Budoucnost církve

Richard Rohr – Praha 2003 – Budoucnost církve

Vím, že si nemohu hrát na proroka a nemohu předstírat, že bych budoucnost církve znal. Ale budu se snažit se s vámi podělit o něco ze svých zkušeností a o něco, co sám vidím. Ponechám více času na otázky, aby jste mě přinutili se vyjadřovat k praktickým věcem. 

Když dovolíte, začal bych se svou vlastní minulostí, která v některých ohledech může být podobná té vaší přesto, že vím, že naše kulturní zkušenosti jsou jistě odlišné. A prosím vás, abyste prominuli ty věci, které snad stejné nejsou a kterým třeba nerozumím. Je mi 60 let a stále si myslím, že jsem se narodil ve skvělé době, neboť jsem byl vychován velmi konzervativně jako katolík před druhým vatikánským koncilem, v jednom státě uprostřed Spojených států. Moje raná zkušenost s církví byla velice bohatá, velice dobrá. Asi proto jsem se též chtěl stát knězem a františkánem a pak jsem měl to štěstí, že jsem začal studia filozofie přesně v době II.vatikánského koncilu. Teologii jsem začal studovat bezprostředně po II.vatikánském koncilu. Byla to skvělá doba,  bylo skvělé být v té době naživu a vypadalo to, jako kdyby okno celého světa se nám zvětšovalo. Měli jsme v pastoraci obrovskou volnost, abychom v církvi dělali kreativní věci.

V roce1970 jsem byl vysvěcen na kněze a bezprostředně poté mě poslali na střední školu učit chlapce náboženství. Nevím, jak moc jsem je náboženství naučil, ale každý den jsem se těšil,  jak do té třídy půjdu. Vím také, jak mne naopak  ti chlapci hodně naučili o tom, co je opravdové a co nikoli. Můj profesor dogmatiky mi říkal: „Já vám dám nástroje, abyste dělali teologii sami, abyste pochopili, jak používat Písmo a jak tradici, abyste mohli hlásat evangelium ve své době a ve svém místě.“ Jsem si jist, že toto je ten důvod proč jsem  dodneška natočil tolik kazet a napsal tolik knih.

Po roce vyučování chlapců mě potom udělali v diecézi vedoucím pro duchovní cvičení pro věkovou  skupinu osmnáctiletých. Většina z nich nechtěla na duchovní cvičení chodit. Bylo to ale povinné - pokud chtěli odmaturovat.

Na prvním chlapeckém cvičení v roce 1971 se stala úžasná věc. Kázal jsem a zdálo se, že tito osmnáctiletí chlapci přitom prožívají velmi hlubokou zkušenost společenství. Dával jsem mnoho duchovních cvičení po dobu třiceti let v mnoha zemích, ale žádné z nich nebylo takové, jako to první. Ti chlapci setrvali v tom kostele dobrovolně celou noc. Když jsem tam přišel ráno, spali všichni v kostele kolem hlavního oltáře. Říkali mi, že chtějí prohlubovat to, co zažili, a podílet se o to. Za několik roků bylo kolem nich asi okolo tisícovky mladých lidí. Tehdy jsem byl mladý, měl jsem mnohem více energie a bylo to radostné snažit se z nich zformovat církev. Neměl jsem mnoho zkušeností a zde jsem mohl začít stavět odspodu. Biskup byl velice nadšen, že tolik mladých lidí přicházelo do kostela.  Dal mi k dispozici nějaké staré nemovitosti, a tak jsme nejprve opravili malý domek. Nastěhoval jsem se tam asi s deseti mladými lidmi a vytvořili jsme malou komunitu. Za krátko nato si skupina mladých dívek opravila jiný domek a vytvořila komunitu dívčí. Během pěti roků tam bylo asi na tři sta lidí, kteří se do toho chudého sousedství nastěhovali a vytvářeli komunitu.

Komunita dodneška existuje ve městě Cincinnati ve státě Ohio a říká se jí Nový Jeruzalém. Byla to taková živá laboratoř církve, která mě naučila všemu. Bylo tam mnoho skvělého a uzdravujícího; nechci to ale idealizovat, našly se tam všechny problémy, jaké mezi lidmi běžně bývají. Mladí lidé se začali brzy navzájem ženit a vdávat, měl jsem mnoho svateb  a v krátké době přirozeně i mnoho křtů. Byla to pro mne doba nejskvělejší a zároveň i nejhorší.  Viděli jsme, že církev může fungovat a taky jsme viděli, že to vyžaduje nesmírné úsilí mnoha lidí. Věřili jsme, že církev není jen něco kam chodíte, ale něco, čeho se účastníte, že to přináší úplně jiný životní styl. V té době asi třetina těch mladých lidí měla trvalé zaměstnání.

