Cesta divokého muže (přednáška)

Cesta divokého muže - Richard Rohr – Praha 2003

Budeme se zabývat duchovní cestou muže. Název  přednášky vychází od názvu mé knihy   „Cesta divokého muže“.

Chci začít s něčím, co bude možná vypadat poněkud nudně. Chci vám ukázat několik statistik, které naznačí, s čím se dnes muži setkávají. Nedávno jsem byl na univerzitě v Kalifornii v knihkupectví. Bylo tam čtyřicet polic s knihami studií o ženách, zatímco tam  byla jen jedna police se studiemi o mužích - byla poloprázdná. Na té škole je celá řada programů k tématu  ženská spiritualita a o sociologie žen. Ženy tyto studijní programy stále naplňují, takže poptávka je stále větší. Není tam ani jediný studijní program o mužích. Takže,  buď o nás není zájem, nebo nestojíme za to, aby se o nás mluvilo… Pokud jde o církev, statistiky za posledních padesát let se změnily takto[1]:

V roce 1952 tvořili muži 47% účastníků liturgie. Do roku  1980 to spadlo na 40% a dnes toto činí 28%. Jestliže to tak půjde dále, ženy v kostele zcela převládnou. V řadě jiných zemích, které navštěvuji, je to ještě mnohem horší. Pamatuji si, jak jsem  při jedné návštěvě Itálie navštívil nedělní ranní mši. Vešel jsem na náměstí, které bylo plné mužů, kteří kouřili a bavili se spolu. Otevřel jsem vrata kostela a celý kostel byl plný žen. Jediným mužem v kostele byl kněz, a ten byl oblečený do šatů. Představil jsem si, že bych byl někým z jiné planety, kdo by chtěl  nahlédnout do tohoto náboženství. Řekl bych si, co je to za divné náboženství, které je pouze pro ženy. Čistě duchovně řečeno – my muži máme nějaký problém…

Dovolte mi ještě pár společenských statistik. Je to opět jen z Ameriky. Jsem si jist, že  pro Českou republiku to není typické. Do zneužívání drog je zapleteno pětkrát víc mužů než žen. Na každou ženu zatčenou pro opilství připadá devět mužů. Osm z deseti lidí zatčených za vážné zločiny, jsou muži. Pravděpodobnost, že budete zavražděni mužem je devětkrát vyšší než u ženy. Pokud byl váš dům zničen žhářstvím, pak je pravděpodobnost devět z deseti, že to udělal muž. V našem vězeňském systému tvoří více než 94%  vězněných  muži. Muži se dožívají v průměru o sedm roků kratšího věku než ženy. V porovnání se svým ženským protějškem trpí mnohem víc chorobami souvisejícími se stresem. Mají pravděpodobnost, že dříve zemřou na všech patnáct hlavních příčin smrti. Přes 80% všech sebevražd zaujímají muži. Ve věkové skupině od 20 do 24 let páchají muži sebevraždu šestkrát častěji než ženy. Muži ve věku nad 85 let páchají sebevraždu čtrnáctkrát častěji než ženy.

 Asi před patnácti lety nám říkali, že chlapci jsou ve školních třídách vždycky favorizováni, že vzdělávací systém byl orientován na chlapce. Ale o patnáct roků později jsou výsledky přesně opačné. Dnes při absolventských oslavách dvě třetiny projevů za absolventy říkají děvčata. Dívky excelují téměř na každé katedře, a to dokonce v mnoha sportech, o kterých se dříve myslelo, že jsou jen pro chlapce. Muž si je stále více svým postavením ve světě nejistý, více než kdy jindy. Před dvěma lety, jsem se zde snažil popsat  dvě rozdílné duchovní cesty - pro muže a pro ženu.  Jasně vidíme, že úlohy pohlaví se velice rychle mění a z nějakých důvodů je to matoucí, zvláště pro muže. Jedinou oblastí, ve které jsem odborník, je samozřejmě spiritualita. Pokouším se vyjádřit příčinu toho, co u tolika mých bratří způsobuje, že ztrácejí základní sebedůvěru - základní vědomí o tom, jak do tohoto světa, do  společnosti zapadají.

