Mužská a ženská spiritualita

Richard Rohr – Brno, 11.9. 2003 – Mužská a ženská spiritualita

Krátce o přednášejícím

 Richard Rohr (60) je 33 let františkánským knězem, polovinu své kněžské aktivity věnoval komunitě „Nový Jeruzalém“ v Americe a druhou věnoval budování centra pro „Akci a kontemplaci“ v Novém Mexiku. Jeho aktivity jsou velmi bohaté: přednášková turné po celém světě, exercicie, které dává i biskupům atp. Nejprve ovšem sám čerpá z kontemplace v čase, který tráví v samotě poustevny. Je autorem řady knih, některé z nich byly vydány v češtině. První kniha přeložená do češtiny byla „Cesta divokého muže“ v nakladatelství Cesta, druhá  byla v nakladatelství Vyšehrad „Všechno má své místo“ a poslední nese titul „Proč být katolíkem“.

Na počátku našich vzájemných kontaktů je„náhoda“:  Na podzim roku 2000 se skupina mužů vydala  do osamělé horské chaty v Krkonoších. Během tohoto pobytu získali některé nové zkušenosti, jako spontánnost vlastní modlitby ve společenství  a rozhodli se, že se budou pravidelně scházet. Protože je vhodné mít nějaký program, rozhodli se vzít si jako podklad setkávání knihu „Divoký muž“. Velmi se jim líbila a stala se programem i  pro další skupiny. Některé vede kněz, jiné skupiny pracují samy, někteří z nich dokonce dávali o mužské spiritualitě přednášku pro kněze. Otec Richard navštívil ČR v roce 2001; také řada českých mužů navštívila jeho akce v Americe.

Musím říci, že cokoli bude v této přednášce obsaženo, nebo cokoli vám řeknu,  není zdaleka posledním slovem k tomuto tématu, je to jednoduše jeden z jen z možných přístupů. Obvykle to však lidem otevírá mnohé pohledy, a já doufám, že tak to může působit i na vás.

Život nikdy není tak jednoduchý, jak se to v  tomto diagramu jeví. Říkáme, že život tvoří  daleko spíše spirálu než přímku. Nicméně z pedagogických důvodů a pro jednoduchost jej budeme popisovat jako přímku. Jakkoli mi mnozí psychologové  říkali, že věří, že tak je to zdravé a dobré, nedospěl jsem k tomu prvotně cestou psychologie. Mnohem víc jsme k tomu docházeli studiem duchovních životopisů mužů a žen a čtením pohádek a pověstí o mužích a ženách z mnoha rozličných kultur. Uvnitř těchto příběhů najdeme úžasnou podobnost charakterových typů - vzorců. V první polovině přednášky budeme hovořit o mužské cestě.


Poté pojednáme o ženské cestě a nakonec můžeme o obojím diskutovat. Než začnu, chtěl bych ještě zdůraznit, že toto všechno se během našich životů velmi rychle mění; zvláště je tomu tak u žen. To, co budu popisovat jako ženskou cestu, ve skutečnosti stále méně a méně platí pro většinu mladých žen na Západě. Aniž bych to soudil, či říkal, zda je to tak dobře nebo špatně,  v současném západním světě   většina mladých žen nyní sleduje mužskou cestu. Přinejmenším je to tak v mé zemi a jistě i v západní Evropě. To, jak všichni víme, vytváří v souvislosti s tak velkými změnami v úlohách obou pohlaví obrovské problémy. Doufám, že nám to poskytne určitý vhled do spirituálních směrů a do diskusí o těchto změnách. S tímto vědomím se nyní pojďme zabývat  cestou proměny muže.


V příbězích o mužích se zpravidla setkáváme s tím, že mladý muž se  vydává na cestu, aby se stal důležitým, velkým, významným. Ve své mateřštině tomu říkám heroická cesta. Muž chce být nějakým způsobem  hrdina. Ženy se pak tomu, co ten mladý muž předstírá, velmi často diví. Mladému muži to ale nemůžete vzít. Zdá se, že na nějaké úrovni  to musí udělat: buď v oblasti sportu nebo vzdělanosti, či hudby. Sám před sebou se  musí  nějak osvědčit, osvědčit svoji hodnotu, dát výraz tomu, že „já jsem důležitý“. V historických kulturách býval tento úkol většinou završen do devatenácti, dvaceti, možná v jedenadvaceti let. Jak vidíme na diagramu,  vytlačili jsme  věk adolescence až do třiceti dvou  let. To pravděpodobně vysvětluje, proč se muži na Západě  žení čím dál později. Pod pojmem adolescence chápu tu  část života, kdy všechny možnosti máte ještě otevřené. Dokud jste se vůči někomu nebo k něčemu nezavázali, vaše dospělost ještě nezačala. A tak v současnosti své velké závazky nepřijímáme dříve než koncem třetí či začátkem čtvrté dekády života. Mužské ego v té době samo sebe nedefinuje ani tak tím, co je, (protože náš muž to ještě neví), ale tím, co není. Jinak řečeno, muž v té době sám sebe definuje v opozici k jiným rasám, k jiným náboženstvím, k jiným národům, k jiným typům mužů. Možná proto byla válka v lidských dějinách povětšinou normální. Mladý muž ještě neví, co je, jenom ví, proti čemu je. Mladé ego se ještě neumí definovat pomocí ano, dovede jen říkat ne. Proto je tak velmi obtížné poprvé říct druhé osobě: „miluji tě“, protože tento výrok vlastně znamená ANO. To uvolňuje vaše hranice a pak se cítíte bezmocní. Ale když je potom sám schopen se někomu nebo k něčemu zavázat, přichází k adekvátnímu pochopení své vlastní identity, jak je patrno v kroužku. Mnozí muži stráví celý zbytek svého života potvrzováním a zabezpečováním své identity: proč mají pravdu, proč jsou dobří, proč jsou lepší než ostatní lidé.

