Organizátorka a aktivistka Mariame Kaba se zamýšlí nad nadějí jako disciplínou.

Pro mě naděje nevylučuje pocit smutku, frustrace, hněvu ani jakékoli jiné emoce, které dávají naprostý smysl. Naděje není emoce, víte? Naděje není optimismus…

Myšlenku, že naděje je disciplína, jsem před mnoha lety zaslechla od jedné jeptišky, která o tom mluvila v souvislosti s tím, že musíme být ze světa a ve světě. Žít v posmrtném životě již v přítomnosti bylo jakousi formou úniku, ale pro nás bylo opravdu, opravdu důležité žít ve světě a být součástí světa. Naděje, o které mluvila, byla touto zakořeněnou nadějí, která se praktikovala každý den…

To mě hluboce oslovilo. Slyšela jsem to před mnoha lety a pak jsem pocítila: „Bože můj. To ke mně promlouvá jako životní filozofie – že naděje je disciplína a že ji musíme praktikovat každý den.“ Protože ve světě, ve kterém žijeme, je snadné propadnout pocitu beznaděje, že všechno je pořád špatné, že se nikdy nic nezmění… Chápu, proč se lidé tak cítí. Já se prostě rozhoduji jinak. Rozhodla jsem se myslet jinak a rozhodla jsem se jednat jinak. Rozhodla jsem se lidem věřit, dokud neprokáží, že nejsou důvěryhodní.

Jim Wallis, kterého lidé znají jako liberálního evangelikála… hovoří o tom, že naděje ve skutečnosti znamená věřit navzdory důkazům a sledovat, jak se důkazy mění. A to mi dává naprostý smysl. Věřím, že nakonec zvítězíme, protože věřím, že je více lidí, kteří chtějí spravedlnost, skutečnou spravedlnost, než těch, kteří proti tomu pracují.

Kaba popisuje, jak nám krátkodobé uvažování brání v přístupu k naději:

Dívám se na věci z dlouhodobého hlediska a plně si uvědomuji, že jsem jen nepatrnou, malou součástí příběhu, který má za sebou již obrovskou minulost a po němž ještě něco přijde. Rozhodně tu nebudu ani zdaleka, abych viděl jeho konec. To mi také pomáhá udržet správný pohled na věc: že … [to], co dělám, je ve světových dějinách vlastně docela bezvýznamné, ale pokud to má význam pro jednoho nebo dva lidi, mám z toho dobrý pocit….

Mluvím s mnoha mladými organizátory… Vždy jim říkám: „Vaše časová osa není tou, na které se odehrávají hnutí. Vaše časová osa je vedlejší. Vaše časová osa slouží pouze vám samotným k zaznamenání vašeho růstu a vašeho života.“ Ale to je jen zlomek života, který bude prožívat vesmír a který vesmír již prožil. Když pochopíte, že jste ve velkém plánu věcí opravdu bezvýznamní, pak je to podle mého názoru svoboda – svoboda skutečně vykonávat práci, kterou považujete za nezbytnou, a přispívat tak, jak to považujete za vhodné.

Organizer and activist Mariame Kaba reflects on hope as a discipline.

For me, hope doesn’t preclude feeling sadness or frustration or anger or any other emotion that makes total sense. Hope isn’t an emotion, you know? Hope is not optimism….

The idea of hope being a discipline is something I heard from a nun many years ago who was talking about it in conjunction with making sure we were of the world and in the world. Living in the afterlife already in the present was kind of a form of escape, but it was really, really important for us to live in the world and be of the world. The hope that she was talking about was this grounded hope that was practiced every day….

I bowed down to that. I heard that many years ago, and then I felt the sense of, “Oh my God. That speaks to me as a philosophy of living, that hope is a discipline and that we have to practice it every single day.” Because in the world we live in, it’s easy to feel a sense of hopelessness, that everything is all bad all the time, that nothing is going to change ever…. I understand why people feel that way. I just choose differently. I choose to think a different way, and I choose to act in a different way. I choose to trust people until they prove themselves untrustworthy.

Jim Wallis, who people know as a liberal Evangelical … talks about the fact that hope is really believing in spite of the evidence and watching the evidence change. And that, to me, makes total sense. I believe ultimately that we’re going to win, because I believe there are more people who want justice, real justice, than there are those who are working against that.

Kaba describes how short-term thinking prevents us from accessing hope:

I take a long view, understanding full well that I’m just a tiny, little part of a story that already has a huge antecedent and has something that is going to come after that. I’m definitely not going to be even close to around for seeing the end of it. That also puts me in the right frame of mind: that … [what] I’m doing is actually pretty insignificant in world history, but if it’s significant to one or two people, I feel good about that….

I talk to a lot of young organizers.… I’m always telling them—“Your timeline is not the timeline on which movements occur. Your timeline is incidental. Your timeline is only for yourself to mark your growth and your living.” But that’s a fraction of the living that’s going to be done by the universe and that has already been done by the universe. When you understand that you’re really insignificant in the grand scheme of things, then it’s a freedom, in my opinion, to actually be able to do the work that’s necessary as you see it and to contribute in the ways that you see fit.