Zdá se, že když jim odeberete úlohu vojenskou, sportovní nebo úlohu  v konkurenčním boji, může se stát, že muž přestává vědět jak se realizovat. Je vycvičen a očekává se od něho, že bude soutěžit. Z nějakého důvodu se ovšem zdá, že někteří muži se z této hry stahují, tak jako kdyby tomu odmítali důvěřovat. Z nějaké příčiny se muž příliš zaobírá mocí. Nemyslím to ovšem nutně  v negativním smyslu. Myslím tím, že cítí potřebu nalézt svou moc či  sílu. Potřebuje znát svůj potenciál a své místo. Moc lze kupodivu svěřit jedině mužům, kteří nějakým způsobem prošli cestou bezmocnosti. Přinejmenším se zdá, že takto to světové spirituality říkají. Ukáži Vám několik jednoduchých příběhů, které to ilustrují.

Před pár lety běžel v americké televizi dokument o slonech v Africe. Všichni sloní samci v té části Afriky  z nějakého důvodu zdivočeli. Chovali se způsobem, který u slonů není běžný: bezdůvodně káceli stromy, šlapali na auta a zabíjeli jiná zvířata, což pro slony není typické. Zavolali tedy odborníky, aby zjistili, co je s těmi slony v nepořádku a zjistili, že v tom regionu byli všichni staří samci vyhubeni. Dorůstající „sloní chlapci“ neměli žádné vedení a nikdo je necvičil v tom, jak být slonem. Pomocí helikoptéry tam pak dopravili z jiné části Afriky několik sloních samců. Když  mladí samci začali dupat na auta, začali jim staří samci dávat nějaké zvláštní signály,  troubili, mávali ušima nebo čím a vzpomínám si, že během dvou týdnů se jejich chování zcela změnilo.

Jsme společností, ve které chybí otec. Toto poznání vlastně přišlo s  americkým mužským hnutím v 80. letech. Z nějakého důvodu tady muž nenacházel sebedůvěru, aby předával svou identitu a spiritualitu svým synům nebo dcerám. Zdá se, že je to obrovské selhání ve výchově, téměř jako kdybychom se své úlohy zříkali, protože ji neumíme. Můžete vykonávat úlohu otce pouze tehdy, jestliže jste sami byli otcem. Poprvé, když jsem o tom mluvil v osmdesátých létech, byla moje kniha na toto téma vydána nejdřív v němčině - dokonce dříve než v angličtině. A pamatuji si, jak jsem přijel do Německa, mluvil jsem v dosti velkých kostelech naplněných mladými muži odpředu až dozadu. Po mé promluvě, uprostřed katedrály se postavil jeden mladý muž a řekl: „V první světové válce jsme zabili všechny naše otce. Měli jsme tak hlubokou potřebu otcovské postavy, že jsme nakonec přijali negativní otcovskou postavu. Vím, že vy o tom víte víc než my, protože  jste tím trpěli. Pak přišla druhá světová válka a my jsme opět všechny naše otce zabili.“ Chlapec mi poděkoval, že jsem přišel a řekl, že promlouvám k celému chrámu, plnému synů, kteří vyrůstali bez otců.

A to samozřejmě vytváří  nejenom zmatek kolem jejich mužské síly a identity, ale protože byli často vychováváni samotnými matkami, mají často  zmatený vztah k ženám – jako směs lásky a nenávisti - který vede ke všem podobám domácího násilí a znásilňování. Zdá se, že vztahy mezi pohlavími nějakým způsobem zasahují samo srdce  zdravé společnosti. Když pak obě strany -  muži i ženy - vzájemně neznají  svou sílu a svůj potenciál, když si nedovedeme jeden druhého vážit jako rovnocenného partnera, je celá společnost na mnoha úrovních podkopána. Zdá se, že úlohy pohlaví jsou úplně v základě toho čím jsme.