Přinášeli svou výplatu a dávali ji komunitě. Druhá třetina se starala o domy, vaření a uklízení. Přicházeli tam návštěvníci z celého světa. To uvolňovalo poslední třetinu k tomu, aby se na plný úvazek zabývala službou. V té době se věk členů pohyboval mezi 20-22 roky. Pracovali s chudými lidmi na ulicích, někteří pracovali s uprchlíky, kteří přicházeli ze Střední Ameriky, ale většinou pracovali s jinými mladými lidmi, aby se pokoušeli sdílet se s tím, co sami zakusili. Do roku 1978  to vypadalo jako zlatá doba, ale potom jsme zjišťovali, že je obtížné to nadšení po dlouhou dobu udržet. Kdykoliv namačkáte lidi do blízkosti, tak se budou zraňovat a budou si vzájemně působit i zklamání.

Nad vchod do hlavního domu jsem namaloval nápis 70x7. Pošťák si myslel, že je to adresa. Já jsem říkal, že jediný způsob, jak tahle věc může přežít je, že se naučíme mnohokrát odpouštět. Mnoho z nich se tomu naučilo. A teď, když se vracím do Cincinaty, zjišťuji, že mnoho z těch mladých lidí vede církevní služby v diecézi, nicméně ono intenzivní společenství se už nepodařilo udržet.

Spolu s tím, jak měli víc a víc dětí,  potřebovali vlastní dům, vlastní zaměstnání a svou  nezávislost. Většina lidí nemá ráda, když jim děti vychovává někdo jiný. Asi se to udržet nedalo, ale byla to skvělá škola. Všechno vám to říkám proto, abyste věděli, že jsem viděl církev fungovat. Vytvořili tolik písní ke mši, že jsme měli vlastní zpěvník. Když zpívali, zdálo se, že strop uletí. Nevím, jak je to ve vaší zemí, ale u nás katolíci příliš nezpívají. Raději tam  pasivně sedí a nechají někoho hrát na varhany. Lidé se na nás přicházeli dívat. Řekl bych, že jsme pro ně byli cosi jako živý úkaz. Sám jsem byl považován za jejich otce, a to mě dostalo k tomu tématu, o kterém jsem vám říkal v předchozí přednášce.

Tam jsem začal chápat konfliktní vztah, onen vztah  lásky i nenávisti, kterou chlapci někdy cítí ke svým otcům a taky jsem zjistil, že i jejich vztah ke mně je směsí lásky a nenávisti.  Dospěl jsem přitom k názoru, že mají-li oni dál růst,  bude nejlepší, když já půjdu někam dál.

V té době se mnohé z mých myšlenek začaly publikovat. Dostával jsem pozvání, abych mluvil v mnoha jiných zemích. Já jsem ale cítil potřebu dělat něco jiného. Potkával jsem po celém světě tolik lidí, kteří pracovali pro mír a spravedlnost, ale často mi připadali jako zlobní lidé, plní odsudků. Pocítil jsem, že bychom měli dělat práci pro mír a spravedlnost, ale chtěl jsem je učit, aby to dělali z pozice klidu a modlitby. A tak v roce 1986 jsem se přestěhoval do Nového Mexika  a tam jsem založil středisko, o kterém byla zmínka na začátku. Neustále jsem zhruba polovinu času cestoval a poučoval se o zkušenostech církve v mnoha různých zemích. Zažil jsem mnoho věcí, které byly velice vzrušující, ale také věci, které budily veliké zklamání.


V 80.letech jsem byl zvlášť nadšen z toho, čemu říkáme základní komunity ve Střední a Latinské Americe, říkáme tomu církev odspodu. Byli tam miliony lidí, kteří říkali, že jsou katolíci, ale měli opravdu nízké vzdělání. Jediné, co měli obvykle společného bylo, že byli chudí a utlačovaní. A to je velice zvláštní okno, skrz které je možno číst evangelium úplně novým způsobem. Oni nečetli evangelium z pozice – řekl bych establišmentu - kněze, ale zespodu, z pozice laiků a laiček. Mnoho z těchto komunit čítalo 30 - 50 lidí. Jelikož tam bylo málo kněží a nemohli při svých pravidelných shromáždění slavit eucharistii, scházeli se k tomu, aby se modlili, četli a studovali Písmo. Naučili mě takovému zvyku, který dodnes v našem centru v Albuquerque praktikujeme.