Než půjdeme dál, vraťte se na začátek k pojmům „rozhněvaný mladý muž“ a „mladý blázen“. Stále více a více mladých mužů dnes ve světě nemá příležitost se cítit velkými nebo významnými. Jejich pocity vyjadřují: „Já nikdy nebudu důležitý, mě si nikdy  nevšimnou, já nikdy nebudu mít dobrou práci nebo velké auto.“ Nikdy nemůže prožít svoji vlastní moc, sílu nebo své možnosti. V kterékoli zemi, když tito mladí muži začnou používat násilí,  nemají  co by ztratili. Oni vědí, že nikdy nezvítězí, a tak jsou téměř smířeni s tím, že prohrají. Strávil jsem 14 let jako vězeňský kaplan ve městě Albuquerque a poznal jsem tyto muže, jak velice sami o sobě pochybují a někdy i sami sebe nenávidí. Touží po tom, aby jim někdo řekl, že jsou dobří a často nikdy neměli otce, který by jim něco takového řekl. Je-li nějaký společný vzorec, s kterým jsem se ve vězení setkal, tak je to skutečnost, že nikdo z nich neměl dobrého otce. A to je jeden z důvodů proč jsem se pustil do této práce s muži, abych se snažil učit a vychovávat tyto mladé muže, kteří nikdy neměli před sebou pozitivní otcovskou postavu. Ale uvědomil jsem si, že mnozí z nás, dospělých mužů, bychom sami potřebovali, aby nám někdo dělal otce dřív, než my sami můžeme být otci pro mladé.

