Kontemptativní mysl

Všechno má své místo - kontemplativní mysl

Přednáška č. 1 – Richard Rohr – Křižanov 2003

Přenášky, které zde mají zaznít, mají být přípravou pro mužskou iniciaci. Rozvrh je trochu náročný, ale doufám, že se s důvěrou pokusíte podle něj pracovat. Jsem si jist, že výsledek bude stát za to. To, co v podstatě potřebujeme, je přijmout nový způsob myšlení. Byli jsme vyučováni, abychom mysleli způsobem, který nám duchovně příliš nepomáhá. Není tomu tak, že by myšlení bylo špatné, ale většinu času se nevěnujeme svému myšlení, ale naopak myšlenky přejímají kontrolu nad námi. Proto všechna velká náboženství ve své zralé podobě poskytují způsoby, jak myšlení ve vaší mysli rozdělit. Následující příběh jsem tu asi před dvěma lety již vyprávěl, ale nevadí, když jej zopakuji.

Asi před pěti lety, když zemřela Matka Tereza, pozval mě arcibiskup z Kalkaty, abych tam přijel a pracoval s její komunitou. Sestry mě vzaly do mnoha hinduistických chrámů v Indii. Viděl jsem tam spoustu zvláštních, podivných obrazů, které by nám jako křesťanům mnoho neříkaly. Na jednom z nich bylo tělo chlapce s hlavou slona; jmenuje se „ganeša“. Pro mnohé hinduisty je symbolem osvícení nebo proměny. Viděl jsem mnoho lidí, jak se modlí před něčím, co vypadalo jako slon. Zeptal jsem se proto, jaký příběh je s „ganešou“ spojen. Řekli, že jeho otec, když se díval na svého kluka, si podobně jako každý jiný otec řekl: „Ten kluk potřebuje úplně jinou hlavu“. Začal hledat největší hlavu a našel hlavu slona. Synovi tedy uřízl hlavu a nasadil mu hlavu slona. Mýtický způsob myšlení je velice brilantní.

Oni pochopili, že my všichni potřebujeme úplně jinou hlavu, ale cenou za novou hlavu je velký chirurgický zákrok. O takový chirurgický zákrok se tedy dnes pokusíme. Vy jste víc než vaše myšlení. Většina západních lidí si myslí, že jsou se svým myšlením totožní. Ale 90% vašeho myšlení je opakované a neužitečné. Pořád si myslíte ty stejné myšlenky, znovu a znovu. Když dojdete do mého věku, stanete se ve svém myšlení velmi rigidní, zkostnatělí. Mysl se dokáže soustředit jen na minulost a na budoucnost, nedokáže žít teď, v přítomném okamžiku. Možná je to pro vás překvapení, ale mysl neví, co s přítomným okamžikem dělat. Vytváří  si tedy problémy, věci, o které by se mohla strachovat, aby se cítila na živu. Mnozí z nás nevědí, co by dělali, kdyby se neměli o co strachovat.

Takže dnes, tento první den udělám všechno, co je v mých silách, abych vám pomohl se zpomalit a prožívat přítomný okamžik.
To nebude jednoduché, budete pořád znovu přemýšlet o svých problémech, které jste nechali doma a budete plánovat, co budete dělat příští týden. Přítomnost vždycky vypadá nudně, vždycky se zdá, že toho není dost, vždy se cítíte osamocení a nedostateční. Proto si přejeme něco, co by nás stimulovalo. Já vás ale chci požádat, abyste se pokusili svůj pocit potřeby stimulace odložit, vypustit. Většinou na tento začátek potřebujeme tři dny. Takový půst jsem prožíval v poustevně v Arizoně. Asi tak v druhém týdnu to začalo být skvělé, protože se mi konečně dařilo žít v přítomnosti. A velice malé, obyčejné věci před vámi najednou začínají ožívat: mnoho věcí, kterých jsme si před tím nikdy nevšimli, nebo jsme si neudělali čas na to, abychom je viděli. Dovolte, abych vám sdělil jednu velmi důležitou zásadu. K tomuto postoji se nemůžete dostat, nemůžete k němu dojít, v něm pouze můžete být. Vy si většinou myslíte, nebo jste tak naučeni, že jsou nějaké metody, jak tam konečně dojít. Ale  žádné místo k němuž by se mělo dojít, neexistuje. Neexistuje ani žádný způsob, jak byste sami sebe mohli udělat více morálními, není žádný způsob, jak si to víc zasloužit, ale všichni tím způsobem myslíme. Všichni si myslíme:„já nejsem dost připraven, já nejsem dost dobrý, já si to nezasloužím“. Takže první hlasy, které se ozvou v tichu, jsou kritické hlasy, které vám říkají, co je na vás špatného, proč nejste moc dobrý. Např. v Markově evangeliu stojí, že Duch odvedl Ježíše na poušť[1], skoro jako by jej donutil, jako by Ježíš sám tam jít nechtěl. Také já vás vyženu na poušť, dokonce zde – v Čechách. Evangelium potom říká, že první věc, s kterou se Ježíš na poušti setkal, byla divoká zvířata. V té části světa, ale žádná opravdová, divoká zvířata nežijí, řeč je zde o divokých zvířatech - uvnitř vás samých. Objeví se před vámi všechna vaše nezhojená zranění, vaše lítosti, vaše zrady, vaše zklamání, vaše vzteky, vaše strachy, vaše vztahy, které máte doma, to všechno před vámi stane. Budete tedy potřebovat nějaký způsob jak je poslat pryč. Nikdo nás totiž neučí jak se jich zbavit, a proto nás ovládají. To je to, co má Bible na mysli, když říká: „být posedlý démonem“. Není tady žádné já, které by tu myšlenku vlastnilo, ta myšlenka vlastní mě, já jsem jí posedlý. V tomto smyslu mají skoro všichni lidé  ďábla a ti ďáblové řídí celý váš život. Takže my se musíme vrátit k tomu vašemu vlastnímu já před tím, než jste nějaké myšlenky vůbec měli, před tím, než jste udělali cokoli dobře nebo špatně, dřív než můžete sami sebe posuzovat jako dobré nebo špatné. Obojí je problém, říkáme tomu nálepkování. Mysl potřebuje na všechno dát nějakou nálepku: tohle je dobré, tohle zas špatné, tohle je vyšší, tohle podřadné, tohle je katolické, to zas je protestantské, to je americké, to je evropské. To jsou jenom kategorie, dávají vám pocit, že to řídíte, ale mnoho neznamenají. Buď vám dávají vám pocit  falešné nadřazenosti nebo falešné podřadnosti a ani jeden z těchto pocitů vás nepovede k tomu, že byste zakoušeli  Boha. Náboženství hledají nějaký způsob, jak vás  od tohoto vířícího mozku resp. mysli odpojit. Např. ve většině zemí, které navštěvuji (tam, kde jsou nějaké starší kultury), mají nějakou podobu modlitebních korálků, V katolické církvi tomu říkáme růženec. Když něco opakujete pořád dokola, pak levá polovina mozku přestává myslet, protože nemá o čem přemýšlet. Dají se k tomu použít nějaké popěvky, mantry nebo dokonce  bubnování. Myslím, že proto ve všech zemích, kde jsou mužské skupiny, chtějí muži bubnovat, protože jim to dává záminku, aby přestali myslet a také záminku k tomu, aby přestali mluvit. Muži většinou nepotřebují mluvit tolik jako ženy  (alespoň v mojí zemi).  Říkáme, že ženy si svůj vztah vytvářejí vzájemně z očí do očí a muži si vytvářejí vztah rameno k rameni. Když cítíte, že vás chlap doprovází bok po boku, tak s ním cítíte bratrství a nepotřebujete si s ním všechno vypovídat.

Teď po přednášce vás pošleme ven na hodinu ticha. Potom budete mít hodinu času k tomu, abyste o některých z těch věcí mohli mluvit ve skupině. Mluvení není tak důležitá věc, je to jen dobré k tomu, abyste si vyjasnili některé ze svých problémů, které máte v hlavě. Není žádný způsob jak to dělat dobře ani jak to dělat špatně, jde jenom o to, to dělat. Postupně se začnete stále pohodlněji cítit v tichu - a v přítomném okamžiku.

Další verš v evangeliu podle Marka říká, že když se před Ježíšem objevila ta divoká zvířata, přišli poté „andělé a obsluhovali ho“[2]. Takže napřed máte ty divoké šelmy a potom teprve anděly, ne opačně. To je důvod proč mnozí lidé nejdou moc na hloubku, protože je odstraší ty divoké šelmy. Nesetrvají dostatečně dlouho k tomu, aby zakusili to, co nazýváme anděly. Neříkám vám, že uvidíte anděla, o to tady nejde, ale ve skutečnosti něco mnohem lepšího.

Byli jsme učeni, abychom mysleli o Bohu jako o bytosti, o bytosti které můžeme udělat radost nebo ji zarmoutit. Samozřejmě šlo bytost, která je od nás velice vzdálená. Bytost, kterou my asi tak moc nezajímáme, protože má na starosti 6 miliard lidí, o které se má zajímat. Chtěl bych, abyste teď mysleli na Boha nikoli jako na jednu určitou bytost, ale na bytí jako celek, kde všechny bytosti na něm participují. Vy sami už teď máte na tomto bytí podíl. Není to něco, čeho byste se měli dobrat, v Bohu můžete být pouze přítomni. To, oč dnes budeme chtít usilovat, je pouhá přítomnost - jak být přítomen.Mužům toto přirozeně nedochází, myslím, že snazší je to pro ženy. Jedna matka mi řekla, že si myslí, že se tomu naučila, když kojila dítě. Říkala, že v tom okamžiku není o čem přemýšlet, je to jenom naprosté spojení a naprostá přítomnost. My chlapi takový přirozený učební nástroj nemáme. Doufám, že ve svém životě máte nějaké okamžiky, kdy přítomný okamžik prožíváte. Když jsem byl nějakou dobu po prvé v poustevně, tak jsem si udělal takovýto model: „nemysli, jenom se dívej a dívej se, dokud nebudeš spokojen, dokud mysl nepřestane vyžadovat tvou pozornost, dokud ten okamžik není dostatečný, uspokojivý“. Je to dokonce víc než uspokojivé. Přítomnost je, když si bytí začne „uvědomovat“ samo sebe skrze vás. Najednou víte, že jste spojeni se vším. Velice jednoduše v tom okamžiku budete prožívat pokoj, velký pokoj, protože to je to, k čemu jste byli stvořeni. Nikdo nás nenaučí, jak prožít to, k čemu jsme byli stvořeni. Pamatujte si: Nemůžete tam dospět, můžete tam jenom být. My nejsme lidské bytosti, my jsme lidská „konání“. My muži jsme si sami sebe definovali pomocí projektů, úkolů, cílů, takže život je vždy někde venku před námi. Ale když k tomu dojdete, tak zase nevíte, jak si to užívat, protože budoucnost, které nakonec dosáhnete, i ta  se vám zdá zase  nudná.

V Albuquerque, kde žiji, je naše Centrum, a asi míli odtud je poštovní úřad. Mně tam  říkají pošťák, protože každý den jezdím pro poštu - pro svoji, pro středisko a pro františkány. Někdy chodím na poštu dvakrát denně, abych odnesl poštu a novou přinesl. Mezi místem, kde bydlím a poštou, je něco, čemu říkáme pětisměrný dopravní signál, a ten signál má velice dlouhé a pomalé intervaly. Já jsem strašně netrpělivý a mám před sebou spoustu práce. Alespoň si to myslím, že mám spoustu práce. Přijedu autem k tomu dopravnímu signálu, je tam červená a mě se zdá, že to snad nikdy nezezelená. Říkám si, už aby to bylo. Jednu chvíli jsem slyšel, jak mi Bůh v tomto okamžiku říká: „Richarde, myslíš si, že na té druhé straně křižovatky budeš šťastnější?“ Uvědomil jsem si, že nebudu. Tak mi to řeklo: „Tak proč nebýt šťastný už tady, na této straně křižovatky?“ Když budu šťastný na této straně, budu šťastný i na té druhé.  Vypadá to hloupě, ale toto je celý náš život. Musíte to zkoušet cvičit, učit se na jednoduchých věcech jako je tato.
Všechno se odehrává právě teď a tady. Tento okamžik je tak dokonalý, jak jenom může být. Jestli nejsem schopen si ho užívat a být s ním spokojen, pak za pět let to nebude nic jiného, bude to pořád stejná nuda, stejná podrážděnost, protože vždycky něco v nepořádku, vždycky je něco, s čím můžeme být nespokojeni. Je to jako spokojenost s tím, že máte sklenici z poloviny plnou a ne z poloviny prázdnou. Musíme se bratři, učit užívat si život. To proto, že  přirozeně to v nás není, přirozeně to máme jenom do sedmého roku života. Vidíte to na malých dětech, když ráno otevřou oči, tak se usmívají, už jsou šťastné, protože ony se toho bytí přirozeně účastní, my ne. Kolem sedmého roku věku se mysl rozdělí a my začneme myslet. Pak už se neúčastníme bytí, my to analyzujeme, nálepkujeme, soudíme. Jakmile začnete soudit,  jste rozděleni. Je tam jedna část, která soudí a druhá, která je souzena. Proto mnozí lidé na Západě mají to, čemu dnes říkáme „negativní obraz sama sebe“. Jeden skvělý způsob jak prožívat přítomnost je pozorovat zvířata. Veverka je prostě veverka, kachna je kachna. Myslím, že kachna si neříká, že by chtěla být veverkou. Kachna chválí Boha prostě tím, že je kachna. Strom oslavuje Boha prostě tím, že je strom -  neříká, že není rád stromem, že chtěl bych být jiný druh stromu, nebo že by  chtěl  vyšší  - on prostě je. Všechno se přirozeně účastní bytí kromě nás: my proti tomu bojujeme. Nerad říkám, že naše křesťanské učení nás dokonce učí proti tomu bojovat ještě víc. Velmi často zbožní lidé s náboženským základem jsou více odsuzující, více nespokojení než jiní lidé. Chodíte do kostelů a nikdo tam nevypadá šťastně. Jsme naučeni, abychom všechno kritizovali. Především chci od vás, abyste pozorovali a odpoutali se od své kritické mysli. Ale vy ji neopustíte, dokud nepoznáte, jak je ta kritická mysl dominantní. Rád bych, abyste toto cvičení konali v tichu. Představte si řeku, říčku nebo potok, kterou ve své zemi znáte. Posaďte se na břehu toho proudu a pozorujte ho, jako kdyby to byl proud vašeho vědomí. Pozorujte každou myšlenku, která přichází do vaší mysli a říká vám: „mysli si mě, mysli si mě.“ Poznáte, že většina z těch myšlenek jsou hlouposti, které mnoho neznamenají. Uvědomte si, co ta myšlenka je, umístěte ji na lodičku a pošlete ji po proudu. Nemějte tu myšlenku v nenávisti, neposuzujte ji ani nekritizujte. Neblahopřejte si k tomu, že jste měli takovou skvělou myšlenku, nevztekejte se, že  jste mysleli na nahé ženy, prostě si řekněte: „dobře nahá ženo, odplav.“ Co se pak  stane? Některé vzorce těchto myšlenek se vrátí později: nejen nahé ženy, ale též vzteklé myšlenky a strachy. Jsou to ty, které nám opravdu vládnou - zapamatovaná zranění a zloby, pomyšlení na lidi, kteří se k vám nezachovali dobře, možná na ty, kteří vám dluží peníze. Žádnou z nich se nezabývejte, neposuzujte ji, jen ji pozorujte,  pojmenujte a pošlete ji dál po proudu. Pamatujte si, že  chcete dosáhnout místa, kde žádná konkrétní myšlenka není potřeba. Jinými slovy: ničeho konkrétního si pak nejste vědomi. Říká se tomu „čisté vědomí“  -  vědomí o všem obecně, o ničem konkrétním. To je stav, ve kterém můžete být otevření, kudy  Bůh může vstoupit dovnitř, protože mu už konečně nestojíte v cestě, přestali jste dělat vrátného. Jestliže vám Bůh chce něco sdělit, něčemu vás naučit, je k tomu  dokonale svoboden, neboť i vy jste zcela svobodni. Běžně pak jediné myšlenky, které se dostanou dovnitř, jsou ty, s kterými už předem souhlasíte. Proto většinu lidí nelze naučit nic nového. Po dosažení třiceti let mají lidé asi tři způsoby myšlení a nic jiného k nim už nepronikne, takže Bůh má malou šanci prorazit dovnitř. Varuji vás, že budete také prožívat jak hlubší smutek tak nakonec i hlubší radost. Budete prožívat hlubší osamělost, ale nakonec také hlubší společenství. Myšlenky, které se budou vracet dvakrát nebo třikrát, jsou vaše nutkavé vzorce myšlení. Někteří z vás budou mít sklon k ustrašeným myšlenkám: co by se mohlo nezdařit, co všechno by se mohlo přihodit. Budete se zaměstnávat svou bezpečností a strachem, ale musíte to s odstupem pozorovat, abyste si  uvědomili, oč jde, a řekli si: „tohle už je příliš, vždyť je to směšné“. Většina lidí nevidí věci tak, jak ty věci jsou, většina vidí věci skrze to, jak ti lidé sami jsou. Časem se to stane zřejmým, že vidíte věci jenom skrze své vlastní čočky.

Takže dnes vám chceme poskytnout nějaké nové čočky, abyste mohli vidět jinak. Jednou za čas ty všechny vaše lodičky vám po proudu odplují. Nemohu vám slíbit, kdy se to stane, nebo jak často se to stane. Dokonce v okamžiku, kdy si pomyslíte: „aha, všechny lodičky jsou pryč“, vynoří se před vámi nová lodička. Tím jste si právě našli způsob, jak si sami poblahopřát: mě samotnému se to daří. Nebo když si řeknete: „aj, já pořád myslím na nahé ženy“ a chcete se za to odsuzovat, i to je také  lodička, také ji pošlete pryč. Posuzovat se jako cokoli, prostě jen být: Ty pouze jsi. Je důležité, že  prožíváš své čiré vědomí bez posuzování, beze strachu a bez hněvu. Někteří lidé mají pak pocit, že se do té vody ponoří tak, jako kdyby byli spojeni, ale takové okamžiky si nemůžete vytvořit, ty jsou vám dány. A stačí, aby se to stalo pouze jednou a potom víte, že nic menšího vás neuspokojí, že tohle je to, pro co jste byli stvořeni.

