Výzkumnice a vypravěčka Brené Brownová se podělí o svůj pocit duchovní stesku po domově.

Slovo „stesk po domově“ často vyvolává představy o prchavém smutku dítěte nebo jeho dočasné touze po domově a rodině. V dnešní kultuře je tento cit často bagatelizován … [jako] neurčitý pocit z přespání na táboře, nikoli jako intenzivní emocionální prožitek, který je klíčový pro lidskou zkušenost a ústřední pro naši vrozenou potřebu pocitu sounáležitosti a příslušnosti k určitému místu.

Brown vypráví o pravidelném toužení své duše po domově:

Duchovní stesk po domově byl v mém životě stálou součástí. Nejednalo se o každodenní zážitek, ale o předvídatelnou a vždy se opakující zoufalou touhu najít pocit posvátnosti uvnitř mě, nikoli mimo mě: mou duši, můj domov, Boha ve mně. Byl to stesk po místě, které existuje pouze uvnitř mě.

Ve svých třicátých a čtyřicátých letech jsem občas této touze podlehla, všeho nechala a běžela, jak nejrychleji jsem mohla, abych navštívila domov uvnitř sebe. Brána do mého vnitřního duchovního domova byla jedním prostým zážitkem, jedním setkáním s „tenkým místem“ – třeba když jsem seděla v autě a poslouchala Lorettu Lynn zpívat „How Great Thou Art“, nebo odpolední plavání s Bohem v jezeře Travis, či jedna noc strávená modlitbou denního rozjímání. Ale pak, po té návštěvě, jsem odešla a vrátila se do světa své první poloviny života. Tuto spiritualitu první poloviny života bych popsala jako příliv a odliv [řeckých slov] nostos a alga, návrat domů a bolest.

Během posledních dvou let jsem zjistila, že duchovní stesk po domově u mě převažuje. Duchovní stesk po domově se stal téměř každodenním tupým zármutkem. Není to deprese ani vyčerpání. Je to nepříjemné vědomí, že se blížím ke konci jedné věci a k začátku další. Odcházím a přicházím. Je tu strach, ale také radostné očekávání.

Dnes, když se vracím domů na místo ve mně, kde přebývá Bůh, už mě nezajímá, abych to byla jen rychlá návštěva, abych se mohla vrátit zpět do světa „co si myslí ostatní“ a „co stihnu udělat“. Dnes mě z domu sotva někdo vytáhne. Přitahují mě jiné rozhovory a hlubší vztahy. Chci, aby tento posvátný prostor byl mým domovem, ne jen místem, které navštěvuji, abych podpořila svůj „skutečný život“, který se odehrává mimo mé spojení s Bohem. Začínám si klást otázku, zda moje alga, moje bolest, není živena mým odloučením od Boha a od mého Pravého Já…

Opustit první polovinu života je děsivé. Většina z nás má tu shonu první poloviny života v malíku. Jde o to, že mi první polovina života nikdy, ale opravdu nikdy nechybí, když se od ní odvracím… Možná mi první polovina života nechybí, protože to ve skutečnosti nikdy nebyl můj skutečný domov.

Researcher and storyteller Brené Brown shares her sense of spiritual homesickness.

The word “homesick” often conjures up images of a child’s fleeting sadness or their temporary yearning for home and family. In today’s culture, the emotion itself is often dismissed … [as] a fuzzy overnight-camp feeling, not a fierce emotional experience that is key to the human experience and central to our hardwired need for a sense of place and belonging.

Brown tells of her soul’s regular longing for home:

Spiritual homesickness has been a constant in my life. It was not an everyday experience, but a predictable and always reoccurring desperation to find a sense of sacredness within me, not outside of me: my soul, my home, God in me. It was homesickness for a place that exists only inside me.

Through my thirties and forties, I would occasionally succumb to the yearning, drop everything, and run as fast as I could to  visit  the home within me. The door to my internal spiritual home would be one simple experience, one encounter with a thin place—maybe sitting in my car listening to Loretta Lynn sing “How Great Thou Art,” or an afternoon swim with God in Lake Travis, or one night praying the Daily Examen. But then, after that visit, I would leave and go back to my first-half-of-life world. I’d describe this first-half-of-life spirituality as the ebb and flow of [the Greek words] nostos and alga, homecoming and pain.

Over the past two years, I’ve found that I’m more spiritually homesick than not. Spiritual homesickness has become an almost daily dulling grief. It’s not depression or exhaustion. It’s an uncomfortable knowing that I’m coming to the end of one thing and the beginning of the next. I’m leaving and arriving. There’s fear, but there’s also joyful anticipation.

Today, when I return home to the place in me where God dwells, I’m no longer interested in making it a quick visit so I can run back to the world of “what other people think” and “what I can get done.” Today, I can barely be dragged out of the house. I’m drawn to different conversations and deeper connections. I want this sacred space to be my home, not somewhere I visit to buttress my “real life” that’s on the outside of my connection with God. I’m starting to wonder if my alga, my pain, is fueled by my separation from God and from my True Self.…

Leaving the first half of life is scary. Most of us have the first-half-of-life hustle down. The thing is, I’m just never, ever homesick for the first half of my life when I walk away from it…. Maybe I’m not homesick for the first half of life because it’s really never been my true home.