Otec Richard nás povzbuzuje k následování povolání:

Povolání je jedním ze způsobů, jak objevujeme své pravé já a jak v něm rosteme. Nemluvím tu ani tak o vzdělání, kariéře či obživě, i když se v některých případech mohou překrývat. Obecně řečeno, existuje „Větší život“, který nás nějakým způsobem volá vpřed (slovo „vocatio“ znamená v latině „volání“ nebo „povolání“), více než my voláme k němu. Pokud tento proces příliš plánujeme, často zaměňujeme povolání založené na jistotě za povolání naší duše. [1]

Parker Palmer, učitel a aktivista z hnutí kvakerů, kterému hluboce důvěřuji, přemítá o své vlastní „další cestě“:

[Jsou] okamžiky, kdy je jasné – mám-li oči, abych to viděl –, že život, který žiji, není stejný jako život, který ve mně chce žít. V těch okamžicích někdy zahlédnu svůj skutečný život, život skrytý jako řeka pod ledem. A … ptám se: Co mám dělat? Kým mám být?

Bylo mi něco přes třicet, když jsem se doslova začal probouzet k otázkám ohledně svého povolání. Navenek se zdálo, že se mi daří dobře, ale duše na vnější zdání příliš nedbá. Hledala jsem cestu smysluplnější než hromadění bohatství, držení moci, vítězství v soutěži nebo zajištění kariéry, a začala jsem chápat, že je skutečně možné žít jiný život než ten vlastní…

Pak jsem narazil na staré kvakerské rčení: „Nech svůj život promlouvat.“ Ta slova mi dodala odvahu a myslel jsem si, že chápu, co znamenají: „Nech se vést nejvyššími pravdami a hodnotami. Ve všem, co děláš, se řiď těmito náročnými standardy.“…

Seřadil jsem tedy ty nejvznešenější ideály, jaké jsem mohl najít, a vydal se je naplňovat. Výsledky byly málokdy obdivuhodné, často směšné a někdy až groteskní. Vždy však byly nereálné, zkreslením mého pravého já – jak tomu nutně musí být, když člověk žije zvenčí dovnitř, a ne zevnitř ven. Prostě jsem našel „ušlechtilý“ způsob, jak žít život, který nebyl můj vlastní, život strávený napodobováním hrdinů místo toho, abych naslouchal svému srdci.

Dnes, asi třicet let později, pro mě „Nech svůj život promluvit“ znamená něco jiného… : „Než svému životu řekneš, co s ním hodláš udělat, naslouchej tomu, co on hodlá udělat s tebou. Než svému životu řekneš, podle jakých pravd a hodnot ses rozhodl žít, nech svůj život, aby ti řekl, jaké pravdy ztělesňuješ, jaké hodnoty reprezentuješ.“ [2]

Jinými slovy, tvůj život není o tobě. Ty jsi součástí něčeho většího, čemu se říká Život. Nepatříš sám sobě. Jsi projevem univerzálního a věčného vzoru. Život sám sebe žije v tobě. Nesčetné formy života ve vesmíru jsou pouhými částmi Jediného života – kterého mnozí z nás nazývají „Bůh“. Nemusíme na všechno přijít, všechno napravit ani žít život dokonale sami. Je to obrovská úleva. Jediné, co musíme udělat, je podílet se na tomto Jediném životě. Najít si své jedinečné místo v tom Vždy širším životě – to je to, co rozumíme pod pojmem „povolání“. [3]

Father Richard encourages us toward a vocational call:

Vocation is one way in which we discover and grow into our true self. I’m not speaking so much about education, career, or livelihood, though in some cases they might overlap. In general, there is a Larger Life that somehow calls us forward (vocatio means “a call or summons” in Latin), more than we call it to us. If we engineer the process too much, we often mistake a security-based occupation for our soul’s vocation. [1]

Parker Palmer, a Quaker teacher and activist whom I deeply trust, reflects on his own “further journey”:

[There are] moments when it is clear—if I have the eyes to see—that the life I am living is not the same as the life that wants to live in me. In those moments I sometimes catch a glimpse of my true life, a life hidden like the river beneath the ice. And … I wonder: What am I meant to do? Who am I meant to be?

I was in my early thirties when I began, literally, to wake up to questions about my vocation. By all appearances, things were going well, but the soul does not put much stock in appearances. Seeking a path more purposeful than accumulating wealth, holding power, winning at competition, or securing a career, I had started to understand that it is indeed possible to live a life other than one’s own….

Then I ran across the old Quaker saying, “Let your life speak.” I found those words encouraging, and I thought I understood what they meant: “Let the highest truths and values guide you. Live up to those demanding standards in everything you do.”…

So I lined up the loftiest ideals I could find and set out to achieve them. The results were rarely admirable, often laughable, and sometimes grotesque. But always they were unreal, a distortion of my true self—as must be the case when one lives from the outside in, not the inside out. I had simply found a “noble” way to live a life that was not my own, a life spent imitating heroes instead of listening to my heart.

Today, some thirty years later, “Let your life speak” means something else to me … : “Before you tell your life what you intend to do with it, listen for what it intends to do with you. Before you tell your life what truths and values you have decided to live up to, let your life tell you what truths you embody, what values you represent.” [2]

In other words, your life is not about you. You are about a larger thing called Life. You are not your own. You are an instance of a universal and eternal pattern. Life is living itself in you. The myriad forms of life in the universe are merely parts of the One Life—that many of us call “God.” We don’t have to figure it all out, fix everything, or do life perfectly by ourselves. It is an enormous weight off our backs. All we have to do is participate in this One Life. To find our unique niche in that Always Larger Life is what we mean by “vocation.” [3]