Svátek svatého Františka z Assisi

Otec Richard Rohr vysvětluje, jak svatý František z Assisi (1182–1226) vnímal přírodu jako místo naplněné Boží přítomností:

V příbězích o jeho životě je František citován, jak mluví s nebo o skřiváncích, jehňatech, králících, bažanty, sokoly, cikády, vodní ptáky, včely, slavného vlka z Gubbia, prasata (která chválil za to, že velkoryse obětují svá těla jako potravu pro nás) a ryby na háčku, které se snažil vždy, když to bylo možné, vrátit zpět do vody. Oslovoval také neživý svět, jako by byl skutečně oživen duší. Víme to, protože jeho „Chvalozpěv stvoření“ zahrnuje oheň, vítr, vodu, bratra Slunce, sestru Měsíc a samozřejmě samotnou „naši sestru Matku Zemi“. [1]

Takzvaná „mystika přírody“ byla ve skutečnosti důstojnou první cestou pro Františka i pro Bonaventuru, prvního františkánského teologa, který viděl ve všech věcech podobu Boha (vestigia Dei), otisky prstů a stopy, které odhalují božskou DNA ležící v základu všech živých článků Velkého řetězce bytí.

Samotné stvoření – nikoli rituály či prostory vybudované lidskýma rukama – bylo pro Františka hlavní katedrálou, jeho místem odpočinku v Bohu, které ho pak vedlo zpět k potřebám města. Je to velmi podobné Ježíšovu vlastnímu střídání mezi pouštní samotou a uzdravující službou v malém městě. Evangelium nás proměňuje tím, že nás uvádí do kontaktu s tím, co je mnohem stálější a uspokojivější, doslova „základem našeho bytí“, a má v sobě mnohem více „skutečnosti“ než teologické pojmy nebo pouhá ritualizace reality.

Každodenní kosmické události na obloze i na zemi jsou realitou nad našimi hlavami a pod našimi nohami v každé minutě našeho života: neustálé svátost. Zjistil jsem, že čím více zůstáváme nedotčeni samotnou Realitou – na kterou mohou ty nejlepší rituály pouze poukazovat –, tím více se zvyšuje naše zaujetí náboženskými rituály.

Sám Ježíš často poukazuje na věci jako rudou oblohu, slepici, lilie, fíkovník, osla uvízlého v jámě, ptáky na obloze, trávu na poli, chrámová zvířata (která vypustil z klecí) a tak dále. Zjevně se díval na zdánlivě „nereligiózní“ svět, na obyčejné věci kolem sebe, a zdálo se, že většinu svého učení přednášel venku.

Během pětidenních „mužských přechodových obřadů“, na které jsem se v rámci své práce soustředil patnáct let, mnoho mužů zjistilo, že modlitby a rituály uvnitř budov v lidském měřítku, postavených z umělých materiálů, také začaly působit velmi domestikovaně a kontrolovaně. Často vnímali, že spása, která se tam nabízela, byla rovněž „malá“ a církevně laděná. Téměř bez výjimky docházelo k největším průlomům u těchto mužů během dlouhých chvil ticha v přírodě, kde lidské a pouhé slovní vyjádření neměly nadvládu – nebo během rituálů, které byly syrové a zemité.

Feast Day of Francis of Assisi

Father Richard Rohr explains how Saint Francis of Assisi (1182–1226) experienced the natural world as filled with God’s presence:

In stories of his life, Francis is quoted as talking to or about larks, lambs, rabbits, pheasants, falcons, cicadas, waterfowl, bees, the famous wolf of Gubbio, pigs (whom he praised for generously giving their bodies for our food), and hooked fish that he tried to throw back into the water whenever possible. He addressed inanimate creation too, as if it were indeed ensouled. We know this because his “Canticle of the Creatures” includes fire, wind, water, Brother Sun, Sister Moon, and, of course, “our Sister Mother Earth” herself. [1]

So-called “nature mysticism” was in fact a worthy first path for Francis and also for Bonaventure, the first Franciscan theologian, who saw all things as likenesses of God (vestigia Dei), fingerprints and footprints that reveal the divine DNA underlying all living links in the Great Chain of Being.

Creation itself—not ritual or spaces constructed by human hands—was Francis’s primary cathedral, his resting place in God, which then drove him back into the needs of the city. It’s very similar to Jesus’s own movement between desert solitude and small-town healing ministry. The gospel transforms us by putting us in touch with that which is much more constant and satisfying, literally the “ground of our being,” and has much more “reality” to it, rather than theological concepts or the mere ritualization of reality.

Daily cosmic events in the sky and on the earth are the reality above our heads and beneath our feet every minute of our lives: a continuous sacrament. I find that a preoccupation with religious rituals tends to increase the more we remain untouched by Reality Itself—to which the best rituals can only point.

Jesus himself commonly points to things like the red sky, a hen, lilies, the fig tree, a donkey caught in a pit, the birds of the air, the grass in the field, the Temple animals (which he released from their cages), and on and on. He was clearly looking at the seemingly “nonreligious” world, ordinary things all around him, and he appeared to do most of his teaching outside.

In the five-day Men’s Rites of Passage that was a focus of my work for fifteen years, many men discovered that prayers and rituals inside of human-scale buildings made with artificial materials also came to seem very domesticated and controlled. They often perceived that the salvation offered there was also “small” and churchy. Almost without exception, the greatest breakthroughs for the men occurred during extended times of silence in nature, where the human and the merely verbal were not in control—or during rituals that were raw and earthy.