Richard Rohr vyzdvihuje význam "tenkých časů", které nás přibližují k prahu mezi touto a onou říší:

To, čemu někteří říkají "liminální prostor" nebo prahový prostor (latinsky limen znamená práh), je velmi dobrý výraz pro tyto zvláštní časy, události a místa, které nás otevírají posvátnu. Zdá se, že potřebujeme zvláštní (posvátné) dny, aby se nám otevřely všechny dny, které jsou zvláštní a posvátné. Tak tomu bylo vždy a nevzniklo to s křesťanstvím. Starověké iniciační obřady byly intenzivně posvátným časem a prostorem, který zasvěcence posílal do nově objeveného posvátného vesmíru.

To, co se stalo svátkem Všech svatých a Všech duší (1.-2. listopadu), nazývali "tenkými časy" již staří Keltové (stejně jako 1.-2. února: svátek svaté Brigity a svátek Hromnic, kdy se žehnaly a zapalovaly svíce). Opona mezi tímto a oným světem byla v těchto časech považována za nejvíce "tenkou" a snadno překonatelnou. V tyto dny jsme zváni, abychom si uvědomili hluboký čas - tedy čas minulý, přítomný a budoucí, který se spojil v jeden obzvlášť svatý okamžik. Připomínáme si, že naši předkové jsou stále v nás a pracují s námi a skrze nás. Říkáme tomu "společenství svatých". Novozákonní výraz pro to zní "když se čas naplnil", jako když Ježíš poprvé ohlašuje Boží vládu (Mk 1,15) nebo když Maria přichází k okamžiku porodu (Lk 2,6). V liminálním prostoru se nacházíme vždy, když se minulý, přítomný a budoucí čas spojí v okamžiku plné připravenosti. V liminálním prostoru se nacházíme vždy, když se v našem vědomí stírá rozdělení na "tady" a "tam".

Hluboký čas spolu se společenstvím svatých vyznávaným v křesťanských vyznáních víry znamená, že naše dobro není jen naše vlastní, ani naše špatnost není jen naše vlastní. Jsme ze své podstaty společenská zvířata. Neseme si v sobě prožité i neprožité (a nezhojené) životy našich rodičů, prarodičů a praprarodičů tak daleko do minulosti, jak jen je DNA a genom dokáží vystopovat - což je dost daleko do minulosti. K vytvoření člověka je potřeba celá vesnice. Jsme vůbec první generací, která ví, že to platí doslova a do písmene. Když ctíme celý životní cyklus, dochází k hlubokému uzdravení a porozumění. Není divu, že dnes tolik lidí zaujalo vyhledávání v genealogii a testovací sady pro předky.

Žít ve společenství svatých znamená, že se můžeme brát velmi vážně (jsme součástí Velkého celku) a zároveň se nebrat příliš vážně (jsme jen součástí Velkého celku). Doufám, že nás to zbavuje zbytečných individuálních pocitů viny - a co je důležitější, osvobozuje nás to od toho, abychom byli plnohodnotnými "účastníky vítězného Božího průvodu" v čase a dějinách (2 Kor 2,14). Jsme součástí dohody, a ano, opravdu Velké dohody. Všichni jsme velmi malou součástí velmi Velké věci!

Richard Rohr honors the significance of “thin times” that draw us nearer to the threshold between this realm and the next:

What some call “liminal space” or threshold space (in Latin, limen means a threshold) is a very good phrase for those special times, events, and places that open us up to the sacred. It seems we need special (sacred) days to open us up to all days being special and sacred. This has always been the case and didn’t originate with Christianity. Ancient initiation rites were intensely sacred time and space that sent the initiate into a newly discovered sacred universe.

What became All Saints Day and All Souls Day (November 1–2) was already called “thin times” by the ancient Celts (as were February 1–2: St. Bridget’s Day and Candlemas Day, when candles were blessed and lit). The veil between this world and the next world was considered most “thin” and easily traversed during these times. On these days, we are invited to be aware of deep time—that is, past, present, and future time gathered into one especially holy moment. We are reminded that our ancestors are still in us and work with us and through us. We call it the “communion of saints.” The New Testament phrase for this is “when time came to a fullness,” as when Jesus first announces the reign of God (Mark 1:15) or when Mary comes to the moment of birth (Luke 2:6). We are in liminal space whenever past, present, and future time come together in a full moment of readiness. We are in liminal space whenever the division between “right here” and “over there” is obliterated in our consciousness.

Deep time, along with the communion of saints professed in Christian creeds, means that our goodness is not just our own, nor is our badness just our own. We are intrinsically social animals. We carry the lived and the unlived (and unhealed) lives of our parents, grandparents, and great-grandparents as far back as DNA and genomes can trace them—which is pretty far back. It does take a village to create a person. We are the very first generation to know that this is literally and genetically true. There is deep healing and understanding when we honor the full cycle of life. No wonder so many are intrigued today by genealogy searches and ancestry test kits.

Living in the communion of saints means that we can take ourselves very seriously (we are part of a Great Whole) and not take ourselves too seriously at all (we are just a part of the Great Whole) at the very same time. I hope this frees us from any unnecessary individual guilt—and, more importantly, frees us to be full “partners in God’s triumphant parade” through time and history (2 Corinthians 2:14). We are in on the deal and, yes, the really Big Deal. We are all a very small part of a very Big Thing!