Otec Richard Rohr zdůrazňuje, jak učení apoštola Pavla vychází z jeho zkušenosti s Kristem, který v něm žije – a to zcela skutečně!

Ve svém listě Galatským Pavel popisuje své setkání se vzkříšeným Kristem na cestě do Damašku. Píše velmi výmluvnou větu: „Bůh mi zjevil svého Syna“ (Galatským 1,16). Taková míra vnitřní důvěry, sebereflexe a sebevědomí byla v době, která byla spíše extrovertní a doslovná, zcela neobvyklá. Podle mého názoru právě proto prvních patnáct set let křesťanství Pavlovi nepřikládalo velký význam. S výjimkou vzácného Augustina a mnoha katolických mystiků a poustevníků bylo zapotřebí rozšířené gramotnosti a dostupnosti psaného slova v šestnáctém století, aby se věřící posunuli směrem k více vnitřnímu křesťanství, a to jak v dobrém, tak ve zlém.

Všimněte si Pavlova hlavního kritéria pro autentickou víru: „Zkoušejte sami sebe, zda jste ve víře. Zkoušejte sami sebe. Uznáváte, že Ježíš Kristus je skutečně ve vás? Pokud ne, neprošli jste zkouškou“ (2. Korinťanům 13,5). Je to tak jednoduché, až je to děsivé! Pavlův radikální inkarnacionismus – Kristus je přítomen v nás i ve vesmíru – stanovuje přísný standard. Věděl, že Krista je třeba nejprve uznat uvnitř, než ho lze rozpoznat navenek.

Bůh se musí nejprve zjevit ve vás, než se vám může plně zjevit.

Je důležité si uvědomit, že Pavel je stejný jako my v tom, že nikdy nepoznal Ježíše v těle. Stejně jako on poznáváme Krista pouze tím, že pozorujeme a ctíme hloubku naší lidské zkušenosti a získáváme nový pohled. Když dokážeme ctít a přijmout vlastní okamžik smutku či plnosti jako milostivou účast na věčném smutku či plnosti Boha, uznáváme sami sebe za členy jediného univerzálního těla Kristova.

Pavel tak ukazuje, že i my můžeme poznat Kristovu nekonečně dostupnou přítomnost skrze náš vlastní vnitřní dialog, či skrze přirozený zákon, který je „vryt do našich srdcí“. Velmi odvážně prohlašuje, že i takzvaní pohané, „kteří nemají zákon …, lze říci, že jsou zákonem“ (viz Římanům 2,14–15). To je jistě důvod, proč k vzdělaným Athéňanům promluvil o „neznámém Bohu … kterého již uctíváte, aniž byste to věděli“ (Skutky 17,23). Pavel tuto myšlenku pravděpodobně převzal z „nové smlouvy“ s Božím lidem: „Vložím svůj zákon do jejich nitra a vtisknu jej do jejich srdcí“ (viz Jeremjáš 31:31–33).

Pavel pouze dovedl inkarnacionalismus – božské v hmotné podobě – k jeho univerzálním a logickým závěrům. Vidíme to v jeho odvážném zvolání: „Je jen Kristus. On je všechno a je ve všem“ (Kolosanům 3:11). Kdybych to napsal dnes, lidé by mě nazvali panteistou (vesmír je Bůh), zatímco ve skutečnosti jsem panenteista (Bůh je ve všech věcech, ale také je přesahuje), stejně jako Ježíš i Pavel.

Father Richard Rohr emphasizes how the teachings of the apostle Paul come from his experience of Christ living in him—and in all reality!

In his letter to the Galatians, Paul describes his encounter with the risen Christ on the road to Damascus. He writes a most telling line: “God revealed his Son in me” (Galatians 1:16). This high degree of inner trust, introspection, and self-confidence was quite unusual during a time that was more extroverted and literal. In my opinion, this is why the first fifteen hundred years of Christianity did not make much of Paul. Except for the rare Augustine and many of the Catholic mystics and hermits, it took widespread literacy and the availability of the written word in the sixteenth century to move believers toward a more interior Christianity, both for good and for ill.

Note Paul’s primary criterion for authentic faith: “Examine yourselves to make sure you are in the faith. Test yourselves. Do you acknowledge that Jesus Christ is really in you? If not, you have failed the test” (2 Corinthians 13:5). So simple it’s scary! Paul’s radical incarnationalism—Christ is present in us and in the cosmos—sets a strong standard. He knew that the Christ must first of all be acknowledged within before Christ can be recognized without.

God must reveal God’s self in you before God can fully reveal God’s self to you.

It’s important to remember that Paul is just like us in never knowing Jesus in the flesh. Like him, we only know the Christ through observing and honoring the depth of our human experience and gaining new eyes. When we can honor and receive our own moment of sadness or fullness as a gracious participation in the eternal sadness or fullness of God, we recognize ourselves as a member of the one universal body of Christ.

Thus, Paul shows that we too can know Christ’s infinitely available presence through our own inner dialogue, or the natural law, which is “engraved on our hearts.” Quite daringly, he declares that even so-called pagans, “who do not possess the law … can be said to be the law” (see Romans 2:14–15). This is surely why he spoke to the well-educated Athenians of “The Unknown God … whom you already worship without knowing it” (Acts 17:23). Paul likely inherited this idea from the “new covenant” to God’s people: “I will place my law within them and write it upon their hearts” (see Jeremiah 31:31–33).

Paul merely took incarnationalism—the divine in material form—to its universal and logical conclusions. We see that in his bold exclamation: “There is only Christ. He is everything and he is in everything” (Colossians 3:11). If I were to write that today, people would call me a pantheist (the universe is God), whereas I am really a panentheist (God lies within all things, but also transcends them), as were both Jesus and Paul.