Neslavili eucharistii, a proto četli společně evangelium třikrát. Napřed pronesli jedno slovo nebo jedinou větu z textu evangelia, která je oslovila, potom četli podruhé - a je úžasné o kolik více toho z textu pochopíte, když čtete dvakrát. Potom se lidé vzájemně sdíleli v odpovědích na otázku, zda v jejich životech jsou v souvislosti s přečteným evangeliem nějaké paralelní vztahy či zkušenosti. Nato jsme evangelium četli potřetí a zase bylo úžasné,  kolik nového můžete z téhož jednoho textu opět slyšet. Bylo to, jako kdyby  evangelium ožilo a  stalo se vzrušujícím. V návaznosti na toto jsme si pokládali další otázku: k čemu by tohle evangelium mohlo vyzývat právě mě, k jaké změně v mém životě, nebo k čemu by to mohlo vyzývat nás jako skupinu.


Musím přiznat, že v těchto skupinách jsem našel mnohem více přesvědčivých katolíků než v Evropě nebo Severní Americe. Přicházel jsem do Evropy, která, jak nám říkají, k nám přinesla víru, což je pravda. Nicméně všude jsem tu jsem viděl prázdné kostely a katedrály, zatímco tam jsem viděl katolíky sedící do kola v kruhu na židlích, zato s obrovským nadšením pro Krista i víru. To byla jediná věc porovnatelná s tím, co jsem prožíval v Novém Jeruzalémě v Cincinaty. Mnoho mě tak naučili o tom jak evangelium číst nikoli „shora“ ale „odspodu“.


Vstoupili jsme nyní do nového století; vidíme církev v obecném pohledu, jak působí zklamání a  je rozdělena. Lidé ve většině případů vypadají, že nejsou moc nadšeni a zdá se, že se přiklonili buď na stranu rigidního konservatismu nebo na stranu nezodpovědného liberalismu. Takže teď se snažím ze všech těch zkušeností čerpat a hledat odpověď na otázku: jak můžeme vytvářet zdravou církev teď. Staří charismatičtí katolíci říkali, že Bůh nemá žádné vnuky, má jen děti. Chtěli tím říci, že každá generace musí prožít vlastní nové obrácení sama za sebe. Nemůžeme žít jenom ze vzpomínek na víru našich rodičů, musíme žít z vlastní zkušenosti a vlastního setkání. Neznamená to, že bychom neměli svou zkušenost dětem předávat, ale bohužel se zdá, že  většina generací reaguje na generaci předchozí.


Často se zdá, že historie funguje jako kyvadlo, které se pohybuje dopředu a vzad, jde z extrému do extrému. Naším úkolem však je, jak říkal Ježíš, rozhodit sítě a vytáhnout jak věci nové, tak i staré. A ať už bude nová církev jakákoliv, bude  v ní určitě obojí - i  staré, i to nové. V evangeliu čteme , že když máte nové víno, musíte je dávat do nových kožených měchů. Ježíš říká velice jasně, že zasadíte-li novou zkušenost do starých struktur, ztratíte obojí. Toto ale byla bohužel  naše praxe - udržovat  staré struktury, jako kdyby byly od Boha, zatímco  měchy na ono nové víno jsou často kulturně podmíněné. Musí existovat nějaký lepší způsob jak to dělat, abychom už přestali jeden na druhého útočit.


Dovolte mi jeden obecný výrok. Je možné, že bude až příliš obecný: Myslím, že katolicismus představuje to, čemu říkám prvních tisíc let křesťanství; a to je dobré i špatné. Představuje dětství křesťanství; a nalezneme v něm jistý druh prostého chápání symbolů. Někteří lidé, kteří tyto symboly prožili jako svou  vlastní zkušenost, došli velice hluboko. Ale většinou lidé prostě symbol uctívali, a nikdy se té zkušenosti nedobrali. Jak už mnozí říkali: v náboženství je všechno prstem, který ukazuje na měsíc. Přitom tou důležitou věcí  je tam  měsíc, zatímco my máme tendenci hádat se o prstu: Kdo ho má nejlepší, kdo má „ten pravý“ prst, kdo má ten jediný, svatý, katolický a  apoštolský prst. Ale jestliže vás ten prst nevede k tomu, abyste sami měsíc viděli, pak je to prst neužitečný.

V obecné úrovni představuje protestantství v křesťanství druhých tisíc let a představuje vědomí mladistvých (-náctiletých) - jak v dobrém, tak i ve špatném smyslu. Podobně jako všichni adolescenti, tráví většinu času tím, že proti symbolům útočí a někdy je i vyhazuje. Přináší ale do toho procesu též kus potřebného kritického myšlení. Někdy říkám našim protestantským bratrům a sestrám - kéž byste nás opravdu byli zreformovali! Když se ale na ně podívám blíže, tak vidím, že dělají stejné věci jako my, ale v menším měřítku.

