Duchovní cesta ženy

(Přehledný diagram k přednášce je ke stažení na spodku této stránky)

22.9.2001 – 2/2



22.9.2001 – 2/2

Chci říct, že to co tady budu popisovat platilo pro téměř všechny kultury kromě posledních 30-40 let na Západě. A toto stále je cesta většiny žen ve třetím světě a i starších žen tady. Jeden důvod proč máme teď spoustu potíží je, že poprvé v historii mladá dívka jde po mužské cestě. Neříkám, že je to špatně, neříkám, že by to neměla dělat, ale říkám, že je to velmi jednoznačné a že to všechno mění.

Historicky mladá žena šla vždy nejdříve dolů, ne nahoru. Jinými slovy ona vždy na začátku prožívala svou podřadnou pozici v kultuře. Říkáme tomu patriarchát, muži měli moc a ženy byly ve vztahu k mužům bezmocné. Proto normálně pro ženy nebyla nikdy zapotřebí iniciace. Nebylo potřeba ji vyučovat o bezmocnosti, protože ji to naučil život. Dalo by se říct, že ve smyslu spirituality měla vlastně náskok. Mě připadá zřejmě, že ve většině míst na světě, kam se dostanete, tak ženy většinou lépe rozumí spiritualitě než muži. Tato první sestupná cesta v mnoha smyslech je mnohem přirozenější a mnohem poctivější. Když 20-ti letí chlapci předstírají, že jsou silní, mocní a důležití tak je to přetvářka a je to hloupé. Mladá žena více proniká k vlastní identitě. To má dobrou i špatnou stránku a chci popsat obě. Dobrá stránka je, že ženy nechávají události, aby je ovlivňovaly, nechávají lidi, aby je měnili, ženy jsou lépe vyučovatelné než muži. Mí spolubratři velmi rádi dávají duchovní cvičení sestrám, ale nikdo nechce dávat duchovní cvičení kněžím. Když mluvím k sestrám tak si dělají poznámky a všemu chtějí rozumět.

To byla ta dobrá stránka, ale má to také špatnou stránku. Žena je také mnohem víc zranitelná, možná proto my muži si spojujeme ženy se slzami. Mladý manžel si často říká: z čeho je tak zničená, proč ji to tak zraňuje? My muži jsme si zařídili takový způsob, aby nám události neublížily, aby nás nezranily, my si ty události nepouštíme dovnitř. Asi to bylo dobře když jsme byli lovci a bojovníci, ale není to moc dobře pro civilizovanou společnost. My muži jsme se naučili platit vysokou cenu za to, že jsme nahoře, na vrcholu a ta cena má něco společného s duší, ta cena souvisí s naším vnitřním emočním životem, s naší schopností navazovat a udržovat vztahy. A náboženství je celé o vztazích. Když nejste schopni vztahu tak ani s Bohem se nedostanete moc daleko. V katolické církvi máme učení o opravdové přítomnosti Ježíše ve svátosti. A přitom tolik našich lidí není schopno prožívat právě přítomný okamžik. Můžete věřit v opravdovou přítomnost Ježíše, ale když nedokážete prožít přítomnost, tak žádná přítomnost neexistuje, protože přítomnost je vztah. Takže ona přichází k tomuto smyslu své identity, která ji může vést tím či oním směrem. Jestliže je zraněná příliš brzo, příliš často, příliš silně, tak pokračuje dál v sestupu a to je její verze mladého blázna.

Jsem vězeňským kaplanem tam, kde bydlím a když pracuji s mladými ženami, které byly prostitutky tak jsem nepotkal žádnou z nich, která by měla dobrého otce. Vždycky byla nějak ponižovaná, potlačovaná a jediný směr kam mohla jít bylo dolů. Z toho vyplývalo, že pro ženy středního věku nebylo dělat velké věci, ale jenom prosté a obyčejné. V tomto stádiu můžeme na ženu aplikovat slova, která se říkají o Marii: ona všechny ty věci uchovávala ve svém srdci, ona stále sbírala zkušenosti dobré i špatné. Kolem 40. roku věku říkáme, že žena je nadcházející bouře. Fyziologicky se jedná o přechod, ale je to ve skutečnosti mnohem víc než fyzický přechod, to je ten způsob ptaní se: co to všechno má znamenat? Často to zní: já jsem se vzdala celého svého života pro manžela, pro děti, ale kdo jsem já, co opravdu chci? Někdy muži říkají, že ženy se najednou staly sobeckými, když pokládají tuto otázku. Ale ta otázka je mnohem hlubší. V příbězích o ženách žena nikdy nemá jeden velký pád, jedno ponížení tak jak to potřebuje muž, nepotřebuje být sražena z koně jako sv. Pavel, protože ona na tom koni nikdy nebyla. Jako v řecké báji o Ikarovi, který musel spadnout z nebe, to je klasická mužská mytologie, ale v ženské mytologii se s tímto nikdy nesetkáte. Žena má vždy mnoho malých křížků, ne jeden velký kříž, mnoho malinkých zklamání, mnoho roků zmatků a osamělosti. A celé je to o tom, co ale dělá se svou bolestí, stejná otázka. Jestli v tom dokáže najít Boha, jestli v tom dokáže najít smysl, jestli to dokáže tak začíná svůj vzestup ve svých 40. – 50. letech. Ženy píší své nejlepší romány a svá nejlepší díla tvoří ve svých 50 a dále letech. A mladá dívka, aby se dostala do tohoto stavu tak k tomu potřebuje starší ženy, aby ji vedly učily. Možná že právě proto si ženy spolu tak rády povídají, nepotřebují klasické iniciační rituály, jenom si vzájemně spolu povídají a my chlapi si říkáme o čem si to pořád povídají? Možná se vzájemně vedou k moudrosti a možná také jenom tlachají a vzájemně si mohou předávat svou bolest.

