Páter Richard Rohr chápe Ježíšovy stravovací návyky jako vzor pro inkluzivní a otevřenou pohostinnost, kterou by křesťané mohli praktikovat.

Hlavní problém Boha při osvobozování lidstva mi začal být zřejmý, když jsem se zamyslel nad neutuchajícím opakováním nenávisti k druhým, století za stoletím, v kultuře za kulturou a náboženství za náboženstvím.

Můžete si vzpomenout na nějakou epochu, národ nebo kulturu, která by se nepostavila proti jinakosti?
Pochybuji, že někdy existovala taková trvalá skupina. Existovali osvícení jednotlivci, díky Bohu, ale zřídkakdy se jednalo o etablované skupiny - bohužel ani v církvích. Křesťanská eucharistie měla být vzorem rovnosti a inkluzivity, ale my jsme ze svatého pokrmu udělali vylučovací hru, nábožensky posvěcenou deklaraci a rozdělení na skupiny hodných a nehodných - jako by někdo z nás byl hodný! [1]

Předtím, než křesťanství vyvinulo relativně bezpečný rituální pokrm, který nazýváme
eucharistie, Ježíšova nejdůslednější sociální činnost spočívala v tom, že jedl novými způsoby a s novými lidmi, setkával se s těmi, kteří byli utlačováni nebo vyloučeni ze systému. Zdá se, že Ježíš nikoho nepotěšil tím, že by porušil pravidla, aby byl stůl větší. Všimněte si, jak Ježíše obviňovali jeho současníci: jedna strana mu vytýkala, že jí s celníky a hříšníky (viz Mt 9,10-11). Druhá strana ho odsuzovala za to, že jedl příliš mnoho (Lk 7,34) nebo stoloval s farizeji a zákoníky (Lk 7,36-50; 11,37-54; 14,1). Ježíš jedl se všemi stranami. Jedl s malomocnými (Mk 14,3), na pánské večeři přijal ženu se špatnou pověstí (Lk 7,36-39), a dokonce se nechal pozvat do domu "hříšníka" (Lk 19,1-10). Jak to, že to nevidíme? [2]

Zdá se, že my obyčejní lidé musíme mít své "jiné"! Zdá se, že nevíme, kdo jsme, kromě odporu a vyloučení. "Kam může jít moje negativní energie?" je trvalá lidská otázka; musí se někam exportovat.
Nedochází nám bohužel, že my jsme tou negativní energií, která pak vidí a přispívá k této negativní energii u druhých. Ego to odmítá vidět samo v sobě. Uvědomit si to vyžaduje základní přeměnu egoistického já a většina z nás touto přeměnou neprošla. Můžeme rozdávat pouze dobro (nebo smutek), které jsme sami zažili a kterým jsme se stali.

Eucharistie nás má pozitivně a inkluzivně identifikovat, ale v tom ještě nemáme dobrou praxi. Upřímně řečeno, neumíme dělat jednotu.
Mnozí dnes chtějí ze svatého pokrmu udělat "cenu pro dokonalé", jak poznamenal
papež František. [3] Většina křesťanů stále neumí přijmout pozitivní identitu od Boha - že mu patříme a jsme milováni svou přirozeností! [4] Eucharistický pokrm má být mikrokosmickou událostí, která u jednoho stolu shrnuje to, co platí v celém makrokosmu: jsme jedno, jsme si rovni v důstojnosti, všichni jíme stejný božský pokrm a Ježíš stále a vždy "jí s hříšníky", stejně jako když byl na zemi. [5]

Father Richard Rohr understands Jesus’ eating habits as a model for the kind of inclusive and open hospitality Christians might practice.

God’s major problem in liberating humanity has become apparent to me as I consider the undying recurrence of hatred of the other, century after century, in culture after culture and religion after religion.

Can you think of an era or nation or culture that did not oppose otherness?
I doubt there has ever been such a sustained group. There have been enlightened individuals, thank God, but seldom established groups—not even in churches, I’m sorry to say. The Christian Eucharist was supposed to model equality and inclusivity, but we turned the holy meal into an exclusionary game, a religiously sanctioned declaration and division into groups of the worthy and the unworthy—as if any of us were worthy! [1]

Before Christianity developed the relatively safe ritual meal we call the
Eucharist, Jesus’ most consistent social action was eating in new ways and with new people, encountering those who were oppressed or excluded from the system. It seems Jesus didn’t please anybody by breaking rules to make a bigger table. Notice how his contemporaries accused Jesus: one side criticized him for eating with tax collectors and sinners (see Matthew 9:10–11). The other side judged him for eating too much (Luke 7:34) or dining with the Pharisees and lawyers (Luke 7:36–50, 11:37–54, 14:1). Jesus ate with all sides. He ate with lepers (Mark 14:3), he received a woman with a poor reputation at a men’s dinner (Luke 7:36–39), and he even invited himself to a “sinner’s” house (Luke 19:1–10). How do we not see that? [2]

It seems we ordinary humans must have our “other”! It appears we don’t know who we are except by opposition and exclusion. “Where can my negative energy go?” is the enduring human question; it must be exported somewhere.
Sadly, it never occurs to us that we are the negative energy, which then sees and contributes to that negative energy in others. The ego refuses to see this in itself. Recognizing this takes foundational conversion from the egoic self, and most have not undergone that transformation. We can only give away the goodness (or the sadness) that we ourselves have experienced and become.

Eucharist is meant to identify us in a positive, inclusionary way, but we are not yet well-practiced at this. We honestly don’t know how to do unity.
Many today want to make the holy meal into a “prize for the perfect,” as
Pope Francis observed. [3] Most Christians still do not know how to receive a positive identity from God—that we belong and are loved by our very nature! [4] The Eucharistic meal is meant to be a microcosmic event, summarizing at one table what is true in the whole macrocosm: we are one, we are equal in dignity, we all eat of the same divine food, and Jesus still and always “eats with sinners,” just as he did when on Earth. [5]