Den všech duší

Otec Richard popisuje, jak nám spiritualita zrání umožňuje snášet větší paradoxy díky rostoucímu uvědomění si našeho spojení s Bohem:

Realita, osud, předurčení, prozřetelnost a tragédie jsou pomalí, ale vytrvalí učitelé. Horizont stáří se jeví jako plán, který Bůh připravil jako nevyhnutelný a jako součást nezbytné školy života. Co je bezdůvodně dáno, je také bezdůvodně odňato, stejně jako to pomalu přijal Job. A někdy si vzpomínáme, že jeho konečná bolestná reakce zněla: „Požehnán buď jméno Hospodinovo!“ (Job 1,21). Všichni žijeme ve stejném cyklu nechtěného zrození a nechtěné smrti. Je zřejmé, že někdo jiný má vše pod kontrolou, přesto většinu našich životů trávíme tím, že tuto pravdu přijímáme a poddáváme se jí, a zároveň věříme, že tento „někdo“ je navíc dobrý a důvěryhodný. To je samotná podstata víry a celá cesta víry.

Máme-li hovořit o spiritualitě zrání, musíme si uvědomit, že je vždy (a tím myslím opravdu vždy) charakterizována rostoucí tolerancí k nejednoznačnosti, rostoucím smyslem pro jemnost, stále větší schopností přijímat a připouštět a schopností žít s protiklady a dokonce je milovat! Nedokážu si představit žádný jiný způsob, jak se k těmto širokým obzorům dostat, než skrze mnoho zkoušek, neřešitelných paradoxů a omylů při pokusech o jejich vyřešení.

Bez takového postupně obnovovaného mysli a srdce téměř jistě skončíme s tichým vzlykem – nejen naším vlastním, ale i těch zklamaných duší, které se shromáždí kolem našeho nemocničního lůžka či náhrobku. Příliš mnoho životů bylo skutečně životy „tiché beznaděje“ a Bůh jistě musí spěchat, aby utěšil a potěšil všechny lidi před, během i po jejich odchodu. Mnozí odkládají osvícení tak dlouho, jak jen mohou.

Zrání mysli a srdce je v podstatě schopností neduálního vědomí a kontemplace. Mnozí by to možná nazvali pouze růstem soucitu, ale k žádnému růstu soucitu jistě nedojde, pokud se člověk nenaučí odpouštět jako samotný způsob života a pustit téměř vše tak, jak jsme si původně představovali, že to musí být. To je možné, jak se prohlubuje naše chápání víry, což vyžaduje pečlivé spojení nevědění (apofatický způsob) s věděním (kataphatický způsob). Židovská a křesťanská tradice vyvažovaly naše takzvané poznání důvěrou, trpělivostí, přijetím, čekáním, pokorou, láskou a odpuštěním, což je téměř celé poselství a jistě jeho jádro, nezbytné pro možnost dozrání. Jinak se všichni uzavřeme a historie zamrzne se všemi svými bolestmi, vzpomínkami a záští v nezměněné podobě.

Moje rada po více než osmdesáti letech života je tedy prostá připomínka toho, co se stejně budeme muset naučit z nutnosti a pod tlakem – otevřený způsob přijímání a hluboký smysl, který někteří nazývají vírou. Žít v důvěřivé víře znamená dozrát; je to téměř tak jednoduché.

All Soul's Day

Father Richard describes how a spirituality of ripening allows us to hold greater paradox through an increasing awareness of our union with God:

Reality, fate, destiny, providence, and tragedy are slow but insistent teachers. The horizon of old age seems to be a plan that God has prepared as inevitable and part of the necessary school of life. What is gratuitously given is also gratuitously taken away, just as Job slowly came to accept. And sometimes we remember that his eventual pained response was “Blessed be the name of the Lord!” (Job 1:21). We all live in the same cycle of unrequested birth and unrequested death. Someone else is clearly in control, yet most of our lives are spent accepting and surrendering to this truth, and in trusting that this “someone” is good and trustworthy besides. It is the very shape of faith and the entire journey of faith.

If we are to speak of a spirituality of ripening, we need to recognize that it is always (and I do mean always) characterized by an increasing tolerance for ambiguity, a growing sense of subtlety, an ever-larger ability to include and allow, and a capacity to live with contradictions and even to love them! I cannot imagine any other way of coming to those broad horizons except through many trials, unsolvable paradoxes, and errors in trying to resolve them.

Without such a gradually renewed mind and heart, we almost certainly will end with a whimper—not just our own, but also that of the disappointed souls gathered around our sick bed or gravestone. Too many lives have indeed been lives of “quiet desperation” and God must surely rush to console and comfort all humans before, during, and after their passing. Many put off enlightenment as long as they can.

The ripening of mind and heart is most basically a capacity for nondual consciousness and contemplation. Many might just call it a growth in compassion, but surely no growth in compassion is likely unless one learns how to forgive as a very way of life, and to let go of almost everything as we first imagined it had to be. This is possible as our understanding of faith deepens, requiring a careful pairing of not-knowing (the apophatic way) with knowing (the kataphatic way). The Jewish and Christian traditions balanced our so-called knowing with trust, patience, allowing, waiting, humility, love, and forgiveness, which is very nearly the entire message, and surely the core message, necessary for the possibility of ripening. Otherwise, we all close down, and history freezes up with all of its hurts, memories, and resentments intact.

So my guidance after over eighty years of life is a simple reminder to recall what we will be forced to learn by necessity and under pressure anyway—the open-ended way of allowing and the deep meaning that some call faith. To live in trustful faith is to ripen; it is almost that simple.