Duchovní hledačka a spisovatelka Katie Gordonová se zamýšlí nad Magnificat, Mariinou prorockou písní.

V Lukášově evangeliu jsou Magnificat slova, která Maria zpívá, když je se svou sestřenicí Alžbětou a oslavují překvapení v podobě nového života v jejich lůně. Odhlédneme-li od očekávaného směřování života obou z nich, přesto řekly "ano" tomuto hnutí Ducha svatého v každé z nich.

Tato píseň, která tehdy vytryskla z Mariina věrného srdce, převrátila scénář moci ve společnosti. Ona, pokorná mladá dívka, těhotná a neprovdaná, kterou většina společnosti snadno zavrhla nebo odsoudila, se stala tou nejblaženější. Stejně jako působení Ducha svatého, i její bytí narušilo status quo a její slova nás dodnes vyzývají k obnovujícímu duchu milosrdenství a spravedlnosti....

Marie nám říká, že když Kristus přichází na tento svět, když se soucit rozhojňuje, získáváme nové paradigma. Nabízí se nám nový způsob života, nový soubor hodnot, podle kterých máme žít. A kdo přináší tuto dobrou zprávu? Nejsou to králové ani kněží; jsou to dvě obyčejné ženy, které díky svému přátelskému setkání vyzpívají tuto vizi do naší tradice. Tyto dvě těhotné ženy nám ukazují, jak přinášet a přijímat nový život, a nezjevuje se nám to z kostela nebo chrámu, ale spíše ze svatyně domova, v intimitě jejich vztahu a v jejich vlastních tělech.

Gordon navštíví kapli umístěnou hluboko v lese, v níž je umístěna socha těhotné Madony doprovázená slovy Magnificat:

Tady, mimo a daleko od sídla moci v jakékoli tradiční církvi, nacházím naději. V hlase outsidera, který dal vzniknout této radikální vizi měnícího se a vyvíjejícího se světa. V kontrakulturním, revolučním poselství v srdci víry. V písni chvály, která nás vyzývá, abychom převrátili paradigmata moci nejen v církvi, ale i ve společnosti....

Když zpíváme, že hladoví budou nasyceni, vzpomenu si na všechny vzájemné výpomoci, vývařovny a sousedy, kteří se navzájem sytí ne z povinnosti, ale z lásky a péče.

Když zpíváme, že pokorní budou podepřeni, myslím na důstojnost přistěhovalců a uprchlíků, kteří uprostřed nespravedlivých a nezákonných deportací nacházejí sílu ve svých komunitách, protože lidé se den za dnem navzájem chrání a bojují za sebe.

A nakonec, když zpíváme o slibu daném našim předkům, Sáře a Abrahamovi, snažím se vzpomenout si dostatečně daleko do minulosti, abych cítil smluvní sounáležitost, tuto linii lásky, která se táhne dříve, než jsem tu byl, a daleko za mou vlastní dobu. Připomínám si svou malou roli v tomto větším a delším příběhu, to, že jako Maria říkám "ano", kdykoli mohu, abych přinesla nový a obnovující život do našeho světa, tady a teď.

Spiritual seeker and writer Katie Gordon reflects on the Magnificat, Mary’s prophetic song.

In the Gospel of Luke, the Magnificat are the words that Mary sings when she is with her cousin Elizabeth, and they are celebrating the surprise of new life in their wombs. Apart from the expected course either of their lives would take, still they said “yes” to that movement of the Holy Spirit within each of them.

This song that then flowed out of Mary’s faithful heart flipped the script of power in society. She, a lowly young girl, pregnant and unmarried, easily dismissed or decried by most of society, becomes the most blessed. Like the work of the Holy Spirit, her very being disrupted the status quo, and to this day, her words call us into the renewing spirit of mercy and justice….

Mary is telling us that when Christ comes into this world, when compassion becomes enfleshed, we gain a new paradigm. We are offered a new way of life, a new set of values to live by. And who brings this good news? It isn’t the kings or priests; it is two ordinary women, who through their encounter in friendship sing the vision into our tradition. These two pregnant women show us how to bring and embrace new life, and it is not revealed to us from a church or temple, but rather from the sanctuary of a home, in the intimacy of their relationship, and in their very bodies.

Gordon visits a chapel located deep in the woods that features a statue of the pregnant Madonna accompanied by the words of the Magnificat:

Here, outside of and far away from the seat of power in any traditional church, is where I find hope. In the voice of an outsider who gave birth to this radical vision of a changing and evolving world. In the counter-cultural, revolutionary message at the heart of the faith. In a song of praise that invites us to flip the paradigms of power, not just in church, but in society, too….

When we sing that the hungry will be fed, I think of all the mutual aid efforts, soup kitchens, and neighbors who feed one another, not out of obligation but out of love and care.

When we sing that the humble will be upheld, I think of the dignity of immigrants and refugees, who amid the unjust and illegal deportations, are finding strength in their communities as people are protecting and fighting for one another day after day after day.

And finally, when we sing of the promise made to our ancestors, to Sarah and to Abraham, I try to remember far enough back to feel the covenantal belonging, this lineage of love that stretches before I was here and far beyond my own time. I'm reminded of my small part in this larger and longer story, of saying “yes” like Mary whenever I can, to bringing new and renewing life into our world, here and now.