Milovaný, buď požehnán, protože je to tak: vše je v pořádku.

-Julián z Norwiche, Ukázka

Duchovní učitelka a překladatelka Mirabai Starrová popisuje, jak Juliánu pozitivní zkušenost s Bohem podporovala, když se ve světě kolem ní "nedařilo":

Středověká anglická kotevnice Juliána z Norwiche nám odkázala radikálně optimistickou teologii. Neměla problém přiznat, že lidé mají sklon k bloudění. Narušujeme vztahy, zneuctíváme božství, děláme nešťastná rozhodnutí a snažíme se skrýt své chyby. A přesto Juliána trvá na tom, že "všechno bude dobré a všechno bude dobré a každá věc bude dobrá". [1]

Přijměte to za své.

Toto tvrzení má proniknout mlhou našeho zoufalství a probudit nás. Neříká prostě: "Všechno bude v pořádku." ... Nežádá nás, abychom se zapojili do duchovního obcházení tím, že vše, co se odehrává, přisoudíme Boží vůli a nazveme to dokonalým navzdory všem důkazům o opaku. Přímo se staví čelem k nevyhnutelnosti, že se mineme cílem a že na světě existuje špatnost. Přesto je přesvědčena, že podstatou božství je milující laskavost, a chce, abychom ji vstřebali do každého vlákna své bytosti.

Starr se zamýšlí nad Juliánovým učením o hříchu:

Ve svém mistrovském mystickém díle Zjevení se Juliana svěřuje, že bývala posedlá hříchem. Nemohla přijít na to, proč by Bůh, který je všemocný, neodstranil naše negativní sklony, když stvořil svět. "Kdyby hřích ze stvoření vynechal, zdálo se mi, že by všechno bylo v pořádku." Ale to, co Bůh-matka ukázal Juliánovi ve vidění blízkém smrti, bylo, že všechno bude stejně v pořádku....

Julián nám to [ve 27. kapitole] rozvádí. Přitom se zbavuje celého pojmu hříchu a nahrazuje ho láskou. "Věřím, že hřích nemá žádnou podstatu," píše Julián, "ani částečku bytí." "Hřích je tedy hřích. Hřích sám o sobě sice nemá žádnou existenciální hodnotu, ale má dopad. Způsobuje bolest. Je to bolest, která má podstatu.

Milosrdenství však rychle přichází. Je okamžitě k dispozici. Nevyhnutelná! Je od nás upřímně nezdvořilé pochybovat o tom, že všechno dobře dopadne (a všechno dobře dopadne a každá věc dobře dopadne). "Když mi řekl tato něžná slova," píše Julián, když mluví o Bohu-matce, "dal mi najevo, že nemá na mně ani na žádném jiném člověku ani špetku viny. Nebylo by tedy ode mne nezdvořilé obviňovat Boha z mých prohřešků, když on nemá vinu na mně?". Milosrdná Boží povaha činí celou hru na obviňování zastaralou....

Těm z nás, kteří se nehlásí k víře v nějaký dokonalý posmrtný svět, ale spíše se soustředí na to, aby se věci zlepšily přímo tady na Zemi, může toto učení připadat nesouvisející. Julian však se srdcervoucím soucitem říká, že z naší omezené, bolestí nasáklé perspektivy to teď nemůžeme vědět. Přesto se nakonec probudíme do pravdy, že jsme bezpodmínečně zbožňováni Bohem.

Beloved One, may you be blessed because it is so: all is well.

—Julian of Norwich, Showings

Spiritual teacher and translator Mirabai Starr describes how Julian’s positive experience of God sustained her when things were not “well” in the world around her:

The medieval English anchoress Julian of Norwich bequeathed us a radically optimistic theology. She had no problem admitting that human beings have a tendency to go astray. We rupture relationships, dishonor the Divine, make unfortunate choices, and try to hide our faults. And yet, Julian insists, “All will be well and all will be well and every kind of thing shall be well.” [1]

Take that in.

This assertion is meant to penetrate the fog of our despair and wake us up. She does not simply state, “Everything’s going to be okay.”… She does not ask us to engage in a spiritual bypass by relegating everything that unfolds to the will of God, calling it perfect against all evidence to the contrary. She squarely faces the inevitability that we will miss the mark and that there is wickedness in this world. Even so, she is convinced that the nature of the Divine is loving-kindness, and she wants us to absorb this into every fiber of our being.

Starr considers Julian’s teachings on sin:

In her mystical masterwork The Showings, Julian shares that she used to obsess about sin. She couldn’t figure out why God, who is all-powerful, wouldn’t have eliminated our negative proclivities when he made the world. “If he had left sin out of creation, it seemed to me, all would be well.” But what God-the-Mother showed Julian in a near-death vision was that all shall be well anyway….

Julian unpacks this for us [in chapter 27]. In doing so she dispenses with the whole concept of sin and replaces it with love. “I believe that sin has no substance,” Julian writes, “not a particle of being.” While sin itself has no existential value, it has impact. It causes pain. It is the pain that has substance.

But mercy is swiftly forthcoming. It is immediately available. Inexorable! It is frankly rude of us to doubt that all will be well (and all will be well and every kind of thing shall be well). “When he said these gentle words,” Julian writes, speaking of God-the-Mother, “he showed me that he does not have one iota of blame for me, or for any other person. So, wouldn’t it be unkind of me to blame God for my transgressions since he does not blame me?” The merciful nature of God renders the whole blame game obsolete….

For those of us who do not subscribe to a belief in some perfect afterworld but, rather, are focused on making things better right here on Earth, this teaching may feel disconnected. But what Julian is saying, with heartbreaking compassion, is that we cannot know this now, from our limited, pain-drenched perspective. Yet eventually we will awaken to the truth that we are unconditionally adored by God.