Otec Richard píše o proměňující síle přijetí toho, že jsme milováni:

Lidi můžeme proměnit jen do té míry, do jaké jsme se proměnili sami. Můžeme vést ostatní jen tak daleko, jak daleko jsme došli my sami. Nemáme schopnost potvrdit ani sdělit jiné osobě, že je dobrá nebo výjimečná, dokud si to sami pevně neuvědomíme. Jakmile získáme svou vlastní „narcistickou dávku“, jak tomu říkám, můžeme přestat mít obavy z toho, že budeme v centru pozornosti, a máme dostatek času a energie na to, abychom podporovali posílení a výjimečnost ostatních lidí. Pouze milovaní lidé mohou předávat pocit milovanosti.

Pokud nechápeme vyvolení jako inkluzivní (vyvolení slouží k tomu, abychom totéž sdělili ostatním), náboženství se téměř vždy stává exkluzivním systémem namířeným proti „nevyvoleným“, „nehodným“ nebo „nečistým“. Stává se z ní „můj systém sounáležitosti“ namísto jakékoli dobré zprávy pro svět, což je přesně to, co Ježíš neudělal. V jakémkoli druhu exkluzivního vyvolení „vyvolený“ nevnímá svou zkušenost jako dar pro ostatní, ale pouze jako dar pro sebe sama. To vytváří velmi samolibé a sebeuspokojené náboženství.

Rád bych vás povzbudil, abyste si udělali čas a přečetli si jak Deuteronomium 7:7–9, tak Římanům 11. Tam uvidíte, jak krásně o vyvolenosti a volbě učí jak Mojžíš, tak Pavel. Nejde o to, aby si lidé mysleli, že jsou lepší než ostatní, ani o to, aby vznikla společnost nadřazených. Spíše jde o shromáždění slabých a zraněných, aby se ukázalo, jak Bůh proměňuje a uzdravuje.

Ježíš věděl, kdo jsou jeho nejlepší audiovizuální pomůcky pro jeho poselství proměny: „Nepřišel jsem pro zdravé, ale pro nemocné“ (viz Lukáš 5,31–32). Životy svatých a mystiků nikdy neukazují na ně samotné, ale vždy a navždy směřují za sebe k Tomu, kdo je vyvolil, používá je a miluje je. Stávají se pro nás vzory. [1]

Dovolit si být Božím milovaným znamená být Božím milovaným. Dovolit si být vyvoleným znamená být vyvoleným. Dovolit si být požehnaným znamená být požehnaným. Je tak těžké přijmout, že jsme přijati, zvláště od Boha. Vyžaduje to určitý druh pokory, abychom se tomu odevzdali, a ještě více vytrvat v tom, že tomu věříme. Každý, koho Bůh používá, ví, že je to pravda: Bůh si vybírá a poté používá toho, koho si vybere, a jejich užitečnost pramení především z jejich ochoty nechat se vůbec vybrat. Jaký to paradox!

Boží láska je stálá a neodvolatelná; naší úlohou je být k ní otevření a nechat se jí proměnit. Neexistuje absolutně nic, co bychom mohli udělat, aby nás Bůh miloval více, než nás již miluje, a neexistuje absolutně nic, co bychom mohli udělat, aby nás Bůh miloval méně. Jsme s tím smířeni! Jediný rozdíl je mezi těmi, kteří to připouštějí, a těmi, kteří ne. Oba jsou stejně a objektivně milovaní, ale jeden si to prostě užívá a z tohoto uvědomění čerpá stále nový život. [2]

Father Richard writes about the transformative power of accepting our own belovedness:

We can only transform people to the degree that we have been transformed. We can only lead others as far as we have gone. We have no ability to affirm or to communicate to another person that they are good or special until we know it strongly ourselves. Once we get our own “narcissistic fix,” as I call it, then we can stop worrying about being on center stage, and we have plenty of time and energy to promote other people’s empowerment and specialness. Only beloved people can pass on belovedness.

If we do not understand election as inclusive election (chosenness is for the sake of communicating the same to others), religion almost always becomes an exclusionary system against the “non-elect,” “unworthy,” or “impure.” It becomes “my belonging system” instead of any good news for the world, which is exactly what Jesus did not do. In any kind of exclusive election, the “chosen one” does not see their experience as a gift for others, but merely a gift for themselves. This creates a very smug and self-satisfied religion.

I would encourage you to take your time and read through both Deuteronomy 7:7–9 and Romans 11. There, you’ll see how both Moses and Paul beautifully teach about chosenness and election. It’s not to make people think they are better than others or to create a society of the superior ones. If anything, in fact, it is the gathering of the weak and the wounded, to show how God transforms and heals.

Jesus knew who his best audiovisual aids were for his transformative message: “I did not come for the healthy, but for the sick” (see Luke 5:31–32). The lives of saints and mystics never point to themselves, but always and forever beyond themselves to the One who chooses them, uses them, and loves them. They become models for us. [1]

To allow ourselves to be God’s beloved is to be God’s beloved. To allow ourselves to be chosen is to be chosen. To allow ourselves to be blessed is to be blessed. It is so hard to accept being accepted, especially from God. It takes a certain kind of humility to surrender to it, and even more to persist in believing it. Any persons used by God know this to be true: God chooses and then uses whom God chooses, and their usability comes from their willingness to allow themselves to be chosen in the first place. What a paradox!

God’s love is constant and irrevocable; our part is to be open to it and let it transform us. There is absolutely nothing we can do to make God love us more than God already does, and there is absolutely nothing we can do to make God love us less. We are stuck with it! The only difference is between those who allow it and those who don’t. They are both equally and objectively the beloved, but one just enjoys it and draws ever-new life from that realization. [2]