Neboť lidské ego je v každé kultuře a v každém kontextu stejné. Jestliže se pak ten základní egocentrismus nepodaří přeměnit ve zkušenost s Bohem, zůstane to všechno stejné.

To, v co bych rád do budoucnosti doufal, je,  že si ono potřebné a dobré z tohoto  dětství křesťanství, kde byl téměř přirozený mysticismus, udržíme. Velmi často mne zvou do protestantských církví v Americe, abych tam učil o spiritualitě prvních patnácti století. Uvědomují si totiž, že historie nezačala v roce 1500. Všichni naši předkové nebyli hlupáci. Mnozí z nás mohou jenom doufat, že budou tak dobří, jako oni. Všichni stojíme na ramenou našich předků. Jiná cesta není a je iluze si myslet, že kdokoliv z nás může začít od nuly. Neseme si sebou jak zranění svých předků, stejně jako i  jejich svatost a dobrotu. Žijeme jejich nežitý život a žijeme i jejich žitý život, a já si myslím a doufám, že můžeme s odmítáním symbolů přestat a zralým, dospělým způsobem se k nim vrátit, když si dokážeme uvědomit, že veškerá řeč náboženství jsou právě metafory a symboly. Žádný jiný způsob, jak mluvit o Bohu - kromě metafory, nemáme.

Kdykoli ovšem  začneme své metafory uctívat, nebo z nich uděláme cíl sám o sobě, vždycky dospějeme k modloslužebnému náboženství. Dovoluji si to říct jen  proto, že to říkal židovský prorok. Tvoří to téměř celou polovinu Starého zákona. Je to polovina, která bohužel měla na vývoj křesťanství velmi malý vliv. Nabídl bych vám ještě jedno paradigma, protože to si možná zapamatujete lépe, než všechna má slova. Ve Starém zákoně neboli v židovském Písmu najdeme tři základní skupiny knih. První je Tóra neboli pět knih Zákona. Tam si lidé uvědomují, že jsou něčím zvláštním a že potřebují zákony, aby je udržely pohromadě.  Je to  první potřebný stupeň každého náboženství. Každý z nás se někde  musí dozvědět, že je vyvolený, že je milovaný a jedinečný. Sám Ježíš na začátku své cesty z nebe slyší: „ty jsi můj milovaný syn.“[1] Potřebujete vědět, že jste milovaná dcera, milovaný syn a to vám ze své zkušenosti nemohu dát já, to musíte vědět, ze své vlastní zkušenosti. Toto je dospělé  křesťanství.

Bohužel ale, když mají lidé nějakou nadnesenou, báječnou zkušenost,  mají tendenci si z ní udělat modlu, kterou chtějí  ovládat, přehnaně se tím zaměstnávají,  můžeme pak od nich slyšet:“to musíte dělat takhle, musíte to dělat jako já, protože já to dělám správně.“ Řekl bych, že je to forma našeho egocentrismu. Vidíte tedy v těch prvních pěti knihách Zákona jako je Leviticus a Numeri, že se zdají být velmi legalistické a zabývají se  nepodstatnými věcmi. Pokud jste to někdy četli, víte, že tyto knihy  Bible nijak naši pozornost nepřitahují. Myslím si ale, že toto reflektuje nutný vývoj lidského vědomí. Nezralí lidé se vždy stávají velmi fundamentalistickými a absolutistickými, přestože namnoze prožili jeden okamžik extáze. Ale potom si svoji osobní extázi idealizují.

Dále je ve Starém zákoně druhá skupina knih, knihy proroků. Definujme si prorocké myšlení velmi jednoduchým způsobem. Jde tu o totéž, co jsem říkal o protestantismu. Je to schopnost kritického myšlení - zvláště sebekritického myšlení. Proto též každého z proroků zabili – neboť každý, kdo přijde a bude kritizovat váš vlastní systém, bude nepopulární. Sám mám takové zvláštní štěstí, že z nějakého důvodu mě ještě nechali mluvit. Doufám, že je to proto, že oni především vědí, že církev miluji, a že církev kritizuji pouze za použití právě těch kriterií, kterým mne církev naučila. Snažím se volat církev dopředu pouze pomocí hodnot, které mi dalo evangelium. To je jediný způsob, jak reformovat cokoliv. Říkáme tomu odemykat zevnitř. Je to také jediný způsob, jakým cokoli  můžete odemknout. Jen ten, kdo je uvnitř, si získal právo mluvit. Ovšem historie těchto lidí uvnitř nebývá příliš slibná.

