Diskuse

1. Říkal jste že ženská cesta platila s vyjímkou posledních 30-40 let na Západě, jak je to tedy teď u nás?

Dobrá otázka. Teď poprvé má mladá dívka svobodu v širokém měřítku, aby rozvíjela svou sílu a své možnosti. Musíme vědět, že toto mění všechno. Jedna věc je, že to mladým mužům přináší hodně nejistoty. V Maďarsku jsem potkal Švéda a ten mi říkal, že 75% rozvodů ve Švédsku je z iniciativy žen. Moje zkušenost v Americe je, že mladé dívky na to nemají žádnou duchovní přípravu. Zdá se mi, že my muži máme v sobě cosi naprogramováno, co nám říká, že jednou musíme padnout a žena to v sobě nemá. Toto říkám pro první generaci feminismu, možná že za 10 let to bude jinak. Necitujte mě, že bych říkal, že to je špatně, já jenom říkám, že je to typické, že je to vzorec, který se opakuje. My muži máme pravidla na to, jak soutěžit spolu navzájem, ale jak soutěžit se ženami, to všechno mění. O tom bychom asi mohli mluvit tři dny. Nejsem tu od toho, abych dal všechny odpovědi, protože je nemám. Ale chci tuto věc zde otevřít pro myšlení, pro modlení a pro moudrost.

2. Pracoval jsem 30 let jako psychiatr a měl jsem možnost poznat generaci, která tvoří takřka stoletou epochu, všímal jsem si, že muži své otcovské role plnili velmi nedostatečně, ale jakž takž to ještě šlo s tou generací dětí dokud fungovala matka, protože ona když je muž opustil nesla břímě a vydržela to dvě, tři generace. Ale dnes na tuto úlohu rezignuje a vydává se na cestu, kterou vykonávali mladí muži, ale to je kontraindikací mateřství a myslím si, že devastace dorůstající generace je toho důsledkem.

Asi máte pravdu. Po několik generací se nám nedostávalo otcovské služby. Máme tu takový jev, že mladí muži dostávali hodně mateřské péče a příliš málo otcovské péče. Takže matka se chopila příležitosti a zaplnila to prázdné místo, to jí nemůžeme vyčítat. Vidím naději v tom, jestli ženy nebudou tuto úlohu přehánět, ale jestli rozumím tomu, co říkáte, tak ženy jako dívky se vzdávají této úlohy. Je to strašidelné, ale u mužů jsme nechali celé generace, aby jim to docházelo. Má generace v 60. letech v Americe jsme byli hipies, já jsem měl dlouhé vlasy a rebelovali jsme, tehdy jsme říkali: nevěřte nikomu nad 30 let. Teď je mi 58. Ale proč jsme to říkali? Ono to mělo v sobě kus pravdy. Viděli jsme, že naši američtí otcové kompletně odevzdali svůj život militarismu a materialismu a neměli žádnou moudrost, kterou by nás učili. Bohužel mnozí z nás neudělali nic lepšího. Souhlasím s vaším postřehem, že toto není tak neutrální jak jsem to ukázal, že to může mít mnohem víc katastrofické následky. Můj cíl je pomoci mužům dosáhnout vyššího stupně duchovní zralosti, aby dokázali být partnery a s ženami dokázali tento úkol plnit společně. Možná, že když žena bude cítit, že má opravdového partnera pro tuto úlohu, tak ji na ni nebude aplikovat. Víte, že strašně dlouho trvá, aby lidi dospěli natolik, aby byli schopni partnerství.

3. Mnoho nemocnic umožňuje přítomnost muže u porodu, má to nějaký zásadní vliv na spiritualitu muže?

Ano. 2/3 kultur na světě přišlo s tím zvláštním rituálem obřezání u mužů. Byl jsem u některých obřezání v Africe a na Filipínách. Ptal jsem se proč má být muž obřezán. Říkali různými způsoby totéž, že žena při porodu zažívá spojení mezi krví, utrpením a novým životem. Ona to neví v hlavě, ale ví to ve svém těle. Takže žena chápe něco, co muži nikdy nepochopí. Takže cítili, že chlapec potřebuje nějakým způsobem cítit bolest ve spojení se svými pohlavními orgány. Muž si spojuje sex s radostí, kdežto žena brzy pozná, že je to také spojeno s bolestí. Myslím si, že když se muž zúčastní porodu, tak to pro něj může být způsob jak trochu pochopit toto tajemství spojení bolesti s novým životem. Když já jsem se narodil tak říkali, že otce nepustili do místnosti, ale teď je to velmi podporováno a muži jsou zváni, někdy dokonce aby ten muž byl první kdo se dotkne toho dítěte. Viděl jsem taky, že muž si to dítě jako první přiložil na prsa a pak když byla přerušena pupeční šňůra tak teprve potom ho přiložil na ženu. To nejsou malé a bezvýznamné rituály, myslím že jsou osvícené.

