Otec Richard popisuje Marii jako vzor víry:

V evangeliích, knize Skutků a v celých listech se těm, kdo víru přijmou, otevírá zcela nový rozměr víry. Je to způsob života v Duchu, který předjímají někteří hebrejští proroci. Nejjasněji o tom hovoří prorok Joel:

V následujících dnech vyliji svého Ducha na všechny. Vaši synové a dcery budou prorokovat. Vašim starcům se budou zdát sny a vaši mladíci budou vidět vidění. V oněch dnech vyliji svého ducha i na vaše služebníky a služebnice (Joel 3,1-2).

Vidíme, jak Duch sestupuje na Ježíše po jeho křtu v Jordánu, a vidíme, jak Duch znovu naplňuje apoštoly mocí v den Letnic. Ale úplně první osobou, která ztělesňuje tuto novou víru, byla Marie z Nazareta, která řekla: "Hle, já jsem služebnice Páně. Ať se mi stane, co jsi řekl" (Lk 1,38). Byla to Maria, kdo na andělovo oznámení, že porodí Mesiáše, odpověděl bezvýhradným ano. Maria je vzorem víry, k níž Bůh volá každého z nás: naprosté a bezvýhradné ano Boží žádosti, aby byl přítomen ve světě a skrze nás.

Bůh touží bezpodmínečně milovat druhé v nás a skrze nás. Ti, kdo žijí s takovou vírou, mohou být skutečně nazýváni Božími nástroji. Bůh chce, aby skrze nás zářilo světlo, a tak naší první odpovědí na tuto výzvu je jednoduše ji vyslyšet a zůstat otevřeni Boží milosti, aby mohl zářit Bůh. Maria to zcela pochopila. Řekla Bohu své ano a Bůh se v ní mohl vtělit. Porodila Ježíše tím, že byla tak zcela otevřená Božímu Duchu, že se mohlo narodit dítě Kristus. [1]

Duše nepostupuje smršťováním, ale rozšiřováním. Nepohybuje se vpřed vyloučením, ale začleněním. Vidí věci do hloubky a šíře, neříká ne, ale říká ano, alespoň na určité úrovni, všemu, co jí přijde do cesty. Pokud jsme pozorní, můžeme v sobě cítit tyto dva velmi odlišné pohyby. Neberte mě za slovo, musíme to zažít sami pro sebe a v sobě, jinak se nikdy nebudeme schopni posunout dál.

Mariino ano se nám neříká snadno. Vždy vyžaduje, abychom uvolnili některé hranice svého ega, a to nikdo z nás nedělá rád. Mariin druh ano, jak je představen v evangeliu, je souhlasem naprosto nepřipraveným, bez nutných předpokladů důstojnosti, který je klidně, úžasně důvěřivý k tomu, že někdo jiný je ve vedení. Jediné, na co se ptá, je jedna jednoduchá, objasňující otázka (Lk 1,34). Je to ano, které je čisté v motivaci, otevřené v záměru a klidné v důvěře. Jen milost může dosáhnout takové svobody v duši, srdci či mysli. [2]

Father Richard describes Mary as a model of faith:

In the Gospels, the Book of Acts, and throughout the Epistles, a whole new dimension of faith becomes available to those who accept it. It’s a way of living in the Spirit, which some of the Hebrew prophets anticipate. The prophet Joel speaks of this most clearly:

In the days that follow, I will pour out my spirit on everyone. Your sons and daughters shall prophesy. Your old men shall dream dreams and your young men shall see visions. In those days I will pour out my spirit even on your servants and your handmaids (Joel 3:1–2).

We see the Spirit descending upon Jesus after his baptism in the Jordan, and we see the Spirit again filling the apostles with power on the day of Pentecost. But the very first person who incarnates this new faith was Mary of Nazareth, who said, “Behold, I am the handmaid of the Lord. Let what you have said be done to me” (Luke 1:38). It was Mary who responded with an unconditional yes to the angel’s announcement that she was to give birth to the Messiah. Mary is the model of the faith to which God calls all of us: a total and unreserved yes to God’s request to be present in and to the world through us.

God desires to love others unconditionally in and through us. Those who live with such a faith can truly be called God’s instruments. God wants light to shine through us, and so our first response to this call is simply to heed it and remain open to divine grace, so that God might shine. Mary understood this completely. She said her yes to God, and God was able to become incarnate in her. She gave birth to Jesus by being so totally open to God’s Spirit that the Christ child could be born. [1]

The soul does not proceed by contraction but by expansion. It moves forward, not by exclusion, but by inclusion. It sees things deeply and broadly, not by saying no, but by saying yes, at least on some level, to whatever comes its way. If we are paying attention, we can feel those two very different movements within ourselves. Don’t take my word for it; we must experience it for and within ourselves, or we will never be able to move beyond it.

Mary’s kind of yes doesn’t come easily to us. It always requires that we let down some of our ego boundaries, and none of us likes to do that. Mary’s kind of yes, as it is presented in the Gospel, is an assent utterly unprepared for, with no preconditions of worthiness required, that is calmly, wonderfully trustful that someone else is in charge. All she asks is one, simple, clarifying question (Luke 1:34). It’s a yes that is pure in motivation, open-ended in intent, and calm in confidence. Only grace can achieve such freedom in the soul, heart, or mind. [2]