Poslední dva a půl  týdnu jsem učil v Anglii. Na třídenní duchovní cvičení tam přišla žena, která právě měla za sebou rozvod, byla velmi zaměstnaná sama sebou  a strachovala se o to, co udělala špatně a co udělala dobře. Přišla za mnou a říkala mi o tom, jak by chtěla, abych  změnil jejího bývalého manžela. Pořád si na něj stěžovala, jak byl hrozný. Říkal jsem jí: „Váš manžel není váš problém, váš problém jste vy.“ Viděl jsem, že to se jí vůbec nelíbilo, a myslel jsem si, že z těch cvičení odejde. Poslední den jsem celou skupinu učil to, co vám říkám teď; zahlédl  jsem, jak přišla do té místnosti a měla slzy na tvářích. Po přednášce za mnou přišla a objala mě. Říkala:„Najednou jsou všechny barvy jasnější, najednou jsem slyšela zpěv ptáků tak, jak jsem ho nikdy neslyšela. S mým manželem se nic nezměnilo, ale najednou vím, že je všechno v pořádku.“
Neříkám, že tohle se má přihodit právě vám, ale když jsme správně propojeni se světem, pak žijeme ve velkém rámci obrazu s širokou perspektivou. Ale my většinu svého života prožijeme v malinkém rámu malého  obrázku a skáčeme v něm a kvůli našim malým problémům se celá velká perspektiva ztrácí. Ježíšův výraz pro tu širokou perspektivu je „Boží království“. Tu nejde řeč o nebi, to je o přítomnosti, není to o něčem, co se stane za třicet let. Je to uvědomění, ke kterému dojdete dnes, je to svět, ve kterém můžete žít dnes. Většina Ježíšových podobenství se dotýká toho, jak Ježíš popisuje právě toto Boží království. Když uslyšíte tento výraz, tak si představte ten velký obraz. Nebe není nějaké místo, kam jdete, nebe je místo, ve kterém jste. Ti, kteří se naučí v něm být teď, ti v něm budou i později. Sv. Kateřina Sienská říkala:„Celou cestu do nebe je nebe, celou cestu do pekla je peklo.“

Jsem knězem 33 let a učil jsem to v mnoha zemích, ale většina katolíků si myslí, že po celou cestu do nebe je peklo. Jinak řečeno: Když to s tou pitomou církví vydržím, budu chodit na ty blbé bohoslužby s tím blbým knězem, tak možná za to dostanu jednou obrovskou odměnu. Vidíte, že nejsou šťastní, že všechno dělají s odporem a váhavě, a  myslí si: „Já to v tomhle pekle vydržím a z nějakých podivných důvodů mě pak Bůh odmění nebem.“ Pak je druhá skupina, která si myslí, že celou cestu do pekla je nebe; to jsou ti chlapi, kteří  budou po večerech pít a užívat pořádného sexu. My víme, že oni mají své nebe teď, závidíme jim to a chtěli bychom být na jejich místě. Ale jsme také šťastni, protože víme, že oni se budou celou věčnost škvařit v pekle. Je to navýsost slaboduché: tento způsob myšlení svět nikdy nespasí a nezmění, není v něm žádná moudrost ani pravda.

Není pravda, že celou cestu do nebe je peklo a není pravda, že celou cestu do pekla je nebe. Je to opačně, celou cestu do nebe je nebe. Bůh vám dá všechno, co váš život řekne, že chce. Rozhodnutí, která ve svém životě děláte, o vaší věčnosti také rozhodnou . Když jste tady a teď přítomni, pak budete přítomni také tam tehdy. Mnozí svatí říkali, že při posledním soudu nikdo nebude překvapen. Jestli jste připraveni na nebe, půjdete do nebe, jste-li připraveni na peklo, budete v pekle, to je prostě jenom smrt. Někteří lidé si vybírají smrt, nechtějí život, chtějí být rozpojeni. Stav úplné rozpojenosti je peklo, a děje se (už) teď.

Takže to, čemu se v těchto dnech budete učit, bude jak žít ve stavu společenství se vším. Ale musím říct, že vaší prvotní překážkou bude vaše mysl. Bude vám stále říkat: „to si jenom předstírám, to není pravda, to nemůže být tak lehké, proč bych měl tomu Američanovi věřit, já vím, že nejsem dobrý člověk. Všechny věci, které jste udělali špatně, za které se stydíte, o kterých doufáte, že o nich nikdo neví, ty vystoupí a budou vás soudit a napadat. Dejte je na loďku a pusťte je po proudu, jsou to ďáblové. Řecké slovo diabolický znamená rozdělující, ďábelské je vždycky to, co vás rozštěpuje, rozděluje. Naproti tomu náboženství, religio, vychází ze základu „znovu spojovat“, takže funkce náboženství je takto jednoduchá.

Dobré náboženství vždycky dělá ze dvou jedno. My proti tomu bojujeme a asi proto je sexualita tak mocná a přitažlivá, protože to je vlastně rituál, při kterém se ze dvou dělá jedno. Proto je láska tak krásná, protože při všech úkonech lásky se dva stávají jedno. Také modlitba dělá ze dvou jedno. Cílem není modlitby říkat, ale nakonec modlitbou být: tak, aby cokoliv děláte, kamkoli jdete, abyste mohli prožívat tu propojenost bytí, že jste součástí velikého, celého tajemství, a že toto se  děje ve vás. To vám konečně umožní zakusit vaši vlastní důstojnost a vlastní důležitost.

Bratři, Bůh není tam někde mimo. To  vám ale nemohu dokázat, to si musíte prožít, to musíte sami poznat sami za sebe, tento domácí úkol za vás nemůže nikdo udělat, ani já ne. My kněží vám často naznačujeme, že tu práci můžeme udělat za vás a že vám stačí jenom poslouchat, ale to není pravda. Až sami poznáte,  budete i vědět.

Ještě jedna věc: Uvědomuji si, že ten problém nedostatečnosti je uvnitř nás velice hluboký. Skoro všichni jsme byli učeni, že dojdeme do nebe nebo k Bohu či k sobě samým tím, že budeme věci dělat správně. Když budu poslouchat správná přikázání a pravidla, tak jednoho dne si to zasloužím, jednoho dne Bůh rozhodne: tak už toho udělal dost, teď už ho mohu mít rád. Můžete poslouchat každé přikázání na světě, ale morální přikázání vás nikdy nedovedou k tomu, abyste prožili zkušenost s Bohem. Myslíme si, že když se budu správně chovat, pak poznám Boha. Ale dovolte mi říct, že je to přesně naopak. Když budu znát Boha, tak potom se budu chovat správně. Skoro každý to má opačně. Nedovede lidi k Bohu tím, že je budete učit přikázání, zákony a rituály. Naučte je, jak být přítomni a oni to potom poznají sami. Potom, bratři, sami budete vědět, co máte dělat, budete vědět, co je opravdové a co je zdánlivé, co je správné a co je špatné. To vás nemusím učit, tento zákon je napsán ve vašem srdci a říká se mu Duch svatý nebo vnitřní přítomnost Boží. Ježíš říká: „Duch vás naučí všechno.“

Teď vás pošlu do samoty. Naučím vás jednoduché cvičení, které budeme dělat vždy, než odejdeme do samoty.

 

◘◘◘

 

Teď vám ještě řeknu, o čem byste měli mluvit ve skupinkách. Jediné, o čem máte mluvit, je navzájem se sdílet s tím, jaké problémy jste v mysli prožívali. Jinými slovy: cvičte to cvičení s lodičkami a slibuji vám, že se to nikomu z vás nepodaří; ale tak je to v pořádku. Neexistuje žádný úspěch, existuje jen to, že to dělám. Neuchvátí-li vás myšlenky, uchvátí vás city -  ale i city dávejte na ty lodičky. Mluvte o tom, co na tom bylo těžké, co fungovalo, co nefungovalo. Dokážete-li se trochu sdílet, začne se to ukazovat jako reálné a zjistíte, že jsme na tom všichni stejně.  Nebudete mít tak hloupé pocity, vycházející s otázek „co je se mnou v nepořádku“. Uvidíte, že všichni máme stejné problémy, všichni jsme závislí na svých myšlenkách a na svých citech. Zajistěte si, aby každý ve skupince dostal příležitost říct: „toto bylo dobré, toto nebylo dobré“. Vím, že to nevypadá příliš důležitě, ale pro začátek toto musíme udělat.

Přítomní dále postupně opakují následující věty a pak se rozcházejí v tichu:

Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte klidní a vězte, že já jsem.

Buďte klidní a vězte.
Buďte klidní.

Buďte.

 

◘◘◘

 

 

Přednáška č. 2 – Richard Rohr – Křižanov 2003



Následující téma bude velmi důležité, a když pochopíte, oč tu jde,  mnoho dalších věcí se též vyjasní. Já věřím -  a určitě jste mě to často slyšeli říkat -  že v náboženství jde o proměnu, o obrácení[3] spíš, než o členství jde  více o obrácení než o účast na nějakých akcích. Byli jsme vychováváni většinou v systémech, které se týkají přináležitosti k nějaké skupině a k účasti na akcích. Co chápu pojmem obrácení?

Ježíš  říká: „Jestliže se chcete nalézt, musíte se napřed ztratit.[4]“ O čem to mluví? Co je tou identitou, kterou máte ztratit a jakou identitu máte naopak nalézt? Většinou nám to nevysvětlovali. Když se tomu lidé snažili dát nějaký význam, tak to z nějakého důvodu chápali tak, že ztratit musíme svou tělesnou identitu a poté by se měla objevit naše identita duchovní. Myslím, že toto se s podstatou otázky zcela míjí. Zanechalo nás to rozštěpené, protože jsme evidentně jak tělo tak i duch. Na žádný způsob nechceme říkat, že tělo je špatné, a duch, že je automaticky dobrý. Dokonce bych řekl, že největší hříchy nejsou hříchy těla, ale ducha: věci jako pýcha, ambice, arogance. Teď užiji jiný druh řeči, abyste porozuměli, co má umřít a co musí žít. To, co by mělo umřít, je falešná identita (viz diagram). Je to něco, co beztak nepotřebujete, protože to ani neexistuje.

Pokusím se to vysvětlit na diagramu. Větší  kruh představuje tajemství - vnější tajemství, které je mimo vás a zdá se být za vámi. Většina z nás  by je nazvala Bůh nebo Pravda nebo prostě Tajemství. Malý kroužek má představovat to, co si myslíte, že jste. Snažil jsem  se proto, abyste při našem setkání jednu chvíli přestali myslet, protože vaše myšlení vás drží v tomto malém kroužku. Na začátku každé duchovní cesty stojí otázka, jak se z toho malého kroužku dostanu do toho velkého. Cítím se malý, nedostatečný, neschopný, ale vím, že mám být dobrý a svatý. Ale to nikdy nepociťuji. Myslím si, že když budu velmi morální, bude mě mít Bůh rád a přijme mě. Přestože každý tímto způsobem začíná, není to způsob, kterým by se dalo pokračovat, a určitě ne skončit.

Přesně tomu bych řekl  „falešná identita“. Tato identita neexistuje, přestože si všichni myslíme opak. To, co myslíme obrácením - transformací, je právě zažít jinou identitu, kde já už jsem součástí toho velkého tajemství, kde už neplatí, že Bůh je „tam venku“ a já jsem tady. Tato identita je jediná, která kdy existovala. Veliká iluze většiny lidí je v tom, že to neví. Musí se to vždy  objevovat. Jak jsem již říkal, takto jsme narozeni; dítě to ví - možná velice nevědomým způsobem. A celá příroda, celý zvířecí svět v tomto pravdivém já přirozeně žije, zatímco my o tomto pochybujeme a je pro nás těžké tomu věřit. Konverze neznamená pohnout se z malého kroužku do velkého, ale z té první stránky na tu druhou stránku. Toto se musí někdy během cesty vaším životem stát. Pomalu, kousek po kousku musí Bůh tyto hranice vašeho ega destabilizovat. Výrazem tohoto  procesu - je mi líto, že to říkám - je nějaká podoba utrpení. Něžně hranice svého ega neopustíte a dál se nikam nevydáte, pokud vám tyto hranice nejsou odebrány. Dalo by se říci, že cestou k  pravé identitě je celá řada potřebných ponížení falešného ega. A samozřejmě, že proti tomu budete dělat všechno, co můžete. Ponížení ani utrpení, nemáme totiž rádi, ale jsou to jediné věci, které vás mohou přinutit k tomu, abychom tuto identitu opustili.

Na spodku prvního sloupce vidíte citát z Jana: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane jen pšeničným zrnem. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.[5]“ Nebo na druhé straně „ratolest, která je od vinného kmene odříznuta, [6]“ je neužitečná. Ano, je neužitečná - to už se nedalo říct silněji. To, co děláme v náboženství je, že tuto falešnou identitu křtíme, biřmujeme, zveme ji ke komuniu, možná jí i udělujeme svátost kněžství. Je to pouze tato identita, která dokáže duchovním věcem rozumět. Část toho, co děláte ve svých hodinách ticha je, že vědomě opouštíte hranice svého ega, přestáváte brát sami sebe tak moc vážně, přestáváte si vyrábět svůj obraz sebe sama. Půjdeme postupně po prvním sloupci.

Charakteristické pro falešnou identitu je, že je oddělená, odpojená a vystačí si sama. V sekulární kultuře, v takové, v jaké žijeme, předpokládejme, že skoro každý žije ve falešné identitě; tak bych to očekával. Ale je pro mě zklamání, že dokonce i řeholníci žijí ze své falešné identity.

Jak je tomu v dalším bodě, hřích není ani tak skutek, který děláte, hřích je stav existence. Stav hříchu představuje Adam a Eva mimo zahradu. Většinu svého života žijeme mimo rajskou zahradu a celý život se snažíme do té zahrady vrátit. Falešná identita je nucena brát sebe sama velice vážně, musí sama sebe pořád reprodukovat; stále se znovu vynalézá a my tomu říkáme vývoj osobnosti. Potřebuje se pořád ospravedlňovat, takže není schopná dobře přijímat kritiku. „Toto je všechno, co mám, a když si z toho budete dělat legraci, já to musím bránit.“ Znamením, že žijete ve  falešné identitě je, že se snadno a často dokážete urazit. Znamením té pravé identity je, že v podstatě takového člověka urazit nemůžete. On je velice bezpečný, ví, kým v Bohu je, a proto jeho identitu nelze tak snadno urazit nebo zranit. Ta malá identita, to malé já,  je velice křehké. Řekl bych, že to je důvod, proč mnozí lidé mají svůj život založený na strachu, protože to malé já je velice ustrašené, jak by také nemělo být? Musí se stále zabývat tím, aby mělo pravdu a aby řídilo,ovládalo, protože když  řízení nedrží nikdo jiný, tak raději budu řídit já….

Tady vidíte, proč je pro lidi obtížné, být nějaké komunitě nebo druhé osobě věrní: každý bojuje, aby řídil. Souvisí to se skutečností, proč se moderní Západ stal tolik individualistickým. Nedokážeme fungovat jinak, než jako individua. Falešná identita, to falešné já, vždycky hledá něco venku, něco mimo sebe, co by mu přineslo štěstí. Pamatujte, bratři, vně vás neexistuje nikde nic, co by vám přineslo opravdové štěstí; když víte, kdo jste, a kdo jste v Bohu, vychází konečné štěstí vždycky zevnitř.

Teď se podíváme na druhý sloupec. Pravá identita, pravé já, je charakterizováno jakousi kosmickou spokojeností. Ono nečeká na něco v budoucnosti, že něco udělá, aby to bylo správně, ale ví, že takto je to správně teď. To neznamená, bratři, že by ve vašich životech už nebyly problémy. Ale duchovní cesta vám vyřeší problémy v základech a ostatní věci, viděny z této perspektivy, se vyřeší snadněji. Ty základové problémy jsou, že jsme odcizeni, osamoceni, jsme autonomní, vydělení. Ryzí identitu bychom pak nazývali pojmem Boží identita, identita Kristova, velká identita; buddhisté by říkali Budhova přirozenost. Není to něco, co můžete vytvořit, můžete to jen objevit a když se to pro vás stane skutečností, můžeme tu událost nazvat svou konverzí. Lidé tomu mohou říkat různě. Mohou říkat: „Bůh se mě dotkl, Bůh mi ukázal svou tvář“, nebo „pocítil jsem, že jsem milován“; nezáleží tolik na tom, jak se to vyjádří. Východní náboženství by tomu zásadně  říkalo „osvícení“, nicméně  míří tím na stejnou věc. Pravá identita je už celistvá a vám nezbývá, než v ní spočinout. Základní sloveso, které zde mystici při popisu těchto stavů používali, je spočinout. Falešná identita nedokáže spočinout, je neustále úzkostná. Pravá identita se už cítí být doma. Ježíš by to řekl slovy: „Pokoj, který vám svět nemůže dát, ani vám ho nemůže vzít.[7]“

Chci říci, že i když si to mnozí budete myslet, ta falešná identita není špatná; pouze to není  ryzí identita, ale špatná není. Dalo by se říct, že život je na mnoho způsobů tancem mezi těmito dvěma. Sám též v tuto chvíli v jisté míře žiji ze své falešné identity, jsem teď ve své hlavě a hraji zde úlohu učitele; je to hezká role, ale až odtud za hodinu odejdu, doufám, že už tím učitelem nebudu. Setkali jste se s lidmi, kteří musí hrát pořád svoji roli, nikdy nemohou přestat být učitelem nebo čímkoli podobným? Není moc příjemné s takovými lidmi být. Takže falešná identita je vašim různým rolím, titulům nebo zaměstnáním, která vykonáváte, velice blízko. V zásadě se tak pohybujeme mezi pravou a falešnou identitou sem a tam. To je v pořádku, pokud máte tu pravou identitu, ke které se můžete vždy vracet, pokud v ní můžete spočinout. Většina lidí to neumí. Proto musí celý svůj život strávit ve svých rolích a ve své soukromé samodůležitosti. Takže, když si nebudete myslet, že jsem důležitý, když mi nebudete prokazovat příslušnou úctu, budu samozřejmě velice uražen. Neboť to je také vše, co většina lidí má…

Musíme objevit  to, kdo jsme, kdo jsme byli dřív, než přišly všechny naše role a obrazy sama sebe. Proto vás separujeme do tohoto odlišného místa[8], a jsem si jist, že se cítíte mezi všemi těmi „chlapy“ trochu dezorientováni. Zde se vlastně neví, zda vyděláváte spoustu peněz nebo jestli jste na dlažbě, neví se, jste-li vysoce vzdělaní nebo bez vzdělání -  a není to důležité, protože na úrovni pravé identity jsme si všichni rovni. Všemu ostatnímu říkáme „forma“. Když pak umřete, všechny tyto formy odumřou s sebou. Proto vám náboženství říká: nevěřte těm formám, jsou to jenom formy, neberte je moc vážně, nebo až umřete, nebudete mít nic. Jediný smysl formy je to, aby vás dovedla za sebe samu - k podstatě. Pravá identita je tou podstatou. Všechno v tomto světě je jenom výcvikový prostor nebo škola k tomu, abyste se pomocí falešné identity něčemu naučili, ale abyste v ní nesetrvávali a nebrali ji příliš vážně.

Budete mě moci k tomu klást otázky, protože je absolutně důležité, abyste v tomto měli jasno. Je důležité, abyste věděli, co je to, do čeho se máme transformovat. Účel veškerého náboženství je pomoci vám, abyste zakoušeli pravou identitu. Každá svátost, každá bible, každá návštěva v kostele, každá chvíle ticha, vše sleduje jediný účel: abyste zažili svou pravou identitu. Jestliže vám vaše náboženství nepomáhá tuto pravou identitu zažít, pak to není pravé náboženství. Jestliže  vám jenom pomáhá vaši falešnou identitu ozdobit, jestli trávíte svůj život snahou být nejlepším katolíkem v Praze, nepomůže vám to zamilovat se do Boha. Pomůže to zamilovat se do sebe. Chcete-li to najít v Písmu,  čtěte 3. kapitolu Pavlova listu Filipanům. Říká: to, co jsem si myslel, že je výhoda, že jsem byl hodný židovský kluk poslušný Zákona, ta samá věc, o které jsem si myslel, že je to výhoda, se ukázala jako nevýhoda[9]. Jinými slovy: když své dílo odvedete opravdu dobře, stanete se nejlepším katolíkem v Praze. Znamená to, že se ve skutečnosti budete falešné identity držet dále. Je to věc velice subtilní (k jejím rozlišení je třeba veliké jemnosti), ale zcela základní.

Jsou dvě skupiny lidí, které mají na duchovní cestě náskok. Jednak jsou tu lidé, kteří se modlí, nebo mystici, kteří si vědomě ruší hranice a snaží se vlomit do pravdy o sobě - čím opravdu jsou. Druhou skupinu nazýváme hříšníky. Hříšníci mají skutečně náskok. Proto Ježíš říká: prostitutky a opilci se dostanou do Božího království[10]  dříve než hodní lidé. Pro lidi, kteří chodí do kostela, je to  samozřejmě velice šokující. Ale uvidíte, proč je to pravda.

