Otec Richard Rohr nás vybízí, abychom s pokorou přijali skutečnost, že jsme Bohem vyvoleni:

V 11. kapitole Listu Římanům se Pavel snaží definovat pojem „vyvolenost“. Když hovoří o vyvolenosti židovského národa, říká, že je definitivní a neodvolatelná (Římanům 11,29). Říká však také, že vyvolenost nemá nic společného s naší zasloužeností, což je pro naše mysl, zvyklou na princip „oko za oko“, tak těžké pochopit. Boží volba souvisí výhradně s Bohem samotným, nikoli s tím, zda jsme hodni nebo připraveni. Nikdo není nikdy připraven! Ve skutečnosti připravenost pramení ze zkušenosti s vyvoleností a z odevzdání se jí. Je to jemný rozdíl, ale naprosto zásadní. Biblická tradice se velmi snaží ukázat, že Bůh si vždy vybírá ty, kteří nejsou hodni, slabé, hříšné a zlomené, aby se žádné lidské tělo nemohlo chlubit před Bohem. Jsme pouhými Božími nástroji. Když milujeme Boha a milujeme druhé, je to Bůh, kdo to činí skrze nás a v nás.

Pavel také říká, že vyvolenost slouží k tomu, abychom zakusili milosrdenství (viz Římanům 11,30–31). Vyvolenost starověkého Izraele neslouží k tomu, aby se jeho členové cítili nadřazení a spasení, což je místo, kde se vždy zastaví nezralé náboženství. Pavel naopak velmi jasně říká, že prožíváme vyvolenost proto, abychom poznali, jaké to je být Božími milovanými, a zakusili Boží milosrdenství. Teprve pak můžeme tuto vyvolenost sdělit všem ostatním. Nyní jsme vhodným nástrojem k popisu toho, jaké to je být milován, být vyvolen, být významný, být uznán, být sledován Božím pohledem a být zrcadlen v tom nejvyšším zrcadle.

Jelikož jsme takto milováni Bohem, víme, že nemůžeme milovat zpět tak, jak jsme milováni. Naše neschopnost milovat Boha naplno nás však udržuje v říši touhy – vždy se steskem, touhou a přáním po více. Vědomí, že jsme ještě nedosáhli cíle, je dobré! Udržuje nás v pokoře a upřímnosti. Uvědomujeme si díky tomu, jak moc potřebujeme milosrdenství. Víme, že sami to nikdy nezvládneme.

Myslím si, že náboženství je to nejlepší i to nejhorší. Může vytvořit ty nejuzavřenější, nejmalichernější, nejvíce se bránící a rasistické lidi, kteří se zastaví v té první fázi: „My to máme správně. Jsme vyvolení. Jsme vyvolení.“ Ale jejich víra je ve skutečnosti nezměnila, takže nevědí, jak tuto vyvolenost sdělit komukoli jinému. Bez milostného vztahu s Bohem nás náboženství neposouvá dál ani nám neumožňuje růst. Nepřináší další proměnu. Stává se pouhou vedlejší atrakcí elitářství, to je vše.

Biblická tradice začíná vyvoleností pro hrstku lidí, ale vždy směřuje k rovnostářské vyvolenosti pro všechny. A jediní lidé, kteří jsou schopni sdělovat inkluzivitu a bezmezné bohatství Boha, jsou ti, kteří toto bezmezné bohatství nejprve zažijí sami v sobě.

Father Richard Rohr invites us to accept with humility that we are chosen by God:

In Romans 11, Paul is trying to define chosenness. Speaking of the chosenness of the Jewish people, he says chosenness is definitive and irrevocable (Romans 11:29). But he also says chosenness has nothing to do with worthiness, which is so hard for our tit-for-tat minds to understand. God’s choice has to do with God alone, not with us being worthy or ready. No one is ever ready! In fact, the readiness comes from experiencing and surrendering to the chosenness. That’s a subtle point, but it’s absolutely foundational. The biblical tradition goes to great lengths to show that God always chooses the unworthy, the weak, the sinful, and the broken, so that no flesh can glorify itself in God’s sight. We are merely God’s instruments. When we love God and love others, it is God doing that through us and in us.

Paul also says that chosenness is for the sake of experiencing mercy (see Romans 11:30–31). Ancient Israel’s chosenness is not so they can feel superior and saved, which is where immature religion always stops. Rather, Paul says very clearly that we experience chosenness so that we can know what it feels like to be God’s beloved and experience God’s mercy. Only then can we communicate that chosenness to everybody else. Now we are a fit instrument to describe what it feels like to be beloved, to be elect, to be significant, to be validated, to be gazed at with the gaze of God, and to be mirrored by the ultimate mirror.

Being loved by God in this way, we know we cannot love back the way we are loved. However, our inability to love God fully keeps us in the realm of desire—always yearning, longing, and wanting more. Knowing we are not there yet is good! It keeps us humble and honest. It keeps us aware of our need for mercy. We know we will never get it right on our own.

I think religion is the best thing and the worst thing. It can create the most narrow-minded, petty, self-protective, racist people who stop at that first stage of: “We’ve got it right. We’re elect. We’re chosen.” But their faith really hasn’t transformed them, so they don’t know how to communicate chosenness to anyone else. Without a love relationship with God, religion doesn’t keep us moving or growing. It doesn’t keep transforming. It becomes a sideshow for elitism, that’s all.

The biblical tradition begins with chosenness for a few, but it always moves toward egalitarian chosenness for everyone. And the only people who are equipped to communicate the inclusivity and the boundless abundance of God are people who first experience that boundless abundance in themselves.