4. Praxe přítomnosti muže u porodu je u nás nedlouhá a ukazuje se, že existuje určitý typ mužů, kteří zásadně tuto šanci odmítají a jsou to ti muži, kteří se odsoudili do role starých bláznů.

Vidím, že iniciace vyučuje muže té cestě zranitelnosti. Muž ve své přirozenosti nerozumí zranitelnosti, věřím, že je vyučitelný. Jenom potřebuje mít kolem sebe dobré otcovské osobnosti, svaté blázny, kteří mu vysvětlí, že to je ta dobrá cesta. Myslím si, že Ježíš neměl v úmyslu založit kmenové náboženství. Ježíš byl používán k tomu, aby držel pohromadě národní státy. Udělali z něho válečnického krále, který držel pohromadě Iry, Francouze. A já si myslím, že Ježíš je sdělení o zranitelnosti a má to málo společného s formálním náboženstvím, má to málo společného s institucionálním náboženstvím a my jsme věnovali tolik času tomu institucionálnímu náboženství, že se nám ztratilo to sdělení o zranitelnosti. Jak jsme viděli v naší zemi minulý týden, jestliže se svět nenaučí nenásilí, tak nemáme žádnou budoucnost. Jak říkal Gándí, všechna náboženství na světě vědí, že Ježíš vyučoval nenásilí kromě jednoho náboženství a to je křesťanství. Křesťanství nechtělo zranitelného vůdce, křesťanství chtělo válečníka, takže jsme z Ježíše udělali něco, co nebyl. Zvláštní na Ježíšovi je, že má mužské tělo, ale ženskou duši. Kdyby Bůh přišel na svět v ženském těle a On to mohl udělat a staral se o lidi, miloval a prokazoval dobrodiní, tak bychom si řekli: ano takové jsou ženy. Zjevení bylo v tom, že Ježíš přišel jako muž, ale, fungoval jinak, ne tak, jak by muž měl. A my křesťané jsme se za to trochu styděli. Nedokážeme si poradit s tolikerou zranitelností. Kdyby jste zakládali náboženství tak ani jeden z vás by nepřišel s představou Boha jako nahého člověka krvácejícího na kříži. Takže jestli máme být křesťany tak si musíme položit otázku, co nám vlastně chce Ježíš sdělit o té skutečné podstatě reality. Takže souhlasím s vámi, že i uvnitř církve jsme vychovali mnohem víc starých bláznů než svatých bláznů. Ale za Ježíše se omlouvat nemusíme, On to dělal správně, to co my jsme udělali z Ježíše, to je problém. Nevím kdo mi to říkal, ale během určité doby se bude křesťanství nazývat dětinské, miminkovské období, protože jsme se teprve snažili něco pochopit.