Pracoval jsem čtrnáct let ve vězení s mnoha prostitutkami. Ony vědí, že nejsou skvělé, ony vědí, že nejsou výš než všichni ostatní. Tak zvaní hříšníci mají často své hranice odebrány a nezbývá jim nic jiného než zkolabovat do Boha, aby přežili. To jsem našel také u mnoha léčících se alkoholiků. Asi říkáte, že vás nabádám, abyste šli ven a stali se alkoholiky nebo prostituty. Co říkám, je, že lidé, kteří mají největší nevýhodu, bývají lidé hodní a správní. Lidé, kteří vždy vše dělali správně, jsou normální a dokonalí. Oni v podstatě Boha nepotřebují, protože jejich soběstačnému egu se daří dobře. Proto, bratři,  někde selhat musíte. Ježíš vypráví několik příběhů, které mají přesně stejnou pointu. Patří sem jak podobenství o marnotratném synovi[11], tak i o farizeovi a celníkovi[12]. V obou příbězích naleznete člověka, který všechno dělá úplně správně, a přesto zcela špatně. Ten druhý člověk dělá vše zcela  špatně, ale má pravdu. Znamená to otočit náboženství vzhůru nohama. Snad nejsnadnější Ježíšovo heslo je: „první budou poslední a poslední budou první.[13]“ V podstatě  říká: „připravte se na překvapení, až zjistíte, co je opravdu svatost“. Nejde tu o to být správný, dělat to správně, což je to jediné, co falešná identita má. Jde o to, být ve správném vztahu. Nejde o to být korektní, mít pravdu, ale o to být napojen.

Pravidla toho, jak být napojen, jsou úplně jiná než pravidla toho, jak mít pravdu. Zpravidla devět z deseti křesťanů zdůrazňuje to, že nejdůležitější je být sám za sebe v pořádku, mít pravdu. Zatím naše skutečná schopnost být ve společenství nebo v propojenosti je mnohem menší. Proč vedeme děti k přijímání – ke communiu[14]  - resp. k Eucharistii ve věku sedmi let?  Je to totiž  je přesně ta doba, kdy se rozštěpíte, takže právě communio potřebujete jako lék, abyste se znovu spojili. V angličtině  ten výraz zní „jít ke komuniu“, což je velmi dobré, neboť po sedmém roce věku začínáme pochybovat o tom, že jsme ve společenství. Opustili jsme „rajskou zahradu“ a všechno v nás touží se do té zahrady vrátit. Pavel ve stejné pasáži listu Filipanům používá velice silné slovo, když označuje tu hru, kterou nazývá poslušnost Zákonu, řecky slovem hovno. V bibli se to tak nikdy nepřekládá, používají se slova jako odpad, smetí, ztráta[15]. On to chce říci opravdu silně, protože ví, že většina z nás jsme na tomto závislí. Proto to slovo používá. 2000 let po sv. Pavlovi zůstává ten problém stále stejný.

Většina lidí žije celý svůj život katolíka v tomto duchu. Tak to nikdy  nebude fungovat. Když například někomu ještě před jeho obrácením dám přikázání:„milujte svého nepřítele“, není toho schopen.. Jeho  malá identita nedokáže svého nepřítele milovat; prostě na to nemá vnitřní zdroje. Bude se snažit přinutit se k tomu silou vůle, ale nebude to fungovat. Když vám tedy říkáme, abyste žili z evangelia, poskytujeme vám vlastně špatnou službu, neboť vaše malá, falešná identita to nedokáže. Jedině ta pravá, veliká identita dokáže své nepřátele milovat. Taková bývá situace, která v našich církvích vládne. Máme většinu lidí, kteří si říkají: „Toto se prostě nedá; milovat svého nepřítele, to nejde.“ Dvě třetiny Ježíšova učení je o téže věci, totiž o odpuštění. Zdalipak, když jste opravdu zraněni,  řeknete své malé identitě, aby odpustila? Ne, to nedokážete. To jediné, co ta falešná identita má, je síla vůle; ta tu ale nepomůže. Takže nakonec všechno to učení vyhodíte jako nerozumný idealismus, který je v reálném světě zcela nepraktický a nepoužitelný.

Tato identita se modlí, tato identita je modlitba. Když půjdu jen ve vědomí odsud tam, od bodu „kdo jsem já“ k bodu „kdo je Bůh ve mně“, pak věřím, že se modlím. Modlitba není především ve slovech. Jestliže toto je stav hříchu, toto je stav modlitby. Proto může Pavel říkat: „modlete se bez ustání“[16]. Nepředpokládá, že budete chodit po ulicích s růžencem a celý den říkat Zdrávas Maria, ale že dokážete žít svůj život stále více vědomě spojeni v jednotě. Všechno, co děláte, pak vychází mnohem víc z onoho jiného zdroje síly a z jiného zdroje pokoje. Bratři, v mnoha směrech je toto ta nejdůležitější věc, kterou vás mohu naučit. Stále to ovšem zůstává v rovině teorie, dokud to sami nezakusíte. Proto vás stále budeme posílat do ticha, protože chceme, abyste to alespoň v menší míře prožili. A pamatujte si: nesnažte se příliš usilovně, protože to by vás vrátilo zpět do roviny  intelektu a  vůle. Důvodem, proč se to nedaří, je, že se nemůžete přinutit, aby se to nestalo, protože ono se to už stalo. Proto se tomu říká probuzení; zdá se vám potom, že jste do té doby jako by chodili ve spánku.

 

Diskuse     

1. V sedmi letech dochází k rozštěpení osobnosti a vybudování falešné identity. Je to věc výchovy, působení nebo je to přirozené? Co dělat pro to, aby naši synové zůstali v pravé identitě? Není iniciace chlapců v muže upevněním falešné identity? Jak jsme se dostali do toho falešného ega?

Bible nám říká, že opuštění zahrady se nelze vyhnout, vaše dítě musí z té rajské zahrady odejít stejně, jako Adam a Eva. Jak jsem již říkal, v náboženství jde o to dělat ze dvou jedno. Mnoho Ježíšových podobenství vypovídá o tom, že něco ztratíme, potom něco najdeme a nakonec to pak oslavujeme. Musíte objevit malé já, a tato malá identita, toto já, musí mít dovoleno dělat chyby; Bohu to nedělá žádné potíže. Tak získáte identitu, která se dokáže svobodně a vědomě vracet zpátky. Bez svobody není žádná láska, musí tady být nějaká možnost svobodné volby. Pokud iniciace není pro mladé muže zkušeností té pravdivé identity, není to iniciace. Jestliže mu iniciace pouze více připomene, zdůrazní jeho vlastní samostatnou identitu, jeho autonomii, není to správná iniciace. První část iniciace je proto tak obtížná, protože několik prvních dní neuděláme nic pro to, abychom nakrmili vaše ego.

Odpověď na druhou otázku: Nemůžeš udělat nic proti tomu, aby tvůj syn zahradu neopustil. Ale svou láskou mu můžeš skýtat takové bezpečí, aby měl uvnitř příslib hlubšího spojení. Pamatujte si: falešná identita není špatná identita.


2. Já bych se zeptal na to samé, ale snad z jiné stránky. Pokud jsem se s tím setkal v psychologií, pak ono oddělení,  vyhnání z ráje, je často popisováno jako něco pozitivního. Chci se tedy zeptat, zda se nemůže stát, že by člověk byl od své matky, od své rodiny naopak oddělený nedostatečně a zda nemůže nastat situace, kdy by naopak potřeboval větší oddělení? Nemůže se dostat se spíš do toho falešného ega,  jak jsme o tom mluvili?

Pokud ti správně rozumím tomu, co máš na mysli, pak tomu tak často opravdu je; zvláště u muže. Ve všech iniciačních rituálech bylo velmi výrazně znázorňováno, jak chlapec přetrhává své pouto k matce. Pokud své pouto k matce nepřetrhne, bude se snažit se svou matkou oženit v podobě nějaké jiné ženy. On ale  nepotřebuje druhou matku, potřebuje manželku. Myslím, že oddělení (v podobě zcela zřetelné naprosté separace) je velmi důležitá první třetina iniciace k tomu, abyste dokázali najít svou oddělenou identitu. Pokud to neuděláme, pak celý život strávíme žitím v identitě svých rodičů, kterou nám dali. Pracoval jsem s kněžími, kteří se kněžími nikdy stát nechtěli; to jejich matka z nich chtěla mít kněze. Ale oni to ani sami neví.

 

3. Chtěl bych bratra Richarda poprosit o objasnění  jedné věci. Jak do tohoto tématu zapadá centrální téma křesťanství, totiž vykupitelské dílo Kristovo?


     Zapadá sem skoro dokonale. Ježíš jako jeden z mnoha bratrů opouští svého Otce, ale stále říká: „Já a Otec jsme jedno.[17]“ Potom nám přichází říct, že pro nás platí to stejné, takže Ježíš je ten Syn, který nás chce přivést zpátky k Otci a to tak, že prochází cestou oddělení a znovu spojení, dává dohromady to plně lidské i plně božské. Je Syn Boží a také syn Marie, syn nebe i syn země. To jsou ty stejné věci, které si musíme sloučit - vy i já. Jsme si tak moc vědomi, že jsme synové země, a je pro nás těžší uvěřit, že jsme také synové nebe. Takže Ježíš se stává obrazem, symbolem integrace, toho, jak držet to lidské a božské pohromadě. Vidíte, proč máme něco takového, jako je Eucharistie: protože je v tom dokonalá symbolika, protože jíte, žvýkáte to tajemství, jako byste žvýkali Boha a tak, jak je tomu se vším jídlem, stáváte se tím, co jíte. Takže jíst Krista - to je silná symbolika. Protože teď můžete říct, že to spojení je vevnitř, ve vás, Bůh už není „tam venku“. A opět: já a Bůh jsme jedno. To je to jediné důležité křesťanské poselství - pokračovat ve vtělení v čase a v prostoru. Vtělením myslím to, že Bůh přišel, vstoupil do materiálního, hmotného světa. Svátosti musí být velice hmotné, abychom stále mohli dávat dohromady hmotné a duchovní. Kristus to dělá první a poté tak koná i  v nás.


4. Je pravda, že ženy mají blíž k Bohu, protože jsou odmalička jako ženy zranitelnější, zatímco  my muži to máme pravděpodobně těžší - tím, že jsme dostali sílu a někdy díky té síle jako by Boha nepotřebujeme?

To jsem říkal již při přednášce v Brně: ano. Nechci říkat, že ženy jsou nutně Bohu blíže, ale v pochopení duchovní cesty mají určitý náskok, protože se neseparují do autonomie tolik, jako muži. Protože jsou více zranitelné, opouštějí ony hranice snadněji než muži. Nezapomínejte však, že to má i svou špatnou stránku, a to, že žena se někdy vydává na pospas citům všech ostatních lidí a záležitostem, zájmům všech ostatních lidí, takže ona pak neví, kdo sama je. Ale muži to samozřejmě dělají také.

 

5. Když žijeme v manželství a žena vidí, jak muž koná různé skutky, a kritizuje ho, mám pocit, že tím, jak nás kritizuje (a je to zdravá kritika), nás  jakoby ořezává, což nás právě díky ořezávání, vede  k tomu spojení. Je tomu tak?


Je tomu naprosto tak. Cesta odtud tam dolů je řadou nutných ponížení, takže by nebylo moudré ponižování se bránit . Musíte se z těch ponížení učit, ptát se, čemu vás to může naučit. A to se týká i ponížení ze strany vaší manželky. Ale poctivě vzato, musí ona dělat totéž. Její ego také potřebuje nějaké ponížení. Rozdíl je v tom, že žena obvykle, ne vždycky, je vůči ponižování nebo poučování více otevřená než muž. Dokonce někdy je příliš otevřená tomu, aby  tomu nejhoršímu o sobě uvěřila. A to se týká i mnoha mužů. Je to těžká práce.

 

6. Sv. Jan od Kříže popisuje poušť, na které člověk musí projít vzdálenost z falešného ega; dá se říct, že ta poušť je vlastně ono osvobozování se a docházení k Bohu?


Mluvíte o Temné noci duše? Ano. O tom jsem zrovna četl knihu od jednoho skvělého autora. Píše, že účel temné noci je toto: kdyby vám Bůh řekl předem, co s vámi musí vykonat,  snažili byste  se to buď pochopit, nebo byste se snažili tomu zabránit. Význam temné noci je, že Bůh musí konat, aniž byste vy o tom věděli, protože jinak byste mu nedovolili to udělat. Jinými slovy: my jsme většinou přiváděni k Bohu přes svůj odpor, aniž bychom věděli, jak se to má stát. Proto musíte vydržet určitý stupeň nepochopení. Nevím o tom, že celý rok se děje něco dobrého, ale důvěřuji Bohu, že nějakým způsobem, i přes můj odpor, mě někam vede. Často říkám, že kdykoli udělám ve svém duchovním životě nějaký průraz, cesta za mnou se najednou narovná, ale nikoli přede mnou. To, co mám za sebou, najednou začíná dávat lepší smysl. Toto je určitě pravda, protože můžete odpustit minulosti, můžete věřit, že to, co se stalo, se prostě muselo stát. Dokud nedovedete říct „to se muselo stát, to je v pořádku“, tak ještě nemáte plnost víry. Ale i když jste toho místa již dosáhli, budete se stále ještě  bát zítřka, protože není jasný. To je pak ta temná noc. Ten následující krok, který uděláte, je vždycky ve tmě, nikdy nemáte absolutní jistotu, že máte pravdu. Jediné, co víte jistě, je, že Bůh je s vámi, že i když nemáte pravdu,  je to v pořádku. To je obrovský rozdíl. Tím se přestanete  nadměrně zaměstnávat sami sebou a mít starost o to, abyste měli pravdu.

 

7. Falešná identita nás vzdaluje od Boha, dokonce se tam píše, že žijeme ve hříchu; jak potom o ní lze říct, že není špatná?

Špatné je na tom jen to, že si myslíte, že tohle je všechno, co jste. Pokud mám jednu nohu tady a jednu nohu tam, tak to není zlé nebo špatné, je to jen nedostatečné. Proto říkáme, že hřích a spása jsou dvě strany stejné mince. Bůh používá vaše chyby, aby vás přivedl k sobě. Proto se evangeliu říká „dobrá zpráva“, protože nám všem dává slušnou šanci. My nejsme spaseni tak, jak nás to učili - tím, že se vyhneme hříchu, ale spíš tím, že hřích odpustíme. Jak říká Lukášovo evangelium: tajemství vykoupení poznáte skrze odpuštění hříchů[18]. Uvědomuji si, že abyste takto mysleli, musíte přijmout úplně jiný rámec, a neříkám vám, abyste šli ven a hřešili. Bible říká: spravedlivý člověk padá sedmkrát za den[19], takže se z těch sedmi případů můžete klidně poučit. Falešná identita není špatná, špatné by bylo, kdybyste v ní stáli oběma nohama. Pokud máte každou nohu jinde a víte, jak se tam vrátit, pak je to v pořádku.

 

8. Není to s tou falešnou identitou tak, že já si ze své identity vyčlením jenom něco mimo, třeba své dobré vlastnosti, a uvnitř nechám to, co se mi na mně nelíbí, jako nepřijetí  sebe sama?

Ano. Je to velmi dobrý způsob vyjádření. Všichni sázíme na své silné stránky, resp. na to,  co si myslíme, že naše silné stránky jsou. To je jeden důvod, proč učím eneagram. Tam zjistíte, že tím, co je váš dar, můžete být zničeni. Řekl jsi to velmi dobře. Je to tak, že část stavíme namísto celku. Bůh chce milovat každou tvoji část, nejenom tu, o které si myslíš, že je dokonalá. Děkuji, je to vynikající způsob jak to vyjádřit.

 

9. Je možné se dostat z falešné identity a zůstat v té velké a nevracet se zpět?

Ideálně vzato, spolu s tím, jak stárneme, učíme se čím dál víc v té pravdivé identitě žít. Rád používám příklad Matky Terezy, protože všichni souhlasíme, že byla vynikající světice. Když jsem pracoval v Kalkatě s jejími sestrami, mohl jsem zjistit, že i ona měla své osobní nedostatky. Např. to, že byla velmi autoritativní vůdce, že všechna rozhodnutí dělala sama a nevypěstovala si žádnou druhou úroveň řízení. Takže i Matka Tereza žila třiadvacet hodin denně v pravé identitě a jednu hodinu ve falešné. Všichni máme svou falešnou identitu. Jde jen o to, že už jí tolik nevěříme, že už ji nebereme tak vážně, nicméně ona se i tak stále snaží vás polapit. Dokonce by se dalo říci, že definice nebe je žít čtyřiadvacet hodin denně v pravé identitě. To v tomto světě neexistuje. Proto musíte být trpěliví jeden k druhému a odpouštět si navzájem, protože dokonce i dobří lidé částečně ve falešné identitě žijí.

 

10. Jestliže zlo je oddělení od Boha, tedy falešná identita, kde pak je místo pro „barokního ďábla“, zlého ducha?

Především bych nikdy nepopíral existenci zla. Zdá se, že zlo má takovou přítomnost a takovou sílu, že jediný způsob, jak můžeme mluvit o zlu pravdivě, je způsob osobní. Jinými slovy: je to větší než pouze pojem nebo idea. Říkáme, že zlo dokáže žít svým vlastním životem. Znamená to ovšem, že existuje nějaká postava s ocasem a vidlemi? Asi ne. Ale to, že zlo má svůj vlastní život, je veliká pravda, a funguje skoro tak, že bychom za ním viděli lidskou osobu. A právě toto zlo je pro nás v tomto zranitelném stavu velice svůdné. Říkáme, že jediným lékem na posedlost ďáblem, je posedlost něčím jiným. Vysvětlím to dále: Toto mé já, tato identita, se snadno nechá posednout ďáblem; ďábel se jí snadno zmocní. V  případě zmíněné „posedlosti něčím jiným“ se nás zmocní Bůh, a lidská osoba pak už není zlem v té míře zranitelná. Neříkám, že by tací lidé nedělali chyby, budou je dělat, ale je těžké, aby byli klamáni nadlouho. To proto, že jsou příliš dobře uzemněni a vycentrováni. Pokud jde tedy o osobního ďábla,  myslete spíše na zlo, které žije svým vlastním životem a má na vás obrovský vliv. Dám vám nedávný příklad z naší země. Hned jak začaly se rozezněly válečné bubny  George Bushe, bylo velice obtížné pro lidi, kteří jsou takto velice křehcí, aby se k tomu válečnému tanci nepřidali, a patřili mezi ně i lidé, kteří národ učí a  mají hluboký spirituální ponor. Proto říkám, že zlo má svůj vlastní život, a je velice těžké nenechat se do něj vtáhnout, pokud nemáte své centrum někde jinde. Ježíš to označuje slovem třtina klátící se ve větru. Lidé, kteří nemají někde svůj pevný střed, jsou větrem unášeni kamkoli. I na té úrovni můžete vidět, jak nás Bůh zachraňuje od zla nebo od ďábla.
◙ ◙ ◙

Kladli jste výborné otázky, ale jejich špatný účinek spočívá v tom, že nás vracejí zpět do hlavy. Dopoledne jsme trávili tím, že jsme se snažili dostat z hlavy ven. Proto se teď o to budeme snažit znovu. Proto modlitba musí být denní, protože, jakmile začnete mluvit, vracíte se do falešné identity. Identifikujete se se svými názory, myšlenkami, pocity. To je na chvilku dobře, ale teď se vrátíme zpátky na tu druhou nohu, do toho pravého já. To nám dá  správný rámec, ve kterém se budeme moci nakonec těmito otázkami a myšlenkami zabývat dál. Budeme opět recitovat modlitbu, a zase vás odešleme na hodinu ticha; a jako jste to brali krásně vážně dopoledne, tak to berte zase. Nebojte se toho, pokuste se opět o cvičení s lodičkami. Může to působit jako dětinské, ale já jsem to dělal celá léta, a stále  to pomáhá. Potom se vraťte do skupinek. Ve skupince se pokuste popsat ostatním, jak vás falešná identita lapá. Které jsou ty role, tituly, práce, jež vás nejvíce svádějí, s kterými se nejvíce chcete identifikovat a říct: „tohle jsem já“. Ukažte svým bratrům aspoň jeden příklad ze svého života, kde jste se cítili velice polapeni, velice posedlí svou falešnou identitou.