Ještě jeden příběh z Austrálie. Před několika lety jsem dával velkou mužskou konferenci v jihozápadní části Austrálie. Chtěli pro ni vybrat výrazně symbolické místo, které by k těm mužům promlouvalo. Našli takové starodávné místo zvané „kodžena“. Je to domorodé slovo, které znamená „místo kamenné sekery.“ Domorodá kultura v té části Austrálie držela pohromadě pět tisíc let. Když mladý muž prokázal, že je schopen respektovat komunitu,  že je schopen používat svoji sílu pro společné dobro a  nejen pro sebe, dovedli na toto místo zvané kodžena. Zde mu bylo při velkém obřadu dovoleno, aby si vyrobil svoji kamennou sekyru z pazourku, který se na bocích té skály vyskytoval. Když muž držel kamennou sekyru, bylo to znamení, že je mužem, že již umí se svou silou nakládat, že ví, jak hledat společné dobro namísto svého soukromého dobra.

Říkali, že stačilo pouhých dvacet let, aby tato pětitisíciletá tradice byla zničena. To proto, že angličtí a skotští usedlíci dali kamennou sekyru každému mladíkovi. Mladí muži, když pak dostali moc, kterou si nezasloužili, zneužívali ji. Zdá se, že každý iniciační rituál, který jsem kdy v různých kulturách studoval,  tento fenomén znal. To, co teď nazýváme  iniciačními rituály (a byly tu téměř výlučně zcela jen pro muže), jsou vlastně tím nejstarším systémem duchovního vyučování, který známe. Předcházejí všechny chrámy, synagogy, kostely. Teď o tom píšu knihu; podobnost napříč různými kulturami je  zde úžasná. Jeden autor říká, že to vypadá jako kdyby byl někde ve světě nějaký centrální choreograf, který by říkal Afričanům, Australanům, severoamerickým Indiánům, jak to mají dělat. Zdá se, že ten mladý muž musel být umístěn do mnohem většího světa, jinak by svůj malý soukromý svět bral příliš vážně.

Jak jsem již uvedl, musel být veden cestou bezmocnosti, neboť se předpokládalo, že by jinak moc vždy zneužíval. Když se podíváme na naše dějiny a dějiny církve, potřebuje to mnoho dokazování. Zdá se, že i když zapomeneme na naše vlastní evangelium např. Ježíšovu křížovou cestu, kde Ježíš své učedníky vždy učí o cestě dolů nikoli nahoru, je toto evangelium  vždycky znovu objevováno novými skupinami a společnostmi, které stojí mimo církev. Teď například máme u nás tzv. programy dvanácti stupňů neboli programy anonymních alkoholiků. Řada lidí u nás  říká, že naše kostely jsou více zaplněny ve středu večer v suterénu (kde se nacházejí společenské místnosti), než v neděli ráno v  hlavním kostele. Jak víte, prvním krokem z těch dvanácti stupňů (programy pro alkoholiky) je přiznat si, že jsem bezmocný.

Tam muži a ženy předstupují a vůbec neříkají, jak jsou skvělí a perfektní, či svatí, jak se to v kostelech říká. První věc, kterou tam musíte říct je: „nazdar, já jsem John a jsem alkoholik“. Začíná to vyznáním naší zranitelnosti a naší slabosti. My katolíci bychom měli dělat to samé, když začínáme eucharistii vždy slovy: „Pane, smiluj se“ – „Kriste, smiluj se“.  Jen nevím, jestli jsme tomu tak opravdu věřili, nevím zda opravdu předstupujeme se svými zraněními, a nikoli se  slávou. Je ovšem skvělé, že je tolik mužů v dnešní době ochotno to rozpoznávat a mluvit o tom. Pravděpodobně  bych celou svou  kapacitu mohl vrhnout pouze na  práci s muži, jakkoli je to jen část mé služby.