5. Jak si člověk může vyzkoušet umírání o kterém tu byla řeč?

Dobrá otázka. Dovolte abych definoval utrpení velice jednoduše, abychom to příliš nedramatizovali nebo se toho příliš moc nebáli. Utrpení je kdykoli když nemáte kontrolu, když neovládáte. Já si to cvičím na červeném světle, 30 vteřin nemám kontrolu, neovládám, nevím jak vy, ale my jsme velice netrpěliví řidiči, sedím na červeném semaforu a chci se dostat přes tu ulici, vždycky si říkám: Richarde na té druhé straně budeš daleko šťastnější než na této straně, ale jestliže Bůh není na této straně ulice tak nebude ani na té druhé, je to tady a teď. Buďto je Bůh ve všem nebo není v ničem. Toto může vypadat jako hloupý případ, ale je to způsob jak si zkoušet umírání na malých věcech. Všechno utrpení se odehrává v liminárním prostoru, limina znamená rozhraní, rozhraní jsou třeba dveře – rozhraní mezi dvěmi místnostmi. Je třeba učit lidi jak mají žít na tom rozhraní. Jestliže jste progresivní, hazardér, máte rádi riziko tak chcete proběhnout do toho nového, do té nové místnosti, když máte konzervativní povahu tak chcete zůstat v té staré místnosti, kde se všechno dá předpovídat. Ani jedno z nich není to místo velikosti nebo to místo víry. To rozhraní je přesně tam, kde jste mezi, nemáte kontrolu v tom místě a proto Bůh má v tom místě mnohem větší šanci vás mít pod kontrolou. Když se podíváte na chvíle ve vašem životě kdy jste se změnili nebo kdy se staly velké věci tak vždy je to, že jste nějakým způsobem na rozhraní. Myslím si, že jako duchovní vůdce musíte učit lidi jak neodcházet z toho rozhraní, jak neutíkat, ale zůstávat tam. Vždy to znamená vzdát se určitého stupně kontroly, ovládání. Vždy to znamená udržovat si určitou úroveň úzkosti. Proto Ježíš říkal: až se Syn člověka vrátí najde na zemi víru, možná ne. Je strašně těžké vyučovat víru, vyučovat jak zůstat v té pozici. Řeč spirituality je vždy řeč tmy ne světla. Říkám to proto, abych vás naučil vzdávat se kontroly. Začněte malými věcmi, je to tak, že stejně nemůžete nic změnit, ale tyto věci mohou změnit něco na nás. Nesnažte se technicky navrhnout vaši vlastní proměnu, je to děláno vám. Jediné co můžete udělat je jít z cesty, abyste nepřekáželi. Bůh k vám přichází převlečený jako váš život. Já jsem to nevěděl, myslel jsem si, že Bůh přichází skrze Bibli, skrze kněze, poslední místo kde bych Ho hledal by byl můj život. Tedy váš život je ten materiál, který vás učí jak se vzdávat kontroly v řízení. Můžete poznat jak je kdo daleko v duchovním životě na té záležitosti kontroly, ovládání, řízení. Jestliže nejste schopni věřit tomu, že Bůh je dobrý tak musíte být šílenec na řízení, který se snaží všechno řídit. Proto v ateismu za komunismu se snažili všechno řídit, protože neměli komu věřit, samozřejmě ateistický kapitalismus je stejně špatný, je mnoho způsobů jak to převlečení může fungovat.

6. Říkal jste, že ta silná žena se nesmí moc identifikovat se svou silou, jak tomu máme rozumět?

Tato otázka si zaslouží rozvinout. Můžete poznat jak moc potřebujete svou sílu na tom jak moc to bolí, když je vám ta síla odebrána. Existuje bezmoc, která pochází ze síly a bezmoc, která pochází ze slabosti. My bychom měli podporovat tu bezmoc, která je vlastně síla. Existuje moc, která je ze síly a existuje moc, která je ze slabosti. Znáte ten rozdíl? Vždycky poznáte jestli muž nebo žena má svou vnitřní moc, nebo si ji jenom brání, protože ji ve skutečnosti nemá. Lidé kteří mají skutečnou vnitřní sílu potřebují velmi málo vnějších znaků, které by ukazovaly na jejich nadřazenost. Ale toto velmi potřebuje duchovní vedení, abyste poznali kdy potřebujete podržet svou moc, a kdy se jí potřebujete pustit. Možná bychom takto mohli definovat moudrost, moudrý člověk ví kdy má dělat jedno nebo druhé a jak.

7. Co má dělat mladý muž se svým otcem, který se projevuje jako starý blázen?

Nejlepší co můžete udělat je jít sám svou cestou. Nedělejte tu chybu, že byste žil v reakci na něj. Znám mnoho případů kdy se syn snažil dělat otce svému otci. Svatý František sám měl příšerný vztah se svým otcem a to ho odstartovalo na cestu hledání dobrého otce, nebeského Otce. Hlavní co bych řekl, nedefinujte sám sebe jako proti svému otci. Možná proto většina mladých mužů ví, že musejí opustit domov. Ví, že musí najít svou vlastní sílu a to ne napodobováním svého otce ani ne v reakci na model svého otce. V dalších dnech budeme mluvit o otcovském zranění a ho hladu po otci. Jsem přesvědčen, že by to mohlo být nejuniverzálnější zranění na světě. A my potřebujeme najít způsob jak to obrátit, aby tento mladý muž dokázal být dobrým otcem pro příští generaci.