 

Modlitba:

Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte klidní a vězte, že já jsem.
Buďte klidní a vězte.
Buďte klidní.
Buďte.

Přednáška č. 3 – Richard Rohr – Křižanov 2003

Máte velmi dobrý přístup, a je snadné s vámi být, děkuji vám za to. Říkali mi, abych trochu vysvětlil to tričko. Stalo se symbolem, protože navzájem propojuje americkou indiánskou domorodou spiritualitu se spiritualitou křesťanskou. Jak víte, tam, kde žijeme, v Novém Mexiku, jsme obklopeni indiánskými kmeny. Slyším, že jste všichni vyrostli s knihami Karla Maye, který psal o Indiánech Nového Mexika. Tedy: čtyři barvy toho vnitřního kruhu představují čtyři roční období, a je to indiánský popis toho, čemu my říkáme paschální tajemství - nutnost projít smrtí i vzkříšením. Tomuto kruhu říkají „medicínské kolo“. Neboť je třeba, abyste veškeré uzdravení umístili do středu a vzdávali úctu všem ročním obdobím života. My to potom pokládáme na křesťanský kříž, a namísto toho, aby to byl kříž smrti, je to kříž života.  Vyjadřují to tyto zelené listy. Heslo na zádech znamená: mladý muž, který neumí plakat, je divoch a starý muž, který se neumí smát, je blázen. Tato větička se stala dobrým symbolem veškeré práce s muži. Mladý muž se musí naučit soucitu a empatii. Na druhé straně starý muž, který si hodně vytrpěl, se musí naučit, jak se usmívat. Jsou v tom shrnovány dva konce mužské cesty. Bylo vám doporučeno většinu tohoto dne strávit v tichu. Vím, že je to obtížné a  doufám, že budu schopen vám i nadále vám ukazovat cesty, jak to dělat.

Řeknu něco, co by se mohlo zdát příliš zjednodušené a možná i nesprávné. Na praktické úrovni Bůh a ticho je totéž. Snad je to šokující, ale na praktické úrovni je to téměř takto jednoduché. Ticho je jediná věc dostatečně prostorná k tomu, aby pojala všechno. Ticho je jediná věc dost široká na to, aby nepotřebovala nic odstraňovat. Naše malé já definuje samo sebe pomocí slova NE. Ego umí jedinou věc, a tou je říkat NE. Chtěl bych, abyste si ve svém tichu všimli, kolik toho NE ve vás v každém okamžiku je. Budete tomu okamžiku odporovat z deseti, dvaceti nebo třiceti procent. Cokoli, čemu se vzdáte stoprocentně, vás může obrátit; přesto však je velice obtížné se slovem ANO žít. Přesně v okamžiku slova ANO, se přesunete zpět do pravého já, do pravé identity. Někteří z vás plně nepochopili to, co jsem již dříve říkal, ale nic si z toho nedělejte, je to velmi obtížné. Možná, že jsme udělali chybu, že jsme tomu říkali identita, to vás mohlo dovést k tomu, že jste na to mysleli v psychologické rovině. V tom ale věc nespočívá. Kdybych ten velký kruh nazval Bůh a toto nazval vy nebo  ty, kdybych použil tato slova, pravděpodobně byste to pro většinu našich úkolů zde chápali snadněji. To dole značí malé já, to nahoře je pak velké já. To malé já je definováno slovem NE; říká: já nejsem tamto, tamto nemám rád. A to z vás nakonec udělá negativního člověka. Nevíte,  pro co jste, víte jen,  proti čemu jste.

Bratři, taková je většina lidí na této zemi, skoro všichni. Proto je obtížné se na konci života usmívat, protože víme jenom, co všechno je špatně. Základ pro soucit není nikde jinde, než ve velkém já. Kdykoli se ponoříte do ticha, máte možnost (neříkám, že se to stane vždycky) do toho velkého já vstoupit. Kdykoli mluvíte, používáte slova, drží vás to uvnitř vaší staré identity a vašeho starého já. Proto je trochu strašidelné setrvávat v tichu, protože po nějakou dobu jste bez identity. Musíte nechat promlouvat jiné věci, jako stromy, vodu, světlo. Chci  mluvit o tom, proč je to pro nás dnes těžké. V současné době žijeme v dekonstruované společnosti (je to pojem filosofický). Skoro nikdo v celé lidské historii ještě tuto zátěž neměl. Většina lidí vždy žila v nějaké konstruktivní společnosti; tím míním to, že v té konstruktivní společnosti má všechno svůj význam: víme, odkud jsme přišli a víme, kam to všechno míří. Lidé narození v Evropě po 2. světové válce tomuto přestali věřit. To, čím jste prošli, bylo tak hrozivé, že vás to nechalo velice cynickými, vyvolalo to pochybnosti o tom, že něco má vůbec nějaký význam. Když sem přijedete z Ameriky, pocítíte tu jakousi těžkost. Nevím, jak to popsat (dá se to však vycítit), ale věci se zde v porovnání s Amerikou zdají být těžké. Cítím to takto téměř v každé evropské zemi, skoro jako kdyby ta zátěž zapamatované bolesti byla tak obrovská. Po dvou velkých válkách za jedno století jako by se očekávalo, že to tak bude vždycky a že všechno selže. My v Americe jsme se teprve v 60.letech začali přesouvat ke stejnému přístupu v souvislosti s válkou ve Vietnamu. V naší zemi říkají, že rok 1968 byl přelomem, kdy jsme se přesunuli od nevinnosti k cynismu. Jak vy, tak my, teď různými způsoby sdílíme stejný přístup, kterému říkáme dekonstrukce, resp. postmodernismus. Postmodernismus chápeme tak, že vlastně nic nemá žádný definitivní význam, že každý sám si musíte rozhodnout, jakou váhu té které věci připisovat. Je to velice bolestný způsob, jak vyrůstat; je dokonce nemožný, protože každý musí začínat od nuly, a nikdo z nás není tak chytrý, aby si sám dokázal zkonstruovat celý vlastní svět.

Byla v tom síla tradice, když vám vaši předkové říkali, že svět má význam právě takový. Možná to nebyla vždycky dokonalá pravda, ale dalo vám to nějaké hranice, nějaký prostor, ve kterém jste se nacházeli. V tom prostoru  jste byli drženi tak dlouho, dokud jste se v některých věcech nedokázali poučit sami.

Ale v současné době v mé vlasti už takových třicet let většina rodičů říká: já nebudu děti učit nic, však ony si své náboženství najdou samy. Vlastně to znamená, že rodiče v sobě nemají nic, co by stálo za to předávat dál. Nic je nevzrušuje, a děti pak budou vyrůstat se stejným cynickým přístupem. Účinnost výchovy vašich dětí nespočívá tolik v tom, co říkáte, ani dokonce v tom, co děláte. Jde předně  o to, čím jste nadšeni[20], čemu věnujete svou energii. Znáte to obzvláště u svých malých dětí. Uslyší ve vašem hlase nadšení,a samy se nadchnou také. Jste-li znuděni chozením do kostela, je to pro děti možná horší než do kostela nechodit vůbec.

Nyní se pokusím vysvětlit, co myslím konstruktivní kulturou, kterou tu už nemáme. Říkám tomu tři kopule významu. Té první říkáme „můj příběh“, to jsem já. Většině lidí nebylo dovoleno, aby tento svůj příběh brali příliš vážně. Většina lidí si nemyslí, že by jejich osobní život byl tak moc důležitý. Vždyť, kdo by se o mě zajímal? Myslím, že tak to bylo i v generaci mých rodičů. Byli to nevzdělaní němečtí farmáři, kteří vyrostli někde uprostřed Ameriky. Příliš neoplývali tím, čemu dnes říkáme poznání sebe sama, nikdo jim neřekl, že by se tím měli zabývat, ani jim nikdo neřekl, že mají tu možnost. K tomu, aby mohli své vnitřní zkušenosti a stavy popsat, neměli dokonce ani slovní zásobu. Jsem si jist, že to platilo i pro mnoho z vašich rodičů.

Umístili totiž všechnu svou identitu do většího dómu, a tomu budu říkat „náš příběh“ - to jsme my. Sami o sobě toho moc nevěděli, ale věděli, že jsou Američané. Nevěděli moc o sobě, ale věděli, že jsou katolíci. Můj otec toho mnoho o práci s muži nevěděl, zato však věděl, že je chlap. Většina z těchto postojů byla vyučována samotnou kulturou, a to platí pro většinu lidí v historii, jejichž identita byla identitou nějaké komunity.  Je to velice příznačné. Neříkáme, že je to špatné, je to součást širšího konceptu. Takže vidíte, jak velká část bible se zabývá židovskou historií a židovskou identitou. Nemůžeme vyrůstat ve vakuu, říkáme, že jsme sociálně nakažliví. Vy prostě do sebe dostanete to, co znamená být Čech, jenom tím, že v této zemi žijete. To vám vytváří též optiku, skrze kterou se díváte na svět. Na tom, že tu optiku máte, není nic špatného. Vy ji musíte mít, ale potřebujete také vědět, že tam je.

Největší kopule významu se nazývá příběh s velkým P. Příběhem rozumím vzorce, které platí vždycky: nezáleží na tom, ve kterém století jste se narodili, nebo v které zemi - některé vzorce platí vždycky. Např. když ukážu na pohyb mezi ročními obdobími, každá moudrá kultura objeví, že se musíte pohybovat v temnotě i ve světle. Obojí vás přitom má co naučit. Konstruktivní kultura je tam, kde všechny tři složky budou při vaší výchově požívat úcty a respektu. Budete vědět, co je dobrého na tom být sám sebou, co je dobrého na tom být Čech a co je dobrého na tom být  lidskou bytostí v tomto světě. Je-li váš život komponován v takové celistvosti (nazýváme ji kosmické vejce), můžete být přirozeně šťastní, váš život má svůj význam, neboť víte, odkud jste přišli a kam směřujete. Uvnitř takového světa můžete lidi uzdravovat o něco snadněji. Naše zranění pak nejsou tak hluboká, protože dokonce i rány mají svůj význam.

Po dekonstrukci se stalo právě to, že se toto „kosmické vejce“ rozbilo. Úplně už pochybujeme o tom, že by nějaký příběh s velkým P existoval. Díky vzdělanosti teď známe (a je to částečně dobré) temnou stránku všech zemí. Když jsem byl malý kluk, myslel jsem si, že Amerika je perfektní - Amerika dělala jenom dobré věci. Pak jsme v 60. letech najednou zjistili, že jsme militaristická země, a zásluhou hnutí za občanská práva jsme zjistili, že jsme rasistická země, a nakonec jsme zjistili, že jsme země též velice lakotná. Každých pět let máme zas nějaký skandál, který ukáže, že něco je hloupé, nebo jak je ono trapné.

Je velice těžké, když vám berou vaše iluze. Vám – v Čechách -- byly vaše iluze odebrány pravděpodobně mnohem dříve. Má to svou dobrou, ale i špatnou stránku, protože se teď zdá, jako by nebylo v co věřit. Neexistuje nic, co by bylo vždycky dobré a pravdivé. Chybí to, co srdce chce – něco, na co by se dalo spolehnout. Vidíme to na fundamentalistickém náboženství. To si vždy najde nějaký malý kousek pravdy, na ten se upne a tvrdí, že toto je celá a také jediná pravda. Není to sice  pravdivé, ale my máme psychologickou potřebu svůj život stavět na něčem „pevném“. Kdybych dnes vychovával děti, vychovával bych je na základě nějakých jednoduchých tradic a nějakých velmi jednoduchých jistot. Děti si musí svůj život vybudovat na něčem, co je dobré. Nemůžete stavět na smrti, musíte stavět na životě. Nemůžete stavět na negativním, vždycky musíte stavět na pozitivním. Jestliže kdo staví na protestování proti něčemu, říkáme tomu protestantský princip. Tak to ale  nejde. Je sice pravda, že bylo mnoho věcí v katolické církvi, které potřebovaly reformu, ale o to se tu nejedná. Musíte vědět, pro co jste, nikoli pouze proti čemu jste. Když víte, že jsou vzorce, které platí vždycky, jsou vždycky pravdivé, když věříte, že na vaší zemi, vaší kultuře, vašem sousedství, na vaší rodině, je něco dobrého a když můžete zažít, že je něco dobrého i na vás osobně, pak žijete v konstruktivním vesmíru, žijete v kosmickém vejci smyslu a významu.

To, co děláme, dokonce i uvnitř mužského hnutí, je, že se je snažíme rekonstruovat. Je  to obrovský úkol. Je dobře, že se setkáváte ve skupinách, protože jednotlivec toho není schopen; tohle musíme dělat jedině společně. Vzdělaní překultivovaní lidé kladou důraz na první kopuli: tráví spoustu času se svým terapeutem a čtením knih, aby se poučili sami o sobě. Moji rodiče na něco takového neměli vůbec čas, ale díky Bohu, dnes na to čas máme. Konzervativní lidé velmi často kladou veškerou svoji identitu do druhé kopule. Nevědí, kdo sami jsou, ale vědí, že „jsem Angličan, Francouz“ nebo něco takového. Konzervativní katolíci nechodí na duchovní cvičení, jako je třeba toto, kde by se mohli naučit něco o sobě. Mají jen  rádi papeže: jakmile mám totiž rád papeže, jsem dobrý katolík. Dokud jsem vůči své skupině loajální, mám svou identitu. Pak jsou lidé, kterým říkáme fundamentalisté. Mohou to být fundamentalističtí katolíci nebo kdokoliv jiný. Ti se snaží skočit rovnou sem a říkají: to jsme my, kdo ten příběh s velkým P vlastní. Většinou neztrácejí žádný čas dole u toho já a co se týče té prostřední vrstvy, tu zneužívají. Na bibli je geniální, že ona bere všechny tyto tři úrovně vážně. Víme, že např. Davidův osobní příběh je důležitý. Víme, že páchá cizoložství, že se účastní válek, že hraje na harfu. Jeho osobní zkušenost je surovina, se kterou Bůh může pracovat. Víme také, že je Žid a že je součástí židovské historie. Ale také se setkává s Bohem a žije v tom velkém obraze, v té široké perspektivě.

Celá ta věc se dá zrekonstruovat spolu s tím, jak se učíte žít v tichosti. Vynořují se zde vaše vlastní zranění a vzpomínky, vaše účast v jiných skupinách a jiné vaše projevy věrnosti, a to, co se nejvíce stává reálným, je ten veliký obraz. Fundamentalisté se snaží ten velký obraz mít, ale neztrácejí žádný čas s menšími obrazy. Jak se snažíme říct v knize „Všechno má své místo“, všechno někam patří, všechno má svůj význam. Teď tady bude to, co podle mého názoru křesťanství ke kosmickému vejci přidává. Vzdělaní lidé chtějí, aby život byl dokonale konsistentní, aby dával smysl. Chtějí, aby život byl rozumný, logický a předvídatelný. Když takový není, a oni to zjistili, pak to všechno vzdají. Řeknou si, že žádné vzorce nejsou, všechno je chaos. Učení o kříži říká,  že život sice není dokonale  konsistentní, ale také tu není úplný chaos. Je ale naplněný protiklady. To, že život je plný protikladů, je úplně jiné zjevení. Když dokážete protiklady držet pohromadě, dosáhnete moudrosti. Cenou za držení protikladů při sobě, je vždycky ukřižování. Kříž říká: neočekávejte, že cokoli bude dokonalé a nevyžadujte to. Propadli byste jen desilusi a cynismu, kdybyste pak zjistili, že to dokonalé není. Učení o kříži je absolutní realismus, není to idealismus. Mnozí křesťané chtějí idealistickou vizi, že všechno je čím dál lepší a lepší, ale já si myslím, že tohle Ježíš nikdy neřekl. On říkal, že realita je poznamenaná křížem. Toto vás, bratři, osvobodí od deprese a temnoty. Všichni ostatní vyžadují, aby věci byly dokonalé, a když to tak není, upadají  do cynismu.

Jestliže realitu přijímám se silnou empatií, pak pochopím, že jsem částečně dobrý a zčásti ne příliš dobrý. Každý z vás jste částečně dobrý a částečně ne dobrý, stejně jako vaše manželka, vaše děti, Česká republika, stejně tak Amerika a katolická církev stejně jako  protestantská – žádná výjimka v tom není. Toto když předem víte, můžete pracovat trpělivě a se soucitem. Vstoupíte do solidarity s Boží bolestí i s Boží radostí, a obojí existuje současně.

Poprvé jsem strávil delší čas v poustevně v roce 1985, poté, co jsem dával duchovní cvičení trapistům v Kentucky. Ptali se mě tehdy, co by mi mohli z vděčnosti za to udělat, a já jsem řekl, že bych rád strávil měsíc v poustevně Thomase Mertona. V takovém čase si položíte otázku, co byste sami po celý den měli dělat. Pamatuji si, že jsem se ráno probudil, díval jsem se několikrát na hodinky a pořád bylo teprve sedm hodin. Říkal jsem si: co budu celý den sám dělat? Tak jsem si hodinky sundal a dal jsem je pod postel, abych zapomněl na čas.   Nakonec si pro sebe vytvoříte určitý rozvrh; dělal jsem to tak, že jsem si ráno vzal židli ven a sledoval jsem, jak vychází slunce. Odpoledne jsem si pak dal židli na stranu západní a sledoval jsem, jak slunce zapadá. To nezní příliš osvíceně, že?

Ve vašem nitru se však všechno začne zpomalovat. Pamatuji si, že jsem tam zdálky slyšel dělostřelbu z velké vojenské základny Fort Knox, kde se pořád trénují na válku. Ale byl duben, bylo jaro a všechno se probouzelo k životu. Bylo to přibližně ve druhém nebo třetím týdnu, kdy jsem takto odpoledne seděl směrem k západu a sledoval zapadající slunce, a najednou jsem si všiml, že mám mokré tváře, a že pláču. Bohužel musím říct, že se obvykle nerozpláču příliš snadno, takže jsem byl z toho dosti překvapený. Ptal jsem se, co ty slzy znamenají. Když jsem o tom přemýšlel, zjišťoval jsem, že jsem současně velice šťastný i velice smutný. Byl jsem velice smutný ze všech chyb, které jsem v životě udělal, ze všech lidí, kterým jsem ublížil a z těch děl ve Fort Knox, z toho, jak se chováme vůči své planetě i z toho, co způsobujeme jeden druhému. Přitom jsem ale byl šťastný: z toho, že to tak vlastně všechno bylo v báječném pořádku, a všechno to nějak mělo velký význam. Pamatuji si, že když jsem se vrátil zpátky, vyprávěl jsem o tom svému duchovnímu vůdci a on mi říkal: proto potřebuješ dvě oči, aby jedno plakalo smutkem a druhé štěstím. Říkám vám to vážně, je to skutečně pravda. To, co vám evangelium umožňuje dělat, je držet pohromadě obě strany čehokoliv. Temná stránka opravdu tu světlou nevyruší - to je zásadní dobrá zpráva evangelia. Našemu sekulárnímu světu je ale toto zcela cizí. Jediné, co v něm dokážou dělat, je někoho obviňovat nebo obviňovat sami sebe; někdo být obviněn musí. Když nejsem šťastný, pak za to někdo může. Někdo může i za to, že svět není dokonalý. Ježíš souhlasil s tím, že bude žít v nedokonalém světě a že v něm bude žít radostně. Ale znovu musím velice zdůraznit: malé já toto nedokáže, dokáže to jedině ono velké já. Malé já je zdrceno pod tíhou utrpení.

