Jak to, že je každý z nás slyší ve svém rodném jazyce?

Skutky 2,8

Teolog Willie Jennings vypráví, jak Duch svatý vytvořil nové společenství díky společnému jazyku:

Zázrak Letnic spočívá méně ve slyšení a mnohem více v mluvení. Učedníci mluví mateřskými jazyky druhých, a to nikoliv na základě vlastního záměru, ale na přání Ducha. Nové víno se vylilo na ty, kteří si neuvědomují, jak hluboce žízní..... To je začátek zázraku Letnic, revoluce důvěrného. Je to začátek společenství, které se zlomilo pouhým Božím činem, a my teprve pochopíme, do jaké míry Bůh jedná a působí, aby nás zlomil....

To je Bůh, který se dotýká, zmocňuje se jazyka a hlasu, mysli, srdce a těla. Je to spojení, nevídané, neočekávané, nechtěné, a přesto úplné spojení. Ti, kdo se shromáždili v modlitbě, prosili o sílu. Možná žádali o příchod Ducha svatého, ale o toto nežádali. Toto je skutečná milost, nezkrotná milost. Je to milost, která nahrazuje naše představy o moci nad lidmi Božími představami o touze po lidech.

Díky Duchu se rodí důvěrný vztah mezi lidmi navzájem a s Bohem:

Bůh přišel k nim, na ně, s nimi. Tento okamžik je ozvěnou Mariina intimního okamžiku. Duch svatý opět zastiňuje. Toto podobné svaté působení však vytváří něco jiného, něco překvapivého. Duch vytváří spojení. Ježíšovi následovníci jsou nyní spojeni způsobem, který je spojuje s lidmi v tom nejintimnějším prostoru - hlasu, paměti, zvuku, těla, země a místa. Je to jazyk, který prochází všemi těmito záležitostmi. Je to šlacha existence lidí. Můj lid, náš jazyk: mluvit jazykem znamená mluvit lidem. Mluvení ohlašuje známost, spojení a vztahovost....

Nejedná se o obecnou řeč, formální proklamace, ale o řeč intimních prostor, kde spolu lidé uvnitř hovoří. Posluchači se ptají na minulost, která pro tyto Ježíšovy následovníky neexistuje. "Odkud znají můj jazyk a znají můj lid? Kdy tuto znalost získali?" Jejich zázračné jazyky se však netýkají minulosti, ale budoucnosti, budoucnosti utvářené božskou touhou. Proto je třeba vidět víc než jen zázrak slyšení. Takové omezené vidění ... odhaluje naši moderní neschopnost pochopit revoluční intimitu, která dá vzniknout sounáležitosti, kterou budeme nazývat církví. Je to revoluce Ducha, který je vždy připraven se rozpoutat v sebemenším okamžiku věrného čekání a odevzdání se

How is that each of us hears them in our own native language?

—Acts 2:8

Theologian Willie Jennings recounts how the Holy Spirit created a new community through common language:

The miracle of Pentecost is less in the hearing and much more in the speaking. Disciples speak in the mother tongues of others, not by their own design but by the Spirit’s desire. The new wine has been poured out on those unaware of just how deeply they thirsted…. This is the beginning of the miracle of Pentecost, the revolution of the intimate. This is the beginning of a community broken open by the sheer act of God, and we are yet to comprehend the extent to which God acts and is acting to break us open….

This is God touching, taking hold of tongue and voice, mind, heart, and body. This is a joining, unprecedented, unanticipated, unwanted, yet complete joining. Those gathered in prayer asked for power. They may have asked for the Holy Spirit to come, but they did not ask for this. This is real grace, untamed grace. It is the grace that replaces our fantasies of power over people with God’s fantasy for desire for people.

Through the Spirit, an intimacy with one another and with God is born:

God has come to them, on them, with them. This moment echoes Mary’s intimate moment. The Holy Spirit again overshadows. However, this similar holy action creates something different, something startling. The Spirit creates joining. The followers of Jesus are now being connected in a way that joins them to people in the most intimate space—of voice, memory, sound, body, land, and place. It is language that runs through all these matters. It is the sinew of existence of a people. My people, our language: to speak a language is to speak a people. Speaking announces familiarity, connection, and relationality.…

This is not generic speech, formal pronouncements, but the language of intimate spaces where peoples inside talk to one another. The hearers query a past that does not exist for these followers of Jesus. “How do they know my language and know my people? When did they gain that knowledge?” But their miraculous tongues are not about the past but about the future, a future shaped by divine desire. This is why we must see more than a miracle of hearing. Such limited seeing ... exposes our modern failure to grasp the revolutionary intimacy that will give birth to a belonging that we will call church. This is a revolution of the Spirit always poised to unleash itself at the slightest moment of faithful waiting and yielding