Vyprávění o vině a odpuštění
Válečný Lvov, cesta na práci z lágru do prozatimní nemocnice umístěné v bývalé univerzitě a vojenský hřbitov (taky za ostnatým drátem) se slunečnicemi na hrobech... Tento obraz rámuje vyprávění Simova Wiesenthala, architekta (studoval i v Praze), vězně mnoha koncentráků (od Lvova po Mauthausen) a po válce významné postavy zasazující se o vypatrání a potrestní válečných zločinců. O své "lovecké" činnosti píše v knize Spravedlnost, nikoliv pomstu.
Útlá knížečka Slunečnice je však dílem nad míru osobním. Právě slunečnice vysázené na vojenské hroby jsou jedním ze základních obrazů, které rámují úvahy Simona Wiesenthala nad zkušeností utrpení gheta a koncetračního tábora. Slunečnice jako periskop, který umožňuje mrtvým komunikovat se světem i mezi sebou za pomocí motýlů...
Nejde při tom o motýly nebo slunečnice, nakonec i ten koncentrák není stěžejní. Pouze tvoří pozadí k úvahám nad velmi vážnou otázkou, otázkou možnoti odpuštění viny v zastoupení. Právě při práci v nemocnici Simona Wiesenthala totiž odvedla neznámá zdravotní sestra k umírajícímu, který vězni z koncentráku (podmínkou bylo, že bude mluvit s Židem) vypověděl pravdu o svém životě. Wiesenthal sám se zachoval nakonec nějakým způsobem a nebyl si jist tím, zda to bylo správné. Nakonec ještě s rukopisem knihy oslovil 34 osobnosti s žádostí o odpověď právě na tuto otázku.
Bohužel, údajně vzhledem ke komplikovanosti autorského práva, české vydání této knihy plné znění odpovědí neobsahuje. Je však připojen alespoň jakýsi souhrn velmi zajímavých pohledů.
