V každém svém díle umělec oslavoval Umělce; cokoli nalezl ve stvořených věcech, vztahoval k Stvořiteli.

—Tomáš z Celana o Františkovi z Assisi

Otec Richard uvažuje o tom, jak František a Bonaventura chápali přírodní svět jako místo, skrze které se učíme svědčit o Bohu a milovat Ho:

Svatý Bonaventura (1221–1274) učil, že abychom se dopracovali k lásce k Bohu, musíme začít tím, že budeme milovat ty nejskromnější a nejjednodušší věci, a odtud se pak posunout výš. „Učiňme svůj první krok na cestě vzhůru na samém dně a představme si celý hmotný svět jako zrcadlo, skrze něž můžeme přejít k Bohu, jenž je Nejvyšším Tvůrcem,“ napsal. A dále: „Nejvyšší moc, moudrost a dobrotivost Stvořitele září skrze všechny stvořené věci.“ [1]

Nakonec buď milujeme všechno, nebo existuje důvod pochybovat o tom, že milujeme cokoli. Tuto jedinou lásku a jedinou krásu popisovali mnozí středověcí teologové a další jako „Velký řetěz bytí“. Poselství znělo, že pokud nedokážeme rozpoznat božskou přítomnost v jakémkoli článku tohoto řetězu, celý posvátný vesmír se rozpadne.

Stvoření – ať už jde o planety, rostliny nebo pandy – nebylo pouhým úvodem k lidskému příběhu Bible. Přírodní svět je sám o sobě dobrým a dostačujícím příběhem, pokud se jen naučíme nahlížet na něj s pokorou a láskou. To vyžaduje kontemplativní praxi, zastavení našich zaneprázdněných a povrchních myslí na dost dlouho, abychom mohli vidět krásu, připustit pravdu a chránit přirozenou dobrotu toho, co je – ať už nám to přináší užitek či potěšení, nebo ne. [2]

Františkánský básník Murray Bodo poukazuje na Františka jako na kontemplativní vzor pro modlitbu se stvořením:

František zaujal své místo mezi stvořeními a s úctou a v modlitbě chválil Boha spolu s nimi. Věřím, že dobrota našich gest vůči světu kolem nás a naše vděčnost za něj do značné míry závisí na hloubce ticha, z něhož tato gesta vycházejí.

Stejně jako u svatého Františka se i my pouze v tichu a samotě učíme vidět, naslouchat a s úctou reagovat na stvoření, která se liší od našich rušných a hlučných já.... Pouze ticho osamělého pozorování a naslouchání napraví to, co se dnes proměnilo v násilné využívání a zneužívání krásy a úrodnosti samotné země, která nás živí, podporuje a vede….

Umbrijská slova pro to, co země činí, jsou sustenta („živí“) a governa, což v jednom překladu znamená „vede“, „ukazuje cestu“ a „plodí“, což dohromady znamená „přináší“. Tato tři slovesa vyjadřují, co pro nás tiché rozjímání znamená a co pro nás činí: vyživuje nás, vede nás a přináší porozumění a moudrost.

Takové tvrzení nemohu dokázat, ani to nechci, neboť by to byl jen další argument. Mohu vás pouze požádat, abyste to zkusili, zažili a pocítili. To je to, co dělal svatý František ve své době a na svém místě. A něco v něm začalo pomalu růst, jako rostlina. [3]

In every work of the artist, he praised the Artist; whatever he found in made things he referred to the Maker.

—Thomas of Celano on Francis of Assisi

Father Richard reflects on how Francis and Bonaventure recognized the natural world as the place through which we learn to witness and love God:

St. Bonaventure (1221–1274) taught that to work up to loving God, we start by loving the very humblest and simplest things and then move up from there. “Let us place our first step in the ascent at the bottom, presenting to ourselves the whole material world as a mirror, through which we may pass over to God, who is the Supreme Craftsman,” he wrote. And further, “The Creator’s supreme power, wisdom, and benevolence shine forth through all created things.” [1]

In the end, we either love everything or there is reason to doubt that we love anything. This one love and one loveliness was described by many medieval theologians and others as the “Great Chain of Being.” The message was that if we failed to recognize the divine Presence in any one link of the chain, the whole sacred universe would fall apart.

Creation—be it planets, plants, or pandas—was not just a warm-up act for the human story of the Bible. The natural world is its own good and sufficient story, if we can only learn to see it with humility and love. That takes contemplative practice, stopping our busy and superficial minds long enough to see the beauty, allow the truth, and protect the inherent goodness of what it is—whether or not it profits us or pleases us. [2]

Franciscan poet Murray Bodo points to Francis as a contemplative model for praying with creation:

Francis took his place among creatures and, in reverence and prayerfulness, praised God with them. I believe that the goodness of our gestures toward the world around us and our gratitude for it depend a great deal upon the depth of the silence out of which those gestures come.

As it was with St. Francis, only in silence and solitude do we learn to see and hear and respond with reverence to creatures other than our busy, noisy selves.... Only the silence of solitary seeing and listening will remedy what today has grown into a violent use and abuse of the beauty and fertility of the very earth that nourishes, supports, and directs us….

The Umbrian words for what the earth does are sustenta (“nourishes”) and governa, which in one translation means “directs,” “shows the way,” and “produce,” which together mean “brings forth.” These three verbs are what silent contemplation does and is for us: it nourishes us, directs us, and produces understanding and wisdom.

I cannot prove such an assertion, nor do I wish to, for that would be just another argument. I can only ask you to try it, experience it, and feel it. That is what St. Francis did in his own time and place. And something began to grow in him, slowly, like a plant. [3]