Dříve než budete mít příležitost klást otázky, ještě vám ukážu jeden diagram. První františkáni mluvili o světě jako o velkém řetězci bytí. Bylo to založeno na Františkově intuici, nicméně oni na tom vystavěli celou filosofii. Říkali, že ten řetězec má sedm článků, a že můžete mít najednou buď vše, nebo nic. Jestliže totiž jeden z článků odstraníte, celek věci se rozpadne. A tak musíte být schopni vidět i Boha na všech úrovních, nebo jej nakonec neuvidíte na žádné. Tou první úrovní byla samotná země, pak byla voda na zemi, potom  všechny rostliny a stromy, které ze země rostou, pak byla zvířata, potom člověk, potom tam byla říše předků resp. svatých nebo andělů a pak samozřejmě je Bůh. Říkali tomu velký řetězec bytí. Když přestanete v kterémkoli z jeho článků vidět Boha, celá ta věc se rozpadne.

V renesanci a v osvícenství jsme se rozhodli, že jediný, kdo má význam, jsme právě my. Jen ten jeden článek s člověkem je důležitý. Myslím, tedy jsem. Jen já jsem významný. A více méně jsme přestali vidět Boha například ve zvířecí říši. Po staletí byla zvířata považována za naprosto zbytná a využitelná jako předměty. Sv. František však nechtěl šlápnout ani na žížalu, vzal ji a přemístil ji mimo cestu. Víme, jak strašně jsme v minulém století znečistili a poničili Zemi. Je nabíledni, že toto nemůže pokračovat věčně, protože to je to jediné, co máme. Protože jsme přestali vidět Boha v ostatních článcích řetězce, dostali jsme se až k tomu, že nedokážeme vidět obraz Boha ani v sobě[21], a celá věc se tak zhroutila. Jak říkám: spiritualita je buď všechno, nebo nic. Buď vidíte Boha ve všech věcech, nebo jej nakonec nevidíte v ničem. To, co v modlitbě děláme, je, že vesmíru zpět navracíme jeho kouzlo. Vy i já bohužel žijeme ve vesmíru, který je svého kouzla zbavován. Kosmické vejce je rozbité, není tu žádný smysl, jenž by vše propojoval, není žádná nauka kříže, která by říkala, že i zranění, i temná stránka života je dobrá. Ježíš když mluví v Lukášově evangeliu o hostině, říká: „Běžte na silnice a přiveďte všechny - dobré i špatné.“[22]. Ukazuje království Boží jako síť a říká: „Rozprostřete ji a zahrňte do ní i to staré i nové.“[23] Není náhodné, že na kříži symbolicky visí mezi dobrým a špatným zločincem. To nejsou dva různí lidé, jsou to dvě různé stránky vás samých. Ježíš visí mezi nebem a zemí, mezi Božským a lidským, a to je právě to, co musíte uvnitř sebe samých spojovat dohromady. Jste obojí - synové nebe i synové země; to se ovšem navzájem neruší, takže jste živým paradoxem, jste živým protikladem. Ježíš tu visí s mužským tělem, ale má zřetelně velice ženskou duši.

Muž, který svůj duchovní život žije pravdivě, se spolu s tím, jak stárne, stále více setkává se svou ženskou duší. Mladý muž je chlapák, nebo si alespoň myslí, že by takový měl být, zatímco starý muž se stává měkkým, sladkým - nebo by aspoň měl. Teď chci, bratři, abyste odtud odešli a žili tento paradox ve svém tichu, a chci, abyste ve všem ty protiklady viděli. Chci, abyste viděli, že všechno žije, ale že všechno též jednou zemře, že den je i světlo i temnota. To, čemu se musíme naučit, je v takovém světě žít.

  


Diskuse

1. Mluvili jsme o rajské zahradě, kterou opouštíme v sedmi letech, a z které odcházíme do života. Kněží velice často o rajské zahradě mluví, a já bych se chtěl zeptat, jak mnoho by, podle vás, měli mluvit o životě?

Rajskou zahradou míníme prvotní pocit nebo smysl spojení, sounáležitosti, který dítě do dosažení sedmi let má. Říká se, že když dítě saje z matčina prsu a dívá se do matčiných očí, cítí se zcela bezpečné a spokojené. Lidé, kteří nemají žádnou zahradu, do které by se mohli vrátit, to mají velice těžké -  jestliže byli už jako malé děťátko zraňováni, odmítáni nebo zneužíváni. Jak už jsem říkal, je třeba dávat dětem smysl pro tradici, bezpečnost a předvídatelnost. Psychologicky musíte začínat s konzervativním postojem. Nemůžete začít tak, že všechny možnosti jsou otevřené, o všem se dá diskutovat. To by nebylo psychologicky zdravé. Jestliže ten první úkol je dobře splněn, jinými slovy, když jste měli nějaký čas, kdy jste mohli v té zahradě žít, není pak natolik obtížné ze zahrady odejít - můžete to udělat. Důvodem, proč je v dnešní době tolik neokonzervatismu neboli fundamentalismu je, že lidé, kteří tím žijí, nikdy v té zahradě nevyrůstali, a teď si náhražkou vyžadují jistoty, protože tehdy je neměli. Pokusím se odpovědět na položenou otázku dvěma různými způsoby:

S lidmi, kteří nemají to, co bych nazval  narcistickým postojem, že jsou středem světa, a že ten svět je dobrý: Musíte s nimi jednat jemně, musíte na ně být ohleduplní, protože nejsou schopni moc riskovat. Vidíme to na mnoha mladých chlapcích, kteří dnes přicházejí do seminářů. Nejednou vyrůstali v rodinách s jediným rodičem, a tak potřebují mít na všechno absolutní odpovědi a nedovedou moc riskovat.

Pak jsou lidé, kteří měli své hranice nastaveny a teď jsou schopni a ochotni pohybovat se i za nimi, a to právě proto, že ty hodnoty do sebe přijali. Když potom kážete v kostele,  víte, že kážete dvěma různým skupinám. Kážete těm, kteří chtějí jistoty, a těm, kteří chtějí riskovat. Odhadoval bych, že většina z účastníků tohoto setkání patří k té druhé skupině neboť jinak byste zde asi nebyli. Asi byste byli v katolickém kostele a chtěli byste tam poslouchat varhany. Oběma těmto skupinám musíme s empatií rozumět.

Ještě k tomu něco dodám, protože to může zodpovědět i další otázky. Starý zákon čili židovské Písmo, má tři hlavní části. První nazýváme Tóra neboli Zákon, je to prvních pět knih bible. Říká Židům, že jsou vyvolení, že jsou zvláštním Božím vlastnictvím, a dává jim zákon a pořádek. Psychologicky vzato je to postoj, se kterým byste měli začínat – s  Tórou. Druhá důležitá součást židovského Písma jsou pak Proroci. Pod pojmem proroci zde budeme mít na mysli schopnost sebekritického myšlení. Když se nenaučíte kritizovat sami sebe, svoji zemi a své cokoliv, vždy se to nakonec změní v modloslužbu. Třetí částí  jsou knihy sapienciální - mudroslovné. Zde, jako např. v knize Job, v knize Kazatel, se setkáte s paradoxem: nejsou tam jasné odpovědi, najdete tam „nejen, ale i“. K tomu chci říci, že toto je běžná linie vývoje dospělého duchovního vědomí.

Většina lidí se zastaví právě tady; náboženství je podle nich  Tóra,  Zákon, kde symboly jsou samy sobě cílem. V tom spočívá i nezralost většiny západního náboženství. Nectí prorocké myšlení a tudíž k moudrosti ani nedospěje. Bratři, doufám, že to, co tady děláme, je pokusem všechny tři úrovně brát vážně. Zřetelně ukázat, že toto je ta rajská zahrada, to zas je její opuštění a toto pak je jejím znovuobjevením, a to úplně novým způsobem - tj. v moudrosti.
 

2. Udělal Ježíš za svého života, kdy byl též naplno člověkem, také zkušenost se svým falešným já a musel tedy jako člověk bourat jeho hranice?

Myslím, že ano. Existují konkrétní pasáže, které se to snaží  ilustrovat. Pamatujete si třeba na ten příběh, kde se zdá, že ženu nazývá psíkem[24]? Je to velice důležitá pasáž, protože ukazuje Ježíše, jak přiznává, že se mýlil, ženě se omlouvá  a potvrzuje velikost její víry. V takové míře se tu zdůrazňovalo, že Ježíš byl plně božský, že jsme vlastně odmítali všechny pasáže, které ukazovaly, že byl i plně lidský. Je to perfektní ukázka paradoxního myšlení. Na papíře jsme na to my, katolíci, odborníky, a říkáme, že Ježíš je plně lidský i plně božský, přičemž normálně by se to vzájemně vyrušovalo. Říkáme, že Maria je panna i matka, normálně by se tyto dvě také rušily. Říkáme, že Bůh je jeden, ale přitom jsou tři, normálně by se to rovněž rušilo. Stali jsme se takovými racionalisty a logiky, že odmítáme žít uvnitř tajemství. Odmítáme to napětí držet, odmítáme být křižováni.
 

3. Chtěl bych se vrátit k židovství. Mně se líbí, že u Židů den začíná večer, temnotou a končí dnem, světlem. U nás den začíná o půlnoci, v temnu a končí o půlnoci, zase v temnu. Viděl bych i v tomto jakousi symboliku toho, že směřujeme ke světlu.

To se mi velice líbí a vidím v tom veliké porozumění, to mě nikdy nenapadlo; dám to na nějakou pásku a zmíním se o vás. Řeknu: „jak říkají v České republice.“ Děkuji. Židovství je archetypální náboženství a jako každé jiné náboženství se setkává se všemi trvalými problémy. Proto Ježíš strávil tolik času snahou reformovat židovství. Většina učenců se stále více shoduje v tom, že Ježíš neměl v úmyslu založit nové náboženství, měl v úmyslu zreformovat židovství, a všechno to dává do úplně jiného rámce.  

4. V předchozí přednášce jsme se dozvěděli, že všechno má nějaký význam a že máme hledat v tom, co se nám stane, význam pro sebe, nějaké poučení. Tehdy jsem pro svůj problém žádné poučení nenašel, ale dnes jsem se dozvěděl, že vlastně ho hledat nemám, že je to paradox?

To je dobré, k tomu bych se rád vyjádřil dřív, než odejdeme do ticha. Neodcházejte s úmyslem vyřešit každý problém, to by vás zničilo. To by vás udrželo uvnitř vaší mysli a uvnitř vašeho ega. Nesmíte se snažit své problémy vyřešit, neboť ironicky řečeno: vaše problémy budou vyřešeny. Žádám vás jenom o to, abyste mi v tomto věřili. Ty problémy se ocitnou v jiném rámci a nebudete dokonce ani vědět, jak se to stalo. To se stává Jobovi (v knize Job), kde po 35 kapitol žádá Boha o odpovědi a Bůh ani na jedinou z jeho otázek neodpoví. On ale ví, že ho Bůh bere vážně, že ho Bůh zahrnul do rozhovoru. A to je jeho odpověď. My skutečně odpovědi nepotřebujeme, my jen potřebujeme vědět, že to něco znamená. Myslím, že před dvěma lety jsem vám tady říkal, že ve čtyřech evangeliích bylo Ježíšovi položeno přímo nebo nepřímo 183 otázek, a lidi šokuje, že Ježíš přímo odpověděl jenom na tři z nich. Ve skutečnosti totiž lidem více problémů vytváří, než vyřeší. Ale tyto nové problémy jsou opravdové, a ne ty falešné, ve kterých byli lidé polapeni předtím.

 


◙ ◙ ◙

Nesnažte se příliš mnoho přemýšlet, máte před sebou mnoho hodin ticha. Jedna kapitola v knize „Všechno má své místo“ se jmenuje „Netlačte na řeku“[25]. Už jste v té řece, jste vedeni, prosím, věřte mi. Čím víc dovolíte, abyste byli vedeni, namísto toho, aby jste se vedli sami, tím lépe uvidíte to, co potřebujete vidět.

Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte klidní a vězte, že já jsem.
Buďte klidní a vězte.
Buďte klidní.
Buďte.


 

Přednáška č. 4 – Richard Rohr – Křižanov 2003

Dovolte, abych začal ještě jedním diagramem. Chtěl bych v něm odlišit posvátný prostor od prostoru, který nazýváme profánní[26]. Postmoderní lidé žijí téměř celý svůj život v profánním prostoru. Do posvátného prostoru nemáme snadný přístup. Budete si asi myslet, že jenom rád kreslím kruhy. Posvátný prostor je všude tam, kde důležitost má jenom jedna jediná věc: když je tu jen jedna vztažná soustava a jenom jeden rámec, k němuž se stále vracíme. Snad jste to prožívali, když jste se poprvé zamilovali a stále znovu jste mysleli jen na tu ženu, kterou milujete. Často se to též  stává, když zemře někdo, kdo je vám velmi blízký. Tehdy po několik následujících měsíců nemyslíte na nic jiného, než na to, jak je to možné, že teď je ten člověk mrtvý. Mělo se to odehrávat ve skutečné adoraci. Pamatuji si, jak jsem se v sedmdesátých létech letech účastnil některých charismatických modlitebních setkání. Mohli jste tam  přímo cítit, že celá skupina byla ve vědomém spojení s Ježíšem. Na takových setkáních docházelo velmi často k významným uzdravením, jak fyzickým, tak psychickým. Když jste v posvátném prostoru, mohou se stávat nové, různé věci. My však žijeme téměř v celém našem životě v profánním prostoru.

Profánním prostorem myslím takový, kde existuje mnoho různých center, středů.  Moje mysl tam přeskakuje jako blecha z okamžiku na okamžik, od jednoho středu k druhému. Sledujte svou mysl: takto to funguje. Skáče kolem jako blecha. Uvnitř takového prostoru se vlastně nic nového nestane. Jenom vás to unaví, rozdráždí. A upřímně řečeno, život se stává nudným. Takže budete hledat vyšší úrovně stimulace, abyste svůj nedostatek centrace nahradili. To, co v kontemplativní modlitbě hledáme, je tedy posvátný prostor. A jak to můžeme udělat? Tak, že se jeden po druhém jednotlivých středů zbavíme. Všechny tyto jednotlivé věci, které se domáhají vaší pozornosti, chtějí, abyste si je mysleli. Mohli byste si myslet, že ten jeden bod, který nakonec zbude, bude Bůh. Boha ale ve skutečnosti nemůžete myslet. Nanejvýš můžete myslet na slovo Bůh, nebo na váš pojem Boha, ale Boha myslet nemůžete. Proto když Mojžíš žádá Boha, aby mu sdělil své jméno, tehdy jediné, co Bůh Mojžíšovi sdělí je: Já jsem![27] Řekl bych to takto: Já jsem  existence sama o sobě. Já jsem bytí samo o sobě. A z toho vychází i ta šokující věta, že na praktické úrovni ticho  (mlčení) a Bůh jsou totéž.

Vím, že to zní jako nemožné, ale jde tu přesně o objevování Boha za všemi  formami a jmény, což vám dovoluje být ve spojení s Bohem ve všech formách a ve všech jménech. Tím ale neříkám, že formy a jména nepotřebujeme. Bůh nám dal Ježíše, protože je naopak potřebujeme. Potřebujeme tvář a podobu, ke které se můžeme vztahovat, abychom věděli, jaké je Boží srdce; a chci, abyste mysleli na  Boha nikoli jako na nějakou bytost, ale jako na bytí samo. Předložím jednoduchou definici bytí: věčný, jediný život, který je za i pod všemi miriádami podob života, jak ho známe.

Vy sami jste jednou z těch forem. Jste bytí, které si uvědomuje sebe sama. A zdá  se, že v tomto se od většiny ostatního stvoření odlišujeme. Nicméně, kdo si může dovolit tvrdit, že nějaká forma vědomí u zvířat, nebo stromů či rostlin neexistuje.  Jsme to však právě my, kdo je schopen vědomě říkat MY, jsme schopni vědomě říkat ANO. A  jsme schopni vědomě někomu říkat „DĚKUJI“. Jeden autor říkal, že mystické minimum je vyjádřeno slovem  vděčnost. Jinak řečeno: podle toho poznám, jestli jste už prorazili, jestliže  víte, že to všechno je dar, který jste dostali, nevytvořili jste to, nezasloužili jste si to, všechno je to dar. Chci vám ukázat něco, čemu říkám princip podobnosti. Podobné zná podobné. Následovala grafická demonstrace.

Abych jednotu viděl, musím sám být jednota. Já musím být mír na této straně, abych viděl mír na straně druhé. Jedině láska rozpozná lásku. Je to tak jednoduché, ale je těžké to učit. Já jsem se to naučil od mnoha lidí, kteří ke mně po léta přicházejí. Třeba ke mně přijde nějaká žena a říká mi: „Otče Richarde, vy máte takovou lásku.“ A já si to nemyslím, že bych takovou lásku měl, jakkoli bych si to přál. Ale je to právě ta žena, která to říká, která má v sobě velkou lásku, a tudíž si myslí, že já taky. Vidí ve mně to, co sama je. Jde to i opačně: když jste ochotni vidět lásku na druhé straně, když jste ochotni ji v  druhém člověku rozpoznat,  jste si toho vědomi a zabýváte se tím, tehdy ji znovu objevíte sami v sobě.

Takže až budete při tomto setkání opět trávit chvíle mlčení, byl bych rád, kdybyste se dívali a sledovali pokoj přebývající v listu nebo rostlině. A až se naučíte s citem přijímat pokoj přicházející k vám  ze strany té malé rostlinky, o kterou se možná nikdo ani pohledem nezavadí, budete možná  jediným člověkem, který si ji kdy uvědomí, zatímco ona tam ve svém věčném pokoji prostě přebývá - je. Když se pak tomu pokoji oddáte, objevíte ho nakonec sami v sobě.

Narazil jsem na svých cestách na lidi, kteří mi říkali: „Richarde, ty jsi moc tvrdý nebo kritický“; a pravděpodobně mají pravdu, asi jsem. Ale na druhé straně  lidé, kteří to tak vidí, jsou zcela jistě sami tvrdí a kritičtí. Sami na sobě to vidět nedokáží, vždycky to vidí jen na těch druhých.

Nenávidíme věci na tom druhém a snažíme se je na něm změnit. A proto nám Ježíš říkal: „Musíte milovat svého nepřítele.[28]“ Je to nutné pro vaše obrácení, neboť právě váš nepřítel zpravidla drží klíč k tomu, co nenávidíte, nebo co zapíráte sami v sobě. Ale to, co chci zdůraznit dnes, je pozitivní stránka tohoto. Chci, abyste si uvědomili, že pouze jednota dokáže rozpoznat jednotu ve všech ostatních věcech. Tedy to, co byste měli do každého okamžiku vnášet, je celek vás samých, každou část sebe sama, ne jen nějakou část sebe. Musíte se sami znovu „sebrat“ dohromady. Běžně děláme to, že s sebou nechceme nosit ty špatné, negativní stránky. Těch se raději zbavujeme.

Modlitba však nastává přesně tehdy, když jste přítomni celí, žádná část z vás není odmítnuta, zapřena. Cítíte pak, že jste  zcela nazí i zcela přijatí. A vlastně je to stejné jako zkušenost absolutního odpuštění: všechno je přijato a všechno je odpuštěno. V tom okamžiku jste schopni totéž udělat sami pro sebe, totiž odpustit sami sobě.

