Otec Richard Rohr uvažuje o nenásilném odporu jako o primární křesťanské odpovědi na svět plný násilí:

Mohandas Gándhí (1869–1948) poznamenal, že každé světové náboženství ví, že Ježíš učil nenásilí, žil nenásilně a zemřel nenásilnou smrtí – až na jedno: křesťanství! Nechápeme to, protože se nás to příliš dotýká.

Kázání na hoře je snad nejméně citovaným z Ježíšových učení. Je to jeho hlavní učení, ale křesťané většinou předstírají, že se Kázání na hoře nikdy neodehrálo. Došel jsem k přesvědčení, že pochopení Ježíšova učení o nenásilí je bez kontemplativního přístupu téměř nemožné. Kalkulativní a dualistická mysl není schopna žít uvnitř tajemství, na kterém se podílíme, a to v našem životě na tomto světě i v Bohu. Současně neseme břemeno zla i váhu slávy.

Vojenská řešení jsou běžně přijímána jako nutnost, i když by to křesťané v prvním století považovali za ohavnost. Spojili jsme Boha a vlast a vlajka často visí hned vedle svatostánku. Ve většině křesťanských zemí jsou tyto pojmy prakticky neoddělitelné.

Evangelium i církev učí nenásilnému odporu. Někteří tomu říkají mírná pevnost. Věřím, že jde o křesťanskou morální reakci. Neznamená to absolutní pacifismus ani popření práva na legitimní sebeobranu, ale vyžaduje to tvůrčí a neustálou pevnost v boji proti zlu. Každý z nás je spoluviníkem v tomto tajemství zla, násilí a ublížení. Ve snaze ospravedlnit války lidé říkají: „No, někdo musí zemřít“ – ale evangelium říká: „V první řadě jsi to ty!“ Ježíš nám říká, abychom zemřeli sami sobě (viz Lukáš 9:24). Tento proces od nás vyžaduje, abychom souhlasili s tím, že poneseme část břemene hříchu a bolesti tohoto světa.

Izaiáš říká: „Všechny národy jsou před [Bohem] jako nic; [Bůh] je považuje za méně než nic a za prázdnotu“ (40,17). Hranice nejsou vytesány do země. Protože Bůh je Bohem celé země, naše první věrnost patří této univerzálnosti — nad rámec národů a hranic.

Cesta kontemplativní modlitby nás vede k pocitu univerzálnosti, k nesení břemene a odporu proti násilí celého světa, a ne jen toho v naší vlastní zemi. Být pravým křesťanem podle mého názoru znamená být obřím žonglérem se všemi druhy protikladů, všemi druhy absurdit, všemi druhy smrti a všemi druhy života. Každý z nás je veden k hloubce univerzální zkušenosti s Bohem, která nám ve vlastním duchu, mysli a srdci umožňuje poznat evangelní odpověď na násilí ve světě. Nemyslím si, že bychom se mohli nazývat křesťany, aniž bychom se neusilovali o nenásilí jako o svůj ideál.

Father Richard Rohr reflects on nonviolent resistance as the primary Christian response to a world of violence:

Mohandas Gandhi (1869–1948) observed that every world religion knows that Jesus taught nonviolence, lived nonviolently, and died a nonviolent death except one: Christianity! We don’t get it because it’s too close to home.

The Sermon on the Mount is perhaps the least quoted of Jesus’s teachings. It’s his major teaching, but Christians mostly pretend the Sermon on the Mount never happened. I’ve come to believe that understanding Jesus’s nonviolent teaching is almost impossible apart from a contemplative stance. The calculative and dualistic mind is incapable of living inside of the participatory mystery of our life in this world and in God. We simultaneously carry the burden of evil and the weight of glory.

Military solutions are accepted routinely as a matter of necessity even though first-century Christians would have considered that abominable. We have combined God and country, and the flag is often right there by the tabernacle. In most Christian countries, they’re pretty much inseparable.

The gospel and the church both teach nonviolent resistance. Some call it gentle firmness. I believe that it is the Christian moral response. It does not imply absolute pacifism or deny the right to legitimate self-defense, but it requires creative and constant firmness in opposition to evil. Each of us is complicit in this mystery of evil, violence, and harm. Seeking to justify wars, people say, “Well, someone has to die”—but the gospel says, “First of all, it’s you!” Jesus tells us to die to ourselves (see Luke 9:24). This process requires us to agree to carry some of the burden of sin and pain of the world.

Isaiah says, “All the nations are as nothing before [God]; they are accounted by [God] as less than nothing and emptiness” (40:17). Boundaries are not engraved in the earth. Because God is the God of all the earth, our first allegiance is to that universality— beyond nations and boundaries.

The journey of contemplative prayer leads us to a sense of universality, of bearing the burden and resisting the violence of the entire world and not just that of our own country. To be a true Christian, I think, means to be a giant juggler of all kinds of contradictions, all kinds of absurdities, all kinds of death, and all kinds of life. We are each being led to a depth of universal God experience that allows us, in our own spirit, mind, and heart, to know a gospel response to the world’s violence. I don’t think there’s any way we can call ourselves Christians without aiming for nonviolence as our ideal.