Jsem rád, že při této přednášce je přítomno tolik žen; často, když mluvím ke smíšené skupině, jako je tato, bývají ženy tím sdělením víc nadšeny než muži. Ženy tuto potřebu rozpoznávají, zatímco my muži si tím nejsme tak jistí. Nejsme si jisti tím, co bychom s tím měli dělat. Cítím to jako požehnání, že jsme právě teď měli krásný víkend v Křižanově se 150 muži a musím říct, že to pro mě bylo skvělé učit a být vyučován českými muži. Zdá se, že mezi vámi je pokora a poctivé hledání a tužba, jež mi dávají velkou naději. Ale mužská spiritualita vám pravděpodobně stále ještě připadá jako divný, nepotřebný pojem. Rozhodně nechci vytvářet dvě rozdělené církve. Ale vím, že muži reagují na různé symboly a rituály jinak než ženy.  V mnoha částech světa muži cítí, ať už mají pravdu nebo ne, že církev je velice ženská. Přesto jsem si jist, že mnohé z mých  sester, přítomných mé přednášce, by tvrdilo opak. Těm se zase zdá, že ta celá věc je řízena muži. Je zajímavá statistika, která říká, že různé služby v církvi, jako je  služba chudým nebo služby ve farnosti, odečteme-li službu kněží a biskupů, jsou z osmdesáti procent vykonávány ženami. Je zřejmé, jsou to právě ženy, které celou tu věc drží pohromadě, zatímco my kněží si za to připisujeme všechny zásluhy. My stojíme vpředu, velice viditelní a děláme rozhodnutí, ale celou tu bázi, která to vše vlastně umožňuje, to vše většinou vytvářejí ženy. Někdy si říkám, že příčinou toho, že kněžství se uchovává jako  záležitost mužů, je to, že si uvědomují, že kdybychom my muži ty vedoucí úlohy neměli,  převzaly by to ženy a dělaly by to lépe. A proto si svoji úlohu kněží držíme. Ale hlavně, co chci říct je, že mnoho  z jazyka a symboliky církve není pro muže přitažlivé.

Teď řeknu něco, co mi připadne líto ve zlaté Praze říkat. V mnoha našich kostelech máme sochu malého děťátka - říká se mu pražské Jezulátko. Dámy ho převlékají každý den nebo na svátky. Připadá mi to jako velmi divné chápání velkého Krista, zdá se mi, že typický muž se nechce vztahovat k Bohu jako k malému dítěti. Takto prezentované náboženství spočívá v převlékání děťátka. Napadne vás, co to má společného s čímkoliv, co Ježíš učil, co společného to má s horským kázáním nebo s Ježíšovým podobenstvím. Muž chce, aby se s ním mluvilo jako s mužem, on chce, aby se s ním vytvářel i vztah jako s mužem. A když se mu náboženství jeví jako sladké a sentimentální,  ztrácí svůj zájem. Vnímá to téměř, jako kdyby ho to kastrovalo. Většina z nás se samozřejmě učila náboženství na klíně matčině. A díky Bohu za naše matky, že nám víru předávali. Přesto ale zjišťujeme, že něco z toho nám mělo být sdělováno našimi otci - v jazyce a souhrnu symbolů, které jsou muži sdělné.

Je možné, že Ježíš si vybral dvanáct mužů proto, aby je vychovával, protože věděl, že jsme to my muži, kdo potřebují iniciaci a vzdělávání. Říká se, že ženy iniciaci nepotřebují, protože ony se už dozvídají o své bezmocnosti již prostřednictvím  svých tělesných procesů. Menstruace, porod a péče o děti je učinily bezmocnými. Jak všechny matky dobře vědí, má dítě po celých dvacet let moc nad matkou, zatímco ve většině patriarchálních kultur měl veškerou moc muž. Žena se učila, jak se o svou moc dělit s dětmi. Musela být tím, co nazýváme týmovým hráčem. Musela se naučit, jak své děti milovat rovným dílem, a samozřejmě dobrý otec se musel naučit totéž. Ale přinejmenším po duchovní stránce se zdá, že ženy měly velmi často náskok. Mnohem přirozeněji chápou zranitelnost, co je to komunita, společenství, bezmocnost, i celou duchovní cestu, kde jde přirozeně o to, jak se spojovat, nikoli předně o to mít pravdu. Bez zranitelnosti muž často ani neví, jak se o svoji bolest podělit.

Jak víme, my muži umíme často jenom odejít do samoty, zavřít dveře a cítit se hrozně. Nevíme, jak o tom mluvit, někdy dokonce pro to  ani nemáme jazyk. A pamatujte si,  sestry a bratři, že veškeré  velké spirituality mají své těžiště v tom, co děláte se svou bolestí. A jestliže vaše spiritualita vám nepomáhá vaši bolest transformovat, pak jediné, co pak můžete dělat, je posílat tuto bolest někam dál. Muži mají tendenci tu bolest posílat sami proti sobě, a proto jsou mnozí z nich tak deprimovaní a tak hněviví.