Hovořili jsme o slovanském výrazu pro kosmos -  vesmír. Má etymologickou spojitost se slovem mír. Myslím si, že slovanské slovo pro  kosmos je přesně to, co mám na mysli. Je-li tedy ve vás ves – mír [29])  coby  totální mír resp.pokoj, pak dokážete vnímat „celý (ten)  mír“ – pokoj  kolem vás. Tento slovanský kořen se mi velice líbí - vaše řeč je pravdivá. Ostatně studovat kořeny jazyků je vždy velmi vzrušující. Chtěl bych, abyste napříště uváděli ve skutek přesvědčení, že tím, kdo se musí změnit, jste právě vy sami. A chci, abyste pozorovali, jak silný odpor se k tomu ve vás v každém okamžiku skrývá. Míra odporu, který v tu chvíli kladete, je vždy i mírou toho, jak jste nepřítomni. V mnoha našich modlitbách v kostelech zveme Boha k nám „do místnosti“, když říkáme: „Přijď Duchu svatý! – Přijď, Duchu svatý!!“ Ducha svatého však nepotřebujeme „do místnosti“ zvát. Duch svatý už tu je, ale jste to naopak vy sami, kdo tady není; to vy jste se svou myslí někde jinde. Je to tak jednoduché, až je z toho věc, kterou naučit se, je tím nejobtížnějším na světě. Tím nejobtížnějším, co musíte v každém případě udělat, je: být tady a teď. Všechno, cokoliv se vám děje, se děje právě teď. A jediné tajemství spirituality je být tady. My jsme to odsunuli do budoucnosti a starali jsme se o to, jak později budeme v nebi… Jediné chybné zaměření naší pozornosti je právě v tomto. Řekl bych, že toto je jedinou a největší chybou, která proměňující sílu křesťanství zničila. Vše se to stalo systémem odměny a trestu pro budoucnost.

A zatím to jediné místo, kde se odehrává všechno, je bez nás – tam nejsme. Jak jsem říkal, je  tou prvotní věcí, která vám zbraňuje, abyste byli tady a teď, vaše mysl. Vaše tělo ovšem tady je. Proto se všude po světe opět objevují mnohé formy tělesné modlitby. V našem středisku třeba cvičíme meditaci chůzí. Mnozí lidé cvičí modlitbu tancem nebo hudbou, protože je to mnohem více vtahuje do přítomného okamžiku, než jim to dovoluje jejich mysl. Vím, že máme mnoho osobností a mnoho temperamentů. Musíte tedy sami podle svého temperamentu hledat způsob, který  vám dovolí ten okamžik zakoušet, dokud vás to bude uspokojovat. Jestliže jste ten okamžik dosud nezakusili, poznáte ho tehdy, když si řeknete: to stačí, jsem spokojen. Snad právě  proto sexualita a tělesná láska jsou v životě většiny lidí prožívány tak mohutně, protože to setkání je pravdivé. Jestliže to setkání je pravdivé a dávání  a přijímání se je poctivé, pak se v tom okamžiku dotýkáme věčného teď. Úmyslně dávám dohromady tato dvě slova – věčné a teď. Neboť zkušenost z toho proražení je vždycky taková, je to teď, a přitom je to věčné. Věřím, že autentická zkušenost s Bohem je v jisté míře důležitá pro citové a  mentální zdraví. Nemůžete s někým trvale prožívat extatickou lásku.

Nemůžete stále provozovat sex, i když někteří by to rádi, nemůžete trvale setrvávat v přítomnosti velké smrti. Ale se všemi věcmi můžete být spojeni v Bohu. A pokud vám  slovo Bůh vadí, s klidem je nepoužívejte; nemyslím si, že by byl Bůh spojen s nějakým slovem. Karl  Rahner   říkal, že bychom na sto roků měli přestat slovo Bůh používat, protože už nikdo neví, co  znamená. Zatím  všichni, zvláště my kněží, mluvíme o Bohu, jako kdyby to byl náš soused. Ale to, co prozrazuje skutečnou zkušenost s Bohem, je pokora – lidé kteří vědí, že nevědí. Lidé, kteří se dotkli toho tajemství, přesně vědí, že se ho dotkli jen malinko, že tam toho je ještě milionkrát víc. Takže, když někdo mluví o Bohu příliš jasně a příliš snadno, je zřejmé, že neví, o čem mluví.

Ve škole nám říkali, že Bůh je tajemství, a tajemství je něco, čemu nemůžeme rozumět. To je samozřejmě pravda. Možná je ale správnější říkat, že tajemství je něco, co je do nekonečna poznávatelné, že je můžete stále víc a více, na hlubší a hlubší úrovni poznávat. Klíčem ke vstupu k tomuto hlubšímu tajemství je být přítomen. A musím to říci co nejsilněji: nemůžete být přítomni pomocí mysli. Kdykoliv jste ve své mysli, nejste přítomni. Přítomnost je prožívána na mnohem více celistvých úrovních. V angličtině používáme výraz pokoj mysli. Ale já říkám, že je to chybné, protože kdykoliv jste v  pokoji,  nejste ve své mysli. A kdykoliv jste ve své mysli, nejste v pokoji; vždycky jste v profánním prostoru. Mohli byste tomu rozumět tak, že vám říkám, abyste nepoužívali své inteligence.  Vůbec ne. Chci jen říci, že se potřebujete vzdálit od svého návyku ji používat tak, abyste se potom mohli vracet zpátky a používat ji správně. V knize píšu o mysli kalkulativní a kontemplativní. Všichni jsme vycvičeni v kalkulativní mysli. Potřebujeme se proto vzdálit, abychom to široké panorama reality viděli. Pak můžete postoupit zase zpátky a opět používat svou mysl lépe, ne ji zneužívat. Ona se potom stane vaším služebníkem, nikoli vaším pánem.

Pro většinu lidí je jejich mysl pán, ne sluha. Mysl je  řídí, ne že oni ji používají. Jak říkal ten francouzský filosof[30]: cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem. Řeknu to právě naopak: protože myslím, tedy nejsem. Moje myšlení mě udržuje v rozptýleném stavu a nedovoluje mi zakoušet přítomnost. Jde mi o to, že přítomnost je tam, kde se děje vše dobré. Jestliže   v kostele už lidi tolik neuzdravujeme, je to tím, že už neumíme být přítomni. Přítomnost je stav, ve kterém jste znovu propojeni, a tak Boží život může skrz vás protékat.

My katolíci jsme byli cvičeni k tomu, abychom věřili v opravdovou přítomnost Ježíše Krista ve víně a chlebě. Tuto víru bych naprosto bránil a hájil. Vždyť tu jde právě o tu otázku: Je Bůh opravdu schopen do materiálního světa vstoupit? A my, katolíci, to řešíme v tom jednom místě, když říkáme: věřte tomu v chlebě, věřte tomu ve víně - tam, kde se duchovní a materiální svět můžou stát jedním. A teď to snězte a vypijte a vězte, kdo jste: nyní i vy máte v sobě duchovní i materiální.

My ovšem nejsme lidské bytosti, jež by se měly snažit stát se duchovními. My už duchovní bytosti jsme, a problém je naopak v tom, jak se stát lidskými. Proto Ježíš přišel prostě a chodil kolem, aby nám ukazoval, jak se stát obyčejnými lidskými bytostmi. My nevíme, jak být lidskými a to je tím, co ničí zemi. Máme všechny ty lidi, kteří se snaží „odletět do nebe“, aby se stali duchovními, ale žádné místo, kam by mohli odletět, tu není. Celý pohyb inkarnace je v tom, že Bůh Ježíš sestoupil dolů, zatímco my se snažíme letět nahoru. Přítomnost je v podstatě pojem vztahový.

Takže přesto říkám, že katolicismus udržoval víru ve skutečnou přítomnost v chlebě a víně. Chybou ovšem bylo, bratři, že jsme vás neučili jak sami v té přítomnosti být . A dokud neumíte v té přítomnosti být přítomni, žádná přítomnost neexistuje. Takže my jsme chránili jednu stranu té rovnice, ale upřímně si myslím, že jsme neučili lidi, jak se modlit. Učili jsme je, jak říkat modlitby, ale při tomto setkání se snažím vás učit, jak modlitbou být, nebo - jak já tomu říkám  - jak být přítomni. Když  jste přítomni tomu, co je teď zde před vámi, a přestanete se snažit to opravovat a ovládat to, a dokonce se přestanete snažit to pochopit, prostě to necháte být, a necháte to, aby vás to měnilo, necháte třeba tu malou květinku, aby vás ovlivňovala, pak jste vstoupili do čistého bytí. Vstoupili jste do vztahovosti Božího života.

Ještě jeden poslední výkres a pak přijdou otázky. Citoval jsem Karla Rahnera, který je asi mým nejoblíbenějším katolickým teologem. Je to jeden z těch Němců, který pořád myslí a pořád vytváří strašně dlouhé věty se strašně dlouhými slovy. Byl to moudrý Němec. Říkal, že kdybychom zítra opustili nauku o Nejsvětější Trojici, pak  to u devětadevadesáti procent křesťanů nic nezměnilo. Nikdo z nás by nechtěl odmítat učení o Nejsvětější Trojici, ale nemá to žádný praktický význam.

Ve světle toho, co jsem teď říkal, bych se pokusil vám ukázat něco z její praktické důležitosti. Toto je náš obraz Trojice. Vždy jsme si mysleli, že víme, jaký Bůh je. Předpokládali jsme, že je tam někde nahoře a chová se ke světu jako  monarcha. A najednou jsme se dozvěděli, že není jeden, ale že jsou  tři. Všechna pravda přicházela od shora dolů, a to definovalo téměř všechnu politiku a  celé dějiny. Ale nezačínejme tentokrát tím jedním, začněme třemi. Začněme tím, že předpokládáme, že jediná věc, kterou o Bohu víme, je, že Bůh je dokonalé dávání a přijímání, že Bůh je tok dialogů a společenství, který není ničím rušený. Bůh je dokonale, stoprocentně dávající a stoprocentně přijímající. Bůh umí jenom dávat; to je všechno. Kdykoliv máte v bibli pasáž  ´Bůh se rozzlobil, Bůh odepřel svoji lásku´, pak to není pravdivé. Není to možné. Je možné, že vy to tak prožíváte, ale to není to, co se na straně Boží děje. Bůh je dokonalé darování - vydanost. Ve všech věcech se dokonale vydává. Bůh je současně dokonale skrytý i dokonale odhalený, a vaše práce je prostě naučit se vidět.

Bratři, měli byste vědět, že pro většinu lidí změnit svůj pohled z toho horního na ten spodní, je radikální změna. Tou důležitou otázkou je uvědomovat si, a ne mít pravdu. Už nejde o to poslouchat důležité lidi tam nahoře, ale poslouchat sama sebe. A velice zajímavé je, že se toto zdá být potvrzováno současnou kvantovou fyzikou:  když se podíváte na nejmenší atomy a na největší galaxie, tak tam jsou společné vzorce.

Od  jednoho konce vesmíru k druhému všechno teče v jednom toku, ve vztahu ke všemu ostatnímu a my nedokážeme najít, co to je, co ten tok udržuje, aby tekl. Když jsem na škole studoval newtonovskou fyziku, myslel jsem si, že všechny energie jsou v částicích uvnitř atomu. Ale kvantová fyzika říká, že ty částice dělíme stále a vždy znovu  nacházíme částice menší. A zdá se, že energie není v těch částicích samých, ale v prostoru mezi nimi. Nemůžeme ji zachytit, nemůžeme ji měřit, ona tam prostě jenom je. V Los Alamos v Novém Mexiku máme víc jaderných fyziků, než kdekoliv jinde na světě. A věřte tomu nebo ne, mnozí z nich jsou hluboce věřící. A někteří z nich říkají, že věří v realitu duchovního světa víc, než mnozí kněží.

 Opravdová energie není ve hmotě, ale v duchu,  to jsme vždy říkali. Tušili jsme to správně, ale formulovali jsme to nesmírně rigidně. Lidé té formulaci věřili, ale neměli s tím tokem zkušenost. Chtěl bych, abyste to věděli sami od sebe - ne proto, že to říkal Richard nebo fyzik, ale sami od sebe. Potom se toto učení o Trojici stane velmi reálným v tom, že vy jste tělo Kristovo. A proto všechny velké modlitby nejdou ke Kristu, ale skrze Krista, protože vy tady stojíte s tělem Kristovým spojeni a skrze vás protéká Duch k Otci. Takže modlitba není, bratři, něco, co děláte, ale něco, k čemu svolíte, něco čemu řeknete ano! Je to něco, co se děje ve vás a skrze vás  - téměř přes váš eventuální odpor. Děje se to ve vás již teď; ale to, co chceme, je, aby se to ve vás dělo vědomě. Je třeba říct tomu  toku ze své nejhlubší duše ano. To je pokoj, který vám svět nemůže vzít ani dát. Právě toto mám na mysli, když říkám, že štěstí je vnitřní práce. Uvědomíte si, že to všechno je tajemství participace - účastenství. Tu nejde o to, dělat něco správně, ale prostě jenom něco dělat.

A jestli mě teď posloucháte, měl by vám spadnout ze srdce balvan, protože toto mění celý vesmír. Nemusíte se pořád tolik strachovat a ptát se sama sebe, zda ´mám pravdu či nemám pravdu´. To už jsem říkal předtím, že částečně pravdu máte a částečně nikoli. Ale Bůh vás beztak používá jako nástroj; a když to tomu nástroji vědomě dovolíte, budete až překvapeni, jak budete ve světě používáni. Začnou se kolem vás dít věci, a vy sami se začnete divit, co že se to děje. Ale nemůžete se tím pyšnit, protože to nebudete vy, kdo to dělá, jsou to věci, které skrze vás protékají; a budete vědět, že jste syn Boží, že jste nástroj Boží.

Řekl jsem teď hodně velkých věcí a zkuste mě přinutit, abych to vyjasnil, máme čas na otázky.

 


Diskuse

1. Chtěl bych se zeptat k té poslední věci, totiž že modlitba není něco, co máme dělat, ale něco, k čemu  máme svolit; to je hodně osvobozující myšlenka[31] a  moje otázka je, pokud jde tedy o to, abychom to dělali vědomě, zda tu není nebezpečí, že  modlitba padne do zajetí naší mysli, která to roztrhá nebo zabije, a jestli to tak je, tak co s tím?

Ano, to je nebezpečí, ale proto jsem vás učil o přítomnosti. Časem se naučíte setrvávat v Bohu, v sobě. Nebudete to dělat mentálně - myslí. Zjistíte, že to děláte víc tělesně a přirozeně. Proto tak mnozí učitelé kontemplace učí, abyste si dávali pozor na svůj dech, a že se tím pohnete z mysli do dechu. Myslím, že proto Ježíš po svém vzkříšení na své apoštoly dýchá. Myslím, že ta celá věc se přemísťuje od něho na apoštoly. Skrze jeho tělo a dech je tu nejpřirozenější symbol tohoto toku.

Vždyť od té doby, co jste se narodili, vdechujete a vydechujete tu stejnou věc, kterou jste do sebe nadechli. Vy do sebe nasajete život a ten život, který jste do sebe nasáli, pak zase vydechujete ven. A všichni dýcháme stejný vzduch. Děkuji, že jsi upozornil na možné nebezpečí.

 

2. Já jsem pochopil, že Boží království je mezi námi, ale pak jsem slyšel od vidoucích z Medjugorie, že Matka Boží ukázala prostor vidoucím, kde je peklo, očistec a nebe, a tak se ptám, co to je za prostory?

Především bych chtěl říct, nedělejte ze soukromých zjevení veřejná. To, k čemu jsme zavázáni univerzálně, je zjevení skrze Písmo, a co Bůh jednou řekl, už neodvolává. Sám papež řekl před dvěma lety:„Musíme přestat přemýšlet o nebi a pekle jako o fyzických  místech.“ Je to proto, že vy a já jsme zachyceni v časoprostoru, a je to jediný způsob, jak umíme uvažovat. Jak papež sám říkal:„Nebe a peklo jsou především stavy vědomí, stavy existence nebo neexistence.“ Když jste připojeni na Boží život tak, jak jsem to tady ukazoval, pak jste v nebi. Není to ani tak budoucí život, je to věčný život! Všimněte si toho rozdílu. Věčný život už začíná teď. Ježíš nám přišel slíbit život věčný, zatímco my jsme si z toho udělali život budoucí. Nepopírám budoucí život, ale když se začneme pouštět do rozhodování, kdo je v kterém místě, vede to vždy k tomu, že vítězí ego a snaží se rozhodovat, kdo bude v pekle a kdo v nebi, v očistci.  To ale není náš problém, to nestojí ani za okamžik vašich starostí. Říkáme tomu výlet do hlavy, a většinou se tím zabývají lidé, kteří se snaží ovládat druhé. Jde tu o to, že odmítají, nepotřebují vědět.

 

3. Chtěl bych se zeptat, jestli je pro kontemplaci ku prospěchu přenést vědomí z hlavy do středu těla?


Ano, to je dobré. Jakýkoliv způsob jak přenést vědomí jinam, než jsou nejsvrchnější tři palce vašeho těla. Pýcha lidstva spočívá v tom, že jsme příliš  moc zdůrazňovali, že jen tady toto je vědomí. Sliboval jsem vám, že při nějaké příležitosti vám řeknu o výzkumu mozku. Je to velice zajímavá záležitost. Nejsem vědec, takže to nebudu říkat odborně správně. Věřte tomu nebo ne, ale máte pět různých mozků. Čtyři z nich jsou umístěny tam nahoře, a v současné době probíhá vědecký výzkum, který ukazuje, že máme pátý mozek, umístěný do srdce. V naší zemi o tom vychází mnoho knih, ale předpokládám, že vám toto moc důvěry nepřidá. Jak se k tomu došlo? To bylo tak: když se začaly dělat transplantace srdce, byl objeven zajímavý jev. Jeden z příběhů jsem četl opravdu detailně:

Jistý člověk dostal nové srdce, a najednou se u něho objevil zájem hrát golf; přitom jeho žena říkala, že se o golf dosud nikdy nezajímal. Zjistili, že dárce toho srdce byl golfový odborník. Zkoumali tedy celou řadu lidí s transplantovaným srdcem a zdálo se, že právě ty věci, jimiž byl dárce nadšený, byly lokalizovány v srdci. Takže všechna ta hudba a poezie o srdci, o tom, že srdce „ví“, je asi pravdivá. Říkají, že to tam probíhá na třech úrovních, - hormonálně, neurologicky a elektromagneticky - že tady v srdci je skutečně vědomí. Masážní terapeuti vám řeknou, že součástí vědomí je nejspíše celé tělo. Říkají, že když se dotknou lidí v určitých bodech, začnou  jejich klienti plakat. Zdá se, že tělo v sobě drží  vzpomínky. To, co vám říkám, je sporné, ale to hlavní, co chci sdělit, je, že vědomí je větší než tohle[32].

A zdá se, že uzdravující síla vědomí je daleko silněji lokalizovaná v srdci a v těle než v mozku. K tomu  nalezneme nápovědu v tom, že když Ježíš někoho uzdravuje, fyzicky se jej dotýká. Máme teď k dispozici tzv. kilianovskou   fotografii. Dělají se fotografie lidí, kteří mají v sobě hodně lásky a pokoje, a dá se i fotograficky zjistit, že z nich vychází světlo. Takže všechno, co se říká o svatozáři kolem svatých, modernějším výrazem označované jako aura, má své založení.  Podobně lze fotografovat i nenávistné lidi, a zdá se, že je kolem nich modrá čára, která vtahuje energii dovnitř. Určitě jste byli s nějakými lidmi, o kterých jste cítili, že  z vás jakoby vytahují energii, takže se vám skoro chtělo utéct. Na druhé straně  jsou jiní lidé, s kterými být chcete, protože „z nich něco vychází“. Nemělo by vám to znít divně. Jestliže Bůh a život jsou jedno, pak toto by se mělo ukazovat  na všech úrovních našich zkušeností. Jinými slovy vám říkám, že si nemůžete  dovolit být negativní nebo nenávistní. Zabíjíte tím nejenom sebe, ale i lidi kolem vás. Jsme sociálně nakažliví, sdělujeme si navzájem život i smrt.