Projdete-li ale  tímto druhým stupněm a zůstanete milujícím kritikem (obě slova jsou tu důležitá), tak dosáhnete třetí úrovně duchovního vědomí, které je reflektováno v moudroslovné (sapienciální)  části Bible - zvláště v knihách jako je Job, Kazatel a v Písni písní. Vidíte zde  úžasnou schopnost žít s tajemstvím a s paradoxem. Lidé se zde posunuli od pohledu na svět buď, a nebo, k pohledu  nejen, ale i. Právě z takové paradoxní moudrosti Ježíš promlouvá. Ježíš málo kdy hovoří způsobem, který bychom nazvali obvyklou, konvenční moudrostí. Jako správný židovský prorok mluví s alternativní moudrostí. Učí takovým věcem jako je  láska k nepřátelům, což v logickému myšlení nedává  žádný smysl. Učí věcem jako je nenásilí, čemuž  i po dvou tisících  letech sotva rozumíme. Jeden teolog napsal, že první dva tisíce let křesťanství budou jednoho dne nazývány dětstvím křesťanství. To neznamená, že se naši předkové  mýlili, oni jen byli tím, čím byli. A není pochyby, že krůček po krůčku se zdá, že  jsme na velkého kosmického Krista připravenější.

Teď mohu jezdit po celém světě a kázat o tajemství a paradoxu a lidé neutíkají tak, jako dřív. Zdá se, že vyrůstáme a že nepotřebujeme tolik odpovědi jako potřebujeme moudrost. Ale musím opakovat to, co jsem říkal již dříve. Pro mnohé je to šokující a jsem si jist, že si to při nejbližší příležitosti zkontrolujete. Ve čtyřech evangeliích je Ježíšovi položeno přímo nebo nepřímo 183 otázek. Víte na kolik z nich odpověděl? Na tři. Zato my jsme vyrůstali a byli jsme vyučováni, že náboženství má mít odpověď na všechno. Odpovědi nejsou moudrost. Odpovědi ve skutečnosti hledání moudrosti zavírají.

Takže, jak vidíte, ohledně budoucnosti církve vám mnoho odpovědí nedávám. Ale doufám, že se společně můžeme posunout do tohoto většího prostoru moudrosti, kde můžeme společně naslouchat. Zcela centrální důležitost ovšem má to, abychom kladli správné otázky.  A jestliže to  nezpůsobí nic jiného než zrání vašich otázek  a pozve vás to na duchovní cestu, pak vím, že v České republice budeme mít církev. Myslím, že nikdy to nebudou velké počty. Není mnoho důkazů o tom, že by Ježíš velké počty očekával nebo něco takového zamýšlel. On mluví o kvasu ukrytém v těstě, to jistě není metafora nějakého triumfalismu  nebo křesťanské říše. Je zřejmé, že hledal kritické lidi, hledal skupinu lidí, kteří jsou svobodní od lži a od modloslužebnictví toho systému, lidi, kteří jsou schopni žít v prostoru lásky, přestože  byli mnohokrát zraňováni -  to je církev. Kamkoliv přijdu, vždycky se tam několik takových lidí najde. A myslím, že teprve věčnost ukáže, že jsou to právě tito lidé, kdo drží svět pohromadě, že jsou to oni, kdo zabraňují, aby se to všechno kvůli naší nenávisti a našemu zranění nerozpadlo.

Ještě jedna věc, kterou často chci říkat. V centru všech velkých náboženství stojí otázka, co děláte se svojí bolestí, protože všechny lidské bytosti trpí. Je to věc, která je univerzální. Může to být utrpení psychické nebo fyzické. Nebo je to utrpení, které přináší politický systém, kterým jste ve vaší zemi prošli a kterému my na Západě nikdy nebudeme rozumět. Málo národů prošlo tím, čím jste prošli vy a nemohu tedy  předpokládat, že bych vás něco naučil. Pořád tu stojí otázka, co s tím vším zklamáním a cynismem budeme dělat. Zdravé náboženství vám pomáhá vaši bolest transformovat. Každý moudrý člověk, kterého znám, je člověk, který někdy trpěl. Namísto, aby zahořkli, přinesli to nějakým způsobem Bohu a to je učinilo velkými. Je to paschální tajemství a ti lidé, kteří jdou touto cestou, jak říkal Ježíš, ti co pijí z tohoto kalicha, ti jsou církev. Nejsou to lidé, kteří nosí nějaký titul. Nebo lidé, kteří chodí v neděli ráno na nějaké obřady, nebo lidé, kteří poslouchají určitá přikázání. Nic z toho Ježíš nestaví jako předpoklad pro uzdravení jediné osoby. Ježíš se dotýká lidí, kteří jsou otevřeni a připraveni a nikdy se jich neptá, ke které církvi patří, nebo zda poslouchali přikázání. Jestliže jsou otevřeni a připraveni, může je Ježíš proměnit. Církev, která bude mít právě tuto podobu, bude vždycky měnit svět.