Řeknu to tak, že jestli duchovně jedete podle nějakého plánu, setkáte se někde uprostřed svého života s krizí. Je to v každém mužském příběhu naprosto předvídatelné. Téměř bez výjimky bývá muž někde na té cestě  zraněn. Může to být něčí smrt, ztráta zaměstnání nebo ztráta  pověsti; nějakým způsobem mu v životě mizí půda pod nohama a on si klade otázku: „co to všechno znamená?“ On měl údajně úspěch, dařilo se mu, ale teď to jako úspěch nepociťuje. Americký mnich Thomas Merton to řekl takto: Opřete si žebřík o zeď, vyšplháte se na jeho vrchol  a najednou zjistíte, že ho máte opřený o špatnou zeď. Říkáte si: „Měl jsem být šťastný, chodil jsem do školy, oženil jsem se, mám dvě a půl dětí -  z toho všeho jsem měl být šťastný, ale nejsem.“ V křesťanské terminologii tomu řekneme zjevení kříže. Kříž není něco, co udělal Ježíš, kříž je něco, co nakonec bude muset udělat každý z nás. V psychologické řeči tomu říkáme „krize středního věku“. Mystici tomu říkají „noc smyslů“ nebo „noc duše“, kdy ztratíte veškerý směr a divíte se, co to všechno má znamenat. Po chvíli našeho uvažování nahlédneme, že s tím se setkává také žena, ale obvykle za jiných okolností. Muž běžně potřebuje jednu velkou ránu, zatímco žena většinou potřebuje mnoho drobných zranění nebo zklamání. Nazývám to zde „krizí vlastních omezení“ (srv. příloha). Na svou ohraničenost narazíš tím, že  najednou zjistíš:„Nemohu mít všechno, já sám nejsem to všechno, jsem jenom část.“ Člověku to přináší ponížení, znepokojení a zklamání, zasahující duši a samotné jeho nitro.  Jak vidíte, kladu uměle  toto údobí  přibližně  mezi věk od pětatřiceti do pětapadesáti let.  Obecně je to však právě ta doba, kdy se to stává. Já sám pamatuji ve svém období po čtyřicítce a krátce po padesátce mnoho takových období temnoty, kdy jsem pochyboval o celém svém životě. Jsou to doby, kdy se ráno probudíte a vlastně se ani probudit nechcete. Soudím, že se tu obecně nabízejí tři směry, kterými se pravděpodobně každý může vydat. První směr, který na  diagramu z nějakého důvodu není zaznamenán, bych označil pojmem  „starý blázen“. Je značen  čárkovanou linií, která z kroužku směřuje nahoru. Na začátku je mladý blázen, uprostřed vystupuje starý blázen a to, k čemu se budeme snažit nakonec směřovat, je svatý blázen. Starý blázen je onen muž, kterého Ježíš popisuje jako člověka, stavějícího stále větší sýpky, aby je plnil  obilím - a nakonec pak  mu Bůh říká: „Ty blázne, tvůj život skončí“. Čím bohatší je vaše země, tím více starých bláznů v ní povstane.     Mnoho mužů v Americe v mém věku má spoustu peněz a chtějí stále víc a víc; je to návyková závislost. Smysl svého života nekladou jinam než do získávání stále většího majetku. V Americe máme samolepky na nárazníky aut a na jedné z nich stojí: „ten kdo bude mít na konci nejvíc hraček, vyhrál“ -  to je ten starý blázen. Nevychází mu to, a on se stále snaží stoupat, přestože je usvědčován a zván. Střetnout se se svým zraněním, to je pozvání. Klíč je v tom, že  jeho zranění se musí stát tím, čemu v mužském příběhu říkám „posvátná rána“. Carl August Jung, švýcarský psycholog, říkal: „kde padnete, tam najdete čisté zlato“. Kdybych měl pojmenovat křesťanské náboženství, což evidentně není mým úkolem, tak bych mu neříkal křesťanství, ale „cesta zranění“.  To proto, že všechno krouží kolem toho, co uděláte se svými zraněními. Zdravé náboženství vypovídá o tom, co udělat se svou bolestí a pomáhá vám vaši bolest transformovat. Jestliže nedokážete, bratři a sestry, své utrpení transformovat, pak je vždy budete transmitovat, předávat další generaci. Jelikož tolik mužů zdravou spiritualitu, zdravé náboženství nenašlo, proto, podle mého názoru, většina mužů vychází směrem, který bych nazval „cesta zatrpklosti“: pomalu se přestávají usmívat. Američané často nosí trička a dávají si na ně tisknout různé nápisy.  Jeden takový nápis třeba říká: „mladý muž, který neumí plakat, je divoch“ a „starý muž, který se neumí smát, je blázen“. Jdete-li správnou duchovní cestou muže, pak se jako mladý muž naučíte s věcmi spolucítit, naučíte se soucitu s utrpením druhých. Když se však na správné cestě udržíte, pak na konci života se budete umět poctivě smát a budete vědět, co je radost. Ve většině případů se ale ta zranění ve střední části života nakupí a jak stárneme, přestáváme důvěřovat, přestáváme riskovat i milovat. To je nejobvyklejší věc, kterou mi mladí muži říkají při duchovních cvičeních, že totiž jejich otec jim připadá tak smutný a tak mrtvý, že nemá žádnou otcovskou energii, žádnou mužskou energii, kterou by mohl svému synovi nebo dceři předat. Ale když muž slovo moudrosti slyší, jde třetí cestou. Vidíme, že čára v tomto bodě začíná klesat. Já říkám, že Ježíšovo učení ve skutečnosti začíná až tady, v tomto bodě. Většina z Ježíšova učení vám vůbec nedává smysl, dokud se nedostanete do krize vlastních omezení. Možná proto mnoho z našeho křesťanského učení nezašlo příliš hluboko, protože to učíme děti a činíme tak někdy až dětinským způsobem. Přinejmenším před dosažením věku třiceti let nedává řeč o kříži vůbec žádný  smysl. První roky života jsou naplněny směřováním růstu, snahou někým se stát, něco dokázat. Jak vy, rodiče, víte, nemůžete toto svým dětem brát; je totiž nutné, aby to vaše děti měly.

