Spisovatelka a aktivistka Liza J. Rankow se zamýšlí nad tím, jak je mezigenerační služba výsledkem pochopení naší univerzální propojenosti:

V subtropických lesích severovýchodní Indie se nachází síť živých kořenových mostů, které překlenují strmý terén přes údolí a řeky. Generace za generací domorodí obyvatelé této oblasti proplétali vzdušné kořeny obřích fíkovníků a usměrňovali jejich růst z jednoho břehu řeky tak, aby se spojily s kořeny na protějším břehu. Během desetiletí kořeny zesílí a zpevní natolik, že po nich lze chodit. Tyto mosty mohou vydržet po staletí, vyžadují však péči každé generace, která do nich vplétá nové mladé kořeny, aby je formovala a udržovala. Když přicházejí monzuny a z mírných potůčků se stávají bouřlivé bystřiny, mosty vydrží a lidé je mohou bezpečně překonat….

Každý jednotlivý kořen přispívá nezbytným dílem, ale sám o sobě nestačí. Most vyžaduje jejich spojení ve společném úsilí. Podobné odhodlání a sílu spolupráce potřebujeme i nyní, když překonáváme nebezpečný terén tohoto epochálního zlomu.

Tato doba nás volá, abychom se navzájem natáhli, abychom poznali pravdu o tom, kým jsme a kým se společně můžeme stát. Abychom brali lásku vážně – jako by na ní závisel celý svět. Protože na ní samozřejmě závisí. „V okamžiku, kdy se rozhodneme milovat, začneme bojovat proti nadvládě, proti útlaku,“ napsala badatelka a aktivistka bell hooks (1952–2021). „V okamžiku, kdy se rozhodneme milovat, začneme směřovat ke svobodě, jednat tak, abychom osvobodili sebe i ostatní.“ [1]…

Kultura koloniální modernity nám vštěpuje, že jsme oddělené, atomizované bytosti, a nyní zažíváme podmínky, které tato ideologie vytváří. Podstatou života je však jednota. Jsme propleteni se vším, co existuje. Uvědomění si této skutečnosti mění vše. Naše schopnost jako aktérů proměny se umocňuje díky naší sounáležitosti s pavučinou veškerého bytí. A stejně jako u pavučiny, kde každý dotek kdekoli přenáší vibrace do celé sítě, každý dotek na síti života rezonuje všude. [2] Každý čin lásky a spravedlnosti se šíří dál, než si kdy dokážeme představit. A stejně tak každý čin porušení se odráží dál, než dokážeme odhadnout.…

Krizové časy nás volají k záměru naší duše, k důvodu, proč právě teď žijeme, v tomto klíčovém okamžiku dějin. Můžeme překročit hranice toho, co je pohodlné nebo známé, a nechat zazářit vlastnosti toho, „kdo skutečně jsme“. Tím inspirujeme ostatní, aby si vzpomněli na hlubší pravdu, která v nich spočívá, a žili podle ní, což zase podnítí stále širší probuzení.

Možná nikdy neuvidíme, jaký vliv máme na život druhého, ani nepochopíme, jak zásadní mohou být i ty nejmenší činy. Ale upřímně věřím, že pokud se necháme vést záměrem být prospěšnou přítomností, pokud se zavážeme k tomu, že ve světě přineseme pozitivní změnu, Život naši ochotu nezmaří.

Author and activist Liza J. Rankow considers how intergenerational service is the fruit of understanding our universal connection:

In the subtropical forests of northeastern India, there is a network of living root bridges that traverse the steep terrain across valleys and rivers. Generation after generation, the Indigenous peoples of the region have twisted and woven the aerial roots of giant ficus trees, guiding their growth from one bank of the river to join with roots from the opposite shore. Over decades, the roots become thick and strong enough to walk upon. These bridges can last for centuries but require the tending of each generation, weaving in new young roots to shape and sustain them. When the monsoons come, and gentle streams turn into raging torrents, the bridges hold, and the people can pass safely across them….

Each individual root makes an essential contribution but is insufficient alone. The bridge requires their union in a common purpose. A similar commitment and collaborative strength are needed now as we cross the hazardous terrain of this epochal turning.

These times are calling us to reach toward one another, to recognize the truth of who we are and who we can become, together. To take love seriously—as if the world depends on it. Because, of course, it does. “The moment we choose to love we begin to move against domination, against oppression,” wrote scholar and activist bell hooks (1952–2021). “The moment we choose to love we begin to move towards freedom, to act in ways that liberate ourselves and others.” [1]…

The culture of colonial modernity tells us we are separate, atomized beings, and we are now experiencing the conditions that ideology creates. However, the nature of Life is oneness. We are woven together with all that is. Remembering this shifts everything. Our capacity as agents of transformation is amplified through our belonging within the web of all being. And just like with a spider’s web, where a tap anywhere transmits vibration to the whole of it, every touch upon the web of Life vibrates everywhere. [2] Every act of love and justice ripples out farther than we will ever know. And every act of violation likewise echoes beyond our reckoning.…

Times of crisis call us to our soul’s intent, the reason we are alive now, at this crucial moment in history. We can move beyond what is comfortable or familiar, to let the qualities of “who we are, really” shine forth. Through this, we inspire others to remember and live into the deeper truth that lies within them, and that in turn ignites an ever-wider awakening.

We may never see our impact on the life of another or understand how pivotal the smallest acts can be. But I truly believe that if we are guided by the intention to be a beneficial presence, if we commit ourselves to making a positive difference in the world, Life will not waste our willingness.