8. Jak si má muž poradit, když žena je jako bouře a startuje nahoru?

On si s tím nemůže poradit, on ji musí nechat, aby to udělala. Svým způsobem musí uhnout z cesty, ale neznamená to, že by si měl lehnout, dělat mrtvého a nechat ji, aby po něm šlapala. Doufejme, že když on jde dolů v té době, kdy ona jde nahoru tak bude o něco starší. Zjistil jsem, že když muži rozumějí těmto dvěma cestám tak se ti muži naučí být více prostornější, což bude vysvětleno. Myslel jsem si, že náboženství je od toho, aby nám dávalo odpovědi. V evangeliích je Ježíšovi položeno přímo nebo nepřímo 183 otázek, víte kolik z nich zodpověděl? Tři. Náboženství není od toho, aby lidem dávalo odpovědi na otázky, náboženství dává lidem prostor. Dává nám to duchovní a psychologický prostor, abychom dosáhli moudrosti. Důvod proč těm diagramům říkáme duchovní cesty je to, že dovolují muži i ženě dát sami sobě nějaký prostor a taky tomu druhému nějaký prostor. Vím, že neodpovídám na vaši otázku, myslím že ve skutečnosti nepotřebujete odpověď, potřebujete vědět, že je to v pořádku a že ta cesta sama o sobě je odpověď. Zní to asi jako když si hrajeme se slovíčky, ale je to pravda. Ježíš nedává lidem odpověď, On je prostě vede do té temnoty, do toho prostoru rozhraní. Obtížné je když jeden z partnerů je na duchovní cestě a druhý není, tam je zase potřeba duchovní vedení jak ji projít.

9. Jsou tyto dvě cesty (muže a ženy) kulturně závislé?

Myslím si že ano, že jsou velké kulturní vlivy na tyto cesty. Zjišťuje se, že většina válek v dějinách byla vybojována mladými chlapci. Vždy to bylo tak, že ti staří blázni posílali chlapce do válek, protože ti mladí potřebovali schválení pro své činy. Tito mladí chlapci, ti teroristé nemají svou vlastní vnitřní sílu a ta je jim dávána přes falešné otcovské osobnosti. Teroristé využívají toho, že mladí chtějí udělat něco velikého. Náboženství vždy bylo schopno toto osobovat jak k dobrým tak i ke špatným cílům. Máte pravdu, že chlapec nese omezené morálnosti těla dobře, přestože objektivně dělá zlo. To stejné můžete říct o ubohých německých chlapcích v 2.světové válce, mnozí z nich šli do války s hrdinskými motivy. Zase můžete říct, že ,mnozí američtí chlapci šli do boje objektivně udělat něco dobrého, ale subjektivně z úplně špatných důvodů, pro svoje ego a pro svou moc. Proto tyto věci nikdy nesuďte, můžete dělat špatnou věc z dobrého důvodu a dobrou věc ze špatného důvodu.

10. Jak by měl vypadat vztah mezi otcem a synem?

To je dobrý bod na konec. Až do průmyslové revoluce byli synové bezprostředně vychováváni svými otci. Syn chodil s otcem po poli a viděl jak otec používá svou energii a jak řeší své problémy. Byla to taková přirozená mužská iniciace. Za průmyslové revoluce odešli otcové do továren a pak později odešli do kanceláří. Takže máme za sebou jednu generaci synů, kteří byli bez blízkého vztahu ke svým otcům. Je mnoho věcí, které žena může udělat podobně, ale nemůže ho naučit jak být mužem, to je jedinečná práce otce. Když to kluk od svého otce nedostane tak je velice zklamaný a často vzteklý. Matka nedělá žádnou dobrou službu synovi, když se snaží si ho udržet sama pro sebe. Má to něco společného s energií vím, že energie se těžko popisuje. Zdravá mužská energie je něco jiného než zdravá ženská energie. Zdá se že po průmyslové revoluci to jediné, co jsme dostali byla negativní energie otce, když přišel domů unavený z práce. Syn ho neviděl v akci. Matka musí vědět, že otcova přítomnost neodtahuje syna od ní, ale že to způsobí, že ten syn ještě víc bude umět si užívat její přítomnosti. Nejsilnější pouto v rodině západního typu je mezi matkou a synem a nejslabší je otec – syn. Skoro by se dalo říct, že tam je to zmatení o kterém tu dnes mluvíme. Nacházíme spoustu žen, které s tímto souhlasí ještě víc než muži, že se jim tento problém vůbec nelíbí. Po iniciačních rituálech dostávám více děkovných dopisů od manželek než od mužů.

Vím, že jsem řekl mnoho věcí, které potřebují další vysvětlení, skončeme tím, že toto všechno svěříme Bohu, nemůžu vám slíbit, že všechno řeknu perfektně nebo jasně. Mohu říct, že Duch zaplní ty mezery v tom, co chcete vědět a chci, abyste věřili, že Boží Duch toto udělá. V našem centru v Novém Mexiku vyučuji kontemplativní modlitbu. Učíme lidi jak vejít do ticha a jak zůstávat v plodném tichu. Bylo navrženo, že bychom dnešní večer mohli ukončit okamžikem společného ticha, nejenom pro ty oběti z Ameriky, ale také za všechny syny bez otců a dcer bez otců. Je něco velmi bohatého v tom, když můžeme být společně v tichosti.





Comments