Nyní bych se chtěl vrátit k začátku diagramu a říci jak do toho všeho zapadá mužská iniciace. Obvykle už tehdy, když  chlapec začínal stoupat nahoru, bylo nutné již na začátku mu říct i o sestupu, který jednou přijde. Proto sv. Pavel říká, že křest byl původně rituál vypovídající o smrti, kde člověk symbolicky sestupoval  do křestního bazénu, kde se měl rituálně utopit, a tak se rituálně a s plným vědomím měl  setkat se svou smrtelností[1].  Ale jakmile jsme začali křtít malé děti, tento radikální evangelijní  význam křtu se ztratil a tento náš iniciační rituál se stal jaksi neškodným. Na cestě moudrosti se všechna  pravidla mění. Pokud v této části života vedle sebe nemáte nějakého moudrého člověka, je velice obtížné přijít na to, jak sestupovat dolů. Obvykle se stáváte depresivními,  nebo hledáte někoho, koho byste mohli obvinit. Mnozí lidé stráví druhou část svého života tím, že obviňují druhé lidi. Nejsem šťastný, protože…, to či ono  se nestalo, protože za to někdo může. Vždycky je to chyba někoho druhého. Mohu-li však něco tvrdit s absolutní jistotou, pak je to skutečnost, že každá velká spiritualita vám říká, že jste to právě vy, kdo se musí změnit a naopak nic neříká  o tom, že máte měnit druhé lidi. Nemáš se stále snažit změnit druhé lidi, udělat z nich křesťany nebo něco jiného, když  ve skutečnosti jde jen o tebe, o to, aby ses změnil ty sám.
Neboť Ježíš říká: „jestliže pšeničné zrno (což představuje identitu mého já) nezemře, tak zůstává jenom zrnkem“[2]. Dovolím si ještě jeden absolutní výrok: všechna velká spiritualita spočívá v tom, jak se od věcí oprošťovat, osvobozovat. Kdo nás  v kapitalistických zemích, jakou jste se teď už stali i vy, kdo nás bude této svobodě učit? Celá orientace je zaměřena na shromažďování, sbírání, hromadění, usilování jak dostat víc. Můj otec, sv. František, strávil celý život tím, aby žil a měl stále méně a méně. Budete-li toto dělat správně,  budete stále méně a méně potřebovat k tomu, abyste byli šťastní. Štěstí je cosi, co se odehrává v nitru člověka. Vně neexistuje nic, co by vás  konečném důsledku  mohlo učinit šťastnými. A to je to, čemu by se muž v mém věku měl učit spolu s tím, jak po tom žebříčku klesá, aby se z něj stal svatý blázen. Svatý blázen je muž, který je spokojený.  Ví, kdo on sám je v Bohu a kdo je Bůh v něm. A on ví, že s ním samým to nemá nic společného, že to všechno je dar. Nemá to nic společného ani s tím, že by byl  něco udělal správně. Těm nejdůležitějším lekcím se dokonce naučil v situacích, kdy to dělal špatně. Večer před iniciací říkám mužům: Když jste dosáhli třiceti let, už vám úspěch nemá co dát, nemá vás co naučit. V druhé půlce života všechno, co se potřebujete a můžete naučit, se naučíte nikoli úspěchem, ale neúspěchem, prohráváním  - ne vyhráváním. Mysleli byste si, že my křesťané to budeme vědět, protože uctíváme symbol nahého, krvácejícího muže, který prohrává. Ale on přesto neprohrává, on vyhraje. Toto mělo předefinovat celou historii, ale  až na velmi malé výjimky se to nestalo. Ve své zemi i na jiných místech v Evropě jsem zjistil, že mladí chlapci jsou více přitahováni svými dědečky než  svými otci. Možná je to proto, že dědeček má už v sobě začátky této svobody a ten chlapec to vnímá a chce to. Otec v mladším věku tvrdě pracuje, aby si udržel své místo, snaží se vydržet se svou ženou a často nemá dost času, aby se svému synovi věnoval. Ovšem být člověkem je důležitější než všechny výkony, moc, image, majetek či prestiž. Pak na muži uvidíte, že může vést, když je to potřebné, ale nemusí vést pořád, nemusí všechno řídit. Dokáže být  i partnerem, když je to potřebné. Uvidíme, že přesně v době, když muž klesá dolů, žena stoupá vzhůru a doufejme, že se dokážou v půli cesty setkat a stát se opravdovými partnery. I když, jak jsem říkal, se v současné době všechno mění a toto spíš popisuje stav našich rodičů a prarodičů. Dokonce i muž v tomto stavu se může stát tím, kdo následuje, nepotřebuje řídit, nepotřebuje vést, může tuto úlohu přenechat někomu jinému a podporovat ho. To je muž, který je svobodný pro Boha, protože byl Bohem osvobozen.

Po všem tom, co bylo řečeno, je to nakonec život, který nás iniciuje, nemusíte procházet mým formálním rituálem mužské iniciace. Kultura však této moudrosti učila již záhy, protože si uvědomovala, že většině mužů toto nedojde. Iniciace je první formou duchovního vzdělávání, známou na zemi. Byla tu dříve než všechny chrámy, kostely nebo synagogy. Jak samo slovo prozrazuje, spočívala ta myšlenka v tom naučit  tu velkou moudrost  chlapce hned na začátku, iniciovat ty lidi tak, aby většinu svého života nepromrhali. V této přednášce  chci ukázat velice zdánlivý náznak této moudrosti. Možná, že v tom všem, co říkám, je jedna věta, kterou byste si měli pamatovat, zkuste se jí držet.  

 

 

Richard Rohr – Brno 2003 – Ženská spiritualita

 

A nyní se v této souvislosti pokusme o pohled  na ženu. Omlouvám se: Když toto učím v Americe, mívám s sebou ženu, která mě doprovází a myslím si, že ženu by měla interpretovat žena. Budu se snažit, jak jen jsem schopen, a vy doufám budete schopni se v tom sami  orientovat. Opakuji: Jsem si vědom, že toto pro mnohé mladé ženy v dnešní době neplatí. Rovněž to neplatí pro mnohé starší ženy, kterým se dostalo vyššího vzdělání a nezávislé kariéry. Chtěl bych také říci, že ženskou cestou se též ubírají  mnozí muži. Často jsou to muži z minoritních skupin, muži, kteří mají nějaké handicapy, homosexuálové. Nebylo jim dovoleno stoupat nahoru, ale podobně jako ženy, byli donuceni, aby především klesali dolů. Rád bych ale též řekl, že ona tak zvaná ženská cesta je ve skutečnosti  přirozenější. Je

 to vlastně jakýsi duchovní náskok. Je to způsob, kterým nás život vede více přirozeně. Je v tom vlastně něco velmi nepřirozeného, když jednadvacetiletí mladí muži si myslí o sobě, jak jsou chytří a důležití. Až do velmi nedávné doby se ve většině kultur dívce připomínalo  její údajné postavení podřízenosti. Nemyslím, že  by to pocházelo od Boha, ale zcela jasně to pramení z kultury. Být schopen  sestupovat nejprve dolů ovšem znamená vstupovat do toho  skutečně lidského. A jako křesťan musím říct, že tato ženská cesta je taky cestou Ježíšovou. On se napřed vyprázdní, poníží[3] napřed trpí a teprve potom je  vzkříšen. A tak je vlastně hanba, jak je náš život sekulární, protože ani muži ani ženy, nikdo nechce touto přirozenou cestou jít. Jak jsem již řekl na začátku, dívce se nejprve připomíná její slabost, její závislost její údajná závislost. Už nepotřebuje, aby ji někdo učil tajemství umírání a opouštění, protože muži už jí  vnutili, aby se tomu naučila.