Při iniciačních obřadech jsme objevili mocnou skutečnost, že totiž mnoho z mužského hněvu je ve skutečnosti převlečený smutek, tzv. nedokončené zranění. A oni to dokonce ani sami nevědí, myslí si, že se zlobí, ale ve skutečnosti jsou smutní. My muži jsme tak mimo kontakt se svými skutečnými pocity tím, že se je snažíme intelektualizovat.  Myslíme si, že se zlobíme. Zažil jsem muže, kteří se mnou hodiny plakali. Jeden muž mi říkal, že když začne plakat, myslí si, že nikdy neskončí. Velkou částí mužské iniciace bylo cosi, čemu říkáme práce s truchlením. Cestoval jsem po Africe a někteří černí muži mě prováděli po místech, kde sami byli iniciováni. Brali mě do jeskyň, kterým říkali jeskyně truchlení. Říkali, že se tam museli naučit plakat. Při práci s muži teď používáme rčení, které pochází od amerických Indiánů: „mladý muž, který neumí plakat je divoch“ a „starý muž, který se neumí smát je ubohý blázen“. Jestliže se naučíte jak být zranitelní na začátku, pak zcela ironicky a paradoxně se na konci budete umět usmívat; to proto, že potom budete mít soucit, abyste uměli vše odpouštět sami sobě i těm, kteří vám ublížili.

Dvě třetiny z Ježíšova učení se přímo nebo nepřímo dotýkají jediné věci  -  odpuštění. Svobodný člověk je takový člověk, který se dokáže oprostit od věcí a vztahů a dokáže odpouštět. Jestliže  nemáte srdce k odpouštění, skončíte jako zahořklý, rozhněvaný muž nebo též zahořklá stará žena. Jako kněz jsem velmi rozesmutnělý z toho, že i u nás v církvi je  mnoho zahořklých lidí, kteří přesto, že v den, na který tato přednáška právě připadla, totiž na svátek Povýšení svatého kříže, pohlížejí na kříž a nevědí co se svou bolestí dělat. Nenacházejí v sobě místa, kde kříž přijmout, ani místa, kde kříž odevzdat.  Takže se mi nakonec zdá, že obě spirituality - mužská i ženská – se zde navzájem velice blíží.

Nejsou tu od toho, aby nás odváděly do dvou odlišných směrů, ale vedou nás k tomu, abychom dokázali prožívat svou vzájemnost. Jde  jen o to, že k tomu, abychom upoutali mužskou pozornost, potřebujeme jiné věci.

Ve všech iniciacích, které jsem studoval, byl mladý muž symbolicky bičován nebo pohlavkován. Tam, kde bydlím, v Novém Mexiku, jsme obklopeni indiány usedlými v pueblech. Jejich posvátný prostor se nazývá KIVA; je to kruhový prostor, z části ponořený pod úroveň země a vstupuje se do něj střechou. Je to prostor pouze pro muže. Mladé dívky, tam vstupují jen jednou. Mladí chlapci při té iniciaci jsou svlečeni až na bederní roušku. Dívky tam vstoupí dírou ve stropě,  rozmístí se podél stěn a sledují, jak jsou chlapci bičováni tak dlouho, dokud nezačnou prosit, aby to přestalo. Poté dívky odejdou. Co myslíte, že se přitom vlastně děje? Důvod, proč jim říkají indiáni pueblo, je ten, že respektují rovnost mezi muži a ženami. Pueblo je španělský výraz pro společenství nebo lid. Jakmile ovšem dívky  už viděly chlapce v  situaci bezmoci, pak už chlapci nikdy nebudou moci předstírat, že jsou lepší než dívky. Je to skvělé. My totiž už sílu posvátného rituálu nechápeme.

