Otec Richard líčí okolnosti Juliánova mystického zážitku:

Od té doby, co jsem před mnoha desetiletími objevil Juliánu z Norwiche, ji považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších mystiček. Pokaždé, když se vracím k jejím spisům, nacházím vždy něco nového. Juliána zažila svých šestnáct vidění nebo "zjevení", jak je sama nazývala, během jedné květnové noci roku 1373, kdy byla velmi nemocná a blízko smrti. Když před ní kněz držel krucifix, viděla Juliána Ježíše trpícího na kříži a slyšela, jak k ní několik hodin promlouvá. Jako všichni mystici si uvědomila, že to, co Ježíš říká o ní samotné, říká zároveň o celé skutečnosti. To nám umožňuje vidět jednotící vědomí.

Poté Juliána cítila potřebu odejít do ústraní a přemýšlet o svém hlubokém zážitku. Požádala biskupa, aby ji uzavřel do kotvy-držáku, postavené u boku kostela svaté Juliány v anglickém Norwichi. Juliána byla později pojmenována podle tohoto kostela. Její skutečné jméno neznáme, protože se nikdy nepodepsala. (Mluvíme o ztrátě ega!) Kotvičník měl okno do kostela, které Juliáně umožňovalo účastnit se mší, a další okno, aby mohla radit a modlit se nad lidmi, kteří ji přišli navštívit. Takové kotvičníky se nacházely po celé Evropě 13. a 14. století.

Juliana nejprve napsala krátký text o zjeveních, ale pak dvacet let trpělivě rozjímala a modlila se a důvěřovala Bohu, že jí pomůže rozpoznat hlubší významy, které lze ve viděních nalézt. Nakonec napsala delší text s názvem Zjevení Boží lásky. Juliánina interpretace jejího prožitku Boha se liší od náboženských názorů běžných pro většinu dějin až do její doby. Není založena na hříchu, hanbě, vině, strachu z Boha nebo pekla. Naopak je plná radosti, svobody, intimity a kosmické naděje. Jak si zachovala takovou svobodu? Možná proto, že nebyla knězem, vysvěceným k tomu, aby říkal stranickou linii?

Když si v poslední době čtu její slova, zaráží mě podobnost Juliánovy doby s tou naší. Takto popisuje Juliánin kontext čtrnáctého století biskupská kněžka a badatelka Mary Earleová:

Julián žil v době rozsáhlých společenských, [náboženských] a politických otřesů, neustálých válek a rozsáhlých epidemií. Norwich, který měl v roce 1330 přibližně 25 000 obyvatel, ... krutě zasáhla morová epidemie známá jako černá smrt. Na svém vrcholu koncem 40. let 13. století v Anglii zabila přibližně tři čtvrtiny obyvatel Norwiche. Juliánu, v té době mladou dívku, tato zkáza jistě nevýslovně zasáhla. Když se mor vrátil, bylo jí asi devatenáct let. [1]

Juliana by ve svém zakotvení jistě rozpoznala duchovní přínos kontemplace, například probuzenou schopnost být díky samotě osobně přítomen božské lásce. Nesmíme však zapomínat, že nechala Boží lásku proudit také přímo skrze sebe k lidem na ulici, kteří ji žádali o radu, a k nám prostřednictvím svých spisů.

Father Richard recounts the circumstances of Julian’s mystical experience:

Ever since I discovered Julian of Norwich so many decades ago, I have considered her one of my favorite mystics. Each time I return to her writings, I always find something new. Julian experienced her sixteen visions, or “showings” as she called them, all on one May night in 1373 when she was very sick and near death. As a priest held a crucifix in front of her, Julian saw Jesus suffering on the cross and heard him speaking to her for several hours. Like all mystics, she realized that what Jesus was saying about himself, he was simultaneously saying about all of reality. That is what unitive consciousness allows us to see.

Afterwards, Julian felt the need to go apart and reflect on her profound experience. She asked the bishop to enclose her in an anchor-hold, built against the side of St. Julian’s Church in Norwich, England. Julian was later named after that church. We do not know her real name, since she never signed her writing. (Talk about loss of ego!) The anchor-hold had a window into the church that allowed Julian to attend Mass and another window so she could counsel and pray over people who came to visit her. Such anchor-holds were found all over 13th- and 14th-century Europe.

Julian first wrote a short text about the showings, but then she patiently spent twenty years in contemplation and prayer, trusting God to help her discern the deeper meanings to be found in the visions. Finally, she wrote a longer text, titled Revelations of Divine Love. Julian’s interpretation of her God-experience is unlike the religious views common for most of history up to her time. It is not based in sin, shame, guilt, fear of God or hell. Instead, it is full of delight, freedom, intimacy, and cosmic hope. How did she retain such freedom? Maybe because she was not a priest, ordained to speak the party line?

As I read her words lately, what strikes me is the similarity between Julian’s time and our own. Here is how Episcopal priest and scholar Mary Earle describes Julian’s fourteenth-century context:

Julian lived at a time of vast social, [religious,] and political upheaval, incessant wars, and sweeping epidemics. Norwich, with a population of around 25,000 by 1330 … was struck viciously by the plague known as the Black Death. At its peak in the late 1340s in England, it killed approximately three-fourths of the population of Norwich. A young girl at this time, Julian was certainly affected in untold ways by this devastation. When the plague returned, she was about nineteen. [1]

In her anchor-hold, Julian certainly would have recognized the spiritual benefits of contemplation, such as the awakened ability through solitude to be personally present to divine love. Yet we must remember that she also let God’s love flow right through her to those on the street requesting her counsel, and to us through her writings.