Žiji velmi blízko mexické hranice v jihozápadní části Spojených států. Tam bývají  například mladá děvčata nucena, aby svým bratrům leštila boty a pak  je stavěla ke dveřím, aby kluci vypadali dobře, až půjdou ven. Je to krásný zvyk, skoro bych řekl křesťanský. Zeptal jsem se některých mexických dívek: „A kdo leští boty vám?“ Dívaly se na mě s naprostým překvapením  a odpovídaly: „Samozřejmě nikdo, já si je leštím sama.“ Tady vidíte, proč žena porozumí spiritualitě mnohem rychleji než muž. Zde má, jak říkám, symbolickou výhodu, náskok. Má ale pomalý start v tom, čemu  říkáme pozitivní pohled na sebe sama..

Historicky byly dívky často vychovávány tak, že se  neočekávalo, že by dívka sama měla nějakou důležitost, nějaký význam sama o sobě. Její význam se odvozoval jen od jejího manžela. Takže iniciace tak, jak já ji popisuji, nebyla pro ženy  považována  za potřebnou. Místo toho měly ženy rituály související s plodností a pubertou. Mladá dívka se musela dozvědět o své důstojnosti a především o důstojnosti svého těla: Je to její tělo, skrze které bude lidská rasa pokračovat, její tělo je posvátné. Pokud si myslíte, že toto je něco nového, projděte si to ve čtyřech evangeliích. Téměř bez výjimky říká Kristus mužům, aby klesali a sestupovali dolů a ženy povzbuzuje, aby stoupaly. Ženám  říká: „Věřte si, vy na to máte, nikdy jsem neviděl takovou víru.“ Muže namísto toho  vybízí, aby sestoupili ze stromu – totiž ze stromu  Zacheova. Mnoho času tráví tím, že učí apoštoly, aby se vydali  úzkou cestou a oni se s ním neustále  o to hádají, bojují až do samého posledního verše Markova evangelia. Vidíte, že toto u ženy vede k něčemu, čemu říkám propustná vlastní identita. A to je jak dobré, tak špatné. Obecně je dobré  to, že ženy jsou více poučitelné, dovolují vám, aby jste je poučili. Často, když v Americe  učím v nějaké smíšené společnosti,  dělají si ženy  poznámky ze všeho, co říkám. A všechny nadšeně kývají na cokoli, co říkám, zatímco  muži sedí téměř nezúčastněně. Učit nás muže je mnohem obtížnější. Už jsem se vzdal dávat duchovní cvičení kněžím; je to ztráta času. To ovšem není věc k smíchu. Pokud se kněz nestane součástí takové větší skupiny, nemá to smysl, protože oni jsou si již předem jisti, že všechno vědí. Ale tato propustná vlastní identita má také svoji špatnou stránku. Žena je také mnohem zranitelnější. A my chlapi tomu nerozumíme, protože  nedovolujeme lidem, aby nás zraňovali. Máme  pevné hranice, které udržují hloupé lidi mimo. Pamatuji si na mladého muže, který byl ve vězení za to, že znásilnil  ženu. Tito muži velmi často nerozuměli tomu, že to tu ženu zraňuje. Byli tak soustředěni sami na sebe, že si mysleli, že ona má z toho potěšení. Neboť sex byl pro ně jenom vnější záležitostí, zatímco zdravou ženu to zasahuje zevnitř. Vidíme tu tedy, že je tu    stránka dobrá i špatná.

