I když naděje selže, může ji nahradit něco většího, a tím je láska.

—Brian McLaren, Life After Doom

Brian McLaren naznačuje, že láska může sloužit jako hluboký zdroj naděje, který není závislý na výsledku:

Pokud vidíme pravděpodobnou cestu k našemu vytouženému výsledku, máme naději; pokud nevidíme žádnou možnou cestu k našemu vytouženému výsledku, propadáme zoufalství. Pokud si nejsme jisti, zda nějaká cesta existuje, udržujeme naději při životě, ale ta zůstává zranitelná vůči porážce, pokud se tato cesta uzavře.

Když je naším hlavním motivem láska, vstupuje do hry jiná logika. Nacházíme odvahu a sebevědomí nikoli v pravděpodobnosti dobrého výsledku, ale v našem odhodlání milovat. Láska nám možná poskytne cestu k řešení naší tíživé situace, možná ale také ne; poskytne nám však cestu vpřed v této situaci, krok za krokem do neznáma. Podporováni touto „divokou láskou“ (jak ji nazývá moje přítelkyně Jacqui Lewis) můžeme vytrvat tak dlouho, že se k našemu překvapení může objevit nová cesta tam, kde předtím žádná nebyla. V tu chvíli budeme mít opět důvody k naději. Ale i kdyby se naděje nikdy nevrátila, budeme žít láskou až do posledního dechu.

Jinými slovy, i když ztratíme naději na dobrý výsledek, nemusíme ztratit naději, že budeme dobrými lidmi, jak jen to bude v našich silách: odvážnými, moudrými, laskavými, milujícími, „navzdory všemu zlému kolem nás“. [1] …

Cítíme, jak v nás vyvstává toto trvalé prohlášení: Budeme žít tak krásně, statečně a laskavě, jak jen dokážeme, tak dlouho, jak to půjde, bez ohledu na to, jak ošklivý, děsivý a zlý se svět stane, i když se neúspěch a smrt zdají nevyhnutelné. Ve skutečnosti se tato ctnost rozvíjí právě v kontextu neúspěchu a smrti. Proto Richard Rohr popisuje tento druh naděje jako „plod naučené schopnosti trpět moudře a velkoryse. Vyjdete z toho mnohem větší a tato velikost se stane vaší nadějí.“ [2]

Ekoteoložka Sallie McFague (1933–2019) klade naději do centra naší víry v Boha, který je láska:

Když uvažujeme o základu naší naděje, připomeňme si, kým Bůh je… Naše naděje spočívá v radikální transcendenci Boha… Boží transcendence – Boží síla tvůrčí, spasitelné a udržující lásky – je nám bližší než my sami sobě. Bůh je prostředím, zdrojem síly a lásky, v němž existuje náš svět, náš křehký, chátrající svět. Svět není ponechán svému osudu, ani Bůh není „navíc“ k čemukoli, ke všemu. Bůh je spíše životem, láskou, pravdou, dobrotou a krásou, které dávají vesmíru sílu a vyzařují z něj…

Tato víra, nikoli v nás samotné, ale v Boha, nás může osvobodit k životu radikální proměny. Možná je to jediná věc, která toho je schopna. Nespoléháme se na takovou naději jako na způsob, jak se vyhnout osobní odpovědnosti – „Ať to udělá Bůh“ –, ale spíše nás tato naděje osvobozuje od tlaku výsledků, abychom mohli do daného úkolu vložit naše nejlepší úsilí. [3]

Even if hope fails, something bigger can replace it, and that is love.

—Brian McLaren, Life After Doom

Brian McLaren suggests that love can serve as a deep source of hope that is not dependent on outcome:

If we can see a likely path to our desired outcome, we have hope; if we can see no possible path to our desired outcome, we have despair. If we are unsure whether there is a possible path or not, we keep hope alive, but it remains vulnerable to defeat if that path is closed.

When our prime motive is love, a different logic comes into play. We find courage and confidence, not in the likelihood of a good outcome, but in our commitment to love. Love may or may not provide a way through to a solution to our predicament, but it will provide a way forward in our predicament, one step into the unknown at a time. Sustained by this fierce love (as my friend Jacqui Lewis calls it), we may persevere long enough that, to our surprise, a new way may appear where there had been no way. At that point, we will have reasons for hope again. But even if hope never returns, we will live by love through our final breath.

To put it differently, even if we lose hope for a good outcome, we need not lose hope of being good people, as we are able: courageous, wise, kind, loving, “in defiance of all that is bad around us.” [1] …

We feel arising within us this sustained declaration: We will live as beautifully, bravely, and kindly as we can as long as we can, no matter how ugly, scary, and mean the world becomes, even if failure and death seem inevitable. In fact, it is only in the context of failure and death that this virtue develops. That’s why Richard Rohr describes this kind of hope as “the fruit of a learned capacity to suffer wisely and generously. You come out much larger and that largeness becomes your hope.” [2]

The ecotheologian Sallie McFague (1933–2019) centers hope in our faith in God, who is love:

As we consider the basis for our hope, let us recall who God is…. The hope we have lies in the radical transcendence of God…. God’s transcendence—God’s power of creative, redeeming, and sustaining love—is closer to us than we are to ourselves. God is the milieu, the source, of power and love in which our world, our fragile, deteriorating world, exists. The world is not left to fend for itself, nor is God “in addition” to anything, everything. Rather, God is the life, love, truth, goodness, and beauty that empower the universe and shine out from it….

This faith, not in ourselves, but in God, can free us to live lives of radical change. Perhaps it is the only thing that can. We do not rely on such hope as a way to escape personal responsibility—“Let God do it”—but rather this hope frees us from the pressure of outcomes so that we can add our best efforts to the task at hand. [3]