Otec Richard se zabývá tím, jak nás františkánská mystika vybízí k setkání s božskou přítomností v našich konkrétních, každodenních životech:

František z Assisi věděl, že pokud dokážeme přijmout, že konečné zjevuje nekonečné a že fyzické je bránou k duchovnímu (což je základní princip, který nazýváme „vtělením“), pak vše, co potřebujeme, je právě tady a právě teď – v tomto světě. To je cesta k tomu! Nebe zahrnuje zemi. Čas nás otevírá k věčnosti, prostor nás otevírá k bezprostorovosti, stačí jen, abychom je brali jako jasné brány, jimiž skutečně jsou. Neexistují posvátné a profánní věci, místa a okamžiky. Existují pouze posvátné a znesvěcené věci, místa a okamžiky – a jsme to my sami, kdo je znesvěcujeme svou úmyslnou slepotou a nedostatkem úcty. Je to jeden posvátný vesmír a my všichni jsme jeho součástí. Z hlediska duchovní vize to opravdu nemůže být lepší ani jednodušší.

Uvědomění si, že konkrétní nás otevírá k univerzálnímu, je možná stejně tak jedinou plně důvěryhodnou či možnou cestou, protože tak normálně fungují vnímaví lidé. Abstraktní ideologie nás příliš daleko nedovede a mnoho běžných náboženství je spíše ideologií než skutečným setkáním s Přítomností. Všichni však musíme začít u svých osobních zkušeností a na nich pak stavět. Lidé po celém světě odmítají ideologickou (shora dolů) formu náboženství – a měli by, protože to není cesta samotného Krista.

Tím, že František bere tajemství Vtělení naprosto vážně a postupně ho rozvíjí až k jeho logickým závěrům, jsou zdánlivá omezení prostoru a času jednou provždy překonána. Kristovo tajemství odmítá být vágní či abstraktní a je vždy konkrétní a specifické. Když setrváváme u těchto každodenních zjevení, vidíme, že vše je zjevením božského – od kamenů až po raketové lodě. Od nynějška již neexistují žádné slepé skvrny v božském zjevení, v našich vlastních očích ani v našich zpětných zrcátkách. Jedinou překážkou našeho vidění je náš vlastní nedostatek fascinace, pokory, zvědavosti, úžasu a ochoty nechat se vést vpřed.

Františkánská spiritualita klade důraz na skutečnou rovnocennost a vzájemnost mezi tím, kdo vidí, a tím, co lze vidět. Mezi myslí a srdcem toho, kdo vidí, a tím, čemu pak věnuje pozornost, existuje symbióza. František měl jedinečnou schopnost nazývat ostatní – zvířata, planety a živly – „bratrem“ a „sestrou“, protože on sám byl malým bratrem. Ostatním bytostem a věcem přiznával vzájemnost, subjektivitu, „osobnost“ a důstojnost, protože nejprve ctěl svou vlastní důstojnost jako Božího syna. Svět pro něj byl průhledným oboustranným zrcadlem, které by někteří z nás nazvali plně „sakramentálním“ vesmírem.“

Father Richard explores how Franciscan mysticism invites us to encounter divine presence in our concrete, specific lives:

Francis of Assisi knew that if we could accept that the finite manifests the infinite, and that the physical is the doorway to the spiritual (which is the foundational principle we call “incarnation”), then all we need is right here and right now—in this world. This is the way to that! Heaven includes earth. Time opens us up to the timeless, space opens us up to spacelessness, if only we take them for the clear doorways that they are. There are not sacred and profane things, places, and moments. There are only sacred and desecrated things, places, and moments—and it is we alone who desecrate them by our willful blindness and lack of reverence. It is one sacred universe, and we are all a part of it. We really cannot get any better or more simple than that in terms of a spiritual vision.

The realization that the concrete opens us up to the universal might be the only fully trustworthy or possible path anyway, because that is how sensate humans normally operate. Abstract ideology will not get us very far, and much common religion is ideology more than any real encounter with Presence. But we all must start with our anecdotal experience and then build from there. People all over the world are rejecting the ideological (top-down) form of religion—and they should, because this is not the path of Christ himself.

By taking the mystery of the Incarnation absolutely seriously and gradually extending it to its logical conclusions, the seeming limitations of space and time are once and for all overcome in Francis. The Christ Mystery refuses to be vague or abstract and is always concrete and specific. When we stay with these daily apparitions, we see that everything is a revelation of the divine—from rocks to rocket ships. There are henceforth no blind spots in the divine disclosure, in our own eyes, or in our rearview mirrors. The only hindrance to our seeing is our own lack of fascination, humility, curiosity, awe, and willingness to be allured forward.

Franciscan spirituality emphasizes a real equivalence and mutuality between the one who sees and what can be seen. There is a symbiosis between the mind and heart of the seer—and to what they will then pay attention. Francis had a unique ability to call others—animals, planets, and elements —“brother” and “sister” because he himself was a little brother. He granted other beings and things mutuality, subjectivity, “personhood,” and dignity because he first honored his own dignity as a son of God. The world was a transparent two-way mirror for him, which some of us would call a fully “sacramental” universe.”