Biblista Huston Smith popisuje, jak první křesťané šířili evangelium prostřednictvím své radosti, a to nad rámec jakýchkoli konkrétních slov, která vyslovovali:

Soucit, s nímž se učedníci setkali v Ježíši, byl mocný – zvítězil nad vším. Toto přesvědčení proměnilo asi tucet skleslých následovníků zavražděného a zdiskreditovaného vůdce v jednu z nejdynamičtějších sil v dějinách lidstva a ohnivé jazyky, které na ně sestoupily o Letnicích, zapálily středomořský svět. Lidé, kteří nebyli řečníky, se stali výmluvnými. Rozšířili se po celém řecko-římském světě a kázali to, co se začalo nazývat „evangelium“; v původní řečtině je tento výraz „Dobrá zpráva“. Šířili své poselství s takovým zápalem, že již v Ježíšově generaci se uchytilo ve všech významných městech regionu….

Lidé, kteří slyšeli Ježíšovy učedníky hlásat Dobrou zprávu, byli stejně ohromeni tím, co viděli, jako tím, co slyšeli. Viděli proměněné životy – muže a ženy, kteří byli ve všech ohledech obyčejní, až na to, že se zdálo, že našli tajemství života. Vyzařovali klid, prostotu a veselost, s jakými se jejich posluchači nikde jinde nesetkali. Byli to lidé, kteří se zdáli být úspěšní v tom, v čem by chtěl uspět každý – v samotném životě.

Smith zdůrazňuje dvě pozoruhodné vlastnosti, které byly patrné u prvních křesťanů:

Jedním z nejranějších pozorování křesťanů, které máme od někoho zvenčí, je: „Podívejte se, jak se tito křesťané milují.“ Nedílnou součástí této vzájemné úcty byla naprostá absence sociálních bariér; bylo to učednictví rovných. Tady byli muži a ženy, kteří nejen říkali, že všichni jsou si před Bohem rovni, ale také žili tak, jako by to mysleli vážně. Tradiční bariéry rasy, pohlaví a postavení pro ně nic neznamenaly, neboť v Kristu nebyl ani Žid, ani pohan, ani muž, ani žena, ani otrok, ani svobodný. V důsledku toho, navzdory rozdílům ve funkci nebo společenském postavení, bylo jejich společenství poznamenáno pocitem skutečné rovnosti.

Jejich druhou charakteristickou vlastností bylo štěstí. Když byl Ježíš v nebezpečí, jeho učedníci byli znepokojeni; ale jinak bylo nemožné být v Ježíšově společnosti smutný. A když řekl svým učedníkům, že chce, aby jeho radost byla v nich, „aby vaše radost byla úplná“, tento cíl se do značné míry naplnil.

Pro okolní svět to bylo nepochopitelné. Těchto rozptýlených křesťanů nebylo mnoho. Nebyli bohatí ani mocní a neustále jim hrozilo, že budou zabiti. Přesto však dosáhli vnitřního klidu, který se projevoval v radosti, kterou nebylo možné zadržet. Možná by bylo vhodnější slovo „zářivý“. „Zářivost“ není slovo, které by se běžně používalo k popisu průměrného náboženského života, ale žádné jiné slovo tak dobře nevystihuje život těchto prvních křesťanů.

Religious scholar Huston Smith describes how the first Christians spread the gospel message through their happiness, beyond any particular words they shared:

The compassion the disciples had encountered in Jesus was powerful—victorious over everything. This conviction had transformed a dozen or so disconsolate followers of a slain and discredited leader into one of the most dynamic forces in human history, and the tongues of fire that descended upon them at Pentecost set the Mediterranean world aflame. People who were not speakers waxed eloquent. They exploded across the Greco-Roman world, preaching what has come to be called “the gospel”; in the original Greek the phrase is “the Good News.” They spread their message with such fervor that in Jesus’s very generation it took root in every major city of the region….

The people who heard Jesus’s disciples proclaiming the Good News were as impressed by what they saw as by what they heard. They saw lives that had been transformed—men and women who were ordinary in every way except for the fact that they seemed to have found the secret of living. They evinced a tranquility, simplicity, and cheerfulness that their hearers had nowhere else encountered. Here were people who seemed to be making a success of the enterprise everyone would like to succeed at—life itself.

Smith highlights two remarkable qualities witnessed in the first Christians:

One of the earliest observations by an outsider about Christians that we have is, “See how these Christians love one another.” Integral to this mutual regard was a total absence of social barriers; it was a discipleship of equals. Here were men and women who not only said that everyone was equal in the sight of God but who lived as though they meant it. The conventional barriers of race, gender, and status meant nothing to them, for in Christ there was neither Jew nor Gentile, male nor female, slave nor free. As a consequence, in spite of differences in function or social position, their fellowship was marked by a sense of genuine equality.

Their second distinctive quality was happiness. When Jesus was in danger, his disciples were alarmed; but otherwise it was impossible to be sad in Jesus’s company. And when he told his disciples that he wanted his joy to be in them, “that your joy may be complete,” to a remarkable degree that objective was realized.

Outsiders found this baffling. These scattered Christians were not numerous. They were not wealthy or powerful, and they were in constant danger of being killed. Yet they had laid hold of an inner peace that found expression in a joy that was uncontainable. Perhaps “radiant” would be a better word. “Radiance” is hardly the word used to characterize the average religious life, but no other word fits as well the life of these early Christians.