Zmíním se ještě o jedné věci. Před několika lety, když zemřela matka Tereza, pozval mě kalkatský arcibiskup, abych pracoval s jejími sestrami. Matka Tereza, přesto že měla spoustu skvělých vlastností, nevytvořila v této komunitě s mnoha tisíci žen druhý stupeň vedení. Proto když umřela, vzniklo tam, pokud jde o vedení, obrovské vakuum. Strávil jsem tam tři týdny tím, abych se od nich něco naučil, abych je poznal a pak jim naopak říkal, co jsem tam viděl.. Jednou z nejúžasnějších věcí, které jsem od nich slyšel, bylo toto: pokud je jim známo, matka Tereza se nikdy nesnažila předělat jediného hinduistu nebo muslima na katolíka. Říkávala: „moje práce neo Ježíši mluvit, ale Ježíšem být. A potom ať už si s tím Bůh dělá co chce“. Myslím, že my všichni a celý svět ví, že tahle žena věděla, jak Ježíšem být. A to, myslím, je povolání pro každého z nás. Neztraťte se v žádné ideologii nebo  teorii, byť by to i mělo třeba vycházet z mých slov. Neztraťte se v žádném moralismu nebo dogmatismu. To vás jenom uvězní ve vaší hlavě a pak se budete jen starat o svou nadřazenost. Jestli tu pro církev má být nějaká budoucnost, a já s jistotou věřím, že ano, tak nepřijde ani tak od lidí, kteří o Ježíšovi mluví, ale od lidí, kteří byli v Ježíše proměněni - od lidí, kteří dovolili, aby se jejich ukřižování  stalo jejich vzkříšením.

 

 

  DISKUSE

 

1.       Hovořil jste o tom, že Ježíš přijde a promění nás tehdy, jestliže jsme otevřeni a připraveni. Co to znamená?

Dobrá otázka.  Co to znamená být otevřeni  a připraveni? Obvykle to znamená, že jsme byli nějakým způsobem vyprázdněni sami od sebe. Většinou se muselo stát něco, co destabilizovalo naši přirozenou soběstačnost, takže toužíte po něčem víc. Alkoholici v naší zemi  vždycky říkají, že  musíte být unavený a otrávený z toho, že jste unavený a otrávený. Zdá se, že trvá velmi dlouho, než v nás Bůh vytvoří duchovní touhu. Upřímně řečeno, je to většinou nějaká forma utrpení, která je schopna odvát naši falešnou spokojenost. Naší nejlepší modlitbou by asi mohlo být modlit se za touhu, abychom měli touhu po Bohu. A jestliže se tak modlíte, pak nepochybuji o tom, že to přijde, protože my sami nevíme, jak se otevřít. Velmi rádi bychom viděli sami sebe jako otevřené, ale máme sklon být k tomu díky naším minulým zraněním uzavřeni. Spolu s tím, jak stárneme, máme sklon být stále sevřenější, protože jsme byli tolikrát zraněn.

Snad největším zázrakem je, když se ve věku sedmdesáti let  ještě dokážete poctivě usmívat, a myslet to doopravdy. Hlavní věc je, abyste, přijdou-li zklamání, nehledali někoho, koho byste mohli obvinit. Hlavní věcí, která vás bude udržovat otevřenými, je, abyste dokázali udržet tvůrčí napětí svých vlastních zranění.. Jestliže se  pokoušíme  obviňovat jiné lidi, tak už to samozřejmě nedržíme, ale promítáme to do druhého, což už nás nepoučí
.

Obecně řečeno: nezbavujte se své bolesti, dokud jste se z toho nenaučili tomu, co vás to naučit má. To proto, že bolest stále zůstává vaším největším učitelem. Bolest nás učí vždycky, nicméně předpokládám, že nikomu z nás se to nelíbí. Pokud jde o to, aby člověk byl otevřený a připravený, bylo by právě toto mým jediným programem, jakkoli to jako program ani nevypadá.

 

2.      Možná, že má otázka byla již napůl zodpovězena. Setkal jsem se s různými zástupci základních křesťanských komunit ve světě. Získal jsem pocit, že v zemích třetího světa, v Latinské Americe a v Africe, v Indii, žijí zvěst evangelia. Ta existenciální nutnost, potřeba být spolu a žít to spolu, je  silnější, jako kdyby vnější okolnosti, podmínky tvrdého  života je k tomu spíše disponovali. Vedle toho Evropa se zdá být unavená, mluví málo o Ježíši, její slovník obsahuje hodně slov jako boj, zápas, feminismus, práva. Zástupce jedné španělské komunity se mě např. dotazoval, zda jsme též byli v ulicích házet kameny při pražském zasedání Měnového fondu. Nemyslím, že lidé ve třetím světě a u nás jsou odlišní, ale mám pocit, že ty okolnosti to potencují. Otázka tedy zní, co dělat  zevnitř, zde v tomto starém světě.

