Veřejná teoložka Rachel Held Evans (1981–2019) popisuje, jak Pavel využil své vzdělání a původ k šíření Kristovy dobré zvěsti:

Pavel z Tarsu byl hrdým Židem, „obřezaným osmého dne, z izraelského národa, z pokolení Benjamínova, Hebrejec z Hebrejců“ (Filipským 3,5). Jako farizej a syn farizeje znal a miloval Tóru a ve pohanské kultuře si zachoval svou židovskou identitu. Byl také římským občanem a Řekem, hluboce ovlivněným helénistickým myšlením. Pavel ovládal nejméně tři jazyky – řečtinu, hebrejštinu a aramejštinu – a sám měl jak židovské jméno Saul, tak řecké a římské jméno Pavel.

Původně byl Pavel pronásledovatelem křesťanů, ale jednoho dne na cestě do Damašku prožil dramatické obrácení, když ho oslepující světlo srazilo k zemi a hlas z nebe se ho zeptal: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ (Skutky 9,4). Navzdory svým obavám přijali křesťané v Damašku a Jeruzalémě Pavla do svých domovů a starali se o něj, dokud se mu nevrátil zrak. Jednalo se o radikální a riskantní projevy pohostinnosti, které nepochybně formovaly Pavlův postoj k ostatním v následujících letech. Jak se smiřoval s tímto božským zásahem do svého vlastního příběhu, začal Pavel chápat jeho místo v širším příběhu a kázat o Ježíši jako o dlouho očekávaném Mesiáši, jehož život, smrt a vzkříšení naplnily biblická proroctví, zejména Izaiášovo vidění, že Izrael bude „světlem pro pohany“, které přinese „spásu až na konec země“ (Izaiáš 49,6; Skutky 13,47).

Toto poselství dobré zprávy pro všechny lidi ze všech národů se stalo Pavlovou posedlostí. Když cestoval po regionu s dalšími Ježíšovými následovníky a šířil evangelium ve městech po celé Asii a Evropě, téměř vždy kázal nejprve Židům v synagogách a poté pohanům na jejich tržištích, akademických fórech a v jejich domovech. Sám sebe popisoval jako „otroka všech“, ochotného stát se „vším pro všechny … kvůli evangeliu“ (1. Korinťanům 9:19, 22, 23)….

Není překvapením, že Pavlovo hlásání dobré zvěsti našlo zvláštní odezvu mezi lidmi z nižších vrstev, mezi otroky, vdovami a ženami. Ženy se ve skutečnosti ukázaly jako zásadní síla v Pavlově službě, kde působily jako apoštolky, učitelky, dobrodinky a přítelkyně.

Pavel zdraví své čtenáře milostí a pokojem:

Každý novozákonní list, jehož autorem je Pavel nebo který byl napsán jeho jménem, začíná slovy „milost a pokoj vám“, což je spojení řeckého slova charis (milost) s hebrejským slovem šalom (mír) – zdánlivě všední slovní obrat, který však pro obě skupiny skrývá bohatý teologický význam a směřuje je k milosrdenství, celistvosti, spravedlnosti a jednotě.

Ano, Pavel se hodně zabýval teologií. Tento muž nikdy nenarazil na metaforu, která by se mu nelíbila. Každý dopis, který však napsal, sloužil inkluzivnímu evangeliu plnému milosti, o kterém byl přesvědčen, že je dobrou zprávou pro všechny – Židy i pohany, bohaté i chudé, muže i ženy.

Public theologian Rachel Held Evans (1981–2019) describes how Paul used his education and background to spread the good news of Christ:

Paul of Tarsus was a proud Jew, “circumcised on the eighth day, of the people of Israel, of the tribe of Benjamin, a Hebrew of Hebrews” (Philippians 3:5). A Pharisee and the son of a Pharisee, he knew and loved the Torah and maintained his Jewish identity in a pagan culture. He was also a Roman citizen and Greek, profoundly influenced by Hellenistic thought. Paul knew at least three languages—Greek, Hebrew, and Aramaic—and himself possessed both a Jewish name, Saul, and a Greek and Roman name, Paul.

Originally a persecutor of Christians, Paul experienced a dramatic conversion on the road to Damascus one day, when a blinding light threw him to the ground and a voice from heaven asked, “Saul, Saul, why do you persecute me?” (Acts 9:4). Despite their fears, the Christians in Damascus and Jerusalem welcomed Paul into their homes and cared for him until his sight was restored, acts of radical, risky hospitality that undoubtedly shaped Paul’s posture toward others in the years to come. As he came to terms with this divine interruption to his own story, Paul began to understand its place in a larger story, and to preach Jesus as the long-awaited Messiah, whose life, death, and resurrection fulfilled biblical prophecy, in particular Isaiah’s vision that Israel would be “a light for the Gentiles” that would bring “salvation to the ends of the earth” (Isaiah 49:6; Acts 13:47).

This message of good news for all people of all nations became Paul’s obsession. As he traveled the region with other followers of Jesus, sharing the gospel in cities across Asia and Europe, he almost always preached first to the Jews in the synagogues and then to the Gentiles at their marketplaces, academic forums, and homes. He described himself as a “slave to everyone” willing to become “all things to all people ... for the sake of the gospel” (1 Corinthians 9:19, 22, 23)….

Unsurprisingly, Paul’s declaration of the good news found special resonance among people of lower classes, and with slaves, widows, and women. In fact, women proved to be a vital force in the ministry of Paul, serving as apostles, teachers, benefactors, and friends.

Paul greets his readers with grace and peace:

Every New Testament letter authored by Paul or in his name begins with “grace and peace to you,” a combination of the Greek word charis (grace) with the Hebrew word shalom (peace), a seemingly mundane turn of phrase packed with rich theological meaning for both groups, pointing them toward mercy, wholeness, justice, and unity.

Yes, Paul did a lot of theologizing. The man never met a metaphor he didn’t like. But every letter he wrote was in service to an inclusive grace-filled gospel that he believed was good news for everyone, Jew and Gentile, rich and poor, man and woman alike.