Když jsem byl malý katolický kluk, byl jsem  biřmován, když mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let. Z těch prvotních iniciačních rituálů v tom obřadu zbyl jeden malý zbyteček. Snad jste měli s tím stejnou zkušenost. Biskup vás tehdy lehounce udeřil na tvář. Pochybuji, že by jste si to pamatovali. Říkám to proto, že když symboly stávají příliš měkké, hezké, pak jim muž přestane rozumět a nebude si jich vážit. Ptal jsem se mnoha skupin amerických katolíků, kdo z nich se pamatuje na den svého biřmování jako něco významného. Ze všech těch příležitostí, kdy jsem se ptal, pouze tři z nich zvedli ruku -  byly to ženy. Tak tohle není právě dobré využití našeho času a našich zdrojů, že slavíme veliké rozdávání Ducha svatého a přitom pro většinu lidí je to zapomenutelný zážitek, který může být vhozen do díry zapomnění.

Je ještě jeden symbol, který z nějakého důvodu přitahuje ještě více pozornosti. Při každém iniciačním rituálu, který jsem studoval, se chlapci válejí nazí v popelu, nebo jsou v kontaktu se zemí, aby se jim připomínalo, že pocházejí ze země, aby si nemysleli, že jsou něco víc než toto. Jako  poslední zbytek z toho máme teď popeleční středu, kdy  dostáváte na čelo kousíček popela se slovy „pocházíš ze země a do země se vrátíš - a nezapomeň na to“.

Bydlím za jednou velkou mexickou farností, kde je obrovské parkoviště, a jsou jenom dva dny v roce, kdy je celé parkoviště zaplněno: na Štědrý den a z nějakého podivného důvodu na Popeleční středu. Z nějakého důvodu, kterému nerozumím, potřebují dostat popel na čelo a dostat toto sdělení. Snad je to symbol, kterému muž rozumí. Muž nemá rád, aby ho oblékali do bílých šatečků a říkali mu, že musí být dokonalý. Je si o to více vědom své nedokonalosti. Je si mnohem víc vědom toho, že je synem země, přestože chce být synem nebe. Jestliže toto jeho já není přineseno do posvátného prostoru, a když jeho temná schránka není v posvátném prostoru respektována, pak se toho muž nechce zúčastnit. Zoufale se bojí přetvářky, aby předstíral, že je něco víc, než je.

Díky Bohu, že máme Ježíše, o kterém se v listě Filipanům[2] říká, že přišel z nebe,  sám sebe se zřekl („vyprázdnil se“) a stal se lidskou bytostí. Muž  nějakým způsobem ví, že v tom je jeho úkol: nikoli aby se v té míře stával  bytostí duchovní, ale aby byl člověkem. A je paradoxní, že tohle hluboké lidství je ve skutečnosti inkarnační spiritualita. Nejčastější jméno, kterým Ježíš sám sebe označuje, je Syn člověka. Nechodí kolem, aby říkal: „já jsem Syn Boží“. Přesně opačně říká vždy znovu a znovu:  „já jsem syn lidské bytosti,  jsem jeden z vás, obyčejný člověk“. A já doufám, že tohle dokážeme nějakým způsobem naším bratřím sdělovat - spiritualitu, která skutečně respektuje jejich lidskost  a  právě takto je vede k Bohu.

 

 

Diskuse

1. Existuje názor, že Bůh se možná stal člověkem v mužské osobě proto, že žena je vnitřně silná a navenek bezmocná, zatímco u mužů je tomu naopak?

Je možné, že to říkáte velmi dobře. Když o tom tak uvažujete, Ježíš  není žádným způsobem typický muž. On přichází do patriarchálního světa a chová se opravdu takovým způsobem, který by se dal v té kultuře označit jako ženský. Vždycky říkám, že měl mužské tělo, ale zřetelně ženskou duši. Zdá se, jako by svou  mužskou úlohu vykonával jinak  - snad proto, aby podkopal to, co my dnes nazýváme patriarchátem nebo mocí a aby předefinoval to, co moc opravdu je, aby předefinoval dominantní moc jako moc duchovní. To by si vyžádalo daleko více pozornosti, ale myslím, že uvažujete správným směrem.

