Otec Richard uvažuje o tom, jak pohled z perspektivy impéria změnil výklad evangelia:

Jakmile se křesťanství propletlo s impériem, už jsme nemohli hovořit o úvodní větě Kázání na hoře: „Blahoslavení chudí v duchu“ (Matouš 5:3). Císaři nechtějí lidi chudé v duchu. Chtějí loajální poddané. Chtějí lidi, kteří salutují vlajce a dodržují pravidla. Chtějí státy zajišťující národní bezpečnost. Jakékoli řeči o nenásilí upřímně řečeno ustoupily do podzemí až do dvacátého století. Tak dobře křesťanství říše pohřbilo poselství evangelia. Říše potřebují jasná rozlišení mezi tím, co je nahoře a co dole, kdo patří dovnitř a kdo ven, kdo má pravdu a kdo se mýlí, kdo je náš nepřítel a kdo náš přítel.

Zde je příklad toho, jak důkladně to nakazilo církev. V roce 1054, bez jakéhokoli smyslu pro ironii, se římský biskup a konstantinopolský patriarcha, zastupující tradice latinské a řecké církve, vzájemně exkomunikovali. Každá strana se v podstatě prohlásila za vítěze. Byl to triumf dualistického myšlení typu „vítěz-poražený“. Na Západě jsme měli Svatou říši římskou a na Východě Byzantskou říši, které spolu v podstatě přestaly komunikovat.

Svatá říše římská se proměnila v Rakousko-Uherskou říši. Podobně španělská říše přinesla svou verzi západního římského katolicismu do Nového světa, včetně mého vlastního státu Nového Mexika.

Tyto říše předávaly výklad evangelia, který neohrožoval moc shora dolů, vedení válek ani hromadění bohatství, ale pravděpodobně s nimi byl dokonale v souladu. Proto si lidé myslí, že jsem kacíř, když kritizuji kapitalismus. Věděli jste, že až do 12. století bylo účtování úroků z půjčky považováno za důvod k exkomunikaci? Dnes je to jediná pravidla hry! Jsme tak ztotožnění s naším současným systémem vydělávání peněz, že velká část Ježíšova učení, v němž říká, že ti nahoře budou dole a ti dole budou nahoře, nám nedává vůbec žádný smysl. (Viz Matouš 19:30, 20:16.) Nesouhlasíme s tím, ani soukromě, ani veřejně.

Samozřejmě existují výjimky, ti, kteří zůstali mimo říši. V katolickém světě to byli pouštní otcové a matky, Keltové a žebravé řády. V protestantském světě bylo neimperiální křesťanství pravděpodobně nejlépe ilustrováno hnutím anabaptistů, z něhož vzešly skupiny jako menonité, amišové, valdenští, Bruderhof a dokonce i kvakeři (ačkoli kvakeři ve skutečnosti nejsou anabaptisté).

Tyto formy křesťanství kladou důraz na věci jako jednoduchý životní styl, neúčast ve válkách, neskládání přísah vládám a nepozdravování vlajek a systémů tohoto světa. Tyto skupiny nikdy nebyly ustanoveny žádným státem a ani se netěšily z privilegií, které plynuly z postavení státního náboženství Římské, Španělské či Britské říše. To je ve skutečnosti v jejich prospěch, protože jakmile se jednou stanete oficiálním náboženstvím, musíte být opatrní! Vaše schopnost mluvit pravdu bude značně omezena. Existuje celá řada věcí, které už nesmíte říkat.

Father Richard considers how the lens of empire shifted the interpretation of the gospel:

Once Christianity became enmeshed with empire, we could no longer talk about the opening line of the Sermon on the Mount, “Blessed are the poor in spirit” (Matthew 5:3). Emperors don’t want people who are poor in spirit. They want loyalists. They want people who salute the flag and follow the rules. They want national security states. Any talk of nonviolence frankly goes underground until the twentieth century. That’s how well empire Christianity buried the gospel message. Empires need clear judgments about up and down, who’s in and who’s out, who’s right and who’s wrong, who’s our enemy and who’s our friend.

Here’s an example of how thoroughly it infected the church. In 1054, with no sense of irony, the bishop of Rome and the patriarch of Constantinople, representing the Latin church and the Greek church traditions, mutually excommunicated one another. Each side effectively called themselves the winner. This was a triumph of dualistic, win-lose thinking. We had the Holy Roman Empire in the West, and the Byzantine Empire in the East, and they basically stopped talking to one another.

The Holy Roman Empire transitioned into the Austro-Hungarian Empire. Similarly, the Spanish Empire brought its version of Western Roman Catholicism to the New World, including my own state of New Mexico.

These empires handed on a reading of the gospel that did not threaten top-down power, war-making, or the accumulation of wealth, but was presumably perfectly aligned with it. That’s why people think I’m a heretic when I critique capitalism. Did you know that until the 1100s, taking interest on a loan was considered material for excommunication? Now, it’s the only name of the game! We are so aligned with our current money-making system that much of Jesus’s teaching, in which he says the top will be bottom and the bottom will be top, doesn’t make a bit of sense to us. (See Matthew 19:30, 20:16.) We don’t agree with it, privately or publicly.

There are, of course, the outliers, those who remained outside of empire. In the Catholic world there were the desert fathers and mothers, the Celts, and the mendicant orders. In the Protestant world, non-imperial Christianity was probably best illustrated by the Anabaptist movement, which led to groups like the Mennonites, the Amish, the Waldensians, the Bruderhof, and even the Quakers (although the Quakers aren’t really Anabaptists).

These forms of Christianity emphasize things like a simple lifestyle, non-participation in war, not taking oaths to governments, and not saluting the flags and systems of this world. These groups were never established by any state whatsoever, nor did they enjoy the privileges that came from being the established religion of the Roman, Spanish, or British Empires. This is actually to their benefit because once you’re established, you have to be careful! Your ability to speak truth will be highly limited. There’s a whole bunch of things you cannot say anymore.