 

4. Hovořil jste o lásce k nepřátelům a o tom, že v  kontemplativní mysli je máme milovat. To ale asi nemůže být jediný vztah, který k nepřátelům můžeme mít. Též z praktických důvodů se musíme nějakým způsobem bránit a bojovat s lidmi, kteří nám házejí klacky pod nohy. Jakým způsobem spojit tyto dvě činnosti, lásku k nepřátelům i odpor k nim?


Proti zlu si musíte vybudovat hranice. Není to tak, že byste si měli lehnout a dělat mrtvého brouka. Člověk, který ví, že je život a světlo, nedovolí, aby ho temnota přemohla. Takže milovat svého nepřítele, to neznamená ho mít rád tím způsobem, aby se ti líbil. Znamená to jenom to, že mu přejete jen dobro, že jeho směrem nevysíláte další negativní energii. U neurotických nebo velmi jedovatých lidí musíte vztyčit jasné hranice, aby vás nebo vaši rodinu nemohli zraňovat. Navzdory svému chování v sobě stále nesou Boží obraz,  a to musíte respektovat. Uvedu snad nejextrémnější příklad : Bin Ládin a Saddam Husajn jsou obrazy Boží. Vaše politiky to vystraší (rozhodně to straší americké politiky), ale pro věřícího je to objektivně pravda. Možná proto se bojíme evangelia, že nechceme mít takové univerzální vidění. To nám rozbíjí všechny naše politické hranice. Neříkám, že bychom měli dovolit Bin Ládinovi a Husajnovi, aby ubližovali jiným lidem. Myslím, že musejí být uzavřeni, omezeni. Ale první reakce věřícího člověka nesmí být to, že proti zlu se postavíme tak, že ho odstraníme. Zlo nikdy neodstraníme. To by nás vedlo k úplně jinému vojenskému a politickému pohledu na svět. Víc o tom píšu v knize „Naděje proti temnotě“, která, až se najde překladatel, vyjde i česky.

 

5. V okamžiku, kdy by člověk přijal to, co bylo řečeno, a chtěl by být průtokem Boží milosti a Boží lásky, začne nutně narážet na hranice sama sebe; začne to vyvolávat ego, když se pod tlakem, který na ně bude vyvíjen,  bude bránit tím, že bude vyvolávat negativní reakce a negativní energii. Co s touto energií dělat, jak ji přetransformovat, abych svým blízkým neubližoval? Vždyť nežiji jako ve vzduchoprázdnu a lidi kolem mě velmi citlivě vnímají to, jak se cítím, a já jim pak ubližuji. Chtěl bych proto vědět, jaká by tu pomohla  technika nebo jakým způsobem mám tu negativní energii odčerpat.

Máte pravdu, ego umí říkat jenom ne, zatímco onen tok umí říkat jen ano – takže, když se začnete učit důvěřovat a říkat ano (říkáme, že ego je mistr převleku), použije všechny myslitelné prostředky k tomu, aby se vrátilo zase do svojí centrální úlohy, do své negativity. Nejobvyklejší způsob je, že  ego začne být náramně náboženské a morálně nadřazené, aby to odstranilo ve jménu náboženství. Bude se snažit vypadat morálně o úroveň výš, aby mohlo porazit to druhé. Proto učení o milosti nikdy v církvi pořádně neprorazilo, protože ho přebíjíme pořád takovým tím ´napřed musíš poslouchat přikázání a potom dostaneš milost´. V tom je ten odpor vůči toku milosti. Je to strašně těžké proti tomu argumentovat, protože to vypadá tak morálně. Proto farizeové vždycky obviňují Ježíše, že je hříšník. Oni nemohou tuto svobodu vydržet. Jeho svoboda od Zákona pro ně představuje velké nebezpečí. Takže máte pravdu, když to očekáváte, ale primárně to hlídejte sám v sobě. Stane se totiž, že si sám řeknete, že je to příliš dobré, než aby to byla pravda, že by mě Bůh miloval jen tak zadarmo;  ´to přece musí být obtížnější´. A tak hry vaší mysli začnou odporovat evangeliu.

Jediné, co víte, je, že jste zklamali, a to velmi často. Když pak to selhání vezmu, odevzdám svou chybu Bohu; Bůh mě nikdy nezavrhne, ale miluje mě ještě hlouběji. Proměňujeme se díky lásce. Neměníme se díky tomu, že jsme ohroženi. Po staletí jsme vyhrožovali katolíkům pekelným ohněm. Vždycky říkám, že jestli chci, aby mi ukradli peněženku, pojedu do nějaké katolické země. Je to právě v Itálii a na Filipínách, kde mě vždycky okradou; přitom tam všechny vychovávali k tomu, že krást se nemá. Celý měsíc leden jsem učil v Indii, chodil jsem celý měsíc mezi hinduisty a muslimy, chodil jsem všude a zacházeli se mnou velmi zdvořile - jim nikdo peklem nehrozil. Nechci z toho dělat karikaturu, ale co chci říct, je, že Bůh vás k sobě nikdy nebude volat pomocí vyhrožování.

 

6. Pokud jsem správně pochopil, děje se v podstatě úplně základní modlitba nebo rozhovor s Bohem v tichu, takže vlastně všechny naše naučené modlitby, které pečlivě odříkáváme nahlas nebo v duchu, by neměly vlastně smysl, ježto by se odehrávaly v našem egu, totiž vlastně v tom falešném egu. Taková klasicky poctivě odříkávaná modlitba, by pak neměla význam?


Ne, je to přesně opačně. S tím tichem nebo po tom tichu se teď mohu vrátit k Otčenáši a ke Zdrávas Maria a dovedu to správně ocenit. Teď je to ukotveno v nějakém druhu vnitřní zkušenosti. Problém je v tom, že byla příliš zdůrazňována společenská modlitba. Ale společenskou modlitbu pořád potřebujeme. V Ježíšově učení vidím rovnováhu, když říká: „Jděte do své komůrky a zavřete dveře[33].“ „Proč blábolíte mnoha slovy jako pohani, Bůh ví předem, co chcete, co potřebujete, nemusíte mu to pořád říkat.“ Takže se zdá, že vyučuje modlitbu v tichosti. A pak na jiném místě nám říká, že máme Boha prosit za své potřeby[34]. Abych byl tedy konkrétnější, říkám, že je místo pro modlitbu mlčení i pro modlitbu slovy. Nikdo nás ale moc neučil modlitbu mlčení, chci ji tu proto zdůraznit.


 

◙ ◙ ◙

 

 

Až se vrátíte do skupinky,  ať se každý z vás podělí se svou skupinkou o to, co vás tady buďto nejvíc nadchlo, nebo to, čemu jste sami nejvíc odporovali. Je ovšem v pořádku, že odporujete. Vím, že jsem říkal mnoho divných a odstrašujících věcí. Většinou je v tom pro vás nějaké sdělení. Takže se prostě jen o tu věc, která vás nejvíc nadchla nebo nejvíc vyděsila, podělte.

Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte klidní a vězte, že já jsem.
Buďte klidní a vězte.
Buďte klidní.
Buďte.

 

Přednáška č. 5 – Richard Rohr – Křižanov 2003

Dnes je svátek svatého Kříže a jsme shromážděni ve vesnici Křižanov, jakoby ve vsi kříže. Zdá se, že bych měl ještě víc mluvit o kříži. Papír, který máte před sebou, je jen konec knížky “Všechno má své místo“. A než s tím začneme, chtěl bych říci ještě jednu věc. Láska není  něco, co objevíte. Láska je něco, co jste - láska je vaše pravé já. A trvá nám celý život, abychom objevili,  čím už jsme. Láska není něco v dálce před vámi, je to místo uvnitř vás. My neumíme milovat Boha. Je to Bůh v nás, který miluje Boha. Bůh je ve vás už teď přítomen, a to ve vztahu lásky k Bohu. A jediné, co k tomu můžete přičinit, je,  k tomu svolit, položit v to svou důvěru a v radosti tento vztah zakoušet – a to právě teď. Neočekávejte, že budoucnost bude jiná než přítomnost. Jestliže toto nepochopíte nyní, nepochopíte to ani později. Takže bude lépe, když vám to dojde teď: budoucnost pak bude ještě lepší než současnost, neboť čím více do tohoto sídla lásky v našem nitru směřujeme, čím větší důvěru v ni klademe, tím více v nás vztah lásky vítězí, přebývá.

Duchovní cesta je opravdu takto jednoduchá. Je ale velice obtížné jednoduché věci předkládat a učit. Jsme už navyklí všechny věci  komplikovat, a jsme skoro zklamaní, když něco není komplikované. Bůh se dal natolik k dispozici, že už ho nemůžeme vidět. Tak jako nemůžete vidět vzduch a berete ho jako samozřejmost. V každém okamžiku ho vdechujete a vůbec si neuvědomujete, že jste jím neustále obklopeni. A s tím se podívejte na ten papír před vámi. Boha lze najít ve všech věcech. Kříž ukazuje, že nejvíce ho můžeme nalézat v bolestivých, tragických věcech - přesně tam, kde jsme Boha neočekávali. Je to jako Boží skrýš. Říká se, že ukřižování byla nejhorší věc v lidských dějinách. My ale nazýváme tuto nejhorší věc nejlepší.

To proto, aby se na této zemi už nemohlo stát nic, o čem bychom mohli říct, že se to už nedá změnit, převrátit. V popisu práce Boha je proměňovat naše ukřižování  ve vzkříšení. Cokoliv my zničíme, je Bůh schopen vzkřísit. Lidská existence není ani dokonale existenční ani dokonale chaotická. Lidský život má schéma kříže: je to srážka protikladných sil. My sami jsme tou srážkou, a proto sami sebe prožíváme jako protiklady. Pavel o tom píše v 7. kapitole Římanům, kde sám sebe nenávidí, když říká: „Říkám jednu věc, ale dělám jinou[35]. Jednu věc říkám a cítím jinou, „kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“

Cena, kterou za tyto protiklady platíme, je vždycky nějakým druhem ukřižování. Jak jsem vám říkal: Ježíš se stal problémem[36], stal se tím, co my skutečně děláme. Stal se obětí, abychom sami přestali oběti přinášet[37]. K tomu, abychom přiměli Boha nás milovat, není potřeba nic obětovat. Bůh není postavou, kterou bychom si oblíbili, není ani někým, koho bychom se  báli,  kdo by to s námi sotva tak vydržel nebo nám i odporoval.

Máme důkazy, že na všech kontinentech existovaly oběti. Byli tam lidské oběti – obětování nestaršího syna nebo panenské dcery, aby se onen zlý rozzlobený bůh potěšil. Abrahámův příběh ukazuje, že časem jsme to změkčili a obětujeme namísto lidí zvířata. Důvodem, proč mohu ten příběh o Abrahamovi vyprávět, je, že dříve otcové skutečně své syny jako oběť bohu obětovali. V Ježíšově době souviselo devadesát procent ekonomiky města Jeruzalém se zabíjením zvířat. Ve sváteční dny se zabíjelo tisíce beránků, býků a koz. Dnes si myslíme, že jsme se něčeho takového zbavili. Zatím jsme si ale takové obětní náboženství přetransformovali někam jinam.

Většina lidí si teď myslí, že musí obětovat sama sebe, a myslí si, že Bůh je šťastný, jenom tehdy, když my jsme nešťastní. To není poselstvím kříže. Proto se říká, že kříž je jedna věčná a konečná[38] oběť. My ale přesto pořád obětujeme. Bůh ale říká, že právě toto dělat nemusíte: „nemusíte nic zabíjet, aby jste mi udělali radost“. Nemusíte přinášet oběti, já budu Oběť tak, abyste vy jste obětovat nemuseli. Většina lidských dějin tak vypadala, byl tu takový přístup: abychom se k Bohu dostali, musíme prolít krev. V Ježíši se nám sděluje, že Bůh naopak sám prolévá krev, aby se dostal k nám. Veškerá iniciativa a oběť je na Boží straně. Bůh se dal cele k dispozici, v každém okamžiku, na každém místě. A jsou to jenom místa bolesti, které nás donutí prorazit. Křesťané říkají tomuto vzorci paschální tajemství:  skutečný život přichází jen skrz cesty smrti

Ale není tomu tak, že byste sami sebe zabíjeli. Jde o to, abyste opouštěli to, co beztak nepotřebujete, své falešné já, které je sice iluzí, ale většina lidí se naučila si této iluze užívat. Myslí si, že  falešné já je to jediné, co mají. Takže, když uvidíte tragické okamžiky života, nebuďte překvapeni nebo pohoršeni. Dělejte, co můžete, pro to, abyste se dostali jinam, abyste byli „vesmírem“. Pamatujte si tu spojitost českých slov mír (pokoj) a vesmír, a když jste úplně v pokoji (v míru), pak budete schopni šířit pokoj  i mimo sebe. Můžete vést druhé lidi jenom tak daleko, kam jste došli sami. Proměnění lidé proměňují jiné lidi jenom tím, že jsou tím, čím jsou. Nemá to nic společného s tím být knězem. Dokonce i kněz, který žije z falešného já, udělá víc škody než užitku, zatímco člověk, který pracuje s kladivem a pilou, ale z vlastního já, udělá tady na zemi mnoho dobrého. Nezáleží na tom, co děláte, ale kdo je ten, kdo to dělá.

Základní náboženskou otázkou vždycky je: ´kdo jste?´.  Každého dne se o tom budete muset přesvědčovat. Každé ráno se podíváte do zrcadla a řeknete si: „Kdo jsem?“ A já chci, abyste si řekli: jsem milovaný syn Boží. A jestli dokážete z této důstojnosti žít, a jestli dokážete z této důstojnosti jednat, pak budete jiné lidi proměňovat a změníte svět. Jediné, co Bůh potřebuje, jsou obrazy.

Druhá kapitola Geneze říká: Bůh nežije pro otroky, nežije pro lidi, kteří chodí do kostela. Jediné, co Bůh chce, je vytvořit si obrazy[39] tady na zemi. A pokud tady nějaké obrazy jsou, pak Bůh se dokáže do tohoto světa vlomit. Stalo se však to, že jsme ten posvátný obraz, který je ve všech věcech, zapřeli a rozbili. Když ho nevidíme sami v sobě, tak ho nemůžeme vidět ani v ostatních věcech. Zase si vzpomeňte na princip podobnosti, o kterém jsem říkal, že jen láska dokáže vidět lásku. Vaším úkolem je  být láskou - což už jste. Láska není především cit. Je to rozhodnutí. A v tomto případě je to jako vzdání se nebo důvěra. Proto tomu říkáme víra, protože nemůžete uvěřit tomu, že vy, obyčejní lidé, můžete být syny Božími. Vždycky to bude skok víry. Vždycky to budeme vnímat, jako opuštění nějakých důkazů proti. Když pak bude Bůh nějaké obrazy tady na zemi mít, bude se Boží dílo konat. To neznamená, že vy půjdete do nebe, a druzí ne. Bůh k sobě volá všechny a všechno. Zdá se, že potřebuje něco jako jádro. Říká tomu kvas. A dokud aspoň někteří z vás nevěříte lži, postačí to k tomu, aby se dějinám zabránilo, abychom sami sebe zničili.

Pamatujete se na Abrahámův příběh, kde šla řeč o tom, že postačí deset spravedlivých mužů. Vy jste těch deset spravedlivých mužů[40]. Neznamená to, že bychom měli ostatní předělávat tak, aby nám byli podobní. O to vůbec nejde. To by nás dostalo jen do imperialistického náboženství, kde bychom pouze museli s někým soutěžit a dokazovat, že máme pravdu. Z nikoho jiného nemusíte dělat křesťana. Postačí, když sám budete křesťanem. A potom necháte Boha, aby si s tím naložil, jak chce. Když jsem byl v Kalkatě, říkaly mi sestry, že pokud vědí, nikdy Matka Tereza nesnažila z někoho udělat křesťana. Pro konzervativní katolíky to je velmi šokující. Ona říkala: „Moje práce není slovy mluvit o Ježíšovi, moje práce je být Ježíš.“ Cenou za to být Ježíšem je kříž. To proto, že to pociťujeme tak, jako bychom se vzdávali své moci a důležitosti. Musíte prostě jenom přiznat, že jste, kdo jste, a to vám bude připadat strašně malé a nedůležité. I vaše práce, ať je jakákoliv, vám bude připadat malá a nedůležitá.
 
Jedna věc, která se mi v Čechách líbí, je to, že cítím, že mnozí z vás jsou mnohem skromnější, než jsme zvyklí z Ameriky nebo i z Anglie. Vy jste nikdy nebyli impérium, tak jako si to o sobě  myslíme my, a je to k vaší výhodě. Možná nebudete potřebovat tak velké ukřižování jako my. Mnoho lidí na této zemi se cítí mnohem důležitější, než jsou. Vy teď svou důležitost na té jediné úrovni, která je podstatná, znáte. Nikdo Vám ji nemůže vzít, ani vám ji nemůže dát - protože už ji máte. To jediné, co po vás Bůh může chtít, je to, čím už opravdu jste. Ne vaše zidealizované já, ne hrdinské já, ne vaše obětované já, ale vaše obyčejné já.

Myslím, že většina z vás má děti. Ze zkušenosti znáte, jak děti, když se učí kreslit, vám nakreslí nějaký obrázek, pak přijdou a řeknou: „Tatí, podívej se na můj obrázek!“ Vy víte, že to není velké umění, ale jste šťastni. Co totiž je na tom skvělého, je to, že to chtějí dát právě vám - jejich touha se spojit. A zvednete svoje malé dítě,  děkujete mu a říkáte: „To je ale pěkné, děkuji ti, děkuji.“  Právě toto děláme s Bohem i my. Držíme svůj obrázek vzhůru a říkáme mu: „Tatí, tady to je.“ A Bohu nevadí, že to není dokonalý obrázek, žádný obrázek není dokonalý. Není to dokonalost daru, která je tu důležitá, důležitá je touha dát ten dar. K tomu, abyste ten načmáraný obrázek darovali, je vždycky  zapotřebí  pokory, protože  to pociťujete, jako kdyby to nebylo nic. Zde právě nastupuje vaše aktivní víra. Je to postoj, který z nějakého důvodu Boží srdce těší.

Právě to se děje, když třeba nějaký strom je tím, čím je. Ten strom se nerozčiluje, že není ptákem, prostě vzdává Bohu slávu tím, čím je, a tak to i přijímá. Třeba nemá dokonalý tvar, jsou na něm mrtvé větve, a celý za pár roků odumře. Co však je důležité, je, že ten strom byl Bohem vyvolen, aby existoval. Stejně Bůh vyvolil i vás k tomu, abyste existovali - tady a teď. Vaše vyvolenost Bohem se vždy znova opakuje: jestliže budete další vteřinu dýchat, znamená to pro vás opět nové vyvolení. Jestliže jste se znovu nadechli, tak vás Bůh opět vyvolil. Jediným důvodem, proč pokračujete v existenci je, že Bůh chce, abyste existovali. Všechno má své místo, všechno je využito. A Bůh bude schopen použít vás jako vyhovující nástroje, protože teď víte, kdo jste.


 

 

◙ ◙ ◙

 

Diskuse

1. Na začátku druhého odstavce píšete, že Boha lze najít ve všech věcech, zvláště pak v těch bolestných, tragických a  hříšných. Podle mně to ale znamená, že pokud chceme nacházet Boha, musíme vyhledávat bolest, tragiku a hříšnost, a to odmítám.

To jste naprosto nepochopil. Neříkám, že to máte vyhledávat, říkám, že se něco takového   stane v každém případě, a až se to stane, je lépe, když jste připraven se z toho učit. Ukřižování Ježíše bylo též hříšné, tragické a bolestné. Kdybyste tam však stál a říkal ´já to odmítám přijmout´, neprožil byste vykoupení. Tohle myšlení vychází z vaší logické mysli, nikoli  z duchovní.

