Richard Rohr si představuje naše "ano" jako odpověď na první Boží "ano", které nám Bůh řekl.

V Mariině příběhu máme to, co někteří nazývají druhým příběhem o stvoření v Bibli. Je to stvoření zdánlivě "z ničeho". Maria je tou, která je docela ochotná být "z ničeho". Bůh nepotřebuje důstojnost předem; Bůh vytváří důstojnost samotným rozhodnutím. Jak jsem často říkal, Bůh nás nemiluje proto, že jsme dobří; my jsme dobří, protože nás miluje Bůh. Zdá se, že Bůh nepřijde na svět nepřijatý nebo nezvaný. Bůh nepřichází na svět, pokud o něj nestojíme. Bůh nabízí Boží přítomnost, "hostinu", ale samotná přítomnost je reciproční pojem. Bůh je věčné "já", které čeká na ty, kdo jsou ochotni být "ty"

Není divu, že se Maria stala ikonou modlitby pro tolik lidí v pravoslavném a katolickém křesťanství a v mnoha řeholních řádech, přestože se Bible ani jednou nezmiňuje o tom, že by se "modlila". Nejblíže k tomu má ta krásná věta v Lukášově evangeliu: "To všechno si uchovávala a rozjímala o tom ve svém srdci" (Lk 2,19.51). Proč? Protože pokaždé, když se modlíme, je to Bůh v nás, kdo nám říká, abychom se modlili. Ani bychom se netoužili modlit, kdyby v nás nebyl Bůh. Je to Bůh v nás, kdo miluje Boha, kdo touží po Bohu, kdo hledá Boha (viz Římanům 8,14-27). Pokaždé, když si na nějaké úrovni vybíráme Boha, Bůh si v předchozí nanosekundě právě vybral nás a my jsme se nějakým způsobem nechali vybrat - a odpověděli jsme na to zpět (Jan 15,16). 194-195

Sami od sebe neumíme říkat ano. Prostě jen "souhlasíme s návrhem"! Je v nás část, Duch svatý, která vždy říkala Bohu ano. Bůh nejprve řekne "ano" v nás a my řekneme: "No jo," a myslíme si, že to vychází z nás. Jinými slovy, Bůh nás odměňuje za to, že jsme se nechali odměnit. To stojí za povšimnutí, možná i po zbytek našeho života.

Jsme někdy zcela připraveni na ozvěnu Božího "ano"? Pravděpodobně ne, ale jsem přesvědčen, že tento boj je dobrý a dokonce nutný. Boj v nás vyrývá prostor pro hlubokou touhu. Bůh tuto touhu vytváří i naplňuje. Naším úkolem je být toužícím. Pro Boží působení v našem životě je stále nezbytné naše fiat, jako Mariino "Ať se mi stane podle tvého slova" (Lk 1,38).

Všichni se setkáváme s touto překvapivou schopností milovat Boha a toužit po lásce od Boha, často bez konkrétního důvodu. Nestává se to skutečně každý den, ale snad to vzniká častěji, když se učíme důvěřovat a spočinout v životě. Okamžiky bezpodmínečné lásky z nás tak nějak vyklouznou a nikdo není více překvapen, když se stanou. Ale když se tak stane, vždy víme, že žijeme uvnitř Většího života, než je ten náš. Od této chvíle víme, že náš život není o nás, ale my jsme o Bohu.

Richard Rohr envisions our yeses as a response to God’s first yes to us.

We have in Mary’s story what some call the second creation story in the Bible. It’s a creation seemingly “out of nothing.” Mary is the one quite willing to be “nothing.” God doesn’t need worthiness ahead of time; God creates worthiness by the choice itself. As I’ve often said, God doesn’t love us because we are good; we are good because God loves us. It seems God will not come into the world unreceived or uninvited. God does not come into the world unless we want God. God offers the Divine Presence, “the banquet,” but presence itself is a reciprocal concept. God is the eternal “I” waiting for those willing to be a “Thou.”

It’s no surprise that Mary became the icon of prayer for so many in Orthodox and Catholic Christianity, and in many religious orders, even though the Bible never once mentions her “praying.” The closest is that lovely line in Luke: “She treasured all these things and pondered them in her heart” (Luke 2:19, 51). Why? Because every time we pray, it’s God in us telling us to pray. We wouldn’t even desire to pray except for God in us. It’s God in us that loves God, that desires God, that seeks God (see Romans 8:14–27). Every time we choose God on some level, God has in the previous nanosecond just chosen us, and we have somehow allowed ourselves to be chosen—and responded back (John 15:16). 194-195

We don’t know how to say yes by ourselves. We just “second the motion”! There is a part of us, the Holy Spirit within, that has always said yes to God. God first says “yes” inside of us, and we say, “Oh yeah,” thinking it comes from us. In other words, God rewards us for letting God reward us. That is worth noticing, maybe even for the rest of our lives.

Are we ever completely ready to echo God’s “yes”? Probably not, but I am convinced that the struggle is good and even necessary. Struggle carves out the space within us for deep desire. God both creates the desire and fulfills it. Our job is to be the desiring. For God to work in our lives, our fiat, like Mary’s “Let it be done unto me, according to your word” (Luke 1:38), is still essential.

We all find ourselves with this surprising ability to love God and to desire love from God, often for no reason in particular. That doesn’t happen every day, truly, but hopefully arises more often as we learn to trust and rest in life. Moments of unconditional love sort of slip out of us and no one is more surprised when they happen. But when they do, we always know we are living inside of a Larger Life than our own. We know, henceforth, that our life is not about us, but we are about God.