My chlapi nenecháme věci, aby nás tak snadno zranily, zas tak snadno nepláčeme. Říkáme, že zranění necháme jenom tak sklouznout po našich zádech. Ve skutečnosti jsme ale vevnitř velice zranění  a možná, že o tom ani sami nevíme. Vidíme, jak hluboce potřebujeme jeden druhého učit a ovlivňovat. Carl Jung říká, že spolu s tím, jak muž stárne,  objevuje svou ženskou duši. Stárnoucí muž začíná být něžnější, měkčí. A jestliže žena koná svou duchovní práci, nalézá naopak svou mužskou duši. Podívejme se jak se to znázorňuje na tomto diagramu. Střed života ženy vypadá tak, jako u Marie. Jedná se tam o samé malé, bezvýznamné věci, ale jak evangelium o Marii říká: ona si tyto věci uschovávala jako poklad ve svém srdci. Možná, že  vychová čtyři děti, možná, že se jen bude starat o malý domek. Asi to ani  v tom velkém schématu všech věcí není důležité. Jejího života si možná  nikdo ani nevšimne. Láska, samota, ztráta a opouštění se stávají jejími učiteli. Jak jsem již říkal předtím, jí není zapotřebí nějakého jednoho velkého zranění. Pro ni je tu naopak velká spousta malých křížků, velká spousta malých zklamání. Ty ale by ji mohly též docela dobře roztrpčit, jak nahlédnete. Když je ale jako poklady schovává ve svém srdci a poučuje se z nich, mohou z ní udělat ženu moudrou a soucitnou. Muži jsou často – s prominutím - ženskými příběhy a ženskými romány znuděni. Nám mužům se líbí raději chlapské příběhy - dramata, akce, krev, zabíjení. K upoutání naší pozornosti je zapotřebí něčeho takového. Naproti tomu  ženy si jen popisují tuhle malou událost, onu nepatrnou událost či jinou – pro nás – titěrnost.. S hlubokým zaujetím si to popisují, zatímco  muž je z toho k smrti znuděný. A žena to prostě nemůže dost rychle číst. A to nám říká, že máme velmi odlišnou psyché, přinejmenším  když jsme mladí. Ale spolu s tím, jak stárneme, se stáváme sobě navzájem více a více podobnými. Žena obvykle naráží na svá omezení, když se jí blíží padesátka. Velmi často je to pro ni doba potřebného hněvu. Ale ona ani neví, co to vlastně je, na co se hněvá. A velmi často ji muž během této doby nemá moc rád. Ale ani ona sama se v této době nemá moc ráda, protože tomu, čím vlastně prochází, nerozumí. Je tam jakýsi pocit, že „někdo mi zabránil v tom, abych byla sama sebou“. Obětovala jsem svůj  život pro manžela, pro  děti, ale to, co vlastně já chci, dokonce ani nevím. Mnozí muži této nové asertivitě,  agresivitě a hněvu či vzteku u své ženy nerozumí. Zdá se, že je to doba nutného zármutku, přehodnocování věcí. Ženy v tomto věku velmi často vyhledávají moudrost starších žen. Jestliže jim tyhle ženy  říkají „ano, musíš svého manžela nenávidět a získat svoji nezávislost“, asi jim mnoho nepomohou. Mohu však ženu v této době podržet, budu-li jí říkat ano- ale, ano-ale. Moudrost vždycky zná „nejen, ale i“. Ovšem velmi často  naše duše začne být této velké moudrosti schopna až v druhé polovině života. První polovina života bývá ve znamení buď a nebo, černá nebo bílá. Jestliže se žena dokáže přes toto období odcizenosti dostat, pak můžeme dokonce i statisticky ukázat, že ženy mnohdy udělají svoji nejlepší práci až po padesátém roku svého věku. Ona něco ví a ona ví, že něco ví.  Je to  žena ve své nejkreativnější době, kdy dochází dospělým způsobem k vzestupu a síle. Ale jestliže se stejně jako  u muže  její bolest netransformuje v soucítění a chápání, může se též dát na cestu zahořklosti. Jestliže je ale příliš  nadšená a se svou novou silou se příliš identifikuje, začne stoupat příliš vysoko,  a nastane jiný problém.

Je to ženská varianta onoho starého blázna. Možná, že jste se s takovou ženou (a já doufám, že ne), setkali. Na všechno má odpověď a na všechno má svůj absolutní názor, a to okamžitě. Není tam žádný prostor pro diskusi. Doufám, že vaše milá babička taková nebyla. Používám zde  nelaskavý název - čarodějnice létající na koštěti. Hlavní potíž je v tom, že je to žena, která je  se svými názory příliš identifikovaná. Je to mužskost ve své nejhorší podobě. A když se to naskytne u ženy,  je to ještě horší. To proto, že to není její přirozený stav. Zdá se, jako kdyby si pokřivila a poničila své srdce. Někdy by se vám chtělo tyto ženy obejmout a říct jim: „Nech toho, pusť to, však je to v pořádku, je to dobré!“ Hlavní charakteristikou jejího života nebývá nic jiného než obviňování jiných lidí. Za vše mohou jiní. Všimněte si: toho, co jsem již říkal dříve: přesně v době, kdy ona stoupá vzhůru by v ideálním případě měl muž, sestupovat dolů.

Pak by opravdu mohli svůj život partnersky sdílet. Už nepotřebují  navzájem prosazovat svou moc, svoji sílu, jeden vůči druhému, protože oni už svoji sílu mají a mají ji zevnitř. A tak vidíme, že v ideálním případě bychom všichni měli všichni končit jako svatí blázni. Nevím, zda slovo blázen ve vašem jazyce dává ten správný smysl. Mám jím na  mysli přibližně to, co tím slovem myslel svatý Pavel, když mluvil o tom, jak být bláznem pro Krista. Je to někdo, kdo nemá zapotřebí nic dokazovat ani nic chránit. S nepřítelem jste se totiž už  setkali : Jste jím právě vy sami. Už neztrácíte čas, že by jste útočili na někoho jiného, nebo někoho jiného obviňovali. Jste svobodni pro život, jste svobodni sami pro sebe. A jste svobodni pro Boha. Je to zjevně to, kam chceme všichni dospět, a kam nás chce evangelium vést.