 

2. Co mohou ženy dělat pro to, aby muži snáze dospěli ke své bezmocnosti?

Děkuji, vždycky říkávám mužům, že my muži jsme velmi jednoduchá stvoření. Mnozí učitelé se mnou souhlasí, když říkají, že je mnohem snazší učit malé chlapce než dívky. U kluků to, co vidíte, to taky dostanete. V zásadě to, co muž potřebuje, je jedna prostá věc. Každý muž, kterého znám, ať je vysoce vzdělaný nebo prostý dělník, se potřebuje cítit respektován. Když muži seberete respekt, buď zdivočí, nebo se zcela stáhne. Buď se stane násilnickým nebo deprimovaným. Buď se obrátí proti světu nebo sám proti sobě. Takže, ať už děláte pro své bratry, manžely nebo otce cokoliv, především jim musíte sdělovat základní úctu. To ovšem platí pro všechny vztahy. Nezískáme právo druhé lidi měnit, dokud jsme se nenaučili je milovat a mít k nim úctu. A kde jsme se to naučili? Od Boha. To proto, že to je i způsob, jak Bůh zachází se mnou. Bohužel mnozí z nás byli vychováváni v náboženství výhružek a ponižování, spíše než v prostředí úcty a lásky.

Nemůžete volat lidi dopředu tím, že je budete ponižovat, nebo zahanbovat, nebo tím, že jim budete říkat jak jsou špatní. Právo někoho kritizovat si musíte získat tím, že ho předně respektujete a milujete. Když si u muže získáte tohle právo, tak myslím, že potom ho můžete  pozvat do zranitelnosti. Řekl bych, že tohle je jedna z velkých funkcí, kterou ženy mužům slouží. My vás potřebujeme k tomu, abyste nás určitým způsobem krotili a zkrotili naši divokost. A to může udělat jen vaše láska, ani hanobení, ani peskování, ani vaše kritika.

 

3. Hovořil jste o tom, že naše bohoslužby nebo náš náboženský jazyk obsahuje  málo symbolů, které by byly mužům srozumitelné. Mohl byste nabídnout nějakou změnu? Nějaký konkrétní návrh?

V knize mám dvě kapitoly, které se toho týkají. Jedním z  nejzřejmějších by byl iniciační obřad, který v církvi již máme. Z listu sv. Pavla Římanům[3] a nejstarších církví starořímských víme, že iniciace se jednoznačně odehrávala ve vodní nádrži, ve které bylo lze se i utopit. Máme důkazy o tom, že v prvních stoletích byl kandidát veden nahý do  vodní nádrže, kde byl symbolicky utopen a pak se vynořil na druhé straně. V každém iniciačním rituálu, který jsem studoval, jde o smrt a o znovuzrození. Všichni musíme zemřít prve, než zemřeme.  Jestliže se nesetkáte se svou smrtí dříve, než opravdová smrt přijde, nepochopíte to. Kdysi jsme pak začali lít malé množství vody na čelo. Je to  roztomilý, sentimentální a slavnostní  obřad. Sám to také dělám, jako to děláte i vy, přestože je to vždy plné dětského ječení. Každý s tím chce být hotov co nejdříve. Když vám obraz tohoto zcela prvního symbolu dopadne tak bídně, jak můžeme očekávat, že ta pozdější církev bude mít nějakou hloubku nebo moudrost?

Před několika lety jsem učil v Rakousku a vzali mě tam ve Vídni do klenotnice, do místnosti, kde byly uloženy věci, pomocí nichž byli Habsburkové křtěni. Byl tam obrovský zlatý talíř posetý diamanty, safíry a rubíny,  a zlatá nádoba pokrytá diamanty, z níž lili vodu na hlavy Habsburků, aby z nich udělali katolíky. Není divu, že Češi byli utlačováni katolickými císaři, kteří nevěděli nic o evangeliu, o cestě do bezmocnosti a o cestě do smrti.

Takže křest sám o sobě je již pro mě jasným příkladem toho, kde se musíme začít stavět k našim vlastním iniciačním  obřadům poctivě. Jsem si jist, že kdybych sám měl děti, chtěl bych, aby jim bylo nějakým způsobem požehnáno: říkejme tomu požehnání, ne křest. Jestliže si přejeme zralé křesťanství, musíme začít mluvit jazykem dospělým a ne jazykem pražského Jezulátka.

