she’s sometimes called the Little Flower. She says that there is glory in the rose and the orchid and all of that, but imagine a field filled with wildflowers in the springtime—thousands and thousands of flowers, and that God knows the littleness of each one and is personally loving each one into existence. Furthermore, God knows what that little flower is and the intricacy of its design, like the subtle scent of the violet. God eternally knows the violet to be hidden with Christ in God forever, so God is eternally contemplating the little flower in God. God is completely presencing Godself in the little flower.

Now, let’s say there is a mountain and you’re holding a grain of sand in your hand and comparing it to the mountain. The mountain is so immense and the grain of sand is so tiny; but since God cannot be diminished in any way whatsoever, the infinite presence of God is presencing itself in your hand through that little grain of sand, as much as in the mountain. Like the mountain, it is nothing without God. We don’t see this in ego consciousness, but in meditative prayer states we can sense the incomprehensible stature of the simplicity of things. We’re the simple soul, but the stature of our simplicity is divine because we’re God’s beloved.

I think Thérèse lived in this kind of luminosity, this gentle glow. She was not an ecstatic mystic having visions, but it’s like the divinity of the simplicity of herself that she so graciously shares with us invites us into the graciousness of our own simplicity. Thérèse is stunning by the radicality of her simplicity, which brings us to the radicality and the divinity of our simplicity and how we are to live by it and to walk in it day by day. [2]