 

 

DISKUSE

 

1.      Není vždy pravda, že když se změním já, změní se i ten druhý. Mám dobrého známého přítele, u něhož mi vadilo mnoho věcí. Rok a půl se snažím nenásilně a přirozeně se stavět k tomu problému jako by nic a zatím pracuji na sobě, měním svá kritéria nebo mu ukazuji lepší příklad. A víte co se děje? Ten člověk je spokojen, že do něj nikdo neryje, jde si po svém a vůbec ho má změna u sebe sama nedojímá. Jde si po svém. Přitom je to dobrý aktivní věřící. Myslím, že to, o čem hovoříte, jsou vzrušující slova filosofie, nikoliv realita života, se kterou se setkávám.

 

Nechci říkat, že jestliže vy se změníte, můžete si být jist, že se  změní i ten druhý,. O to zde nejde. Já říkám, že jediná zodpovědnost a možnost, kterou vy máte, je měnit sám sebe. To je všechno. A to je velice zranitelná pozice, o tom vím. Ale nikdy jsem neříkal, že to způsobí změnu u druhého člověka. Dokonce v krátkodobé perspektivě to může mít přesně opačný účinek. V manželství se často stává, že  když jeden z partnerů se vydá na cestu rozvoje sama sebe,  toho druhého to tím více štve. Ale vy víte, že nejste odpovědni za duši toho druhého, zodpovídáte jen za tu svou. Současně je pravda, že  druhé lidi můžete dovést  pouze tak daleko, kam jste došli sami. Konec konců, to nejlepší, co můžete pro svět udělat, je bezesporu růst dál. To nejlepší, co můžete udělat pro svoji rodinu, je, že se sami budete stávat  plnou lidskou bytostí, třebaže váš  samotný růst bude členy rodiny vnímán jako ohrožení. Myslím, že tohle měl Ježíš na mysli, když  říkal, že přichází, aby členy rodiny postavil vzájemně proti sobě. Říkal: „svět vás nebude mít nutně rád“.

 

2.      Když jste mluvil o cestě přeměny ženy,  v závěru se tam rozdělila šipka na růst síly čarodějnice na koštěti a potom cesta zahořknutí. O té bych chtěl něco slyšet. 

V mnoha způsobech je paralelní s mužskou cestou zahořknutí. Ale ta podoba,  kterou to na sebe velmi často bere (což je ovšem generalizace), je taková, že žena se přestane  v důvěře propojovat, spojovat s ostatními lidmi. Ženská energie ve své nejlepší podobě je to, čemu říkám dar spojování. Ženy mají v sobě umění vzájemně mezi sebou spojovat lidi, události, významy - upřímně řečeno to umí lépe než my muži. Když je žena zraněná v mladém věku, stává se jí, že se uzavírá do sebe. Přestane se propojovat s jinými. Příznaky toho mohou být, že se stává velmi povrchní a ztrácí se v tlachání, čtení milostných románků a hloupůstkách. Je to asi tak: jednou jsem byla zraněná a už nikomu nedovolím, aby mě zranil znova. V této době velice časné sexuální promiskuity vidím mnohé mladé dívky jít tímto  způsobem již kolem devatenáctého a dvacátého roku, kdy  jejich sexuální styky nebyly něžné, bezpečné a krásné. A je velmi smutné vidět, jak se tak brzy ve svém životě uzavírají a s propojováním přestávají.

 

3.      Další otázka se týká jak mužů tak žen - krize tohoto věku. Co je tím spouštěcím mechanismem, kdy muž začne klesat a žena růst, zda je jím věk, případně přítomnost  nějakého rádce, nebo jestli je tam ještě něco, čím by se dalo pomoci.

Mohu to říct zcela přímo: je to utrpení. Vždycky je to utrpení. Fyzické utrpení, emocionální utrpení, je to utrpení ve vztazích. Je to situace, kdy se dostáváte na okraj svých zdrojů a už to sami nedovedete zvládnout. Je to nějaká událost, kterou nemáte pod svou kontrolou, nemůžete to napravit a dokonce jí ani nerozumíte. Tak si představuji kříž. A to je to, čemu my křesťané říkáme: „spasení křížem“. Kříž je přesně to, když zranění se stává posvátným zraněním. Co by pro většinu lidí byl propad dolů, tu může stanout jako prolomení vpřed. Je pár lidí, možná dvě procenta, možná jen jedno, kteří to dělají vědomě modlitbou. Ale ve většině případů se lidi nenaučí ani modlit, dokud nemají utrpení. Takže se dá říct, že skoro ve většině případů je to nějaký druh utrpení. Někteří by snad řekli, že to může způsobit jedině velká láska. Ale většinou je to opět tak, že pouze tehdy, když ta velká láska vede k utrpení pro někoho, nebo - to už je jedno -  k tomu, že někdo jiný trpí pro vás. Jedině v tom případě se prolomíte kupředu. Proto v evangeliu vždycky vidíte, že náskok mají ti handicapovaní, ti malí a chudí.

 

4.      Jestli mohu, tak bych rád  za sebe poděkoval otci Richardovi za jeho slova o Ježíši, protože jsem slyšel po dlouhé době mluvit někoho z církevní oblasti takovým způsobem, který bych mohl  přijmout. Moje otázka se dotýká jeho knihy o eneagramu. Základní identifikace, která se v eneagramu používá, se nazývá kořen hříchu. A mě by moc zajímalo, co jste tím myslel.