Před lety jsem byl pozván abych dával duchovní cvičení františkánům ve svaté Zemi. 800 let jsme tak skupovali reality na všech místech, která Ježíš navštívil. A vzali mě tam do jednoho města, kde žil Zachariáš a Alžběta a měli jsme to cvičení na místě, kde stál jejich dům a přes potok tam byl další velký chrám, kterému říkali kostel magnificat a říkali, že Židé mají zvyk, který jsem pak také objevil ve třetím světě, že 3-6 měsíců před narozením dítěte se žena přestěhovala do jiného domu a tam k ní mohli přicházet jenom ženy, protože jenom ženy rozuměly tomu, co ona prožívá v té době. A to je to, co dělala Marie, když šla navštívit Alžbětu, když přišla do toho jiného domu. Ženy se navzájem vyučovaly moudrosti jak rozumět svým manželům, jak rozumět své vnitřní bolesti. A jestliže ona je zde schopná mít pojem o své vlastní síle a možnostech tak se nakonec dostane do stejného stavu jako muž. Že přesně, když on by měl sestupovat dolů tak ona vystupuje nahoru a doufejme, že se ideálně potkají někde uprostřed.

Takže pak vzniká takový obraz sladkých stařečků a silných starých žen. Musím vás varovat, že existuje také ženský protipól ke starému bláznovi. To je ta čarodějnice, to se stává, když žena se svou silou jde příliš vysoko. Hlavní co ji charakterizuje v tomto stavu je, že je plná názorů na všechno. Doufám, že jste nepotkali příliš takových žen, není to moc zábavné být s nimi, mají poslední a definitivní slovo na každé téma. Snadno se zbaví každého kdo s nimi nesouhlasí. Takže žena musí poznat svou sílu, ale nesmí dělat výlet do svého ega, nesmí se příliš moc identifikovat se svou silou. Jestliže její bolest není transformována tak všechna ta malá zklamání z cesty dole, tak bude pokračovat dál tou hořkou cestou. Doufám, že toto vám ukazuje jak jsou naše cesty velmi rozdílné. Ještě jednou chci říct, že ve skutečnosti je to ještě mnohem víc spirála než lineární čára. Stává se to stále znova a je to to stejné tajemství, nechci abyste tomu rozuměli doslovně v lineárním způsobu, ale rád bych vám ukázal ten velký obraz, abyste dovedli být moudří a také trpěliví jeden k druhému. Oba muž i žena máme období, kdy musím pustit, přestat držet.

Jeden švýcarský psycholog říká, že mužská duše je ženská a říká, že ženská duše je mužská a tak se postupně stáváme stále více podobní. Už spolu nesoutěžíme, náš cíl na konci je partnerství. Myslím si, že dějiny až do teď k tomu nebyly připraveny, velice málo lidí je toho schopno. Muži byli vždy připraveni prosazovat svou sílu, protože se jim vždy říkalo, že by to měli dělat a to i v případech, že žádnou vnitřní sílu neměli. Z toho pak vzniká autoritářství a legalismus. Zase mnoho žen se vzdávalo své síly i když vlastně nemusely a problém je, že obě strany tím prohrály. Obě strany, každá svým způsobem, zůstaly nedospělé. Těžko se o tom mluví pokud nemáte žádné pochopení duchovní reality.

Zajímavé je, že Ježíš říká, že ženská cesta je víc přirozená. Každý kdo je nějakým způsobem handicapovaný nebo méněcenný, kde to nějaká kultura takto definuje, tak musí jít po této ženské cestě. Může se stát, že to je náskok na duchovní cestě, protože je přirozenější v tomto bodě začít stoupat. Když budete studovat Písmo tak si všimněte, že Ježíš vždy říká mužům, aby šli dolů, aby sestupovali a ženám, aby šly nahoru. Pohanské ženě říká: nenašel jsem takovou víru, jdi pryč, nesnaží se z ní udělat Židovku, neptá se jestli poslouchá 10 přikázání, neptá se jestli byla v neděli v kostele, jenom jí říká: důvěřuj sama sobě a jdi svou cestou. Tak málo z nás dostalo povolení sami sobě věřit. A nakonec to jediné co můžeme dát Bohu je to, co doopravdy jsme. Ne naše ideální já, ale naše opravdové já. Není důležité dát perfektní dar, ale je důležité dát nějaký dar, kdo jste rodiče tak tomu rozumíte. Malé děti ve 3 nebo 4 letech přicházejí s kresbami, nakreslí něco pastelkami a dávají to mamince a tatínkovi, víte že to není velké umělecké dílo, ale působí vám štěstí ta jejich touha vám to dát. Věřím, že s Bohem je to stejné, že všechno co pro něj můžeme udělat je dát mu náš malý výkres sami sebe. A ta touha darovat je to, co je důležité.

Teď bych rád, abyste mi položili otázka na objasnění, abychom věděli, že si správně rozumíme ohledně těchto diagramů. Pro ty z vás, kteří přijdete zítra na těchto základech budeme stavět, ale zítra kvůli tomu chodit nemusíte, můžeme doufat, že i tak to pomůže. Pokusím se odpovědět na vaše otázky, slíbit to nemohu.




Ċ
Tomas Svoboda,
9. 9. 2014 9:54
Comments