Teolog z kmene Čerokíů Randy Woodley staví do kontrastu důraz západního křesťanství na spasení skrze doktrínu s Ježíšovým uzdravujícím působením:

Lidé, kteří se považují za vrchol hierarchie, musí najít způsoby, jak si udržet moc. Doktríny mohou být k tomu užitečným nástrojem. Pokud dokážete přesvědčit masy, že je v nebi čeká odměna, máte způsob, jak udržet neklidné davy o něco tišší a poslušnější. A pokud je dokážete přesvědčit, že jsou ve skutečnosti skrz naskrz hříšní – a že jako hříšníci se musí chovat slušně, aby měli šanci na Boží milost – no, pak máte vyhráno. Vaše moc se může dále rozšiřovat.

Jednou z takových doktrín byla víra, že všichni lidé se rodí hříšní. Často se tomu říká doktrína o dědičném hříchu … [která] se dobře hodí k domnělé autoritě dominantní církve udělovat nebo odepírat spásu….

To, co křesťanská teologie nazývá „hříchem“, popisují domorodí Američané často jako nerovnováhu nebo narušenou harmonii. Tyto odlišné pojmy poukazují na stejnou duchovní realitu. Spása tedy spočívá v obnovení harmonie a vyrovnání nerovnováhy prostřednictvím uzdravení.

Tím, že západní církev zredukovala pojetí spásy na řadu vzorců, disciplín, modliteb nebo vyznání víry, minula celý smysl. Spása … nebyla něčím, co by se dalo koupit za peníze, moc nebo poslušnost slovům ve vyznání víry. Spása se týká jedné věci: uzdravení. A ne uzdravení až později, v budoucnu, ale uzdravení právě teď.

I dnes mnoho lidí nechává, aby jejich představu o spáse určovala doktrína, místo aby chápali spásu jako způsob, jakým nás Bůh všechny uzdravuje, včetně zbytku společenství stvoření. Rád bych viděl, jak lidé pochopí tento důležitý koncept: že uzdravení je mnohem lepší způsob, jak uvažovat o Božím největším daru, než je spása.

Woodley popisuje, jak Ježíš nabízí kolektivní uzdravení spíše než individuální spásu:

Když se na Ježíše díváme optikou domorodého a hebrejského chápání namísto imperiálních amerických a římských rámců, vidíme, že jeho služba spočívala v zásadě v obnově celistvosti, uzdravování těl, vracení vyvrženců zpět do společenství, zpochybňování nespravedlivých systémů a napravování narušených vztahů…. Uzdravení představuje širší obraz Boží vize, kterou západní křesťanství nazývá „spasení“, a uzdravení je nyní určeno nám všem.

Snad nejdůležitější je, že jazyk uzdravení lépe odráží Stvořitelovo srdce toužící po šalom: po tom všezahrnujícím míru a hojnosti, v nichž celé stvoření koexistuje v harmonii. Šalom, stejně jako domorodé vize harmonie, v sobě obsahuje spravedlnost a celistvost, které sahají daleko za hranice jednotlivých duší a zahrnují celé komunity, kultury i samotnou zemi.

Cesta vpřed musí spočívat v odstraňování imperiálních zkreslení, abychom odhalili Ježíše, který uzdravuje, místo aby dobýval, který obnovuje, místo aby vymazával, který posiluje, místo aby ovládal. V tomto pojetí se spása stává tím, čím vždy měla být: uzdravením všech věcí.

Cherokee theologian Randy Woodley contrasts Western Christianity’s emphasis on salvation through doctrine with the healing work of Jesus:

People who believe themselves to be at the top of a hierarchy must find ways to maintain power. Doctrines can be a handy tool for doing so. If you can convince the masses that a reward awaits them in heaven, you’ve got a way to keep the restive crowds a bit quieter, more compliant. And if you can convince them that they’re actually sinful through and through—and that as sinners, they’ve got to keep themselves in line in order to have a chance at God’s grace—well, you’ve got it made. Your power can continue to expand.

One such doctrine was the belief that all people are born sinful. This is often called the doctrine of original sin … [which] fits nicely with the dominant church’s presumed authority to either grant or withhold salvation….

What Christian theology calls “sin” Native American understandings often describe as imbalance, or broken harmony. These different terms point toward the same spiritual reality. Salvation then, is restoring the harmony and imbalance through healing.

By reducing the idea of salvation to a series of formulas, or disciplines, or prayers, or creeds, the Western church missed the whole point. Salvation … was not something that could be bought with money, power, or obedience to words in a creed. Salvation is about one thing: healing. And not healing for later, in the by and by, but healing for right now.

Even today, many people allow doctrine to determine their idea of salvation rather than understanding salvation as the way God heals us all, including the rest of the community of creation. I would love to see people grasp this important concept: that healing is a much better way to think of God’s greatest gift than salvation is.

Woodley describes how Jesus offers collective healing rather than individual salvation:

When we look at Jesus through the lens of Indigenous and Hebrew understandings rather than imperial American and Roman frameworks, we see that his ministry was fundamentally about restoring wholeness, healing bodies, bringing outcasts back into community, challenging unjust systems, and mending broken relationships…. Healing is the bigger picture of God’s vision that Western Christianity calls “salvation,” and healing is for all of us now.

Perhaps most importantly, healing language better reflects the Creator’s heart for shalom: that comprehensive peace and abundance in which all creation coexists in harmony. Shalom, and the Indigenous visions of harmony, contains a justice and wholeness that extends far beyond individual souls to encompass whole communities, cultures, and the land itself.

The path forward must be about stripping away the imperial distortions to reveal the Jesus who heals rather than conquers, who restores rather than erases, who empowers rather than overpowers. In this understanding, salvation becomes what it was always meant to be: the healing of all things.