 

Myslím, že v Evropě nesete historii křesťanství jako velice těžké břemeno. Skoro by se zdálo, že ty krásné fyzické budovy zde definují to, čím by církev měla být. Jak jsem říkal, ve 20.století jste hodně trpěli, protože velkou částí našeho náboženství byla ideologie a dogmatismus. Mnoho lidí se, jak jste zmínil, prostě posunulo k jiným ideologiím a k jiným dogmatismům, protože nic jiného neznají. Někdy se mi zdá, že uvažujeme o Ježíšovi jako o soutěžícím náboženství, zatímco on ve skutečnosti přišel s poselstvím o zranitelnosti pro všechna náboženství. Když namísto soutěžení mezi ideologiemi dokážeme toto poselství o zranitelnosti pochopit, pak soudím, že můžeme začít stavět mosty mezi národy a mezi jednotlivci. Vím, že to musí znít jako nemožný idealismus, ale neznám žádný jiný způsob, jak interpretovat nahé krvácející tělo Kristovo. Vím, že tohle není odpověď, ale je to program a vzorec pro chování. Ale potom, co jsem učil na všech kontinentech, tak nalézám největší odpor vůči tomuto tam, čemu říkáte starý svět.

Vidíme samé symboly církve jako mocnosti, téměř jako kdybychom si nedovedli představit církev bezmocnou. A taky proto si myslím, že vždycky budeme  minoritou – ostatně  Ježíš to tak i zamýšlel. Myslím si, že církev by se o takové věci jako Světový měnový fond měla zajímat a opravdu věřím, že člověk, který byl Kristem formován, se bude zajímat i o záležitosti feminismu. Je ovšem otázkou, zda to bude dělat z pozice hněvu, z pozice ideologie nebo z pozice zranitelnosti. Takže si myslím, že máte pravdu, ale chci doufat.  Všude kam, kde cestuji, i v Evropě, vždycky nacházím malé skupinky lidí, kteří to chápou. A Bůh říkal Abrahámovi v knize Genesis[2]: potřebuji jenom deset spravedlivých lidí a to stačí k tomu, aby to zachránilo svět. Tedy nehledejte počty.

 

3.      Děkuji za tu vizi církve, kterou jste nastínil a moje otázka je: Jaké místo v ní bude hrát ekumenismus?

To jediné místo. Jestliže církev nedokáže vidět obraz Krista ve všech svých rozličných členech, jakou bychom měli vůbec možnost vidět Krista ve zbytku světa nebo v jiných náboženstvích? Je to přímo hanba a skandál, jak se křesťané k sobě navzájem ve jménu Krista chovali. A pro většinu světa to učinilo naše učení doslova nevěrohodným, nepřijatelným. Ale to se týká těch prvních dvou tisíc let křesťanství, o kterých jsem mluvil. Děti a adolescenti ještě neumějí stavět mosty. Umějí jen vytvářet malé party, malá seskupení, do kterých  mohou patřit, aby se cítili bezpečně. Nepotřebujeme církev jako soukromé seskupení příslušníků, kam bychom patřili a snažili se dokazovat, že to mé je lepší než tvé. Jen jedna věc je nebezpečnější než individuální ego, a tou je korporativní ego. Proto Ježíš strávil tolik času tím, že svoje vlastní náboženství kritizoval  a tím nám dal povolení a vlastně příkaz, abychom dělali totéž. Proto mě stále více těší učit v ekumenických shromážděních, což doufám, je právě toto.

Když mluvíte jenom k jedné denominaci, tak tam všichni sedí a kontrolují vás jestli jste dost loajální a kontrolují, jestli jste heretik nebo věrný věřící. To nás nikam nedostane. Takže vám doporučuji, abyste byli hluboce zakořeněni v jednom místě. Musíte se někde vzdát a někde se zodpovídat. A to vám dá kořeny, a to přesně k tomu, abyste měli křídla. Kořeny nejsou samy o sobě účelem. Máme lidi, kteří jsou tak zakořeněni, že se zdá jako by měli nohy zabetonované. Ale vím, že kdykoli postavíte most, budou přes vás chodit z obou stran. Nikomu se ovšem nelíbí, když se po něm z obou stran šlape. Možná právě toto měl Ježíš na mysli, když říkal, že „celý svět vás bude nenávidět“[3], protože nebudete ani liberální ani konzervativní. Budete katolíci, ale budete mít rádi protestanty a některé skupiny k vám budou chovat nedůvěru. Katolíci si budou myslet, že jste příliš protestantští a protestanti si budou myslet, že jste příliš katoličtí. A to je vaše místo na kříži. Kdykoliv se totiž budete snažit udržovat  pohromadě protiklady, budete podle svatého Bonaventury křižováni.