 

4. Zajímám se o eneagram a moje duše se rozhodla žít podle typu osm. Pro osmičku je téma bezmocnost důležité. Co dělat s energií břicha, která vždycky převálcuje snahu dělat věci jinak a připustit si bezmocnost před ostatními okolnostmi? Co dělat s energií, která je tak silná?

Už pouze ta skutečnost, že jste ochoten takovou otázku klást veřejně, mi říká, že už svůj problém rozpoznáváte. Umět svůj problém správně pojmenovat obsahuje již 60% odpovědi, možná i 70%. Když už víte, co jsou vaši skuteční démoni, můžete je přímo vymítat. Proto každému exorcismu, který Ježíš vykonává, předchází výzva „Ukaž se!“. Démona je třeba   pojmenovat. Máte pravdu, typ číslo 8 je přirozeně orientován na moc, i  když to jsme v jistém stupni všichni. Ale váš typ, jak víte, z toho udělal formu umění. Vy jste ale svého démona pojmenoval, a dál už vás povede Bůh. Pamatujte si, že na to nemůžete útočit přímo. Jestliže se budete snažit svého démona změnit, tak jej jenom posílíte, protože pak na svou sílu zaútočíte silou. Proto svatí říkají, že sami se obrátit nedokážeme, že jsme obraceni přes svůj vlastní odpor. Jediné, co můžeme dělat, je přijímat příležitosti, které k nám přicházejí. Takže vy se potřebujete modlit za to, aby když k vám přijde příležitost být zranitelný, aby jste ji přijal a neutekl. Spiritualita spočívá v tom, že si musíte své domácí úkoly dělat předem, abyste se zachovali správně, až kritický okamžik přijde.

 

5. Vidíte přímou souvislost mezi vzrůstající šikanou ve společnosti a absencí iniciačních obřadů?

Je zajímavé, že v naší společnosti byli nedávno na téma šikany ve školách velké konference. Zdá se že mladý chlapec nemá zakořeněnou představu o sobě, zkušenost, která by mu ukázala, kým opravdu je, a kde je jeho opravdová síla.  Takový chlapec to vždycky bude chtít kompenzovat, bude šikanovat, nebo se bude snažit  prosazovat svou sílu, a to právě proto, že žádnou sílu nemá. Máte pravdu, jádro iniciace nespočívá v tom, aby  mladému muži byla jeho síla vzata, nýbrž aby se mu naopak dostalo síly ještě hlubší.

Všichni jste snad potkali  takové lidi, o kterých říkáme, že tyranizují své okolí. Když se k nim přiblížíte, určitě zjistíte, že jsou to lidé velmi nejistí, kteří málo o sobě vědí a málo si důvěřují. Zdůrazňují svoji vnější sílu v té míře, v jaké  jim jejich vnitřní síla schází. Když vy, rodiče, své děti milujete, pak právě vaše láska jim tuhle dobře ukotvenou sílu dává. Když budou vědět pravdivě, kdo jsou, pak  nebudou potřebovat definovat se povrchním a hloupým způsobem.

Ovšem, uvážíme-li to obrovské množství neúplných rodin s jedním rodičem a s velkým počtem rodičů, kteří sami dobré rodiče neměli, vidíme, že potřebujeme velkou celostátní konferenci o epidemii šikany na školách.

Je ironické, že teď už to není jen záležitost chlapců, ale i dívek. Nemám čas o tom dnes  mluvit, ale snad si někdo pamatujete, jak jsem před dvěma lety říkal, že mladá dívka na Západě teď kráčí stejnou cestou jako chlapec. Hledá kariéru, moc a důležitost, což je v pořádku. Dělá to stejně jako to v historii dělal chlapec, takže to znamená, že teď poprvé v dějinách mladá dívka potřebuje iniciaci stejně, jako chlapec. Dívka se teď potřebuje naučit o zranitelnosti a bezmocnosti, protože teď hraje stejnou hru s mocí jako chlapec. Jsem si jist, že to otvírá dalších deset otázek, které byste chtěli položit. Proto musím říct jen to, co zvládnu a pak vás zase svěřit Bohu.

 



[1]  Chci ovšem mluvit jen o své zemi - Spojených státech; vím, že tady je to jiné.

 

[2] Fil 2,6-11: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí -a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

[3]  Ř 6,3n pozn. překl.


Comments