Svátek všech svatých

Otec Richard Rohr používá pojem „zrání“ k popisu procesu stárnutí provázeného moudrostí a důstojností:

Slovo „zrání“ nám pomáhá překročit úzký pohled zaměřený výhradně na fyzické stárnutí, protože naše starosti sahají mnohem dál. Chceme hovořit o pojmech jako zralost, stáří, etapy, posloupnost, růst a směr. Kam směřuje to, čemu říkáme „život“? Kdo stanovuje měřítko? Existuje vůbec nějaké měřítko?

Pokud nedokážeme nějak zmapovat tuto trajektorii, nemáme žádný způsob, jak rozeznat růst či zralost, ani schopnost rozpoznat, co by mohlo být plnou, plnější či nejplnější lidskou reakcí. Nemáme ani žádná kritéria pro rozpoznání nezralé, regresivní či dokonce nezdravé reakce. Zrání musí mít nějaký směr, ale musíme si také uvědomit, že jakékoli kroky směrem k zralosti jsou ze své podstaty nezralé. Porozumění zrání nás v zásadě učí moudrosti načasování, lásky a trpělivosti a umožňuje nám být moudří namísto toho, abychom soudili.

Pokud mám věřit románům, mýtům, básním a lidem, které jsem v životě potkal, stáří není téměř nikdy popisováno jako vrchol úspěchu, jako by člověk seděl na vrcholu hory s rukama vztyčenýma jako vítězný sportovec. Téměř vždy jde o něco jiného – a obvykle o něco jiného, než co si člověk původně představoval nebo dokonce doufal.

Zrání odhaluje mnohem širší nebo zcela odlišné obzory, než si uvědomujeme. Odmítání zrání vede k tomu, o čem hovořil T. S. Eliot v básni „The Hollow Men“ – k životům, které „neskončí s velkým třeskem, ale s kňučením“. Věřím, že jsme ochotni směřovat k našim vlastním nekonečným horizontům a neztrácet čas kňučením, s důvěrou, že jsme ve skutečnosti vedeni. Život – váš život, můj život, veškerý život – směřuje někam, a to někam dobrému. Nemusíme řídit tok řeky, neboť v ní již plujeme.

Zrání je v tom nejlepším smyslu pomalé, trpělivé učení a někdy dokonce i radostné odpoutání se – zdánlivé vyprázdnění, které má připravit půdu pro nový druh naplnění – o kterém si však nikdy nemůžeme být jisti. Pokud nedovolíme vlastnímu zrání, nastupuje stále rostoucí odpor a popírání, stále silnější ochrana kolem přehnaně bráněného já. V tom nejlepším případě se při zrání učíme, jak doufat, jak vystoupit ven a překročit kruhy, které jsme si sami vytvořili. Mladistvé naděje mají konkrétní cíle, zatímco naděje starších let je obvykle naděje bez cíle, naděje bez cílů, dokonce nahá naděje – možná skutečná naděje.

Takové rozšiřování obzorů je utrpením i radostí pozdních let, ačkoli se lze těmto dvěma bohatým zkušenostem také vyhnout. Stáří jako takové představuje téměř úplnou změnu převodových stupňů a motorů oproti první polovině našeho života a neodehrává se bez mnoha pomalých poznání, vnitřního uklidnění, spousty vnitřního odporu a popírání a nakonec i odevzdání se. To vše díky Boží milosti působí v souznění s naším stále se prohlubujícím pocitem toho, po čem skutečně toužíme a kým skutečně jsme.

All Saint's Day

Father Richard Rohr uses the language of “ripening” to describe the process of aging with wisdom and grace:

The word “ripening” helps us move beyond any exclusive concern with physical aging, because our concerns are much more than that. We want to talk about notions of maturity, eldership, staging, sequencing, growth, and direction. Where is this thing we call “life” headed? Who sets the standard? Is there any standard?

Unless we can somehow chart this trajectory, we have no way to discern growth or maturity, and no ability to discern what might be a full, fuller, or fullest human response. Neither do we have any criteria for discerning an immature, regressive, or even sick response. There must be a direction to ripening, but we must also recognize that any steps toward maturity are by necessity immature. An understanding of ripening basically teaches us the wisdom of timing, love, and patience, and allows us to be wise instead of judgmental.

If I am to believe the novels, myths, poems, and people I have met in my life, old age is almost never described as an apex of achievement as one sits atop a summit with the raised arms of a victorious athlete. It is almost always something else—and usually something other than what was initially imagined or even hoped for.

Ripening reveals much bigger or very different horizons than we realize. The refusal to ripen leads to what T.S. Eliot spoke of in “The Hollow Men,” lives that “end not with a bang but with a whimper.” I trust that we are willing to move toward our own endless horizons and not waste time in whimpering, trusting that we are, in fact, being led. Life—your life, my life, all life—is going somewhere, and somewhere good. We do not need to navigate the river, for we are already flowing within it.

Ripening, at its best, is a slow, patient learning, and sometimes even a happy letting go—a seeming emptying out to create readiness for a new kind of fullness—which we are never sure about. If we do not allow our own ripening, an ever-increasing resistance and denial sets in, an ever-increasing protection around an over-defended self. At our very best, we learn how to hope as we ripen, to move outside and beyond self-created circles. Youthful hopes have concrete goals, whereas the hope of older years is usually aimless hope, hope without goals, even naked hope—perhaps real hope.

Such stretching is the agony and the joy of later years, although one can avoid both of these rich experiences too. Old age, as such, is almost a complete changing of gears and engines from the first half of our lives, and does not happen without many slow realizations, inner calmings, lots of inner resistance and denials, and eventual surrenders. All of them by God’s grace work with our ever-deepening sense of what we really desire and who we really are.