Otec Richard Rohr se zamýšlí nad tím, jak Blahoslavenství navazují na moudrost Desatera přikázání:

Blahoslavenství jsou paradoxní „přikázání“. Neříkají křesťanům, co mají dělat; říkají jim, jací budou, pokud budou žít v království: Budou chudí v duchu, čistí v srdci, milosrdní a mírní tvůrci míru; budou žíznit po spravedlnosti a kvůli tomu budou pronásledováni, a budou truchlit. To není zrovna radostná vyhlídka! A přesto Blahoslavenství nazývají život učedníka šťastným životem. Proč? Protože když žijeme ve správném vztahu s Bohem a mezi sebou navzájem, jsme utěšováni, náš hlad je nasycen, je nám prokazováno milosrdenství a vidíme Boha; a tak jsme nazýváni Božími dětmi a žijeme pod Boží vládou!

Blahoslavenství se zabývají novým způsobem vztahů stejně jako Desatero přikázání v dávných dobách Izraele. Přikázání hovořila o prokazování úcty Bohu a rodičům, o tom, že se nesmí zabíjet, lhát, krást, podvádět ani žárlit. Blahoslavenství z tohoto zjevení nic neubírají, ale přidávají něco nového. Místo toho, aby od nás vyžadovaly dodržování pravidel, zvou nás k životnímu stylu založenému na zranitelnosti, sebevyprázdnění a spolupráci.

Pokud se však zeptáme většiny křesťanů, co to znamená být morální, napadnou je Desatero přikázání, nikoli Blahoslavenství! Uvažují v kategoriích legalistické morálky. Následovat Ježíše však znamená následovat ho mimo legalitu systémů a vstoupit do života v mnohem širší pravdě. Znamená to přejít na zralejší úroveň víry, kde objevujeme Boha mnohem více jako dárce života než jako zákonodárce. [1]

Zákon nám pomáhá uvědomit si problémy. Dává společnosti určitý základní řád a rámec, v němž mohou lidé žít své životy. Co ale když lidé jen dodržují zákon a nic víc? Existuje nějaký zákon, který by vám nařizoval, abyste si hledali přátele? Existuje nějaký zákon, který by vás nutil zamilovat se? Existuje nějaký zákon, který říká, že musíte mít svobodnou vůli, něčeho dosáhnout nebo být šťastní? Existuje nějaký zákon, který stanoví, že se o vás lidé musí starat, když trpíte? Samozřejmě že ne! Téměř vše, co činí život příjemným a uspokojujícím, pochází od lidí, kteří jdou nad rámec zákonného minima. Právě překračování litery zákona dělá život hodným prožití.

Totéž platí i pro náš duchovní život. Rámec přikázání poskytuje základní a nezbytnou pravidelnost v našem duchovním životě. Takovou „nádobu“ potřebujeme, máme-li se někdy dostat za hranice přikázání a objevit požehnání. Nemůžeme očekávat, že budeme požehnáni štěstím života v Božím království, pokud nikdy nebudeme dodržovat Boží zákony. Ani Boží zákony však nejsou samy o sobě cílem. Život v jejich rámci nás prostě osvobozuje, abychom mohli naslouchat volání Ducha k radikálnějšímu duchovnímu životu podle Blahoslavenství. [2]

Father Richard Rohr considers how the Beatitudes build on the wisdom of the Ten Commandments:

The Beatitudes are paradoxical “commandments.” They don’t tell Christians what to do; they tell them what they will be like if they are living in the kingdom: They will be poor in spirit, pure in heart, merciful and gentle peacemakers; they will thirst for what is right and be persecuted because of it, and they will mourn. Not a very happy prospect! And yet the Beatitudes call discipleship a happy life. Why? Because when we live in right relationship with God and one another, we are comforted, our hunger is satisfied, we are shown mercy, and we see God; and so, we are called God’s children, and we live under God’s reign!

The Beatitudes are as concerned about a new way of relating as the Ten Commandments were in the ancient days of Israel. The commandments spoke of showing honor to God and to one’s parents, of not killing, lying, stealing, cheating, or being jealous. The Beatitudes take nothing away from this revelation, but they do add something new. Instead of asking us to obey rules, they invite us to a lifestyle based on vulnerability, self-emptying, and cooperation.

Yet if we ask most Christians what it means to be moral, they think of the Ten Commandments, not the Beatitudes! They think in terms of legalistic morality. But to follow Jesus is to follow him out of the legality of systems and into living in a much larger truth. It’s to move to a more mature level of faith, where we discover God much more as lifegiver than lawgiver. [1]

The law makes us aware of problems. It gives a certain basic order to society and a framework within which people can live their lives. But what if people just obey the law and nothing more? Is there any law that requires you to make friends? Is there any law that compels you to fall in love? Is there any law that says you have to have agency, accomplish something, or be happy? Is there any law that states people have to care about you when you are suffering? Of course not! Almost everything that makes life enjoyable and satisfying comes from people going beyond the legal minimum. It’s going beyond the letter of the law that makes life worth living.

The same is true in our spiritual life. The framework of the commandments provides a basic and needed regularity in our spiritual life. We need such a “container” if we are ever to move beyond commandments and discover blessings. We can’t expect to be blessed with the happiness of living in the reign of God if we never obey God’s laws. Yet even God’s laws are not an end in themselves. Living within them simply frees us to hear the call of the Spirit to the more radical spiritual life of the Beatitudes. [2]