My, kteří jsme vychovaní v církvi, dáváme pojmu hřích velice moralistický obsah. Myslím, že v biblickém pojetí je hřích mnohem bližší pojmu iluze, slepota, což vás vede k tomu, že děláte hloupé věci. Ale hloupé věci, které děláme, to jsou symptomy a výsledky, důsledky naší slepoty. A člověku nepomůžete tím, že se budete zabývat pouze těmi příznaky. Nakonec musíte vyléčit kořen těchto činů. Ale „eneagram“ říká, že všichni máme navyklý vzorec vnímání. V současné době se to dá dokonce dokázat i výzkumem mozku. Když se dostanete do mého věku, máte ve svém mozku asi pět neuronových cest, které používáte stále a opakovaně. A proto reakce některých lidí jsou naprosto předvídatelné, předem víte, co budou říkat. Není tam žádná kreativita žádná čerstvost jejich reakcí. To znamená, že oni asi neuvidí většinu věcí tak, jak se skutečně dějí. Takže oni „ve jménu vidění“ ve skutečnosti vůbec nevidí. Ježíš o tom mluví v deváté kapitole Janova evangelia. Říká: „protože říkáte já vidím, proto zůstáváte ve svém hříchu.[4]

 

5.      Hovořil jste o výměně rolí, ke které v současné době často dochází, muž se vydává ženskou cestou a žena zase mužskou. Je možné vědomě z té mužské cesty, v některé fázi svého života přestoupit na tu svou pravou ženskou cestu? Děje se tak, a pokud ano, co to s sebou pro tyto ženy přináší a v opačném případě pro muže? A je to tak dobře?

Za prvé bych o tom nechtěl pronášet žádný absolutní výrok. Jsme vedeni po tak mnohých a rozličných cestách. A to, co v mnoha případech vypadá jako slepé uličky, je součástí té cesty. Takže třeba to, když jste si zkoušela nějakou jinou roli po nějakou dobu, mohla být důležitá součást vaší cesty. Ale také to mohlo být vůči tomu, kým opravdu jste, nepravdivé, mohlo to být destruktivní. Jestliže žijete ze své pravé identity, budete mírná a pokojná. Neříkám, že ve vašem životě nebude žádné utrpení, ale pod tím utrpením bude někde ve vašich základech bazální klid a štěstí. To jediné, co můžete dávat Bohu a světu zpět, je to, čím opravdu jste. To je všechno, co Bůh chce. Bůh chce jen to, čím opravdu jste. A jsem přesvědčen o tom, že to je nejodvážnější věc, jakou kdy z nás kdo uskuteční. Protože to, čím opravdu jste, se nám zdá být jakoby nedostatečné, podřadné, příliš obyčejné. Nedovolte, aby jakékoli vnější kulturní úlohy neb vlivy určovaly to, kým musíte být a co musíte dělat. Toto platí zvlášť silně v situacích, kdy různé úlohy pohlaví se mění každých pět let a každý zkouší něco nového. Doufám, že to pomůže.

 

6.      Chtěl bych vyjádřit jeden svůj dojem z této přednášky. Když jsem poslouchal o ideální cestě ženy a muže, uvědomil jsem si, že tohle jsem pozoroval už na svých prarodičích, takže mám takový pocit, že na tuto cestu  zapomínáme, a je to opravdu zvláštní, že k nám musel přijet až člověk z Ameriky, aby nám to řekl,  pročež mu za to děkuji.

Vždycky říkám, že nejlepší kompliment jakého se mi může dostat je, když mi lidi řeknou: „Richarde, ty jsi mi neřekl vůbec nic úplně nového. Já už jsem to věděl, ale nevěděl jsem to úplně, dokud jsi to nevyslovil“. A to když se stane, tak tušíte, že se dotýkáme hluboké, univerzální moudrosti. Nemyslím si, že to pochází z Ameriky, myslím, že jste to měli dřív, než jsem sem přijel  - a děkuji, moc vám děkuji.

 

 

POZNÁMKA K PŘEKLADU:

Jde o skutečný záznam přednášky. Cílem bylo osobní charakter magnetofonového záznamu aspoň poněkud upravit do tvaru skript. To se ovšem nemohlo zcela zdařit, pokud text neměl být zcela přepracován. Nicméně i tak byly odfiltrovány některé prvky, které charakterizovaly přímo atmosféru přednášky, došlo k jistému odosobnění dialogické atmosféry. Ponechat ji by patrně nezúčastněný čtenář vnímal poněkud cize. Též některé kladené otázky byly zestručněny, aniž by ztrácely svůj obsah.

Tučně vytištěny jsou pasáže, které se vztahují k písemným podkladům, resp. diagramům, které účastníci přednášky dostali do ruky. Proto je bude třeba vhodně doplnit do textu.

 

 

 

 

 



[1] Ř 6,3n  pozn. překl.

[2] J 12,24 pozn. překl.

[3] srv. Fil 2,5-11 pozn. překl., 

[4]  Jan 9,41 pozn. překl.




Comments