 

4.      Já bych se chtěla zeptat, možná v souvislosti s tím zodpovídaným tématem, na váš názor na pronikání některých východních náboženstvích mezi křesťany a na to, co si myslíte o praktikování kombinace například jógy a křesťanství?

Tomu se říká mezináboženský dialog a je to v porovnání s ekumenickým dialogem, širší. Myslím, že musíme rozpoznat, že všechna náboženství hledají Boha. To ale neznamená, že budou pro Boha používat naše symboly a naše metafory. Ale nemyslím si, že by si byl Bůh tak nejistý, že by potřeboval, abyste mu dávali správné jméno.

Někdy lidi vyslovují špatně mé jméno, a já špatně vyslovuji všechna vaše česká jména. Vy to chápete velice dobře a nevypadáte, že by jste byli uraženi. Když my tak, jak jsme malí, tím nejsme rozčíleni, tak proč by se měl rozčilovat Bůh?


Myslím, že každé náboženství přináší zvláštní pohled na přepestře prostřený stůl hostiny. To nám říkají dokumenty II.vatikánského koncilu, už tolik let staré, ale většina katolíků to ještě neví. To nám františkánům ve 13. století říkal svatý František, a to bylo v době, kdy celá Evropa islám nenáviděla - možná tak, jako dneska. Říkal nám, že kdybychom někdy našli třeba i jedinou stránku z koránu, máme ji políbit a položit na oltář, protože je to slovo Boží. Ale víme, že to byl jediný křesťan, který ve 13. stol. vykonal pouť do islámských zemí, protože k nim měl úctu. Řekl bych, že většina z nás k takové moudrosti dochází mnohem pomaleji.


Například o buddhismu si myslím, že na úrovni praxe učí mnohem jasněji než v dnešní době většina křesťanů. Když půjdete na první hodinu vyučování buddhismu, řeknou vám tam, že vaším problémem je ego. A řeknou vám, že dokud nesvolíte, aby se vaše ego umenšovalo, nepoznáte moudrost a pravdu. My dneska víme příliš mnoho o všech ostatních náboženstvích světa, nemůžeme je opomíjet tak jako dřív. Myslím si, že naším úkolem není, jak jsem již říkal, s ostatními náboženstvími soutěžit, ale být pro všechna náboženství poselstvím zranitelnosti. A pro mě tím, kdo mne to učí, je Ježíš. Říká, abychom šli ke všem národům, ale nic o tom, abychom si brali něco sebou na cestu – nějakou bagáž, nýbrž abychom vstupovali do jejich světa.


Dávám duchovní cvičení na téma kterému říkám: pravé já a nepravé já. A po mé přednášce tam přichází člověk, který ukazuje lidem, jak to prožívat pomocí  jogínských pozic. A je to velice účinné cvičení. Musíme si uvědomit, že všechnu tu práci s proměnou nedokážeme udělat pouze pomocí těch nejsvrchnějších třech palců svého těla. My jsme jednota celého těla a duše. V některých ohledech máme prvky tohoto i v katolicismu; například znamení kříže je modlitbou těla. Klekáme si v kostele, chodíme na poutě a na křížové cesty. Jsou to jen náznaky, pomocí kterých poznáváme, že tělo se musí celého procesu zúčastnit. Znám několik svatých sester, které před Pánem tančí. Doufám, že se můžeme v tomto směru odvážit velkého  pokroku a poznávat, že jsou tu takové věci jako kinestetické poznání. Zdá se, že tajemství zvané Bůh je něco, co nemůžete poznat  pouze hlavou. Tomuto tajemství můžete být přítomni pouze svou přítomností, a přítomnost není něco, co byste mohli zažít pomocí mysli. V tom mi, prosím, věřte. Přítomnost zakoušíme přítomností a přítomnost zahrnuje tělo, duši, mysl  a emoce a každou z vašich součástí.


Doporučuji vám, všem, ať je vaše duchovní praxe jakákoliv, abyste si našli nějakou duchovní praxi, která vám pomůže být přítomnými. Být přítomni tady a teď. Bůh už je tu přítomný, Boha nikdy nemusíte do místnosti zvát, jste to jen vy, kdo nejste přítomni. A když budete přítomni, poznáte to.

 

 



[1]  Mt 3,17;  Mk 1,11;  Lk 3,22 pozn. překl.

[2] Gen 18,32 pozn. překl.

[3]  Mt 24,9 ; Lk 6,22 pozn. překl.


Comments