Teoložka Christine D. Pohlová popisuje, jak vděčnost ovlivňuje naše vztahy s druhými lidmi:

Když je náš život formován vděčností, je pravděpodobnější, že si budeme všímat dobra a krásy v každodenních věcech. Jsme spokojení, cítíme se požehnaní a jsme ochotni požehnání udělovat. Jsme schopni se radovat ze samotné existence druhého člověka. Ve vděčném společenství jsou jednotlivci a jejich přínos uznáváni a ctěni a pravidelně se vydává svědectví o Boží věrnosti, skrze které společenství prožívá radost svých členů. Projevy vděčnosti napomáhají tomu, aby společenství žilo slovem, Duchem a Božím dílem.

Takové společenství je "krásnou zemí", jejíž kulturou je milost a jejíž obyvatelé vnímají život jako dar. V této zemi často nacházíme hojné odpuštění a časté oslavy. I když bychom se mohli domnívat, že jednotlivci a společenství rostou ke svatosti a dobrotě především tvrdou prací na kázni, nápravě a výzvách, máme tendenci podceňovat význam milosti. Důraz na lásku k Bohu a lásku k bližnímu ... je nejplodnější, pokud je zakořeněn v hlubokém pochopení Boží předchozí lásky k nám.

Pohl se dělí o to, jak malá křesťanská mezirasová komunita v Mississippi dokázala uprostřed konfliktu najít milost a vděčnost jeden pro druhého:

V době krize v jejich komunitě jim přítel zvenčí vysvětlil: "Způsob, jakým rostete do Boží lásky, nespočívá v tom, že si navzájem kladete požadavky..... Děláte to tak, že si navzájem dáváte milost." Milost se projevovala jako láska, "když se to nezdálo fér nebo rozumné" a "když se ostatní chovali jako naprostí pitomci"

Jejich moudrý rádce pokračoval,

Pravdou je, že nesneseme představu, že bychom se navzájem nenapravili. Ale pokud vůbec můžeme lidi napravit, můžeme to udělat pouze tak, že jim odpustíme, dáme jim milost a přenecháme je našemu milujícímu Otci. Milost předpokládá hřích. Když vás žádáme, abyste se navzájem přijali, nežádáme vás, abyste ignorovali zranění mezi vámi. Lidé milosti mluví pravdu. V atmosféře milosti se však pravda zdá méně urážlivá a důležitější....

[Vedoucí církve] popisuje nadšení společenství, když se seznámilo s receptem na "novou kulturu milosti". Ingredience pro život ve společenství byly překvapivě jednoduché: "Stačí, aby se vám Boží láska dostala do kostí a abyste žili, jako by vám bylo odpuštěno. Stačí se starat jeden o druhého, odpouštět si a umývat nádobí."

Když lépe porozumíme milosti, kterou jsme obdrželi, jsme schopni obrátit se navenek s vděčností a štědrostí. Vděčnost se stává "naším domovem v Boží přítomnosti", neboli, slovy Henriho Nouwena, "důvěrnou účastí na samotném Božím životě", která "sahá daleko za naše vlastní já k Bohu, k celému stvoření, k lidem, kteří nám dali život, lásku a péči". [1]

Theologian Christine D. Pohl describes how gratitude impacts our relationships with others:

When our lives are shaped by gratitude, we’re more likely to notice the goodness and beauty in everyday things. We are content; we feel blessed and are eager to confer blessing. We are able to delight in the very existence of another human being. In a grateful community, individuals and their contributions are acknowledged and honored, and there is regular testimony to God’s faithfulness, through which the community experiences the joys of its members. Expressions of gratitude help make the community alive to the Word, the Spirit, and God’s work.

Such a community is “a beautiful land” whose culture is grace and whose inhabitants see life as a gift. In this land, we often find abundant forgiveness and frequent celebrations. While we might assume that individuals and communities grow toward holiness and goodness primarily through the hard work of discipline, correction, and challenge, we tend to underestimate the importance of grace. The emphasis on loving God and loving neighbor … is most fruitful as it is rooted in a deep understanding of God’s prior love for us.

Pohl shares how a small Christian inter-racial community in Mississippi was able to find grace and gratitude for one another in the midst of conflict:

During a time of crisis in their community, a friend from the outside explained to them, “The way you grow into God’s love isn’t by making demands of each other…. You do it by giving each other grace.” Grace expressed as love “when it didn’t seem fair, or reasonable,” and “when others were being complete jerks.”

Their wise advisor continued,

The truth is, we can’t stand the idea of not fixing each other. But insofar as we can fix people at all, we can do it only by forgiving them, and giving them grace, and leaving them to our loving Father. Grace assumes sin. When we ask you to accept each other, we aren’t asking you to ignore hurts between you. People of grace speak the truth. But in an atmosphere of grace, truth seems less offensive and more important….

[A church leader] describes the community’s delight when it was introduced to the recipe for a “new culture of grace.” The ingredients for life in community were surprisingly simple: “It is enough to get the love of God into your bones and to live as if you are forgiven. It is enough to care for each other, to forgive each other, and to wash the dishes.”

When we more fully understand the grace we’ve received, we are able to turn outward in gratitude and generosity. Gratitude becomes “our home in the presence of God,” or, in Henri Nouwen’s words, an “intimate participation in the Divine Life itself” that “reaches out far beyond our own self to God, to all of creation, to the people who gave us life, love, and care.” [1]