Richard Rohr poukazuje na to, jak se dnes kolem nás a v nás odehrávají systémy cti a hanby:

Jedním z nejlepších způsobů, jak studovat Písmo, je použít optiku kulturní antropologie; jinými slovy, poznat společenské prostředí, v němž Ježíš žil, a problémy, s nimiž se potýkal. Zjistíme, že v kultuře jeho doby převládal systém cti a hanby, který byl do značné míry založen na vnějších projevech. Po pravdě řečeno, ve Spojených státech a v západní Evropě takto žijeme dodnes, i když se tváříme, že tomu tak není.

Čest a hanba jsou tím, co bychom nazvali majetkem ega, osobním zbožím, které můžeme ztratit nebo získat. Nemáme je přirozeně, takže na své cti musíme pracovat a pak ji dávat na odiv a chránit. Svou hanbu, kterou bychom dnes nazvali stínovým já, musíme popírat. V Ježíšově historické době, a upřímně řečeno i u mnohých dnes, neexistuje žádný vrozený smysl pro vlastní já, žádný smysl pro přirozenou důstojnost, který by vycházel zevnitř.

Náboženství ve své nejlepší a nejvyzrálejší podobě je přesně to, co je pro tento problém potřeba. Bez zdravého náboženství a psychologie nebudeme mít žádný vnitřní či vrozený zdroj vlastní důstojnosti a pozitivního sebepojetí, žádné "stabilní jádro". Místo toho jsme nuceni hledat své postavení a důstojnost navenek - podle toho, co nosíme, jakou máme pracovní pozici, kolik máme peněz, jakým jezdíme autem, nebo dokonce podle toho, kolik "dobra" konáme. To je dost křehký způsob života. Neustále hodnotíme: "Jak se mi daří? Jak vypadám?"

Proměněný věřící ví, že jeho stabilní základní důstojnost je něco, co mu Bůh bezplatně dává od okamžiku početí. Každý z nás je ze své podstaty, objektivně, zcela a navždy Božím dítětem. Tu nemůžeme získat ani ztratit žádným úspěchem či selháním. Bůh se nepodílí na systému cti a hanby.

Ve většině systémů cti a hanby, které jsou téměř vždy založeny na kulturně mužských hodnotách, "pravý muž" vždy usiluje o to nejlepší, nejlepší a nejvíce, pokud jde o role, moc, postavení a majetek. Ježíš se nás snažil ze všech těchto pastí vysvobodit. V celých evangeliích najdeme četná učení podporující mobilitu směrem dolů. Nejznámější z nich může být: "Poslední budou první a první budou poslední" (Mt 20,16) a Ježíšovo důsledné vyznamenávání těch nejmenších, outsiderů, hříšníků a tělesně či duševně postižených.

Nějaká forma systému cti a hanby se objevuje téměř v celé historii. V takovém systému existuje obrovský společenský tlak na dodržování "pravidel". Pokud člověk pravidla nedodržuje, není čestný a nezaslouží si již úctu. A každý, kdo takové "hanebné" osobě projeví úctu, je také považován za nečestného.

Ježíš často a veřejně prokazoval úctu "hříšníkům" (viz Jan 8,10-11) a dokonce s nimi jedl (viz Lukáš 19,2-10; Marek 2,16-17). Tím otevřeně odmítal systém cti a hanby, který v jeho době - a v naší době - vytvořilo ego.

Richard Rohr points out how honor-and-shame systems play out around and within us today:

One of the best ways to study Scripture is to use the lens of cultural anthropology; in other words, to learn about the social setting in which Jesus lived and the problems with which he was dealing. What we find is that the culture of his time was overwhelmingly dominated by an honor-and-shame system largely based on externals. In truth, we still live that way in the United States and Western Europe, although we pretend we don’t.

Honor and shame are what we would call ego possessions, personal commodities that we can lose or gain. We don’t have them naturally, so we have to work for our honor and then show it off and protect it. We have to deny our shame, which is now what we would call the shadow self. At Jesus’s time in history, and frankly with many today, there is no inherent sense of the self, no sense of natural dignity that comes from within.

Religion at its best and most mature is exactly what is needed for this problem. Without healthy religion and psychology, we will have no internal or inherent source for our own dignity and positive self-image, no “stable core.” Instead, we are driven to find our status and our dignity externally—by what we wear, our job title, by how much money we have, what car we drive, or even by how much “good” we do. That’s a pretty fragile way to live. We are constantly evaluating, “How am I doing? How am I looking?”

A transformed believer knows that their stable core dignity is something that God gratuitously gives from the moment of conception. Each of us is inherently, objectively, totally, and forever a child of God. We cannot gain or lose that by any achievement or failure whatsoever. God doesn’t participate in the honor-and-shame system.

In most honor-and-shame systems, which are almost always grounded in culturally male values, a “true man” always seeks the best, the top, and the most in terms of roles, power, status, and possessions. Jesus tried to free us from all these traps. Throughout the Gospels, we find numerous teachings promoting downward mobility. The most familiar of these may be, “The last shall be first, and the first shall be last” (Matthew 20:16), and Jesus’s consistent honoring of the least, the outsider, the sinner, and the physically or mentally challenged.

Some form of the honor-and-shame system is seen in almost all of history. In such a system, there is immense social pressure to follow “the rules.” If a person doesn’t follow the rules, they are not honorable and no longer deserve respect. And anyone who shows such a “shameful” person respect is also considered dishonorable.

Jesus frequently and publicly showed respect to “sinners” (see John 8:10–11) and even ate with them (see Luke 19:2–10; Mark 2:16–17). In doing so, he was openly dismissing the ego-made honor-and-shame system of his time—and ours.