 

2. Řekl jste, že umírání nebo kříž, který je tu pro nás, v mnoha případech znamená, že se musíme vzdát svých iluzí, svého malého já, toho, co ve skutečnosti není reálné; ale člověk se někdy může setkat s utrpením, o kterém nemůžete říct, že neexistuje. Díváte se na to, jak vám umírá dítě, jak ubližují vaší rodině, spoustu lidí musí utíkat, běží o život, na tom přece není nic iluzivního, nic nereálného?

Jistě neříkáme, že veškeré utrpení je iluzí, to by byl spíše buddhismus než křesťanství. Křesťanství připouští, že existuje opravdové nebo i nespravedlivé utrpení. Ježíš sám byl zabit nespravedlivě. Měl všechny důvody k tomu, aby říkal ´tohle není fér, tohle není správné´. Říkám jen to, že Bůh je schopen takové události využít k tomu, aby přinesl větší dobro - pokud s tím souhlasíte. Ty samé události vás ovšem mohou dovést k hořkosti a ke vzteku. Většinou to pak trvá dlouho, než se ve vás odehraje ona chemická reakce proměny.  K tomu  se nedochází logicky, ale duchovně.

Máte-li v to totiž uvěřit, budete to vždy pociťovat jako kapitulaci, či sebevzdání.. V tom  je skutečná povaha ukřižování, nejde o utrpení samotné, ale o důvěru, že to utrpení může mít svůj význam. Vaše logická mysl bude ovšem proti tomu na každém kroku bojovat. Neznám  žádný důvod pro utrpení, který by mysl uspokojil. Většinou v okamžicích, kdy mysl a vůle nám selžou, se nám podaří prorazit. Vyslovil jste ale velice důležitý výrok, který bych chtěl podpořit, a ten zní: nezapírejte realitu utrpení.

Jediné, co k tomu potřebujeme dodat, je, že to utrpení může mít transcendentální význam. Chci říci, že Bůh všechny tyto věci používá. Ani nevím ani nepředpokládám, že to působí Bůh, příčinou je tok dějin. Beztak všechno umírá, a je jen otázka kdy. Pro nás je ovšem obtížné přijmout ten princip netrvalosti, že všechno jednou umírá .

 

3. Řekl jste, že všechno má nějaký význam  - cokoliv, co se nám stane, zejména tragické věci. Jak se ptát, abychom ten význam zjistili. Je nějaká cesta, jak to zjistit?

Pamatujte si, že jsem říkal, že cokoliv, co dokážete přijmout na sto procent, vás může obrátit. V těchto dnech jsme třeba cvičili, jak na sto procent přijmout skutečnost stromu. Vaše modlitební praxe vás připravuje na vaši životní praxi. Jak jsem vám říkal: učte se rozpoznávat, jak hluboký máte v sobě rozpor, máte-li každý svůj okamžik přijmout.  Když vám mysl říká „to je ´blbý´, tady nechci být, to pro mě nic neznamená“, je to váš vnitřní odpor proti tomu okamžiku. Ukazuje to, v jaké míře jste přítomni, takže namísto toho jste třeba  někde zcela jinde, než abyste byli přítomni tady a teď. Samotný ten úkon vzdání se tomu okamžiku z nějakého důvodu nachází význam toho okamžiku. Proč tomu tak je, tomu sám nerozumím.

Právě onen odpor, který běžně ve své mysli máte, je tím, co ve vás ten význam odmítá najít. Takže moje odpověď je: Jděte teď víc do hloubky, a až ve vašem životě nastanou tragické věci, budete možná připraveni. Uvědomte  si, že jak modlitba  Mariina, tak Ježíšova jsou vlastně jednou stejnou modlitbou. Obě říkají: ne má vůle, ale tvá vůle se staň[41]. To je esence toho, čemu říkám křižování. Vaše malé já toto nedokáže, dokáže to jen vaše velké já. My nemáme odvahu ani správné vidění, abychom tímto způsobem věřili.

 

4. Znamená to tedy, že nemáme možnost to poznat? Když si najdeme jakoukoliv odpověď, je to dobře právě proto, abychom neztráceli čas tím, že to nemůžeme poznat. Jde tu o podobný důvod jako u Joba?

To druhé by mohla být pravda. Mám na mysli, že jakákoliv odpověď je dobrá, abychom neztráceli čas. Nechci, abyste si mysleli, že žádná odpověď neexistuje, ale ve svém celku obnáší věc ještě více: jde o to, že mysl se přestane prát a už nepožaduje odpověď, protože ta otázka je již zarámována v jiném, širším rámci. A v takovém rámci jsou už věci v pořádku - přestože tam stále ještě mohou být slzy a zklamání.

 

5. Bůh mě přijímá, aniž by ode mne čekal oběť, a jde o to, abych to přijal, tomu rozumím. Ale nerozumím tomu všemu následování Krista, který je sám obětí!

Jde tady o sémantiku, o to, jakým způsobem pojem oběť používáme. Já ho používám velmi odborným způsobem. Je to sebevzdání s cílem následovat Krista. Není tomu tak, že Bůh by měl radost, když sami sebe budete negovat. Přiznávám ovšem, že na psychologické úrovni se to jako negace pociťuje. Když to pak lidé jako cestu negace pojmou, většina se jich nedostane dál, a v upřímnosti se z nich stanou negativní lidé. Projevuje se to pak oním kyselým výrazem tváří, které vidíte v kostele. Někdy není moc zábavné být knězem, protože se musíte na ty nešťastné tváře dívat a pozorujete, že tito lidé jsou tam přítomni s  pasivní agresivitou. Můžete poznat, že v jejich přítomnosti je odpor a váhavost. Chci říci, že tato spiritualita oběti se stejně nakonec obrací zpět proti tomu člověku a beztak nefunguje.

Ostatně každá velká spiritualita spočívá ve svobodě opouštět věci. Bůh vás vede do místa svobody, kde je skoro příjemné věci opouštět, protože už víte, že to či ono nepotřebujete. V lidském životě bývají jedno nebo dvě období, kdy se vám zdá, že opravdu podstatnou část sama sebe pouštíte pryč. Tak to muselo být při odsouzení Ježíše na kříž, když mu bylo teprve 30 let a on teprve začínal, měl málo opravdového úspěchu - a už mu vše bylo vzato. V Ježíšově lidství se vše muselo bouřit: tohle by se dít nemělo, tohle není dobré, není to spravedlivé. Tak chápeme přijetí kříže na sebe.

Na  jiné úrovni chápu, jak se vyjadřujete o oběti. Sám používám výraz oběť ve velice specializovaném významu, totiž ve smyslu negativní orientace náboženství. Jde přesně o ten způsob, jak to slovo používá Ježíš, když odkazuje farizeje, aby se naučili významu slov ´milosrdenství chci, a ne oběti[42]´. Tak tomu je ve všech evangeliích. Ježíš se snaží přeměnit náboženství obětí na náboženství milosrdenství. Je to jemný rozdíl, ale podle mne velmi důležitý. Náboženství oběti, tak jak ho vidím, vytváří velice zatrpklé a váhavé křesťany. I když dávají peníze chudým, je vám jasné, že to dělají proto, aby jednou dostali místo v nebi, a ne proto, že mají dost svobody k tomu, aby se s těmi penězi rozloučili. Všechny vaše oběti se tak stanou egoistickými: Já to musím udělat proto, abych později dostal odměnu. V takovém náboženství není žádná svoboda ani žádná radost.

 

6. V úvahách o  mužské spiritualitě mě velmi zaujal obraz muže jako rytíře, jehož posláním je  - pokud je třeba - bránit se proti násilí silou. Z některých výroků jsem měl dojem, jako by samotná existence zbraně byla něco špatného. Je tedy možné je v odůvodněných případech použít k obraně proti násilí sílu?

V našem centru máme na toto téma celý kurz. A když jste se zmínil o rytířovi, tedy  tím začnu. Připomínám, jak jsme tu před dvěma lety mluvili o archetypech. Jde tu o archetyp válečníka. Pokud se pro válečníka nenajde dobré jméno, o což ty se snažíš, pak vždycky převládne zlý válečník. Řekl bych, že naivní podoby pacifismu odmítají to dobré jméno válečníka přijmout. Věřím, že zlu se musí odporovat.

Ano, ale  je rozdíl mezi tímto, a mezi tím, když dovolíte militarismu, aby zcela definoval vaši ekonomiku, a ještě víc, než to, aby definoval vaši duši. Jestliže dobrý válečník není vzdělán, pak špatný válečník přebírá dominantní postavení v celé kultuře. To jsme v minulém století viděli v Německu a dnes to vidíme v naší zemi, kde náš vojenský rozpočet svým objemem přesahuje celou ekonomiku jednoho sta zemí dohromady. Ve jménu odporu vůči zlu vytváříme deset jiných zel. Naše ekonomika bude v dalších generacích zkrachovalá. Už dnes se ruší programy péče o chudé. Můžeme bojovat proti zlu v Iráku, ale v Americe si vytváříme mnoho jiného zla.

Říkám, že je to mentalita militarismu, která je zlá. Když se to stane všeobecnou  mentalitou, převezme to vládu. Nicméně  věřím, že hrubá síla rozumí pouze hrubé síle, a  že zlu se musí odporovat. Dosud jsme nedokázali celý prostor nenásilí otevřít, protože naše první odpověď na násilí je vždy násilná. Je mnoho  možností někde uprostřed, a ve většině případů se o nich ani neuvažovalo. Byli to pouze lidé jako Gándhí a Martin Luther King, kteří v této věci brali Ježíšovo učení vážně. Gándhí říkal velmi správně, že všechna náboženství na světě vědí, že Ježíš učil nenásilí, kromě křesťanství. Každý, kdo čte Ježíšův život, ví, že Ježíš toto říkal. Jenže křesťanství namísto toho, aby Ježíše následovalo, ho uctívá. Horské kázání bylo v církevních dokumentech po dobu 2000 let téměř úplně ignorováno, protože z toho nedokážeme udělat žádné dogmatické výroky. Říká nám, abychom se změnili. To není  způsob, jak měnit jiné, je to způsob, jak měnit sama sebe. Kdykoliv Ježíš tímto způsobem mluví, ignorujeme ho. Položená otázka je proto správná a potřebná, protože v tomto jsme ani nebyli vyučováni. Samotným důvodem k založení centra v Albuquerque bylo, jak učit aktivisty, aby bojovali v záležitostech sociální spravedlivosti, ovšem z pozice  míru a kontemplace. Je škoda, že jsme neměli dostatečnou příležitost mluvit o teologii osvobození a podobných věcech.

 

7. Měl bych otázku, kterou už několik let chci někomu položit. Richard mluvil o Abrahámovi, o jeho světě, o oběti, o míru. Osobností, která se na úsvitu našich dějin  objevuje, je Melchizedech, který je nazýván králem míru, a dokonce je zmiňován v liturgii „přijmi tuto oběť jako oběť kněze Melchizedecha“. Dokonce Ježíš bývá nazýván knězem podle řádu Melchizedechova. Vůbec nevím, co to znamená.

Jednou jsem o tom v Americe napsal článek, který byl zveřejněn.  Citoval jsem tam nějaké pasáže z listu Židům[43], kde byla snaha popisovat Melchizedecha jako původce proměny. Postava Melchizedecha tam poukazuje na věci na způsob ´není to takhle, je to jinak´, což  je vlastně tím, co při liturgii prožíváme s chlebem a vínem. Vzpomenete si, že je Melchizedech zobrazován jak nese chléb a víno? Chléb a víno se v nějaké podobě nacházejí ve všech kulturách. Stávají se symbolem hmotného světa, který přijímáme do sebe. Stávají se ale též symbolem toho, že hmotný svět je potřeba proměnit. Podívejme se tedy na pasáže v listu Židům, ty mi v tom nejvíce pomohly. Také se tam říká, že on nebyl knězem podle rodu[44], podle posloupnosti, podobně jako my jsme zvyklí předávat kněžství vkládáním rukou v posloupnosti od apoštolů. Melchizedech je kněz, který není žádným „oficiálním knězem“, je knězem jako někdo z vás. Přichází odnikud. Je to opravdový kněz. Věřím tomu, že každý muž a každá žena, kteří proměňují význam věcí, jsou knězi podle řádu Melchizedechova. Popravdě řečeno, mnozí z nás, kteří jsme kněží, nejsme podle řádu Melchizedechova, protože lidi neproměňujeme. Možná proměňujeme chléb a víno[45], ale ne lidi. Chléb a víno,  jsou jen k tomu, aby sloužili lidem.

To snad je to nejlepší, co jsem si z toho článku zapamatoval.

 

8. Chtěl bych se zeptat, jestli je možné, že se Ježíš znovu inkarnuje a inkarnuje se jako Ježíš s mocí, aby mu nemohlo být ublíženo?

Kdo jsem já, abych říkal, co má Bůh v úmyslu? Ale tím způsobem, jak tu otázku formuluješ, si myslím, že ne. Skutečný význam tkvěl v tom objevit význam moci skrze cesty bezmocnosti. Nemyslím si, že by Ježíš říkal, že síla nebo moc jsou nutně špatná věc. Samotný název pro ducha je v řečtině – síla. Ježíš říká: dávám  vám sílu. Tím však říká, že existuje duchovní síla, která je v konečném důsledku silnější než hmotná síla. Myslím si tedy, že druhé inkarnace nebude třeba. Soudím, že ten paradox už je v Ježíši obsažen, ale jestli nám Bůh nabídne druhou inkarnaci, doufám, že na to budu připraven. Určitě bychom neměli předpokládat, že naše malá mysl tomu všemu rozumí, a myslím, že to je dobrý způsob, jak skončit, protože já tady sedím tak, jako kdyby moje malá mysl to měla všechno vymyšlené. A to vše poté, co vám říkám, abyste své mysli nevěřili. Takže především doufám, že  všechno, co vám říkám, vychází ze svobody nerozumět, nevědět. A doufám, že vy sami si můžete užívat té stejné svobody. Až odtud odejdete, tak mě moc necitujte. Nechte některé z těchto věcí působit, aby se vám dostaly hluboko do nitra. Sami se s nimi perte, modlete se za ně sami, a až se budete cítit, že vás Duch poučil, pak mluvte.

Děkuji vám za vaši trpělivost a pokoru, že jste mě nechali mluvit takto dlouho. Doufám, že přednesené věci, které nebyly pravda nebo nebyly dobré, zapomenete. Můžete je ignorovat. A pokud jsem řekl jednu věc, která byla pravdivá, pak doufám, že je natolik silná, aby změnila váš život, aby vás vedla k Bohu. A jen v něm je váš život. Děkuji.

◙ ◙ ◙

 

 

 

Závěr – Richard Rohr – Křižanov 2003

Když jsme mluvili o kříži, chtěl  bych, abyste vyjádřili svůj vlastní konflikt s křížem. Kříž je od toho, aby ve vás způsobil konflikt, aby vás destabilizoval, není k tomu, aby vás okamžitě uspokojoval. Je to dobré a potřebné napětí. Takže si vzájemně ve skupinách popište, jak vás toto učení obtěžuje a jak vás štve. V podstatě bych chtěl, abyste se jeden s druhým podělili o jeden důležitý konflikt ve vašem životě.

 

 

    

 

POZNÁMKA K PŘEKLADU

Podobně jako u přednášky v Brně, je zde na více místech odvolávka na diagramy, které účastníci drželi v ruce. Proto je třeba uvést diagramy, které do konečné verze budou též vloženy, do souladu s textem. Texty, které se na diagramy odvolávají, jsou i zde zdůrazněny tučně. Někdy jsou tak poznačeny též doprovodné poznámky k diagramům – je třeba uvážit, zda mají v textu zůstat.

Na začátku 3. přednášky je výklad významu znaku na jakémsi tričku, které (snad) R.Rohr měl tehdy na sobě. Je třeba uvážit, zda text ponechat (pak by bylo asi vhodné znak též vytisknout), anebo vypustit. Čtenář, který se setkání přímo nezúčastnil, by nemusel mít jasnou představu. Překlad vyžaduje technickou redakci (úprava odstavců, vložení diagramů apod.)

 



[1]  Mk 1,12 pozn. překl.

[2] Mk 1,13 pozn. překl.

[3] R. Rohr hovoří o pojmu „transformation“, tedy transformace, nicméně nejspíše má na mysli skutečně biblické obrácení (srov. Mk 1,15). což lexikální význam slova též dovoluje – pozn. překl.

[4] Srov. Mt 10,39; Mt 16, 24-25; Lk 14,27; Mk 8,34; Jan 12,24  pozn. překl.

[5] srov. J 12,24 pozn. překl.

[6] srov. J 15,1n pozn. překl.

[7] srov. Jan 14,27 pozn. překl.

[8] míněno soustředění v Křižanově, kde byla přednáška prezentována, pozn. překl

[9] volná citace – srov. Fil 3,5n; pozn. překl.

[10] srov. Mt 21,31 pozn. překl.

[11] Lk 15,11-32 pozn. překl.

[12] Lk18,10n pozn. překl.

[13] Mt 19,30; Mk 10,31; Lk 13,30 pozn. překl.

[14] V dané souvislosti nevystačíme s českým pojmem „přijímání“. K pochopení výkladu je třeba přibrat latinské communio (unio = jednota, sjednocení) – sjednocení kolem stolu Páně, ale též ve společenství církve (srov. komuniální model církve) – pozn. překl.

[15]  Fil 3,7-8 pozn. překl.

[16] 1 Te 5,17 pozn. překl.

[17] Jan 14.9n; Jan 12,45 pozn. překl.

[18] Lk 1,77 pozn. překl.

[19] Př 24,16 pozn. překl.

[20] Není bez zajímavosti etymologická souvislost mezi slovem nadšení a duch (→ Duch sv.), srov. něm. Begeisterung nebo rus. вдохновение (pozn. překl.)

[21]  V souvislosti obrazu Boha v nás je zajímavý výraz pro „vzdělání“ v němčině Bildung a v ruštině образование (obrazovanije) pozn. překl.

[22] Lk 14,16n pozn. překl.

[23] Mt 13,47n pozn. překl.

[24]  Mt 15,26n pozn. překl.

[25]  Ve vydání v nakladatelství Vyšehrad 2003 přeložen název kapitoly „Nech řeku téct“

[26]  Z lat. fanum = svatyně, odtud profánní jako to, co je z (sakrálního) prostoru svatyně vysunuto pozn. překl.

[27]  Ex 3,14 pozn. překl.

[28] Mt 5,44; Lk 6,27 pozn. překl.

[29]  přednášející používá slovo v interpretaci jako „pokoj“ pozn. překl.

[30] René Descartes (Renatus Cartesius) * 1596 La Haye (Touraine),  † 1650 Stockholm pozn. překl.

[31]   Mimochodem, k tomu si přečtěte Římany 8 – poznamenává  Richard.

[32]  horní část hlavy

[33]  Mt 6,6n pozn. překl.

[34]  Mt 7,7; Lk 11,9 pozn. překl.

[35]  Ř 7,15n pozn. překl.

[36] Pavel hovoří přímo o ztotožnění Krista s hříchem – 2 Kor 5,21 pozn. překl.

[37] srov. Žd 9,11n pozn. překl.

[38] „jednou provždy dal svou vlastní krev“ Žd 9,12 pozn. překl.

[39] Gen 1,26 pozn. překl.

[40] Gen 18,32 pozn. překl.

[41]  Lk 1,38; Mk 14,36; Jan 12,27 pozn. překl.

[42]  Mt 9,13 pozn. překl.

[43]  Žd 7 pozn. překl.

[44]  Žd 7, 13 pozn. překl.

[45]  I zde ovšem prvotní role připadá Duchu svatému (srov. epiklese:  „sešli rosu svého Ducha na tyto dary“, „posvěť svým Duchem tyto dary, které před tebe klademe“ atp.) pozn. překl.


Comments